Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
„Taky máte pocit, že se máme my a celá Evropa od těch stavebních dělníků co učit?“ „Jel jsem Uberem s ukrajinským řidičem. Nechal jsem mu tři kila dýško.“ „Přiznávám, že jsem je až donedávna vnímala jako podřadnou rasu. Ale to se změnilo. Teď je respektuji a mají můj plný obdiv.“ To jsou jen některé z příspěvků, které se v posledních dnech objevily na sociálních sítích. Zamýšlené vyjádření soudržnosti s trpícím národem často odhaluje celospolečenské vnímání ukrajinských migrantů jako zdroje levné pracovní síly, kterou můžeme za normálních okolností vyždímat bez jakékoliv reciprocity.
Cizinec není otrok
Orientalismus provázející zmíněné příspěvky zobrazuje Ukrajince a Ukrajinky jako národ dělníků, taxikářů, žen na úklid nebo pomocných sil v gastru. Ukrajinci a Ukrajinky tvoří nejpočetnější minoritu v naší zemi. Každý dvacátý pracovník pochází z Ukrajiny – pro český pracovní trh jsou tak nepostradatelní. Mnohdy přitom pracují v prekarizovaných odvětvích, žijí v nedůstojných podmínkách na pracovištích i ubytovnách a jsou závislí na agenturách práce. Pobytový status na dobu určitou, nepřátelské nastavení českého vízového systému, segmentace pracovního trhu, nedostatečná kontrola agentur práce ze strany státu i nemožnost vstupu do veřejného zdravotního pojištění – to vše vytváří prostředí jako dělané pro vykořisťování.
Cítíme sounáležitost s národem, jehož členy jsme v době míru přehlíželi nebo jsme jimi přímo opovrhovali.
Na problematiku agenturního zaměstnávání a porušování zákoníku práce na úkor Ukrajinců dlouhodobě upozorňuje spolek Cizinec není otrok. „Agentura práce Ukrajinci vyřídí vízum a dohodí mu práci. Na Florenci tak vystoupí z autobusu už s dluhem okolo pěti set eur. Tam mu často řeknou, že práce, o kterou měl zájem, není, takže jde prát prádlo do hotelu. Pracovní povolení má ale na Škodovku, ne na práci v prádelně, takže tam pracuje nelegálně. Když přijde cizinecká, automaticky dostane zákaz pobytu na rok a jede domů. Na policii to nahlásit nejde, protože se samozřejmě bojí,“ popisuje problematiku pro Český rozhlas zakladatel spolku Jaroslav Čepa. Ukrajinci zaměstnaní přes agentury práce tak u nás pracují většinou po dobu čtvrt roku. Výplatu dostávají až v druhé půlce následujícího měsíce. Podle Čepy je běžné, že poslední výplata, která jim má být zaslána na Ukrajinu, zkrátka nepřijde a agenturní zaměstnavatelé si pracovníky zablokují v telefonu. Problémy s nevyplácením mzdy má podle něj 30 až 40 procent pracovníků.
Jedno lůžko pro tři
Temporalita práce je nicméně celoevropským trendem. Vysílání pracovníků na dobu určitou je v rámci Evropské unie regulováno vysílací směrnicí. Kvůli zdlouhavému vyřizování českých víz jsou ukrajinští pracovníci vysíláni na základě víz polských, mnohdy pololegálně nebo nelegálně. Podle ustanovení směrnice by totiž měli být posláni z místa trvalého či obvyklého pracoviště, což se často neděje. Reportáž o zaměstnávání ukrajinských pracovníků a pracovnic skrze polská víza před čtyřmi lety zpracovala Saša Uhlová: „Na jedné straně stojí lidé, kteří by u nás rádi pracovali, na straně druhé pak zaměstnavatelé, kteří si stěžují, že nemohou sehnat zaměstnance. Mezi nimi je systém, který je prolezlý korupcí a znemožňuje lidem jednoduše získat pracovní vízum.“ Nerovný vztah mezi agenturami práce a Ukrajinci pak otevírá prostor pro další vykořisťování.
