Byl teplý letní večer 11. srpna 2021, když Maxine Vajt doprovázela svého dědečka na tramvaj v centru Prahy. Zašli si předtím do nedalekého baru poblíž stanice metra I. P. Pavlova. Ani ve snu by ji tehdy nenapadlo, jaká tragédie se před jejíma očima už za několik okamžiků odehraje.
Když přibližně v jedenáct večer s dědečkem procházeli kolem pekárny Paul, začal na Maxine neznámý podnapilý mladík pokřikovat vulgární homofobní nadávky a vyhrožovat jí násilím. Protože jsou v jejím životě takové incidenty poměrně časté, nevěnovala nadávkám velkou pozornost. „Taková slova jsou v této zemi docela běžná, člověk si na to prostě zvykne,“ vysvětluje Maxine, proč mladíka ignorovala a šla dál svou cestou.
Maxine byla v době incidentu nebinární osobou a neidentifikovala se s mužským ani s ženským genderem. Nyní, dva roky od incidentu, se identifikuje čistě s trans feminitou, a proto o ní v textu budeme referovat jen v ženském rodě. Během našeho společného rozhovoru v dejvické kanceláři právnické organizace In IUSTITIA, který se odehrál v minulém roce, však o sobě ještě mluvila střídavě v ženském a mužském rodě.
Její fluidní genderová identita se odrážela i v tom, jak se oblékala a vůbec v celkové image. Když prý vyráží v noci do centra Prahy, bere si s sebou i konzervativnější oděv, aby se v noci vyhnula násilným konfrontacím s podnapilými agresory. V onu srpnovou noc však takové opatření nepovažovala za nutné – a právě tehdy se dostala do tragického konfliktu s dvojicí podroušených mladíků Tomášem R. a Adriánem B.
Restorativní justice za špatné činy nechce jen tupě trestat, ale usiluje také o vyléčení traumatu a způsobené bolesti. V tomto případě se to evidentně podařilo.
Sprosté nadávky na Maxine začal chrlit Tomáš R. Dědeček Lubomír Lehovec si jeho agresivní chování vůči Maxine nechtěl nechat líbit a rozhodl se muže konfrontovat. Došlo mezi nimi k potyčce, při níž starší muž uštědřil mladšímu facku. Právě v tu chvíli se zničehonic objevil na scéně i druhý mladík Adrián B., který do staršího muže v rozběhu vrazil ramenem. Lubomír Lehovec se zapotácel a upadl zády na zem. Dopadl tak nešťastně, že se udeřil temenem hlavy o dlažbu chodníku a utrpěl lebeční zlomeninu a těžké krvácení do mozku. Okamžitě upadl do bezvědomí a přestal reagovat na okolní podněty.
Když tuto situaci viděl Tomáš R., který svými homofobními nadávkami incident vyprovokoval, okamžitě z místa činu utekl. Druhý mladík, jenž svým zásahem Lehovcovi těžké zranění způsobil, začal naopak muži poskytovat první pomoc a všem přítomným se omlouvat. Společně s Maxine počkal na místě až do příjezdu policie. V té době se staršímu muži vrátilo vědomí. Údajně se i sám zvednul a s přítomnými komunikoval. Sanitka ho vzápětí odvezla do nemocnice na Karlově náměstí.
V tu dobu už měl ale těžké krvácení do mozku, za dvě hodiny upadl do bezvědomí znovu a o týden později v pražské nemocnici Na Homolce zemřel. Příjemný společný večer dědečka a nedávno vyoutované vnučky se během několika málo chvil proměnil v horor s tragickým koncem. Na začátku celé této tragédie byla pouhá tři slova: „Ty zasranej buzerante!“
Klub přátel zemního plynu
Po konfliktu poblíž stanice I. P. Pavlova následovala pro všechny zúčastněné série traumatických kontaktů s různými typy státních institucí, které vůči nim nepostupovaly s dostatečnou citlivostí a empatií. V řešení nelehké situace postupně selhal personál nemocnice, policejní složky a později i justiční systém a způsobily všem zainteresovaným další traumata. Jejich příběh přesto ukazuje, že je možné nepříznivý průběh událostí změnit v něco lepšího a přijatelnějšího, byť si to často žádá obrovský kus vynaložené energie a taky pořádnou porci štěstí.
Maxine během naší konverzace popisuje velmi necitlivé jednání personálu nemocnice na Karlově náměstí, a to jak s Lubomírem Lehovcem, tak i s ní samotnou. Tuto situaci rodina zatím neúspěšně a bez odezvy řeší stížností k nemocničnímu ombudsmanovi. Nedostatečně proškolení a nepřipravení policisté pak při výsleších Maxine vůbec netušili, jak zacházet s queer nebinárním člověkem i celým hate speech kontextem incidentu.
Při prvním výslechu na stanici prý policista ani netušil, jak zapsat zkratku LGBT. Zkratku Maxine zmiňovala proto, že považovala celý incident za předsudečné násilí vůči své nebinární identitě. „Vytisknul mi dokument, ve kterém bylo napsáno, že jsem součástí LPG komunity. V rodině teď koluje vtip, že jsem členkou klubu přátel zemního plynu,“ říká pobaveně Maxine.
