„Vem fašistů vosum, rozsekej a sypej kosům,“ rozohnil se Jan Werich ve známém skeči, který svého času zremixovali a zpopularizovali Jižní Pionýři. Nepodobá se tu příliš onomu dobrosrdečnému strýčkovi s úsměvem od ucha k uchu, jak ho známe z Pekařova císaře, kde si prozpěvuje známou budovatelskou melodii: „Ten umí to a ta zas tohle a všichni dohromady udělají moc.“ Součástí Werichova srdečného chechotu, kterým nám každý rok sladí vánoční svátky, je i jakási temná basová linka v pozadí. Není štěstí, svobody a spravedlnosti bez boje proti těm, kteří to všechno chtějí zničit ve jménu své psychózy, otroctví a bezpráví. A je docela jedno, jestli se takoví psychopati zrovna nacházejí nalevo nebo napravo. Werichův charakter nám ukazuje historickou podmíněnost legitimity použití násilí, stejně jako toho, co násilím v daných historických situacích míníme. Není možné soudit militantní rétoriku antifašistického odboje perspektivou těch, jejichž poválečný mírový svět byl vykoupen životy a násilím militantů, kteří se obětovali pro budoucí generace.
Systémové násilí
Mediální vody sociálních sítí v posledních dnech rozvířil videozáznam, na kterém jeden z vůdců „alternativní pravice“ Richard Spencer dostává ránu od jednoho z demonstrujících. Internet doslova zaplavily debaty o tom, nakolik je takový čin ospravedlnitelný, nebo zdali bychom ho měli odsoudit jako naprosto neakceptovatelný. Násilí je obvykle bráno jako hořký prostředek, který – pokud vůbec – máme vytáhnout z bonboniéry politických strategií až tehdy, pokud všechny ostatní metody selžou. Pro jedny vede pouze a jenom k eskalaci dalšího násilí, pro druhé je zavrženíhodné z principu. Tyto obecné soudy se ale úplně míjí cílem. O násilí a legitimitě jeho použití lze jen stěží vynášet obecné soudy, bez přihlédnutí ke kontextu, ve kterém se dějí.
Odvrácenou stranou svobody všech je vždy „vznešený teror“ páchaný na těch, kteří chtějí svobodu jenom jako privilegium pro některé. Takový teror není ničím jiným než umlčováním umlčovatelů, diskriminací diskriminujících.
Násilí je mince, která má vždy dvě strany – na jedné jsou jednotlivci, kteří jsou jeho oběťmi nebo pachateli, na straně druhé je neviditelné systémové násilí, jež je vpletené do tkaniva našich společností a jehož oběťmi jsme doslova každý den. Zatímco cílené násilí, páchané jednotlivci nebo skupinami, má spektakulární charakter a těší se velké pozornosti, systémové násilí je nám zpravidla skryto. Systémovým násilím je kupříkladu segregační rasismus a bílý triumfalismus v USA, díky němuž si někteří policisté dělají z ulic střelnici na černochy, kteří spáchali přestupek. Z celé věci však vidíme až bezvládné tělo oběti, nikoli to, co tuto situaci umožnilo. Systémovým násilím je ale i to, když Donald Trump podepíše výnos, kterým znemožňuje masám Američanů podílet se na zdravotním pojištění, což pro mnohé z nich bude mít jednoduše smrtící důsledky. Pokud by sám chodil po nemocnicích a odpojoval chudé starce od přístrojů, do několika týdnů by seděl ve vězení. Jeho útok na veřejný zdravotnický systém je ovšem „legitimním politickým rozhodnutím“. Stejně tak je systémovým násilím ekocida přírodních druhů nebo foukání do plachet klimatické změny, jejíž dopady si vybírají čím dál vyšší daň na lidských životech.
