Když jsem na stránkách A2larmu četl text Edwarda Luttwaka, získal jsem během chvíle dojem, že překladatel Martin Vrba odvedl mizernou práci. Podivně překroucená a (zbytečně) zveličující obvinění tureckého prezidenta pronášená bulvární rétorikou (islamizace Turecka je „bezbřehá“, nařčení z terorismu jsou „divoká“) se nezdála být hodna analýzy, kterou by redakce chtěla přeložit jakožto reprezentativní (levicový?) názor ze zahraničí. Anglický originál však překladatele zbavuje viny, naopak se dá říct, že ignorantsky agresivní vyznění článku reprodukoval velmi přesně. V převodu je jen jedna chyba, která je ve výsledku zavádějící, a právě touto chybou bych rád začal uvedení některých momentů Luttwakova textu na pravou míru.
Erdoğan jednoznačně populisticky využívá islám (a možná i islamismus), ale ne kvůli vládě islámu, ale kvůli vládě Erdoğana.
Když autor líčí davy odpůrců puče v ulicích, stojí v české verzi: „byly složeny výhradně ze zarostlých mužů (kterým se sekulární Turci důsledně vyhýbají) bez účasti jakékoli ženy.“ Patrně jde o překladatelovu chybu z nepozornosti, anglické „men with mustaches“ znamená „muži s knírem“, a právě knírům, ne zarostlým mužům, se sekulární Turci (tedy alespoň podle Luttwaka) důsledně (sic!) vyhýbají. Ponechme stranou zveličený fakt, že mohutný knír je u konzervativních Turků skutečně oblíben, v té samé větě je totiž také první věcný lapsus, ze kterého nyní již samotného autora paradoxně usvědčuje už i fotografie, kterou k textu přiřadil editor. A samozřejmě každý, kdo záběry odpůrců puče v ulicích viděl, ví, že zdaleka ne všichni byli fousatí. Otázkou je, proč autor cítil potřebu bulvarizovat skutečnost, že naprostou většinu odpůrců armády v ulicích tvořili Erdoğanovi příznivci. Možná by bylo zajímavější doplnit, že náměstí Taksim, na které se v noci převratu prezidentovi příznivci vydali v Istanbulu projevit podporu, tehdy působilo oproti době protivládních protestů před třemi lety skoro prázdně.
Zvláštní je také analýza religiozity odpůrců puče – neustálé (!) vykřikování Allahu akbar a šahády z nich prý činí islamisty. Jednak protestující křičeli většinou něco úplně jiného, jak se opět může přesvědčit každý, kdo zhlédne více než pět minut televizních záběrů protestů. Dále, provolání tzv. tekbíru (Allahu akbar – Bůh je veliký) a šahády (je to islámské vyznání víry, a není žádný důvod, aby jej protestující odříkávali). Luttwak měl pravděpodobně na mysli podobně znějící provolání tevhídu – Boží jedinosti („Není boha kromě Boha a Mohammed je jeho prorok“), jež je v muslimských zemích naprosto normální při (neislamistických) živelných projevech radosti z čehokoli, od záchrany dítěte z trosek po zemětřesení až po výhru oblíbeného týmu ve fotbalu. Neznamená to tedy, že armádě se v ulicích postavil dav fanatiků v náboženském vytržení. Samozřejmě, že tekly nervy, ale to proto, že se šlo proti tankům; nešlo se zemřít za boží pravdu. I proto je malicherné podivovat se nad tím, že mezi protestujícími nebyly žádné ženy. Jednak – opět – byly, byť v zanedbatelném množství, jednak v konzervativních vrstvách, ze kterých skutečně vzešla většina davu v ulicích, nebývá zvykem brát s sebou ženy do konfrontace s armádou. Ale řekl bych, že ani v jiných vrstvách. Islamisty to z protestujících rozhodně nedělá.