Podle Moniky Martiškové ze Středoevropského institutu pro výzkum práce je vysílání pracovníků skrze polská víza praxe, která se poměrně těžce odhaluje. „Ne vždy se tak děje nelegálně, ale pokud ano, často to zasáhne právě samotné pracovníky, kteří ani nevědí, že pracují nelegálně a po kontrole čelí pokutě nebo rovnou vyhoštění. V rámci našeho projektu BARMIG jsme zachytili také nelegální praktiky jako vyplácení mzdy po malých částech třeba týdně. Zaměstnanci tak byli drženi zkrátka a nemohli odejít.“
Agentury práce zaměstnancům kromě víz, cesty a samotné práce poskytují také ubytování. „Za pět tisíc korun mnohdy na jednom pokoji žije šest až osm lidí,“ líčí ubytovací podmínky Jaroslav Čepa. To potvrdila i Monika Martišková, podle které dotazovaní popisovali i praktiky jako směnné místo na spaní. „Lůžko bylo určené pro tři lidi, podle toho, kdo byl zrovna na směně a kdo ne.“
Ke stigmatizujícím představám o nekvalifikovaných Ukrajincích a Ukrajinkách kromě vykořisťovatelských pracovních podmínek přispívá také neschopnost českého systému rozlišit mezi různými úrovněmi jejich schopností a vzdělání. Automatické zařazování do nízko kvalifikovaných profesí tak stereotypizaci dál prohlubuje.
Pečující, ale neopečovávané
Podle sociální antropoložky z Fakulty humanitních studií UK Petry Ezzeddine, která se ve své výzkumné činnosti věnuje genderovému aspektu migrace a transnacionálnímu mateřství, k degradaci kvalifikačního potenciálu přispívá i segmentace českého pracovního trhu. Ta má nepříznivé dopady hlavně na migrující ženy pracující především v pečujících povoláních a službách. „Základní práce, kterou vykonávají přes týden, je většinou prekarizovaná a málo placená – typicky jde o zaměstnankyně u myčky v restauracích či pokojské v hotelu. K tomu po večerech a o víkendech pracují ve službách, například jako hospodyně, paní na úklid nebo chůvy. Hlavní prací by se totiž nebyly schopny uživit a ještě posílat remitence domů, takže navíc vykonávají další servis. Nájemní práce v domácnosti se těžko formalizuje, je to téměř neregulovaný sektor, do kterého lze rychle vstoupit. Proto ji vykonávají především ženy s první zkušeností v dané zemi. Obecně vládne předpoklad, že vzhledem k tomu, že jde o reprodukční práci, ženy jsou k ní v podstatě ‚zrozeny‘. Na uklízení podle většinových představ nepotřebujete žádné speciální dovednosti, zvládne to přece každý… Na druhé straně má ale zákazník poměrně přesné představy o tom, jak by měl dobrý úklid vypadat. A nezáleží na tom, jestli Ukrajinka v zemi původu pracovala jako továrnice nebo vědkyně.“
Ve výzkumu „Sentimentální peníze aneb Jaká je cena transnacionálního mateřství?“ Petra Ezzeddine odkazuje na označení „má Ukrajinka“, které se pro migrantské pracovnice v domácnostech vžil. Spojení s sebou nese jak genderové zabarvení, tak určitý typ orientalismu spjatého s „jinakostí“ migrantky. Pracovnice je vděčná, že nekvalifikovanou práci může dělat, protože nemá jinou možnost, jak zabezpečit svou rodinu. Jedna z tazatelek výzkumu svou situaci popsala takto: „Víš, já jsem původně učitelka v mateřské školce. Já nejsem uklízečka, mám řádné vzdělání. Ale když jsem přišla do Čech, tak jsem nejdřív sháněla práci. Dělala jsem v kuchyni restaurace. Těžká a špinavá práce, čistila jsem zeleninu, myla hrnce od oleje, doteď to cítím. Hrůza. Pak jsem dělala pokojskou v hotelu. To nebylo špatný, i když někdy jsem dost makala, ale byly tam samé holky od nás… No a pak jsem začala s úklidem po rodinách.“
Nejistá situace
Pracovní právo je provázané s právem bytovým. Ztráta zaměstnání proto pro Ukrajinky představuje značné riziko. Dostávají se tak do závislého postavení ve vztahu k zaměstnavatelům nebo agenturám práce. Podle Petry Ezzeddine k jejich zranitelnosti přispívá i fakt, že pobytový status na dobu dočasnou neumožňuje vstup do systému veřejného zdravotního pojištění. „Když Andrej Babiš prohlašoval, že vyřeší krizi zdravotnického systému tím, že zajistí příchod pracovnic z Ukrajiny, už neřekl B – totiž, že pokud ony budou pečovat, i o ně by mělo být pečováno. Chceme-li, aby se tady někdo staral o naše nemocné, měl by mít také přístup ke zdravotnímu pojištění, penzím nebo přídavkům na děti.“ Temporalita však podle Petry Ezzeddine funguje jako magický termín. Přijímající stát získá pracovní sílu, které nemusí dát žádné sociální záruky; vysílající stát přijímá remitence, jež se zkonzumují. Systém přitom vyhovuje celé škále politického spektra. Pravice se může radovat z levné práce, levice její dočasný charakter pro změnu rámuje tak, že se tím ochrání místa vlastních pracovníků.