Podle jejích slov policisté během prvního výslechu zpochybňovali transfobní motivaci útoku. Později policie oba činy oddělila a vyšetřovala je nezávisle na sobě. S prvním mladíkem bylo vedeno přestupkové řízení, s druhým řízení trestní. Čin Adriána B. byl klasifikován jako těžké ublížení na zdraví s následkem smrti. Chování Tomáše R., který tragickou událost inicioval, však policie vedla jen jako přečin proti občanskému soužití a transfobní motivaci agresora vyloučila. Přezkumný orgán sice později připojil etymologický výklad slova „buzerant“ a potvrdil jeho homofobní základ, dál už ale tuto pohnutku žádný z orgánů činných v trestním řízení neřešil. Tomáš R. dostal za své homofobní nadávky pokutu dva tisíce korun. Případ Adriána B. měl však mnohem vážnější průběh.
Utíkal jsem mu na pomoc
Mladíci Adrián B. a Tomáš R. se dobře znali. Strávili spolu nějaký čas v diagnostickém ústavu pro mládež. Přestože se delší dobu neviděli, na zmiňovaný večer se domluvili na společné návštěvě baru. Adrián měl ze setkání radost, ale tak trochu prý tušil, že ten večer budou problémy. „I když je střízlivý, je Tomáš hrozně konfliktní. A když se napije, bývá to opravdu hrozné,“ vypráví Adrián v jednom pražském nákupním centru. S nějakým problémem tedy podle svých slov počítal, ale to, co se potom stalo, si představit nedokázal. Druhý den po schůzce měl jít Adrián do práce, a tak zamířil domů už kolem desáté večer.
Když dvojice procházela kolem pekárny Paul na I. P. Pavlova, musel si Adrián odskočit. Mezitím se odehrála konfrontace mezi Tomášem R. a Lubomírem Lehovcem. „Viděl jsem z dálky, že se tam někdo pere. Myslel jsem si, že to je normální dospělý člověk a bije se s mým kamarádem. Utíkal jsem mu na pomoc a strčil jsem do toho pána. On spadl na zem a až tehdy jsem si uvědomil, že je starší. V tu chvíli jsem to celé začal brát úplně jinak. Okamžitě jsem vystřízlivěl,“ říká mi k incidentu Adrián B.
Jeho kamarád Tomáš se dal v tu samou chvíli na útěk a nechal Adriána v nepříjemné situaci samotného. Později si sice podle Adriánova svědectví o incidentu párkrát napsali v chatu, ale jejich kontakty tím víceméně ustaly. Adrián ten večer odcházel domů s tím, že sice ublížil staršímu muži a ten musel být ošetřen záchranáři, ale že se nic horšího nestalo. Tomáš R. mu prý dokonce tvrdil, že si pan Lehovec začal a že se celá situace určitě vysvětlí. Tomáš R. byl naprosto přesvědčený o tom, že v celé kauze nehrál takřka žádnou roli. Adriánovi ovšem začaly skutečné potíže.
Když mu po několika týdnech zavolali policisté s informací, že se má dostavit na výslech, stále ještě netušil, jak tragicky incident dopadl. „Na tom výslechu jsem jim popsal celou situaci a ke všemu jsem se přiznal. Až úplně na konci mi sdělili, že ten pán zemřel,“ popisuje naprostý šok, který na policejní stanici zažil. V tu chvíli se mu hlavou prý začaly honit nejtemnější možné scénáře vlastní budoucnosti. „Byl jsem smířený s tím, že půjdu sedět. Chtěl jsem ale té rodině dát alespoň vědět, že to nebylo schválně, že nejsem žádný vrah,“ říká k tomu Adrián.
Omluvný dopis
Adrián byl obviněn z těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti a byla mu přidělena advokátka ex offo, protože na vlastního právníka neměl dostatek peněz. Ostatně ani netušil, jak by si měl právního zástupce vůbec shánět. „Co já si asi tak zaplatím, když nemám ani na žrádlo?“ ptal se během našeho rozhovoru. Na adresu přidělené advokátky se Adrián vyjadřoval s velkým despektem. Na schůzky podle jeho slov chodila klidně i s hodinovým zpožděním. Případu věnovala velmi málo času a od začátku mu tvrdila, že to s ním nevypadá dobře. Adrián byl přesvědčený, že nemá smysl se bránit. Za této situace mu hrozil několikaletý pobyt za mřížemi.
V celém příběhu však nastal zásadní zvrat. Na podzim roku 2021 zmocněnkyně jednoho z poškozených, advokátka Klára Kalibová, ředitelka výše zmíněné organizace In IUSTITIA, během výslechu Adriána informovala o jeho možnostech v případě, že činu skutečně lituje. Sdělila mu, že může napsat osobní dopis, může se omluvit a požádat o odpuštění a případně i o setkání. A Adrián skutečně krátce poté napsal pozůstalým omluvný dopis. Ten předal své advokátce a k pozůstalým se pak dostal prostřednictvím advokátky Kalibové.
V tomto dopise svého činu litoval a žádal je o odpuštění za to, že způsobil smrt jim blízkému člověku. Za skupinu pozůstalých a poškozených v tomto případě můžeme označit především tři osoby: už zmiňovanou Maxine Vajt, která byla u incidentu přítomna; dále pak její matku Terezu Vajtovou a strýce Martina Lehovce. Posledně jmenovaní jsou potomci zesnulého Lubomíra Lehovce. K dopisu Adrián připojil i přání, že by se s rodinou rád setkal a osobně se všem omluvil.