Antidemokratický islamista
K demonstrantům se ještě vrátíme, nyní se podívejme na procítěný popis Erdoğanovy tyranie: „Erdoğanovým prvořadým cílem od chvíle, kdy vstoupil do politiky, bylo nahradit jej [sekulární stát] islamistickou republikou za pomoci všech opatření, která byla po ruce (…) a „Erdoğan doposud dělá všechno, co je v jeho silách, aby křehkou tureckou demokracii rozložil.“ Po těchto úvodních větách vždy následuje dlouhý (a v zásadě pravdivý) výčet hříchů tureckého prezidenta – a výstavba mešit je samozřejmě „zběsilá“, nový premiér Binal Yıldırım je Erdoğanův otrok (s knírem). Teatrální vyzdvihování jednotlivých projevů ale odvádí pozornost od podstaty problému, který Turecko se svým prezidentem rozhodně má.
Dělat z Erdoğana islamistu je už evergreen. Prosazuje náboženskou výchovu na školách, povoluje tam šátky, staví mešity. Předcházet si konzervativní voliče pomocí duchovenstva je ale pořád něco dost jiného než vláda duchovenstva. Erdoğan jednoznačně populisticky využívá islám (a možná i islamismus), ale ne kvůli vládě islámu, ale kvůli vládě Erdoğana. Mnohem lépe než „zákaz alkoholu“ (ve skutečnosti zákaz jeho prodeje mezi 22–6h) ilustruje jeho ambice nový prezidentský palác, jehož honosnost a protiprávní umístění v přírodní rezervaci Luttwak chvályhodně též zmiňuje, a miliony dolarů v hotovosti objevené při vyšetřování korupčního skandálu jeho rodiny.
Erdoğan chce především peníze a moc pro sebe a své blízké (a stranu), a když mu duchovní pomohou získat hlasy (což se daří), trochu se s nimi rozdělí. Je ale absurdní představovat si, že by Erdoğan chtěl být jako Chomejní, nebo snad dokonce Ruhání. Pokud jde o dělbu moci, má ke kléru vztah spíše jako Putin, kterému ostatně více odpovídá profilem oligarchického autoritáře než islamisty. Erdoğan ani necítí tlak ze strany duchovenstva či obyvatel připouštět vznik šaríatských soudů – proč také, když může (nebo alespoň v dohledné době bude moct) pohodlně sám ovládat celou judikaturu, která toleruje praxi stažení obvinění proti pachatelům znásilnění, kteří se se svou obětí ožení? Prezidentovi zcela vyhovuje udržovat národ v nevzdělanosti podporou rigidních vzdělávacích metod a osnov, které prosazují konzervativní Turci a duchovenstvo. Nekonečný koloběh přísunu volebních hlasů. Kdyby Erdoğan skutečně chtěl pro nastolení opravdu islamistické republiky použít „všechna opatření, která byla po ruce“, vypadalo by dnes Turecko po necelých patnácti letech jeho vlády přece jen trochu jinak.
Není jistě sporu o tom, že Erdoğan není žádný velký demokrat. Neměli bychom ale zapomínat, že Turecko nikdy nebylo žádnou velkou demokracií. Jakžtakž důsledně se tam sice dlouhodobě uplatňuje demokracie elektorátní (i když, kolik demokratických států má volební hranici pro vstup do parlamentu deset procent?), ale věznění novinářů či opozičních vůdců a samozřejmě „teroristů“ má v Turecku skoro stejně dlouhou tradici. Sám Erdoğan byl v roce 1999 pod záminkou recitace „islamistické“ básně uvězněn, aby se nemohl stát premiérem v nadcházejících volbách roku 2002 (jako předseda strany AKP je vyhrál, ale předsedou vlády byl jmenován až o dva roky později).
Utahování šroubů
Je nepochybné, že Erdoğan utahuje šrouby, ale už byly utáhnuty hůř. A to, že velmi mnoho lidí v Turecku si ty doby ještě pamatuje, je důvod, proč armádní puč neměl podporu ani té „menší poloviny“ obyvatelstva, která je proti vládě. I Erdoğan je totiž lepší než občanská válka. Turecký prezident si samozřejmě zaslouží tu nejtvrdší kritiku za své protidemokratické postoje a činy. Není to ale on, kdo rozebírá tureckou demokracii, on otevírá staré rány, které demokracie utržila už před ním, a to je zase důvod, proč má podporu té druhé poloviny obyvatelstva, jež byla zase utlačována v devadesátých letech a dříve. Turci prostě tradičně více schvalují zavírání „novinářů podporujících terorismus“, než je tomu třeba v EU, což Erdoğana nijak neomlouvá, ale idealizace Atatürkovy „sekulární demokracie“ jakožto největšího trnu v Erdoğanově patě v tomto kontextu neobstojí. Naopak, současný turecký prezident využívá možnosti, které tradičně pochybné pojetí turecké demokracie dalo už předchozím vládám skrze veřejné mínění.
