Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Mix měsíce: Genot Centre

Za novým mixem měsíce stojí český label Genot Centre Ondřeje Lasáka a Wima Dehaena, dvojice mimo jiné pořádající unikátní večer Silent_Night.  

V novém dílu podcastové série Mix měsíce se podíváme na hudební žánry, kterým jsme se zatím moc nevěnovali – ambient a drone. Tuzemský label Genot Centre funguje sice teprve rok, ale stihl už vydat pět pozoruhodných nahrávek na kazetách. Vedle vynikající desky britského hudebníka, který si říká Percival Pembroke, mezi nimi například najdeme i footwork chicagského producenta MB03 nebo experimentálně ambientní cloudrapovou kazetu ostravského mladíka Lišaje. Za labelem stojí Ondřej Lasák a v Česku usazený Belgičan Wim Dehaen. Tato dvojice mimo jiné pořádá i tzv. spací koncerty s názvem Silent_Night. Ve spolupráci s Radiem Wave a divadlem Ponec organizují večery, jejichž první část je vyloženě koncertní, zatímco druhá je už jen pro omezený počet lidí, kteří za zvuků hypnotické ambientní a droneové hudby ulehají ke spánku. Ráno pak na všechny zúčastněné čeká společná snídaně. V pořadí již pátý večer Silent_Night proběhne 5. března opět v divadle Ponec za účasti takových jmen jako Black to Comm, Tarnovski, Laura Luna nebo Aires. Exkluzivní devadesátiminutový mix je pak směsicí spřízněných interpretů, kteří se buď objevili na Silent_Night, nebo vydali svou nahrávku na labelu Genot Centre. Doplňují je tracky například od footworkového krále DJ Nate, hypnotické vibes Jamese Ferrara nebo autorská tvorba zpovídaného Wima Dehaena. Mix je volně ke stažení na našem soundcloudovém kanálu.

 

Jak váš label vůbec vznikl a co vás vedlo k jeho založení?

Wim Dehaen (WD): Dlouhou dobu jsem přemýšlel o možnosti založit si vlastní label, který by přesahoval klasické schéma droneových a noiseových vydavatelství. Labely, které se těmto žánrům věnují, jsou často snadno předvídatelné a nudné. Jejich releasy oslovují většinou lidí, které bych označil spíš za sběratele než hudební fanoušky. Před tím, než vznikl Genot Centre, jsem vydal na kazetě hudbu mého kamaráda. Bylo fajn mít v ruce ten nosič, ale to bylo asi tak všechno. Label přestal během několika týdnů fungovat. Naučilo mě to, že pokud chceš mít životaschopné vydavatelství, musíš věřit v hudbu, kterou vydáváš. Zlomovým momentem bylo pro mě setkání s nahrávkou od Percival Pembroke. Byl to ten typ nahrávky, u níž si říkáte, že tohle prostě musíte vydat.

Ondřej Lasák (OL): Wima jsem potkal díky dvěma úžasným Litevcům, kteří hledali v Praze ubytování přes Couchsurfing. U každého z nás strávili pár dní a pak jsme se všichni potkali na koncertě Swans. Z našeho prvního rozhovoru vznikla několikahodinová debata o tom, proč jsou Stars of the Lid nejlepší kapela na světě. Mezitím Wim nadhodil, že chce vydat kazetu Percival Pembroke. Vzhledem k tomu, že mě to album naprosto nadchlo, nabídl jsem mu pomoc. Já se kolem pražské alternativní scény motám už od gymplu. Hudbě jsem věnoval strašnou spoustu času a skrze Genot Centre jsem konečně získal pocit, že ten přehled i kontakty můžu nějak smysluplně využít. Zatímco Wim je pozitivní člověk, který se nebojí jít do rizika, já jsem extrémně praktický a racionální. Myslím, že pro potřeby labelu se to dobře doplňuje.