Jako z učebnice restorativní justice
Roli organizace In IUSTITIA v celém příběhu nelze pominout. Známá poškozených je s představiteli In IUSTITIA propojila bezprostředně po incidentu a organizace jim nabídla své právní a poradenské služby. „Když k nám Vajtovi a Martin Lehovec přišli, věděli jsme, že máme před sebou zcela mimořádnou situaci,“ říká Klára Kalibová. „Od počátku byla patrná touha po hledání smyslu smrti otce a dědečka a také hledání vyšší spravedlnosti. Každý z našich klientů a klientek měl přitom trochu jiné požadavky. Pro Maxine bylo nejdůležitější, aby byl definován a postihnut transfobní motiv. Je to typické pro všechny oběti předsudečného násilí – chtějí slyšet autoritativní výrok o tom, že byly napadeny z konkrétního, předsudečného důvodu. Pro Terezu bylo od počátku důležité potkat se s pachatelem a pochopit, proč se stalo, co se stalo. Martin hledal spravedlnost ve spravedlivém rozsudku,“ uvádí advokátka Kalibová.
„Poškozeným jsme nabídli provázení trestním řízením sociálními pracovníky, psychologickou podporu, právní zastupování, pomoc se sepsáním prohlášení o dopadu… Na začátku jsme vůbec netušili, že máme před sebou případ, který nejspíš vstoupí do učebnic restorativní justice,“ dodává Kalibová a předjímá tak další vývoj příběhu.
Zmiňovaná restorativní justice představuje v trestním právu poměrně inovativní přístup, který neusiluje o pouhé potrestání viníků, ale mnohem více mu jde o vyrovnání se s traumatem, které čin zúčastněným způsobil, a také o navrácení všech aktérů a aktérek konfliktu zpět do běžného života. „Nutno podotknou, že vůči efektu restorativní justice jsem vysoce skeptická. A to pro to, že se v našem, českém kontextu aplikuje formálně a bez rozmyslu, a často je poškozeným nucena silou,“ říká Kalibová. Případ Adriána B. měl však docela odlišný průběh.
Životní zážitek
Adriánův rukou psaný dopis na všechny zúčastněné působil velmi autenticky. Nebudil totiž dojem čistě formálního, utilitárního dokumentu, který má poškozenému pouze pomoci v trestním řízení. Vzbudil v nich touhu vyslechnout si jeho verzi příběhu. Než ale k setkání skutečně došlo, pozůstalí jeho nabídku poměrně dlouhou dobu zvažovali. Tereza Vajtová se podle svých slov s Adriánem chtěla setkat okamžitě, ale ostatní členové rodiny měli pochybnosti. Především její bratr Martin Lehovec cítil vůči Adriánu B. zlost a nemohl pochopit, proč by ho měl zajímat životní osud člověka, který připravil jeho otce o život, ani co mu jeho perspektiva může přinést.
Adriánův text ho ale přiměl o situaci přemýšlet trochu jinak. Dopis byl prý napsaný velmi jednoduše, evidentně člověkem, jenž nemá vysoké vzdělání, ale zároveň dokáže do slov dostat emoce, které v sobě nosí. „Text na mě sám o sobě zapůsobil už v momentě, kdy mi ho četla právnička do telefonu. Když jsem ho ale uviděl, ručně napsaný, došlo mi, že to nepsal s právníkem za zadkem, ale že je to skutečně upřímná emoce,“ popisuje mi své myšlenkové pochody Martin Lehovec.
Do poslední chvíle však přemýšlel, jestli má na plánované setkání vůbec dorazit. „Až poslední den před setkáním jsem si uvědomil, že si tento životní zážitek nemůžu nechat ujít. Že nejspíš nepůjde o nic příjemného, ale že je to věc, která se už nikdy nebude opakovat,“ vysvětluje mi svou motivaci Martin Lehovec.
Systém s ním nezachází spravedlivě
Setkání Adriána a poškozených se odehrálo v prosinci roku 2021. Nejprve se setkal se všemi poškozenými najednou a následně s každým z pozůstalých absolvoval hodinové setkání, na němž s nimi z očí do očí mluvil o událostech vedoucích ke smrti jejich otce, respektive dědečka.
„Chtěli jsme se s Adriánem setkat všichni tři. U samotné události jsem byla jenom já a pro mámu a strejdu bylo taky důležité se s tím vypořádat,“ říká k motivaci uspořádat schůzku s Adriánem Maxine Vajt. „Nechtěli jsme, aby tady došlo k nějakému soudnímu rozhodnutí, které někoho odsoudí, a tím se to uzavře. To nám přišlo jako naprosto šílené. Jeden neznámý člověk půjde do vězení, druhý, který to podle nás celé způsobil, dostane dvoutisícovou pokutu, a tím to hasne a jde se domů,“ dodává Maxine.
Schůzka úplně proměnila náhled pozůstalých na celou situaci. Všichni považovali setkání za naprosto zásadní. „Nebojím se to označit za hluboký, duchovní, transformační zážitek,“ popisuje setkání s Adriánem B. Tereza Vajtová a její bratr Martin souhlasí. Oba mají pocit, že jim setkání umožnilo vidět svět úplně jinou perspektivou a že toto setkání proměnilo zásadním způsobem i je samotné.