Dále se můžeme dočíst, že Erdoğan ze svých neúspěchů viní USA, cizince, Židy a že jeho stoupenci ho v tom následují. Pravda je, že tyto názory jsou mezi prezidentovými příznivci sice značně rozšířeny, ale on sám je dost rozumný na to, aby podobné věci veřejně neříkal. Nebere si servítky, když hřímá, že USA, Izrael nebo EU nemají co mluvit do turecké politiky nebo že si od nich nenechá diktovat, ale snad krom několika uniklých polosoukromých záznamů toho, jak někomu třeba přizvukuje v debatě o židovském spiknutí, myslí „cizími vlivy“ či „mocnostmi“ vždy právě Fetullaha Gülena, o jehož údajné síti příznivců v turecké státní správě a justici mluví jako o „paralelním státu“.
Víc toho v textu, který má podle perexu analyzovat okolnosti převratu, ale ve skutečnosti je jen vzteklým štěkem proti Erdoğanovi, vlastně není. Samotnému převratu se autor věnuje prakticky jen v prvním a předposledním odstavci, kde konstatuje, že se nezdařil, protože pučisté neeliminovali prezidenta a nezískali si podporu zbytku armády, navíc narazili na odpor Erdoğanových stoupenců v ulicích. To všechno je pravda, ale cupování Erdoğana (třebas oprávněné) do ní žádný hlubší vhled neposkytuje.
Plánovaný neúspěch
Luttwak s nadhledem znalce píše o prvních dvou pravidlech pro vojenský převrat, ale zapomíná na pravidlo nejzákladnější, kterým se všechny dosavadní úspěšné puče v Turecku řídily, totiž mít podporu pokud možno celé armády. Žádný vojenský převrat v turecké historii se neuskutečnil „zdola“ – tak, že by se malá frakce armády odhodlala k činu, a když zbytek viděl, že se daří, tak se přidal. Naproti tomu podpora obyvatelstva při minulých převratech nikdy nebyla v prvních hodinách klíčová. Zde je potřeba uznat, že v dnešní době je situace jiná, a díky technologiím a sociálním sítím byl prezident schopen velmi rychle (v podstatě operativně) povolat své stoupence do ulic, což v takových osmdesátých letech možné nebylo, a armáda proto tehdy měla mnohem větší výhodu momentu překvapení. Pomiňme nyní, že mohl své příznivce aktivizovat hlavně proto, že ho pučisté nezajali.
Jak už bylo naznačeno, „davy“ protestujících rozhodně nebyly tak ohromné, aby mohly přemoct armádu, kdyby byla jednotná. Mobilizovalo se hlavně nejtvrdší jádro Erdoğanových stoupenců, což zejména v Istanbulu a v Ankaře zdaleka nejsou jen kníratí islamisté, ale hlavně to není zas tolik lidí (vládní média někdy tvrdí, že se k Atatürkovu letišti vydaly až tři miliony lidí, což je absurdní). Rozhodně to v noci převratu nebylo dost lidí na to, aby přemohli pučisty, kdyby se skutečně rozhodli do demonstrantů střílet (což se dělo jen na dvou místech). Nadneseně se dá říct, že důvod, proč pučisté nepoužili větší násilí, je ten, že na jejich podporu nevyšel do ulic vůbec nikdo. To by si za takových okolností mohli dovolit jen tehdy, kdyby se mohli spoléhat na podporu zbytku armády – jenže ve chvílích, kdy se začali rojit první demonstranti, bylo jasné, že podporu nemají, o čemž na webu tureckých ozbrojených sil promptně ujistili vrchní velitelé. Museli tedy potupně čekat na své zatčení a nezřídka se jim dostalo i lynče. Neplatilo totiž, že ten, kdo zůstal doma, podporuje pučisty, pučisté ani takovou podporu předtím nikdy nepotřebovali, protože jakýkoli případný odpor civilistů řešili (úspěšně) vojenskou perzekucí, což ale tentokrát při mizivém počtu jednotek zapojených do převratu nepřipadalo v úvahu.