Genot Center se věnuje hlavně zasněnému a melancholickému“ ambientu/drone. Čím vás tahle hudba přitahuje?

WD: Rozhodně nesouhlasíme s označováním našich releasů za něco, co je primárně zasněné nebo melancholické. Percival Pembroke bych řadil spíš vedle takového Legowelta – je dost ovlivněný internetovou estetikou. Uvědomuje si, že ambient a drone mají tendenci sklouzávat k melancholické poloze a často se vymezuje vůči lidem typu Bvdub, který svůj patnáctiminutový opus klidně nazve For Anna (Crying Under a Waterfall as My Heart Crumbles). Pro mě je Percival zkrátka součástí nové vlny ambientní hudby. Asi nejblíž má k té melancholické škatulce Lee Chapman, ale i jeho nahrávka má hodně znepokojivou stránku. Řeší v ní zvuk kazetového média a dekompozici.

OL: Když řekneš zasněný melancholický ambient, tak mi naskočí spíš ten líbivý muzak, kvůli kterému jsem touhle scénou dlouho opovrhoval. Lee ani Percival do toho nezapadají, MB03 a Lišaj už vůbec ne. Já jsem takový rocker na převýchově. Abstraktnější hudbě jsem propadl někdy před dvěma lety. Vždycky jsem se snažil mít až nesmyslně široký rozhled. Chtěl jsem slyšet všechny „důležité“ desky, naposlouchat celou diskografii nějaké kapely včetně bočních projektů, slyšet každé album aspoň třikrát, abych mu dal šanci a tak dále.

Jakmile jsem se ale dostal do toho přemoudřelého stavu, kdy mi u každé nové kytarové desky v půlce první skladby naskočilo deset kapel, které už před x lety hrály úplně to samé a líp, přestávala mě hudba těšit. Drone a ambient mi umožnily, abych na chvíli přestal u každého projektu hledat spojitosti s jinými hudebníky a začal se prostě jen topit ve zvuku. U půlhodinových repetitivních skladeb jsem schopný mnohem pozornějšího poslechu než u tříminutových jednohubek. Málokdy mám tendenci přeskakovat na další skladby, soustředím se na zvukové detaily.

Jinak Wim je rozhodně větší futurista než já, ale náš vkus se skvěle doplňuje. Nejčastěji se potkáváme právě přes emoce a jistou formální výlučnost. Řekl bych, že nikdy nevydáváme něco vyloženě chladného, ale oba jsme citliví na laciné ždímání emocí. Třeba náš připravovaný živák z lednové Silent_Night věnované belgickému labelu Dauw je bez urážky hezoučká hudba, která není nějak extrémně originální, a už vůbec ne radikální. Originální byl ale způsob, jakým byla na té naší akci prezentována. Zhruba půlka stopáže je věnovaná skladbám, u kterých už drtivá většina lidí spala. Dauw jsou navíc naprostá špička v tom, co dělají. Na scéně organického ambientu momentálně není moc zajímavějších labelů a obdivujeme jejich přístup ke zpracování každého releasu.

Dostali jsme se k Silent_Nights. Nechali jste se něčím či někým při tvorbě konceptu tzv. spacích koncertů inspirovat?

WD: Nechali jsme se inspirovat spacími koncerty Roberta Riche a nahrávkami i akcemi labelu Slaapwel Records. Jarda Petřík z Radia Wave viděl Roberta Riche na festivalu Unsound a kontaktoval nás s nápadem uspořádat podobný koncert v Praze. Napsali jsme Stijnu Hüwelsovi, což je šéf labelu Slaapwel Records, jenž nám poskytl spoustu důležitých rad. Slaapwel v minulosti uspořádali spoustu sleepover večerů a mají s tímto typem akcí hodně zkušeností. Byl jsem moc rád, že jsme Stijna mohli letos v lednu pozvat do Prahy, aby zahrál na naší celonoční akci věnované labelu Dauw.