„Byl to životní zážitek, bylo to neskutečně silné. Po skončení setkání jsem měl bytostnou touhu dohlédnout na to, aby toto řízení proběhlo tak, jak má, a aby výsledek byl spravedlivý,“ říká Martin Lehovec. V tu dobu totiž už věděli, že čin může být klasifikován jako úmyslné ublížení s následkem smrti a že Adriánovi hrozí pět až dvanáct let vězení. „Viděl jsem, jak se jeho život dával do pořádku, našel si přítelkyni, stabilní práci – a najednou tohle. V minulosti byly situace, kdy bych se do podobné potyčky mohl dostat i já. Došlo mi, že s ním systém nezachází úplně spravedlivě,“ říká k tomu Martin Lehovec.
Skutečné vrahy najdeme jinde
„Já jsem si s ním na té schůzce vyprávěl taky o tom, z jakého prostředí pochází. Na celé této věci se pro mě od té doby zrcadlí, že žijeme v zemi, kde je absolutně nulový zájem o životní pozice příslušníků menšin jakéhokoliv druhu,“ podotýká Maxine Vajt. Adriánovi podle ní z těžké životní situace nikdo nikdy nepomohl. Společnost ho maximálně tak uzavřela do disciplinačního zařízení typu dětský domov nebo diagnostický ústav pro mladistvé.
Pro Maxine Vajt tak tragický příběh získal novou dimenzi. „Cítila jsem hluboký smutek z toho, v jaké zemi žiju. S jakou příšernou diskriminací se ve svém životě potkával tento člověk, a nikdo mu s tím nikdy nepomohl. Nechtěla jsem dál svojí nečinností napomáhat tomuto systému v chodu,“ říká Vajt a vysvětluje, v čem konkrétně se její nazírání na celý incident proměnilo. „Nikdy jsem Adriána nevnímala jako vraha nebo ‚pachatele‘, protože skutečnými pachateli, kteří zaslouží trest, jsou lidé, kteří zpochybňují právo na život těch, kdo se vymykají tomu, co je ‚normální‘. Skutečnými vrahy jsou Tomio Okamura, Miloš Zeman, Marian Jurečka, každý politik, který zase jednou ořeže sociální služby. To jsou lidé, kteří mají na rukou skutečnou krev. Ne Adrián,“ zakončuje svou promluvu Maxine. Okolnosti úmrtí jejího dědečka i následná reakce institucí ji dokonce donutily přestěhovat se mimo Českou republiku. Důvěra v českou společnost je u ní momentálně na bodu mrazu.
Po schůzce se pozůstalí každopádně ocitli v naprosto převrácené situaci: náhle soucítí s člověkem, který zapříčinil smrt jejich otce a dědečka. „Od ledna do května, kdy přichází to soudní stání, prožívám asi největší morální dilema ve svém životě. Cítím velkou potřebu tomu klukovi pomoct a zastat se ho ve světě, kde se ho nikdo nikdy nezastal, ale zároveň se bojím, jak mám tohle sdělit bratrovi, aby se na mě nenaštval,“ říká k tomu Tereza Vajtová. Do prvního soudního líčení se spolu o této věci otevřeně nebavili a každý si své myšlenky nesl sám. Nakonec se ale trojici opět podařilo najít společný směr.
Od čtyř let jsem běhal po děcácích
Kromě lítosti, kterou před nimi osobně projevil, na pozůstalé hodně zapůsobil Adriánův životní příběh. Jedná se o mladého romského muže pocházejícího z velmi špatných poměrů. Narodil se ve slovenském Martinu a s matkou se stěhoval po Česku i Slovensku. „Máma neměla žádné zázemí, žádné peníze, měla problémy s alkoholem, hodně střídala partnery,“ svěřuje se Adrián s detaily ze svého dětství. „Poprvé mě máma dala do děcáku dobrovolně, protože neměla peníze a neměla kde bydlet. Vůbec se nezvládala o mě starat. Od čtyř, pěti let jsem běhal po děcácích. Vystřídal jsem jich hned několik.“
V jedenácti letech se dostal do Česka a chvíli žili relativně stabilně. Po čase se ale vše opět zhoršilo, máma začala pít, žila na ulici a Adrián se dostal do Klokánku. „Tam jsem na tom byl už psychicky hodně špatně. Začal jsem dělat problémy, nechodil jsem do školy. Dělal jsem zlý věci,“ popisuje jednu ze zásadních změn svého života Adrián a pokračuje: „Od třinácti běhám po diagnosťácích, po pasťácích. Začal jsem krást. Většinou to byly jen malé věci.“
„Jednou jsem byl na útěku z pasťáku a udělal jsem loupežné přepadení. Banda mých známých mě k tomu hecovala a já jsem neměl žádné peníze, a tak jsem do toho šel. Chtěl jsem nějakým klukům ukrást kameru. Oni mi ji ale nedali. Nakonec jsem jim vzal alespoň repráček a tři stovky. Kvůli tomuhle incidentu jsem měl velký problém,“ říká k tomu Adrián. Kvůli tomuto trestnému činu se dostal také do diagnostického ústavu pro mládež, kde se potkal se svým kamarádem z osudné srpnové noci.
