Tajné dějiny podvratnosti


V úterý bude v Praze přednášet hudební publicista Greil Marcus, autor kultovní knihy o punku Stopy rtěnky.

Letos v listopadu to bude čtyřicet let od vydání singlu Anarchy in the U.K., kterým debutovalo londýnské kvarteto Sex Pistols. Tři minuty třicet jedna vteřin koncentrované naštvanosti v podobě neumětelských kytarových riffů a vykřičeného vzteku odstartovaly hudební převrat jménem punk. „Sex Pistols se postarali o průlom v populární hudbě, v prostředí přijatých kulturních představ o tom, co máme poslouchat a jak na to máme reagovat,“ napsal americký hudební publicista Greil Marcus v knize Stopy rtěnky (1989, česky 1998). Kniha s podtitulem Tajná historie dvacátého století je dodnes nejlepší knihou, která kdy byla o punku napsaná, nejspíše i proto, že o punku vlastně vůbec není. Letos sedmdesátiletý Marcus ji v úterý představí v Knihovně Václava Havla.

Kvarteto špinavců s kytarami dalo statisícům posluchačů impulz nahlédnout, že „věci jako rodina, stát, práce nejsou přirozeností, ale jen ideologické konstrukty.

O čem tedy Stopy rtěnky jsou? O punku jako stavu mysli, ideologii, která jde daleko za hranice číra a kroužku v uších. Hudební novinář sužovaný depresemi z konzervativní reaganovské Ameriky osmdesátých let se po letech znovu zaposlouchal do přelomového singlu Sex Pistols a zjistil, že za křikem Johnnyho Rottena slyší ještě další hlasy. V geniálním sloganu „Já jsem antikrist, já jsem anarchista“ se mu zjevily hlasy celého zástupu „negativistů“, kteří v lidské historii vystupovali proti společenským konvencím a rozhodli se od světa žádat nemožné. Spekulativní historie Stop rtěnky ukazuje, že punk nečerpal inspiraci jen v rock’n’rollu padesátých a šedesátých let, ale kořeny jeho vzteku sahají mnohem hlouběji. Tak hluboko, že je ani sám dost dobře nemohl spatřit, protože napojení na spodní myšlenkové proudy bylo čistě intuitivní. V Marcusově smělé teorii se souputníky punku stávají středověcí heretici, dadaisté nebo členové Situacionistické internacionály (SI) a na punkových singlech a deskách se ozývá tradice vzdoru a pohrdání společenským statem quo a „splývá hranice mezi idealismem a nihilismem“.

Co když skutečně existuje nějaká vazba mezi Johnem Lydonem (vulgo Johnny Rottenem) a Janem z Leidenu (John of Leyden), holandským vůdcem novokřtěnců a zakladatelem komuny z poloviny 16. století? Co když Rottenův výkřik „Já jsem antikrist“ je ten samý, kterým v roce 1950 napadli dadaisté katedrálu Notre Dame během Velikonoční mše a desetitisícům věřících sdělovali, že bůh je mrtev. A co když text Holidays In the Sun odkazuje na lettristický výsměch konceptu masových dovolených, „dalšímu kapitalistickému způsobu, jak si přizpůsobovat a ovládat sny lidí“? A skutečně Guy Debord, otec Situacionistické internacionály, telefonoval Malcolmu McLarenovi a žádal po něm veškeré peníze, které Sex Pistols vydělali, protože ukradli jeho nápady? V Marcusově spekulativní historii se spoléhá na serendipitu a synchronicitu, něco je skutečné, něco je jen trochu přitažené za vlasy.

Monumentální mozaika provokací

Greil Marcus se narodil těsně po válce a v polovině šedesátých letech se jako student Berkeley účastnil studentských demonstrací za svobodu slova. Jeho první kniha Mystery Train: Images of America in Rock’n’roll Music (Tajemný vlak. Obrazy Ameriky v rock’n’rollu) z roku 1975 přepsala dějiny rocku od Roberta Johnsona po Elvise. Marcus jako jeden z prvních hudebních novinářů si dovolil zasadit populární hudbu do širších kulturních souvislostí a jeho teorie rocku jako bytostně americké hudby je dodnes kanonická. Další kniha Stopy rtěnky ale vznikala dlouho a složitě. Marcuse k dějinám kultury rebelie nasměrovalo setkání s překlady několika textů autorů kolem Situacionistické internacionály, tehdy už zapomenutého umělecko-aktivistického hnutí, které v šedesátých letech inspirovalo studentské protesty. Kvůli nim se naučil francouzsky a odstěhoval se na několik let do Evropy studovat původní texty.