OL: Stijn nám během lednové návštěvy v Praze říkal, že jsme ten koncept posunuli ještě dál, což nás samozřejmě strašně potěšilo. Když si vzpomenu, jak chtěl Jarda Petřík před rokem pomoct se spací pouštěčkou pro pár kamarádů u někoho v bytě, pořád moc nechápu, co se nám z toho za ten necelý rok podařilo udělat. Bez podpory Radia Wave v čele s Honzou Hladonikem, kteří se do toho nápadu nebáli investovat, a divadla Ponec, což je asi ten nejlepší možný prostor, na který jsme mohli narazit, by to ale rozhodně nešlo.

Neshazuje tento koncept v něčem ambient a drone jako „hudbu, u které můžeš v klidu usnout“?

OL: Naopak! Spací koncerty jsou dokonalá platforma pro hudbu, která je často neprávem označovaná za background. I když sám tyhle soudy vlastně chápu. Ambientní akce mě osobně nikdy moc nebavily. Ve hře je spousta faktorů, které vám to můžou naživo zkazit. Hlasitě se bavící lidé, hluk na baru, nutnost stát, nezajímavý VJing, kterým vlastně pořadatel nebo hudebník přiznává, že samotný zvuk nestačí. Koncept Silent_Night by měl lidi donutit pouze poslouchat. Jde o vytržení ze všednosti, z každodenního přehlcení zvuky, ze stavu, kdy člověk hudbu vnímá na půl ucha. Snažíme se lidi vždycky přimět k tomu, aby si popovídali až u snídaně. Doporučujeme jim vypnout mobilní telefony a po půlnoci neprodáváme alkohol. Pomocí světel i výzdoby se z Ponce snažíme udělat magické místo s intimní atmosférou. Hudbě samotné ale nechceme krást pozornost.

Abych se ale vrátil k té „hudbě na spaní“, koncept Silent_Night může na papíře vypadat jak z Domácího štěstí, ale rozhodně to není pouze akce pro milé zvuky. Díky rozdělení večerů na předpůlnoční a noční část si můžeme dovolit i zvukově radikálnější věci. Třeba Black To Comm v březnu přiveze svoje vyhrocené koláže, které chvílemi rvou uši.

Z nahrávek na vašem labelu vybočuje footwork chicagského producenta MB03. Jak jste se k němu dostali?

WD: Asi před dvěma lety jsem projížděl soundcloud DJ Paypala a narazil na jeden z jeho oblíbených tracků – právě od obskurního producenta MB03. Track byl naprosto úžasný, takže jsem si ho na soundcloudu také uložil mezi své oblíbené skladby. Když jsem se minulý rok znovu díval na jeho profil, zjistil jsem, že MB03 pořád nevydal žádnou nahrávku. Rozhodli jsme se proto, že se mu napíšeme na Facebook a nabídneme mu vydání jeho věcí. Tenhle kruh se uzavřel, když v Praze hrál DJ Paypal dali jsme se po jeho setu do řeči. Tehdy jsem mu daroval kazetu MB03. O několik týdnů později se v jeho mixu pro Resident Advisor objevilo hned několik tracků z této nahrávky.

Sleduješ, Ondřeji, poměrně dlouho českou podzemní scénu. Proměnila se nějak za poslední roky?