Velmi dobře ilustruje celou situaci akce na istanbulském Atatürkově letišti. Bylo to jedno z prvních míst, kam pučisté dorazili, a civilisté, kteří tam byli – a nikoli proto, že by byli svoláni Erdoğanem –, se jim postavili na odpor. Ani v místě s tak velikou koncentrací zcela nekonzervativních Turků nenašli pučisté pražádnou podporu.
Jednou z otázek, které by bylo záhodno si položit, totiž je, zda převrat vůbec uspět mohl. Jak už bylo řečeno, pučisty nepodporoval takřka nikdo. Luttwak si stěžuje, jak je „ironické“, že naopak Erdoğanovi vyjádřil podporu i Barack Obama. Na faktu, že regulérně zvolený, i když ne zcela demokraticky vládnoucí představitel je stále ještě demokratičtější než vojenský puč, není nic ironického a americký prezident samozřejmě nic jiného udělat nemohl. Ironické je naopak to, že USA samotné jinde puče podporují – a jedna z konspiračních teorií oblíbená zejména v arabských zemích tvrdí, že ve skutečnosti stály i za tímto.
Na druhou stranu jsou na Západě za konspirační teorie považovány i spekulace, v něž ústí úvahy o tom, proč do toho pučisté vlastně šli, když museli vědět, že žádnou podporu nemají. Připusťme hypoteticky, že by se jim skutečně podařilo prezidenta eliminovat. Postavila by se pak za ně za cenu občanské války celá armáda? V Turecku tomu nevěří nikdo. Naopak se – opět – vkrádá otázka, zda vůbec prezident eliminován být mohl, totiž jestli vůbec eliminován být měl. Podivné okolnosti jeho evakuace, následné údajné bombardování hotelu, v němž byl na dovolené, či zajetí prezidentova tajemníka místo hlavy státu naznačují, že puč byl zpackán od začátku, což při dosavadní tradici profesionálních převratů vzbuzuje otázky.
Qui bono?
Opravdu byli strůjci převratu tak naivní, aby si mysleli, že na svou stranu strhnou zbytek armády, nebo jim někdo dal důvod si myslet, že tu podporu dostanou? Bylo opravdu klíčovým momentem jejich neúspěchu uniknutí prezidenta, který tedy měl neuvěřitelné štěstí, nebo bylo předem dobře postaráno o to, aby jeho postavení a život nebyly ohroženy? Podobně se hovořilo už třeba o bombových útocích v Suruçi a v Ankaře v roce 2015, které byly mnohými považovány za vyprovokované tureckými tajnými službami nebo alespoň za provedené s jejich vědomím. Následky těchto útoků umožnily Erdoğanovi začít vojenskou ofenzívu vůči Kurdům a zpřísnit bezpečnostní opatření, která se projevila spíš šikanou a špehováním nepohodlných obyvatel než zvýšením vlastní bezpečnosti – jak ukázal nedávný teroristický útok právě na Atatürkově letišti.
Odpověď na obligátní otázku, kdo měl z nepodařeného převratu největší prospěch, je jasná. Erdoğan je nyní obětí i vítězem zároveň a je na náměstích oslavován jakožto hrdinný vůdce. I to nahrává spolu s ostatními taktickými nedostatky puče „konspiračním“ teoriím hovořícím o tom, že skupina největších nespokojenců v armádě byla za pomoci tureckých tajných služeb a zbytku generálů do převratu vmanipulována. Způsob, jakým byli pučisté ve své porážce v podstatě zesměšněni, dává velký prostor pro domněnky, že vládní síly dobře věděly předem o každém jejich kroku. Stejně tak spektakulární přílet Erdoğana na Atatürkovo letiště a následná tisková konference pár hodin poté, co se odtamtud stáhli pučisté (podle vládních médií je odtamtud „slavně vyhnal lid“), vykazuje známky připravené divadelní kalkulace. O tom, že vytvoření seznamu více než osmi tisíc lidí ze státní správy, justice a armády, kteří byli během víkendu uvězněni nebo vyhozeni, nemohlo být dokončeno za tak krátkou dobu, asi není pochyb.
