Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
„Při procházce s přítelkyní nám kolemjdoucí muž řekl, že takoví by se měli střílet,“ svěřuje se lesba z Ústeckého kraje. Nebo „profesor na střední škole mi šáhl na stehno, následně přiblížil ruku k mému rozkroku a rukou naznačil stříhání nůžkami. Tímto způsobem se mě během hodiny zeptal, jestli plánuji ,přeoperování‘. Po nahlášení řediteli nebyl dotyčný potrestán, naopak byl omlouván větami typu: víte, on je prostě takovej.“
Podobné výpovědi obdrželi výzkumníci z Národního ústavu duševního zdraví ve spolupráci s organizací Queer Geography. Sběr dat probíhal mezi srpnem a říjnem minulého roku a účastnilo se ho 3 429 respondentů z řad LGBTQ+ lidí. Studie s názvem Být LGBT+ v Česku 2022, publikovaná letos, navazuje na stejnojmenný výzkum bývalé ombudsmanky Šabatové s tím, že rozděluje otázky vztahové orientace a genderové identity. Problémy, se kterými se setkávají trans a nebinární lidé, totiž nemusí být relevantní pro osoby s jinou vztahovou orientací, než je heterosexuální, a naopak.
Respondenti se ve výpovědích shodují, že je primárně diskriminuje naše nedostatečná legislativa.
Studie, zpracovaná Michalem Pitoňákem a Marcelou Macháčkovou, se zabývala životem queer lidí z různých úhlů pohledu. Od společenského postavení a volnosti projevu až po různé formy diskriminace, obtěžování a vyhrožování. Už v z odpovědí na dotaz společenského postavení vyplývá, že postavení trans lidí ve společnosti je proti lesbám, gayům a bisexuálům výrazně nižší. A to nejen z pohledů samotných trans osob, ale i ostatních respondentů. Speciální skupinou jsou pak nebinární lidé, kde 29 procent z nich hodnotilo své postavení nejnižší možnou hodnotou.
Podobné výsledky obdrželi výzkumníci i v otázkách na svobodu projevu, tedy jak moc a kde jsou queer lidé otevření ohledně své identity. V obou skupinách vyšlo jasně najevo, že největší otevřenost je vůči přátelům, 40 procent gayů, 35 procent leseb, ale jen 12 procent bisexuálů jsou pak vyoutovaní i před všemi svými rodinnými příslušníky. V druhé skupině jsou výsledky odlišné, trans lidí, kteří se se svou identitou svěří své rodině, je mnohem méně. U trans mužů 27 procent, trans žen 30 procent a u nebinárních lidí necelých pět.
Za ruce se radši nedržíme
Ani v pracovním prostředí nedochází u žádné ze skupin ke coming outům. Jako nejčastější důvody jsou uvedeny obavy z reakcí, ohrožení kariérního postupu a zhoršené vztahy na pracovišti. Dále z výzkumu vychází, že LGBTQ lidé se bojí dávat najevo svou vztahovou orientaci i genderovou identitu na veřejných místech z důvodu, že jim bude vyhrožováno či budou napadeni. „Vždy nejdříve musím zhodnotit situaci, kde se nacházím. Nechci žádnou konfrontaci. Je snazší se skrývat než řešit nepříjemné konflikty,“ svěřuje se queer žena z Prahy.
Řada respondentů už má také zkušenost s výhružkami či jinými projevy násilí. „Na veřejnosti se za ruce téměř nedržíme. Když to děláme, lidé na nás ukazují a pokřikují, u některých se bojíme, že by nám mohli něco udělat. Necítíme se dobře, když na nás pokřikují a mají ošklivé narážky.“
Slovní obtěžování či jiné zraňující komentáře, zejména u trans žen, byla také nejčastější odpověď na otázku, co nejzávažnějšího se vám stalo během posledních 12 měsíců. „V domě, kde s partnerem osm let žijeme, na nás soused vykřikoval: ,Hitler byl borec, ten si s vámi poradil.‘ Musel jsem vyhledat psychologickou pomoc.“ Co se týče diskriminace, tak tu dle bádání zažívají hlavně trans osoby v situacích, kdy musí ukazovat své doklady, ale výzkum dokládá, že se jim děje i při hledání práce či bydlení. V odpovědích najdeme třeba výpověď trans muže, kterého zdravotnický personál kvůli písmenu F v občance nemohl dát na pokoj s muži, ale kvůli jeho fyzickému vzhledu ani se ženami, a tudíž po něm chtěli uhradit nadstandardní samostatný pokoj.
Respondenti se ve výpovědích shodují, že je primárně diskriminuje nedostatečná legislativa. Ať už jde o duhové rodiny, kde jeden z rodičů nesmí být uveden v rodném listě dítěte, ale rovněž si ani z daní nemůže odečíst děti a partnerku či partnera na rodičovské dovolené, nebo o trans lidi, kteří musí podstoupit kastraci, aby získali doklady s novým jménem. Nedostatky dle nich skrývá i registrované partnerství: „Řešíme s partnerem rekonstrukci domu a vlastně ani nemáme právo mít dům ve společném vlastnictví. Dostáváme se tak do situace, kdy je partnerův dům a moje hypotéka. Řešit to musíme speciální smlouvou.“
Poslední segment se věnoval fyzickému a sexuálnímu násilí a vyhrožování. Zkušenosti s obtěžováním měly nejčastěji osoby z Vysočiny, s fyzickým násilím potom respondenti z Královehradeckého kraje. Zkušenost s vyhrožováním násilím měli hlavně muži (68 procent), 48 procent žen potom zažilo sexuální napadení. Ve většině případů šlo o někoho, koho oběť předtím neznala.
Zároveň ale většina incidentů zůstala nenahlášená. Podobně jako ve studii organizace In IUSTITIA, která se zabývala předsudečným násilím, i zde byl nejčastějším důvodem nenahlášení strach, že by ohlášení nic nezměnilo či pocit, že incident byl příliš triviální. Svou roli hrál dle výpovědí i strach z negativních důsledků nebo nedostatek důkazů a s tím spojená obava, že obětem nebude nikdo věřit.
Karel Suda z kanceláře veřejného ochránce práv ve všech případech doporučuje jako mezikrok obrátit se na organizace, které se zabývají pomocí obětem trestných činů, jako jsou InIUSTITIA, ProFem či Bílý kruh bezpečí. Tam oběť najde potřebnou oporu a pomoc s dalšími kroky.