OL: Lidi přešla nucená snaha znít tak nějak aktuálně a západně. Často z toho totiž lezly blbě nahrané retro indie kytarovky s horší angličtinou. V posledních pár letech tu vznikla spousta desek, nebo spíš kazet, které nemusí být zrovna zvukově přelomové, ale jsou osobitější, a tím i zajímavější. Scéna je teď mnohem barevnější než před lety. V České republice se prodává asi nejméně hudby z celé Evropě, takže se kolem ní motají prakticky jen nadšenci, což je znát. Je tu spousta malých skupinek s jasnou vizí i estetikou, které to dělají v podstatě jen pro sebe a pár kamarádů, a přesto stabilně produkují zajímavé releasy. Mám na mysli labely jako Red for Colour Blind, Baba Vanga, Meteorismo, Stoned to Death, Coffee Breath, Bűkko Tapes, Polí5 a další, na které jsem teď určitě zapomněl. S promotéry je to podobné. Přijde mi, že ubylo nevraživosti a lidé si více pomáhají. V Praze se toho v současnosti děje tolik, že je spíš problém lidi někam dostat. Pokud teda neděláte techno. Velkou radost mám taky z toho, jak v poslední době ožívají menší města. Do Brna bych na zajímavou experimentální hudbu jezdil pomalu každý týden. V hradeckém Bio Central dělá skvělou práci Vojtěch Jírovec a v Pardubicích zase funguje Divadlo 29 nebo prostor DUB.

WD: Pokud do toho můžu jako cizince vstoupit, tak na mě pražská scéna působí jako hodně soudržná, ale zároveň i otevřená komunita. Zdaleka tady není tak uzavřená a různorodá scéna jako například v Bruselu. To se mi na pražské scéně hodně líbí. Je založená spíš na spolupráci a kamarádství než na soupeření. Zároveň je Praha dostatečně velké a unikátní město, aby tu mohla vznikat zajímavá hudba.

Jaké jsou vaše plány na tento rok?

OL: O živáku Dauw ze Silent_Night s obalem od Nikoly Logosové už jsme mluvili. Nejblíže vydání je momentálně split dvou portugalských drone nadějí Liminala a Airese – hodně zajímavá a potemnělá hudba. Na coveru už pracuje další student ateliéru ilustrace na UMPRUM Štěpán Brož. Nejzajímavější je asi chystané EP projektu Herbarium, což je striktně futuristický australsko-ruský post grime s ekologickým poselstvím a přesahem do estetiky Jamese Ferrara. Dvanáct minut z budoucnosti. K této nahrávce chystáme i video s mezioborovou girl power platformou LOLLAB. Kromě dalších Silent_Night, kde se to snažíme s každou edicí posunout dál, v současnosti pracujeme na přípravě dubnového vystoupení Ensemble Economique s Ricardem Donosem a společně se skvělými promotéry z Letmo v červnu dovezeme Gabriela Salomana z Yellow Swans. Jelikož se snažíme nedělat úplně běžné koncerty, tak se opakovaně potýkáme s problémy při hledání vhodných a přitom finančně dostupných prostorů. I proto bychom letos rádi vymysleli nějakou další přitažlivou a opakovatelnou platformu pro živou prezentaci experimentální hudby, která se nehodí právě pro Silent_Night.

Co váš mix? Je v něm něco, co byste rádi vyzdvihli?

WD: Mix je dlouhý hodinu a půl, což odkazuje k formátu kazety typu C90, se kterými při svých vystoupeních i tvorbě mixtapů často pracuju. Já osobně bych vyzdvihl oba tracky od Percival Pembroke. Ačkoliv to jsou zcela odlišné skladby, mají unikátní zvuk, který si s Percivalem okamžitě spojíte. Taky se mi hodně líbí track s názvem Freizeit für die Füsse od dzurillah aka Lumíra Nykla. Pirátsky jsem ho stáhl z jeho obskurního soundcloudu. Na tom tracku se mi líbí, že ačkoliv má pouhou minutu, nastane v jeho průběhu hned několik divných, ale zábavných zvratů.

OL: Kromě tracků z našich připravovaných nahrávek bych určitě vypíchnul exkluzivní kousky od Wima, Standy Abraháma, Petra Hapky českého dronu Honzy Kašpara (Obelisk of Light) a taky skladbu Bříška jehněčí od šumaře aka Luboše Svobody, která mě bude ještě pár měsíců budit ze snů. Ze zahraničních věcí si prosím počkejte na Distance od Michaela Vallery. Nechápu, proč se o něm nemluví víc.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image