Proč by ale někteří generálové kvůli Erdoğanovi lhali pučistům o budoucí podpoře? Protože vrchní armádní velitelé už nějakou dobu nejsou pány situace. První projevy značného poklesu popularity armády u veřejnosti přišly před několika lety, kdy vyšly najevo případy vlákání skupin čerstvých rekrutů vojenské služby do obklíčení militantů Strany kurdských pracujících (PKK) ve východním Turecku, přičemž desítky nezkušených vojáků v těchto pastech zemřely. Ukázalo se, že důstojnictvo uhnilo na vavřínech do té míry, že z vysoce prestižní a profesionální armády se stal holubník, ve kterém se nováčci posílají do bojových oblastí.
Citelnou ranou byly pro armádní sbor také kauzy Balyoz a Ergenekon, ve kterých byly stovky armádních důstojníků obviněny z plánování puče a uvězněny. Armáda byla na kolenou, už to nebyla všemocná instituce, které by se vláda musela zodpovídat. Vloni a letos na jaře byli ale všichni obžalovaní a uvěznění armádní činitelé zproštěni viny a propuštěni na svobodu. Nemohl to být pro zdecimovanou armádu důvod, proč poskytnout Erdoğanovi na oplátku službu v podobě „vydání“ zrádců tím, že s nimi na oko půjdou do převratu, aby je pak nechali na pospas připraveným vládním jednotkám?
Čistky ve veřejné sféře
Někdy se aktuální pokus o převrat přirovnává k požáru Říšského sněmu z roku 1933. Erdoğanovi lidé to asi celé vyloženě nezaranžovali, ale není důvod odmítat myšlenku, že jen vhodně usměrnili výboj odporu, jako konspirační teorii. V Turecku se právě rozjíždějí dosud nevídané čistky ve všech oblastech veřejné sféry, státní Rada pro vyšší vzdělávání nařídila odstoupení jednoho a půl tisíce děkanů státních i soukromých škol, patnáct tisíc učitelů bylo propuštěno. Příslušníci tajných služeb kontrolují náhodně vybraným lidem v istanbulském metru telefony a zatýkají ty, kteří se nevhodně vyjadřují na sociálních sítích. Hromadná doprava je zdarma, což umocňuje euforii prezidentových příznivců, kteří mu v ulicích manifestují podporu (nyní včetně žen).
Narativ o velkém vůdci tureckého lidu, který zachraňuje demokracii, je médii vyšponován na maximum, což vede především k tomu, že jakákoli kritika Erdoğana je zhola nemožná, protože každý kritik by byl automaticky považován za příznivce pučistů. Držet ústa a krok musí už i opoziční poslanci, neboť byla zrušena parlamentní imunita. Je zajímavé tuto situaci srovnat se stavem po loňských červnových volbách, kdy Erdoğan po své porážce dva dny nevylezl ze svého paláce, kde se skrýval před novináři. Nyní je v plné síle a prohlašuje, že demokracie si žádá znovuzavedení trestu smrti – to je teprve diktát. Na internetu koluje Erdoğanův citát, že převrat pro něj byl „darem od Boha“. Je pravda, že pokud jeho lidé neměli s převratem opravdu nic společného, měl skutečně neuvěřitelné štěstí. Nejen že přežil a zůstal ve funkci, ale dokonce má větší moc než kdykoli předtím.
Nezbývá než doufat, že materiály, jež zveřejnil server Wikileaks a které mají obsahovat stovky tisíc emailů z doby po pokusu o převrat, vrhnou na celou věc více světla, protože okolností, které vzbuzují důvodné podezření o Erdoğanově kontrole puče, je více než dost.
Autor žije v Turecku.