Jejich vztah byl založený na tom, že společně posilovali. Potkali se přibližně v šestnácti a stali se z nich dobří kamarádi. V diagnostickém ústavu byli asi tři roky. Adrián si v ústavu dodělal maturitu a odcházel z něj s přesvědčením, že bude žít jinak. Žil v Praze se svojí matkou, chodil do práce, našel si přítelkyni a vypadalo to, že spirále násilí a chudoby, do níž se narodil, nakonec přece jen unikne. Jenomže zkratkovitá, impulzivní reakce na I. P. Pavlova ho krátce nato stáhla zpět do míst, ze kterých se chtěl vymanit.
Mělo jít o odpuštění
Během prosincové schůzky mezi Adriánem a pozůstalými došlo k překvapivému náznaku smíření. Adriánův osobní příběh v tom hrál důležitou roli. „Najednou pro nás bylo představitelnější, že člověk v takové situaci může podobnou hloupost udělat. Zvlášť s vědomím toho, co všechno si Adrián v životě prožil,“ říká k mediačnímu setkání Maxine Vajt.
Podle advokátky a ředitelky právnické organizace In IUSTITIA Kláry Kalibové jsou u nás mediace v podobných případech velmi vzácné, přestože nástroje restorativní justice jsou nyní hodně diskutovaným fenoménem. Nebylo lehké takové setkání pachatele a pozůstalých zorganizovat a bez aktivity In IUSTITIA by k němu pravděpodobně nikdy nedošlo. „Protože jsme poskytovali služby poškozeným, nemohli jsme být samotnými mediátory. Sháněli jsme tedy člověka, který by jím mohl být. Několik týdnů zcela bezvýsledně, s takovým typem mediace v ČR nikdo nemá zkušenost,“ říká Klára Kalibová.
„Nakonec se mediátorku podařilo sehnat. Zajistili jsme neutrální prostory, komunikovali s advokátkou Adriána. Definovali jsme s Terezou, Maxine a Martinem naši roli jako podpůrnou – na samotné mediaci měli být jen oni a Adrián. Nejprve se potkali všichni poškození s Adriánem dohromady a pak postupně Adrián mluvil s každým z nich samostatně. My jsme poskytovali podporu těm poškozeným, kteří zrovna nemluvili s Adriánem. Celý proces jsme pak společně zhodnotili,“ popisuje Kalibová, jak byl průběh setkání nastaven a zajištěn.
„Mediace, jak jí rozumí justice, končí nějakou mediační dohodou a ta se následně zohledňuje v trestním řízení. V tomto případě ovšem mělo jít o ryzí lidské odpuštění,“ vysvětluje Kalibová, proč ani specializované profesní organizace nedokázaly jejím klientům v této situaci pomoci a proč museli všichni zúčastnění experimentovat, aby se mohli vůbec setkat. Jak se ale později ukázalo, na podobná mediační setkání zatím není česká justice vůbec připravená. „Celý rozměr naší aktivity bohužel o pár měsíců později vůbec nepochopil Městský soud,“ předjímá Klára Kalibová další vývoj kauzy.
Přišla jsem jako občanka, odcházela jako aktivistka
Již v lednu poškození cestou svých zmocněnkyň poslali soudu podnět, aby věc byla řešena dohodou o vině a trestu. Tady takovým způsobem, kdy se pachatel dozná a lituje svého jednání. Poškození soudu adresovali výsledky setkání s Adriánem a věřili, že trest bude spravedlivý. Samotné soudní jednání z května 2022 u Městského soudu pro Prahu 1 však bylo pro všechny zúčastněné dalším traumatickým zážitkem. Průběh jednání vůbec neodrážel jejich představy o tom, jak by měl spravedlivý soudní proces vypadat. U soudu nebyli pozůstalí jako svědci, ale pouze jako pozorovatelé, kteří chtějí vědět, jak vše dopadne.
Adriánovi v tomto řízení hrozilo až dvanáct let vězení, ale mohlo dojít také k mimořádnému snížení trestu. A vše nasvědčovalo tomu, že by takové snížení nemuselo být nereálné. „S přihlédnutím k okolnostem případu, což v tomto případě bylo odpuštění poškozených, ale také Adriánova bezprostřední reakce na místě činu, mohl soud trest mimořádně snížit. Ve své praxi jsem se s takovým řešením setkala,“ říká k tomu advokátka poškozených Klára Kalibová.
Nakonec však Adrián dostal pět let nepodmíněně a soudkyně argumentovala tím, že se jedná o nejnižší možný trest. To ovšem s ohledem na okolnosti případu nebyla pravda. „Domluvili jsme se, že místo závěrečné řeči přečtou právní zástupci naše prohlášení o dopadu, ve kterých jsme se nezávisle na sobě shodli, že chceme co nejshovívavější postup soudu vůči Adriánovi, že jsme mu odpustili a že nás trýzní představa, že půjde do vězení,“ shodují se Tereza Vajtová a Martin Lehovec.