Konexe Situacionistů a punku nebyla úplně neznámá – jejich manažer Malcolm McLaren a dvorní grafik Pistols Jamie Reid pomáhali v roce 1974 s vydáním sborníku Leaving 20th Century (Loučení s 20. stoletím), který poprvé uceleně představil anglicky mluvícím čtenářům teorie Situacionistické internacionály. Do svého tvůrčího arzenálu převzali podvratné taktiky tvůrců kolem SI, například politicky angažované koláže z nalezeného materiálu (portrét královny vylepšený spínacím špendlíkem se objevil na koncertním plakátu Sex Pistols). Od Deborda a spol. se pak Marcus vydal ještě hlouběji do historie – k lettristům, surrealistům, dadaistům, futuristům a od nich ještě dál k francouzské komuně, Saint-Justovi, k reformním náboženským hnutím, jako byli ranteři či Bratři svobodného ducha. Tady všude objevil zárodky myšlení rebelie, spiklenců, kteří „sdíleli přesvědčení, že takový svět, který jsme měli přijmout, je falešný“. Když nic není pravdivé, všechno je možné.

Stopy rtěnky nejsou souvislou historií, fungují podobně jako Reidovy koláže z punkových plakátů a fanzinů. Marcus inscenuje dialog mezi Marxem, Lefebvrem, Debordem a Rottenem a z esejů, manifestů, filmových scénářů, starých fotografií, dadaistické zvukové poezie a punkových textů skládá monumentální mozaiku, jež provokuje a svádí k přemýšlení. V éře internetu, kdy jsou třeba právě texty Situacionistů volně dostupné k přečtení na webu, možná ztratila něco ze svého potenciálu vstupní brány do nových světů teorie, ale energie Marcusovo psaní má pořád stejnou sílu jako v roce 1989. O významu knihy ostatně svědčí to, že vychází v nových edicích. V devadesátých letech vydal label Rough Trade kompilaci kapel a tracků, o nichž se v knize píše, velšští rockeři Manic Streat Preachers nazvali po Marcusově knize své album největších hitů a austinská divadelní společnost Rude Mechanics převedla text do podoby divadelní hry.

Monarchie, fašismus a nejlepší z možných světů

Punk přišel v sedmdesátých letech jako blesk z čistého nebe. V éře definitivního vyhasínání impulzů šedesátých let a sedimentace konzervativních hodnot ve společnosti i hudbě (Marcus dobu definuje jako posedlou přežíváním) najednou přišlo něco, co lidem znovu dalo šanci pocítit pulzující život v jeho čisté esenci. Když Sex Pistols začali sprostě nadávat ve veřejnoprávní televizi a královně poslali k narozeninám „dárek“ v podobě singlu God Save The Queen, který dělal rovnítko mezi monarchií a fašismem, bylo to jako vyšinutí ze světa, který se dlouhé roky tvářil jako nejlepší ze všech možných. Kvarteto špinavců s kytarami dalo statisícům posluchačů impulz nahlédnout, že „věci jako rodina, stát, práce nejsou přirozeností, ale jen ideologické konstrukty, které se dají měnit, anebo se bez nich můžeme úplně obejít“. Pravidla se rozpadla a otevřely se možnosti, jak už „nežít jako objekt, ale stát se subjektem historie“.

„Okamžik opravdové poezie vrací zpět do hry všechny nevyrovnané účty dějin,“ psali v šedesátých letech Situacionisté a Anarchy in the U.K. byl možná přesně takový moment. Energie přítomná ve spodních proudech myšlení „negativistů“ zrodila něco, z čehož možná dodnes žije rock a hudební alternativa vůbec. Punk ale nechtěl být jen nějakou alternativou k mainstreamu, jeho rebelie byla hlubší. Rottenovo „Nevím, co chci, ale vím jak toho dosáhnout“ je motto čisté rebelie, která se dá jen pochopit, a nikdy ne vysvětlit. „Touha po chaosu a bezdůvodném ničení vyrůstala podle Marcuse z primárního pocitu být na živu jako opak mrtvé, racionalizované kultury,“ napsal v recenzi na knihu anglický hudební kritik a teoretik Simon Reynolds. Mimochodem, v USA kniha po prvním vydání u kritiky zcela propadla, o její kultovní status se postarali teprve Britové.

Subverzivní taktiky punku převzal reklamní průmysl, spektákl volného trhu a liberální demokracie, před nímž varoval Debord, je silnější než kdy předtím, Marcusovými slovy: „Svět je víc stejný, než byl kdy předtím“. Desky Sex Pistols ale zůstaly a s nimi zuřivá touha prožít okamžik tady a teď, dostat se na dřeň existence, zbavit se odcizení a schizofrenie, kterou po nás žádá systém. Stačí si je pustit a znova se napojit.

Autor je hudební publicista.

 

A2LARM