Slepota vůči systémovému násilí je politikou appeasementu naší doby. Příští generace budou jen těžko chápat, jak jsme mohli nevidět, k čemu povedou bizarní nerovnosti a klimatická krize – podobně jako my dnes stěží rozumíme třicátým letům. Žijeme v extrémně násilných časech, nicméně charakter tohoto násilí se výrazně proměnil. Náš relativní mír je vykoupen permanentním pácháním zločinů na „materiální základně západního blahobytu“, tedy třetím světě, stejně jako pácháme násilí na budoucích generacích, kterým patrně darujeme rozvrácené klima a sociální dystopii.
Vznešený teror
Pouze na takovém historickém pozadí má smysl hodnotit excesivní politické násilí namířené proti těm, kteří nereprezentují v posledku nic jiného než spirálu zániku. Jeho legitimita se nemůže opírat o nic jiného než o princip, který říká, že pokud jsou si všichni lidé rovni, pak si nemohou být rovny všechny názory – aspoň ne ty, které usilují o potlačení rovnosti lidí. Svoboda bez rovnosti je jen privilegiem uzurpátorů uprostřed sociálního darwinismu a stává se karikaturou sebe sama. Až díky principu rovnosti se ze svobody stává univerzální právo, které říká, že svoboda je buď svobodou všech, nebo žádnou svobodou není. Ukazuje se tak i její temnější stránka, tedy to, že každá univerzální svoboda je udržována v chodu rovnostářským terorem, jehož funkcí je neustále znovu a znovu bránit svobodu všech před uzurpátorstvím několika, ať už se jedná o kapitalistické dravce nebo politické diktátory. Hořekování pravice nad terorem ctnosti, diktátem politické korektnosti nebo ekoterorismem skrývá pod povrchem prostý interpretační klíč: z perspektivy svobody jako sociálního darwinismu se kolektivní egalitářské intervence skutečně jeví jako zásahy do svobody jednotlivce.
Odvrácenou stranou svobody všech je vždy „vznešený teror“ páchaný na těch, kteří chtějí svobodu jenom jako privilegium pro některé. Jedná se o teror v abstraktním slova smyslu – tedy o vládu pravdy oproti všem subjektivním názorům. Takový teror není ničím jiným než umlčováním umlčovatelů, diskriminací diskriminujících.
Nelze se divit, že konzervativní pravice zdůrazňuje ekoteroristické aspekty environmentálního myšlení a politiky. Ze své perspektivy má zcela jistě pravdu: globální ekosystém je vůbec tím nejtvrdším jakobínem, který posílá pod gilotinu všechna její ideologická klišé. Klimatická změna se nikoho neptá na názor o sobě samé, je andělem smrti, kterého jsme bezděčně uhnětli z přírodních zákonů a jehož neexistenci nemůže odhlasovat žádný demokratický lid. Jako taková má charakter těch pravd, které ukončují a uzavírají debatu, a ohraničují tak pole, na kterém lze vést smysluplnou demokratickou diskusi. Právě proto Bernie Sanders vzkázal trumpovským popíračům změny klimatu zcela jasně: „The debate is over.“
Součástí boje s fašismem nebo nacionálním konzervatismem jsou i temné vášně, které nás upozorňují na to, že boj proti nerovnostem, bezpráví a útlaku není nějakým kosmetickým luxusem pro vyšší třídy, který bychom si snad mohli odpustit. Naopak, v tomto boji jde o vše. Namísto nesnesitelné skromnosti současného appeasementu je pomalu na čase si uvědomit, že právě mírumilovné ústupky se začínají stávat luxusem, který si nemůžeme dovolit, a „vznešený teror emancipačního násilí“ se pomalu z něžného diktátu politické korektnosti začíná znovu měnit v syrový boj v ulicích, jako tomu bylo už tolikrát v minulosti. Nemá smysl si zoufat, ale bez okolků stvrdit nutnost boje v terénu a za pomocí prostředků, které jsme si nevybrali. Donald Trump a jemu podobní nám k tomu budou dávat příležitostí více než dost.
Autor je spolupracovník redakce.