Soudkyně však nic z toho nezohlednila, a naopak přihlédla k trestné činnosti Adriána z minulosti, která však byla v tu dobu z trestněprávního hlediska již zahlazena a přihlížet k ní neměla. Poškození považovali rozhodnutí soudu za nespravedlivé. „Do síně jsem vstupovala jako občanka a ze síně jsem vycházela jako aktivistka,“ říká mi k tomu Tereza Vajtová. V rozhodnutí soudu podle jejího přesvědčení hrály roli předsudky a rasistická předpojatost.
Během soudního řízení ji navíc šokoval výkon advokátky ex offo, která byla dle jejího názoru pod vlivem alkoholu a nebyla schopná ani pořádně artikulovat. Nedokázala prý pořádně vyslovit ani jméno zesnulého Lubomíra Lehovce. Byli v šoku z toho, že se i přesto v jednání pokračovalo. „Představila jsem si hypotetickou situaci, kdy se ocitnu na Adriánově místě a budu potřebovat advokáta či advokátku ex offo, protože nemám peníze, a bude mi přidělena tato paní. To mě upřímně vyděsilo,“ svěřuje se Tereza Vajtová.
Bylo jim jasné, že tvrdý nepodmíněný trest by pro Adriánův další život znamenal v podstatě stopku. Měl by problém najít si práci a existovala by velká pravděpodobnost, že se dříve nebo později ke kriminalitě vrátí. V nápravném zařízení pro mladistvé se mu podařilo dokončit střední školu s maturitou, což svědčí o velkém nasazení. Tohle všechno by nástupem do trestu zcela jistě skončilo. „I kdyby ale takto snaživý a schopný nebyl, má pořád právo na spravedlivý proces, a ten jeho proces podle nás spravedlivý nebyl,“ říká Tereza Vajtová.
Celé řízení trvalo asi čtyřicet minut. Během chvíle tak bylo rozhodnuto o osudu mladého člověka. Dostal pět let natvrdo a přáním poškozených se nikdo nezabýval. Přestože prý Adrián podobný rozsudek očekával, v síni se okamžitě rozbrečel. Cítil velkou frustraci z výkonu advokátky. „Já moc nerozumím právním věcem a nechápal jsem ty procesy, ale když se mě zeptala, jestli se chci odvolat, tak jsem řekl, že ano.“ A právě to bylo pro další průběh klíčové. Pokud by se Adrián neodvolal, od několika let za mřížemi by ho už nic nezachránilo.
Nejsme žádná sekta ani šílenci
Zážitek ze soudní síně a rozčarování z jednání obhájkyně ex offo vedl poškozené k poměrně nevídanému kroku. V podstatě okamžitě se dohodli, že Adriánovi poskytnout právní pomoc. Rozhodli se, že muži, který svým jednáním zavinil smrt jejich dědečka a otce, najdou nového advokáta. Zároveň sepsali stížnost k české advokátní komoře na počínání zástupkyně a vypracovali žádost o milost určenou kanceláři prezidenta republiky.
„Spravedlnost v tomto případě zachraňovali poškození, kteří pachateli říkají, že mu odpustili, jsou na jeho straně a zajistili mu právní pomoc. S něčím podobným jsem se ve své praxi asi ještě nesetkala,“ říká k tomu Klára Kalibová z organizace In IUSTITIA.
Tereza Vajtová následně dostala za úkol zavolat Adriánovi B. a zeptat se ho, jestli o takovou pomoc skutečně stojí. „To byl neskutečně silný moment. Adrián potřeboval několik vteřin, aby skutečně uvěřil, že to myslíme vážně. Říkala jsem mu, že nejsme žádná sekta ani šílenci,“ popisuje svůj zážitek Vajtová.
Z Adriánovy perspektivy působil celý telefonát ještě neuvěřitelněji. „Když mi volala Tereza, že mi chtějí sehnat právníka, vůbec jsem tomu nerozuměl. Říkal jsem jí, že na to nemám peníze. Ale odpověděla mi jen, že se nemám o nic starat, že se mám spojit s právníkem a že zbytek budou řešit oni. Kvůli mému zásahu zemřel jejich táta a děda, a oni mi nabízejí právní pomoc. Vůbec jsem nebyl schopný to pobrat,“ svěřuje se mi Adrián. Pro mladého romského chlapce, jemuž za celý život v těžkých chvílích nikdo nepomohl, bylo složité takové situaci uvěřit. V slzách nabídku přijal.
S novým právníkem se začala situace výrazně měnit a všichni se začali připravovat na zasedání odvolacího soudu. To se uskutečnilo v říjnu 2022 a došlo během něj k radikálnímu snížení uděleného trestu. Adrián dostal tři roky podmíněně se zkušební lhůtou na čtyři roky. To znamená, že pokud v následujících čtyřech letech neporuší zákon, bude mu ve 25 letech záznam vymazán, bude očištěn a může začít nový život. „Já jsem za to celou dobu bojoval, ale určitě jsem nečekal, že to dopadne takhle. Myslel jsem si, že dostanu třeba tři nebo dva roky, ale s podmínkou jsem vůbec nepočítal,“ svěřuje se Adrián.
Tato zkušenost částečně obnovila důvěru pozůstalých v soudní systém. „Padla kosa na kámen, ukázalo se, že není možné se vzdát a je potřeba za spravedlnost bojovat. Má cenu za tím jít,“ říká k tomu Martin Lehovec. Adrián si uvědomuje, jak velké štěstí měl, že pozůstalí byli právě Max, Tereza a Martin a že je právně zastupovala Klára Kalibová z organizace In IUSTITIA. „Nevím, jestli to byla náhoda, nebo osud. Mohl jsem jít klidně na několik let do vězení a určitě bych se vrátil zpět horší,“ říká k tomu Adrián B.
