Co byste dělali, kdyby vám někdo každý měsíc posílal na účet deset tisíc, které byste mohli vynaložit na cokoliv? Dali byste v práci výpověď? Šli byste na přeškolení a zkusili si najít lepší zaměstnání? Trávili byste více času s dětmi? Spravili byste konečně svůj dům? Jedli lepší jídlo? Nedělám si z vás legraci. Ptát se někoho, kdo je nucen pracovat, aby se uživil, na to, jak by si představoval společnost, ve které by měl možnost skutečné ekonomické volby, je jako ptát se svého kamaráda, který má od doktora nařízenou dietu, jak by popsal svůj oblíbený dezert. Nicméně tuto otázku pokládá stále větší množství intelektuálů a agitátorů, od byznysmenů ze Sillicon Valley až po konzervativní filosofy, kteří jsou přesvědčeni, že odpovědí na zašmodrchanou pavučinu ekonomických problémů (jako je příjmová nerovnost, automatizace nebo rozdílné odměňování mužů a žen) je zavedení nepodmíněného základního příjmu.
Z utopie realitou
Základní příjem – tedy myšlenka poskytnutí jednotné a ničím nepodmíněné výplaty každému občanovi – je docela starý nápad. Je tu s námi už po staletí, jeho zastánci však byli odmítáni jako utopisté nebo šílenci, případně obojí. Nicméně letos se toto bláznovství postupně stává politickou realitou. Finsko zvažuje, že svým občanům začne nepodmíněně poskytovat každý měsíc částku 800 eur a Utrecht v Nizozemsku se pokouší o podobný experiment. Švýcarsko se rozhodne o zavedení základního příjmu v referendu, které se bude konat v červnu.
Organizujícím principem moderní ekonomie je představa, že bez hrozby hladovění, ztráty domova nebo chudoby lidé nebudou motivováni k tomu, aby chodili do práce.
Kampaně, které se snaží šířit tuto myšlenku, se objevují po celém světě jako houby po dešti. Ve Spojených státech start-up technologických projektů Y Combinator investuje peníze do testování této teorie. V Německu podobná crowdfundingová iniciativa s názvem Mein Grundeinkommen (česky „můj základní příjem“) dosud přilákala více než čtvrt milionu donátorů. „Základní příjem se týká moci,“ tvrdí Michael Bohmeyer, bývalý podnikatel, který stojí za iniciativou Mein Grundeinkommen. „Je to o důvěře v lidi. Dává jim to možnost svobodné volby říct ne a položit si otázku, jak chci skutečně žít. Základní příjem není ani levicová, ani pravicová idea. Je to humanistická myšlenka. Dává lidem větší moc proti systému a svobodu ho přehodnotit.“
Konkurovat počítačům
Jenže právě takový druh svobody připadá jako kacířství konvenčním, liberálním, „volnotržním“ ekonomům. V rámci toho, jak dnes rozumíme řeči ekonomických fakt, mají jednotlivci svobodu vybrat si, jak budou vykořisťováni. Nemohou si ale zvolit únik z tohoto vykořisťování – aspoň pokud se nenarodili do bohaté rodiny. Základní příjem by to mohl změnit, a to nikoli pouze proto, že to je správná věc, ale proto, že nadcházející krize práce nedá světovým vládám jinou možnost. „Pokud neoddělíme práci a příjem, budou muset lidé stále více a více konkurovat počítačům,“ vysvětluje Bohmeyer. „Tento konkurenční boj prohrajeme dříve, než si myslíme. Výsledkem bude masová nezaměstnanost a nezbudou žádné peníze, které by byly určeny ke spotřebě.“
Bohmeyer provedl antikapitalistický experiment, který byl úspěšnější, než si původně vůbec dokázal představit. Náhodně vybraných 39 lidí dostávalo měsíčně 1000 euro a prakticky nikdo z nich neležel celý rok v posteli se založenýma rukama. Jeden z nich dal v práci výpověď a přeškolil se na učitele v mateřské škole, jiný zjistil, že ho konec každodenního stresu kvůli práci a penězům zbavil jeho chronické nemoci. Další si našli smysluplná zaměstnání, o kterých se jim ještě před pár lety ani nesnilo, a prakticky všem se zlepšil spánek, ubylo starostí a začali se zaměřovat více na rodinný život. Jak by vypadala společnost, kde by takovou svobodu měl každý? Kde by z pokročilé technologie a zvýšené produktivity měli prospěch všichni, namísto těch několika bohatých, jak je tomu dnes?
Jediná praktická volba
Základní příjem je myšlenka, která je na jedné straně jednoduchá a praktická a na straně druhé až nemyslitelně radikální. Je jednoduchá, protože je to jediné, byť vágní, opatření, které může zmírnit nerovnost a omezit námezdní práci, jak ji doposud známe. Je praktická, protože je jedním z těch vzácných socio-ekonomických kompromisů, ke kterým se pozitivně staví skoro všichni – od sloupkařů ve Financial Times až po feministické aktivistky, od libertariánských milionářů až k mladé organizované levici. A je radikální, protože nás ve své jednoduchosti a praktičnosti nepodmíněný základní příjem nutí k přehodnocení ekonomického a etického rámce neoliberálního kapitalismu, který určuje naše životy už po generace. Jediné, co po nás tato změna požaduje, je vzájemná důvěra.
Organizujícím principem moderní ekonomie je představa, že bez hrozby hladovění, ztráty domova nebo chudoby lidé nebudou motivováni k tomu, aby chodili do práce. Neexistuje tu nic jako individuální motivace nebo duch komunity: lidé, kteří budou ponecháni sami sobě, si jen lehnou na gauč a budou u televize pojídat chipsy, dokud se náš druh nepropadne do bažiny entropie. Strach je tedy nezbytný.
Představa ekonomického systému, který by byl založen na důvěře a vzájemné spolupráci namísto strachu, ponížení a utrpení nám stále zní jako pohádka. Jak ale s pokrokem automatizace mizí stále více pracovních míst a jak povinná námezdní práce kolabuje jakožto způsob organizace společnosti, budou i ty nejkonzervativnější vlády postaveny do situace, kdy nebudou mít na výběr.
Stojíme před volbou, nikoli pouze jako společnost, ale i jako druh. Můžeme nechat zvítězit strach a opatrnost a dál stále tvrději bojovat o přežití v kolabujícím ekonomickém systému na přehřáté planetě. Nebo si navzájem můžeme projevit aspoň tolik důvěry, aby každý mohl mít svůj podíl na benefitech plynoucích z vývoje technologií. Je to kacířské a nemyslitelné – ale je to možná jediná praktická volba, kterou máme.
Autorka je spisovatelka a feministka.
Z anglického originálu What would society look like with universal basic income? publikovaného na webu magazínu New Statesman přeložil Martin Vrba.