Takové chování není v pořádku
Velmi netradiční postup pozůstalých vycházel částečně i z toho, že by si podle jejich slov podobné řešení přál i zesnulý Lubomír Lehovec. Pro rodinu to byla jedna z hlavních motivací, proč případ dotáhnout až do spravedlivého konce. Jednalo se o přímého a čestného muže a v těchto hodnotách vychoval i své děti. „Myslím, že by nás za to, jak jsme v tomto případě postupovali, táta poplácal po ramenou a byl by hrdej na to, že nezemřel zbytečně,“ říká k tomu jeho syn Martin. Se sestrou Terezou mě upozorňují, že se ve svých sedmdesáti čtyřech letech postavil dvacetiletému mladíkovi kvůli transfobním nadávkám, což jeho charakter dobře ilustruje.
Soudní spor byl pro pozůstalé zároveň způsobem, jak se vyrovnat s jeho tragickou smrtí. Krátce před incidentem se Lubomír Lehovec dozvěděl o trans identitě Maxine, a možná i proto ji v inkriminovaném momentě bránil před neznámým mužem, přestože mu byly podobné konflikty spíše cizí. „Měli jsme hrůzu, že si Maxine propojí svůj coming out s otcovou smrtí. Krátce předtím se totiž přihlásila ke své nebinární identitě a informovala o tom i tátu. Nechtěla jsem, aby si Maxine myslela, že tím rozhodnutím může za jeho smrt,“ vysvětluje Tereza Vajtová.
Maxine o svém coming outu informovala dědečka v květnu 2021 a o pouhé tři měsíce později po potyčce s Tomášem a Adriánem pan Lehovec zemřel. I z tohoto důvodu považovali pozůstalí za velmi důležité řešit primárně prvního útočníka, který svým homofobním výpadem celý konflikt vyvolal. „Od samotného začátku jsme věděli, že příčinou je verbální, homofobní útok. Chtěli jsme ho řešit primárně,“ říká k incidentu Martin Lehovec.
Zmiňovaný Tomáš R. se ke svému homofobnímu útoku, který celý incident odstartoval, už nikdy nevracel. Podle advokátů poškozené rodiny ani později při osobní konfrontaci neprojevoval jakoukoliv lítost kvůli tomu, co se v daný večer stalo. Nikdy rodinu nekontaktoval a neprojevil jakýkoliv zájem o to situaci řešit. Naopak si za svými homofobními výroky vždy stál, nenacházel na nich nic problematického a údajně by je klidně řekl znovu. „Nejde o to snažit se mladého kluka kvůli těmto věcem dostat do vězení, ale systém by mu měl dát jasně najevo, že takové chování není v pořádku,“ myslí si Tereza Vajtová.
Tepláreň ukazuje, kam podobné útoky vedou
Tato linie příběhu zatím smírem neskončila – jen pokutou dva tisíce korun ve správním řízení. Homofobní útok Tomáše R. dává Tereza Vajtová během našeho rozhovoru do souvislosti se střelbou v bratislavském klubu Tepláreň z října 2022, při níž zemřeli dva mladí lidé. „Od střelby v Teplárni neustále myslím na to, že tady jsou lidé, kteří mají podobné názory jako on. Přemýšlím nad tím, kam až to může zajít, pokud systém takové lidi včas nezachytí,“ říká k tomu Vajtová. Jí a jejímu bratru se od tohoto incidentu zvětšila citlivost na nenávistné projevy tohoto typu. Uvědomili si, že mohou vést až k těm nejtragičtějším událostem, jak to ostatně na vlastní kůži pocítili.
Advokátka Kalibová zároveň upozorňuje na bezprostřední reakce a sliby českých vládních politiků po střelbě v Teplárni, z nichž se ovšem ani po roce od otřesného činu nic nepřevedlo do praxe. „Po útoku na Tepláreň přislíbili politici napříč pětikoalicí, že se budou zabývat novelizací trestního zákoníku směrem k lepší ochraně lidí napadených z důvodu své jinakosti. Dosud se nestalo nic.“
Adrián prý neměl o homofobním počátku konfliktu na I. P. Pavlova tušení. „Já vůbec nejsem homofobní, dělal jsem v gay baru na Vinohradech. Nemám s gayi žádný problém, je to pro mě naprosto normální,“ říká k homofobním útokům svého známého Adrián B. „Vůbec jsem netušil, že celý ten konflikt začal kvůli tomuhle. Tomáš mi to nikdy neřekl, dozvěděl jsem se to až od Maxine a Terezy. Kdyby mi někdo nadával do ‚cigánů‘ a ‚negrů‘, taky bych byl naštvanej. Kdyby se mnou byl u podobné situace třeba můj táta, kterýho ale nemám, určitě by se mě taky zastal.“
Lubomír Lehovec byl člověk ze staré školy a smířit se s novou genderovou identitou Maxine pro něj bylo složitější než pro ostatní členy rodiny. „Otec už tak nějak chápal, že tady existují gayové a lesby, ale nebinární lidé pro něj byli velký oříšek. Ostatně ani pro nás to ze začátku nebylo jednoduché,“ říká k tomu Martin Lehovec. Přesto se dědeček k nějakému porozumění postupně propracoval. On a Maxine spolu měli velmi dobrý, respektující vztah.
„Na svou věkovou skupinu a veškeré životní zázemí to přijal opravdu neskutečně dobře. Spoustu věcí se mezi nimi vyjasnilo a odpadli zbytečné otázky, proč má Maxine nalakované nehty a podobně,“ říká Tereza Vajtová. Pan Lehovec byl v podstatě první člen rodiny, který byl podobnému předsudečnému násilí vůči Maxine přítomný. Jeho postoj v tomto konfliktu byl i z těchto důvodů obdivuhodný. Podle všeho chtěl Maxine ukázat, že její životní situaci pochopil, a tímto způsobem jí vyjadřoval podporu.
Skutečně jsme něčeho dosáhli!
Proč se vlastně Maxine Vajt a její dědeček Lubomír Lehovec v srpnu 2021 baru u I. P. Pavlova sešli? Dědeček se Maxine tehdy prý mimo jiné svěřil, že chce být po smrti rozptýlen ze hřbetu svého oblíbeného koně. Rozptýlit jej měla právě Maxine. Jen o několik desítek minut později došlo k incidentu s Tomášem R. a Adriánem B., během nějž přišel dědeček o život. Pozůstalým se ovšem podařilo jeho přání realizovat až o více než rok později, na podzim 2022 po jednání odvolacího soudu v Praze. Tehdy konečně započal proces truchlení a vyrovnávání se s tím, že je Lubomír Lehovec skutečně po smrti. Dříve pozůstalí neměli na truchlení mentální kapacitu.
Během řešení všech okolností případu Adriána B. ležela otcova urna doma na poličce střídavě u Terezy Vajtové a Martina Lehovce. „Pro mě táta zemřel až teď. Celý rok tady s námi byl. Byl součástí celého tohoto procesu s Adriánem B. Něco jsem si na rok odložila, a teď si to musím vyzvednout,“ říká k tomu Tereza Vajtová a popisuje velikou únavu, kterou prožívá. Bylo potřeba od sebe oddělit otcovu smrt a soud s Adriánem, aby dokázala vše psychicky zvládnout.
„Já jsem snad nikdy neměla takovou radost jako u toho odvolacího soudu. Je to ohromný zdroj úlevy. Společně s rozptylem tatínka jsou to dva momenty, které mě směřují na cestu zaléčení mého smutku. Jsem ráda, že se to povedlo. Teď už bych zase raději řešila třeba to, na co půjdu večer do kina,“ říká k tomu Tereza Vajtová.
Přijde šťastný konec?
Celá kauza má hned několik pozitivních výstupů. Ukazuje, že i v Česku je možné realizovat inovativní přístupy k řešení trestných činů a konfliktů mezi lidmi. Ne vždy je nejlepším řešením tvrdá represe, která často generuje jen další násilí a recidivu. Pokud se spojí aktivní a uvědomělí lidé, dokáží i v mantinelech českého právního a justičního systému najít alternativní cesty k dosažení skutečné spravedlnosti. Přestože systém v tomto případě hned několikrát selhal, ukazuje se, že i v jeho rámci lze dosáhnout spravedlnosti, která uspokojí všechny strany sporu a zbytečně nezničí další životy.
Tento případ navíc vytváří precedent, podle nějž se můžou orientovat další podobné kauzy v budoucnosti. Přesto je dobré si uvědomit, že výsledek případu je v českém kontextu světlou výjimkou. K tomu, aby se podobného výsledku dosáhlo, se muselo spojit hned několik výjimečných osobností a svou roli sehrála i pořádná dávka štěstí. I tak je ale případ Adriána B. významným krokem k možnostem, které pachatelům i poškozeným nabízí takzvaná restorativní justice. Tedy justice, která za špatné činy nechce jen tupě trestat, ale usiluje také o vyléčení traumatu a způsobené bolesti. V tomto případě se to evidentně podařilo.
„Je to obrovská satisfakce. Je to pro mě lepší než ve dvaceti rozbíjet výlohy McDonaldu, protože tady jsme tomu systému skutečně nakopali prdel a něčeho dosáhli. Když mi o tom rozhodnutí volali do práce, prostě jsem se rozbrečel. Jsou v tom silné emoce,“ říká čtyřicátník Martin Lehovec, syn zemřelého Lubomíra. U všech zúčastněných se po této kauze zvýšila citlivost vůči nespravedlnostem a zvýšilo se také jejich odhodlání pouštět se do komplikovaných věcí a pokusit se je aktivně řešit.
„Teď už mě nic nezastaví a pojedu jako stroj. Budu si budovat vlastní život. Dostal jsem příležitosti něco vybudovat a nebojím se, že bych tu šanci promrhal. Za žádnou cenu nechci jít sedět. Prostě nechci,“ zakončuje náš rozhovor Adrián B. Teď už je jen na něm, jestli přijde šťastný konec se vším všudy. Tento výjimečný lidský příběh by si ale takový závěr určitě zasloužil.
Autor je šéfredaktor Alarmu.