Temporalita je ale také žitá zkušenost migrantů a migrantek, kteří kvůli ní mnohdy sami internalizují mechanismy vykořisťování. Modus ukrajinských pracovnic je podle Petry Ezzeddine především v počátcích nastaven tak, že absolutně eliminují svůj sociální život. Nenaplňují totiž genderovou normu mateřské péče. Dvanáctihodinové směny šest dní v týdnu dané kombinací hlavní práce a nájemní práce v domácnosti tak legitimizují fakt, že „opustily své rodiny“ a absentují v péči, která je od nich na základě společenských vzorců očekávána. V mnohých evropských zemích je přitom temporalita romantizována coby humanitární pomoc zemi skrze zasílané remitence.
Propastné mezery migrační politiky
Závislost české ekonomiky na levné práci se nejvíce projevuje v dobách krize, jak bolestně ukázala už pandemie covidu. Prezident svazu průmyslu a obchodu Tomáš Prouza v souvislosti s aktuální válečnou situací již vyjádřil obavy, že výrazný odliv pracovníků by mohl mít velký dopad na české průmyslové firmy, zdravotnictví a sociální služby. Diskurs kolem ukrajinských zdravotníků je přitom dlouhodobě stigmatizující, nemluvě o přebyrokratizovaném systému uznávání nostrifikací lékařů. Některé byznysové weby se zároveň radují, že s uprchlíky přijde nový zdroj práce, který „zalátá díry“ na českém trhu. S přicházející levnou pracovní silou počítá i viceprezidentka Asociace prádelen a čistíren Martina Prošková.
Petra Ezzeddine však upozorňuje, že zatímco ukrajinští muži z českých montoven budou mobilizováni na Ukrajinu nebo odejdou dobrovolně (v závislosti na tom, jak dlouho bude konflikt trvat), do Česka budou naopak migrovat senioři, seniorky a ženy s dětmi. „Náš systém je připraven pouze na temporální pracovníky. V ideálním případě je migrantem samostatně cestující heterosexuální muž, u nějž se automaticky předpokládá nízká kvalifikace. Český systém není schopen odlišit vzdělání, jazykové schopnosti a zázemí jednotlivých migrantů a migrantek. Nyní přijde různorodá skupina lidí s různou pracovní zkušeností, často s dobrou úrovní angličtiny.“ Dalším problémem je podle Ezzeddine fakt, že náš pracovní trh není nastaven na slaďování péče a práce ani u majoritní populace, což se ukázalo opět během covidové krize. „Jednoduše, pokud v našich školkách není dostatek místa pro české děti, co budou dělat Ukrajinky, které zde budou muset pracovat, aby uživily své rodiny? Dlouhodobě upozorňujeme, že česká migrační politika má značný genderový gap a s migrantkami pracuje velmi stereotypně. Zespodu se o inkluzi na úrovni jednotlivých měst pokusil projekt Sdružení pro integraci a migraci – tak, aby jednotlivé regiony uměly s příchozími migranty pracovat. Celostátní struktura však na migraci lidí s různým typem kvalifikace a vizí trvalosti, nikoliv dočasnosti, zkrátka není připravena.“
Hranice naší solidarity
Na problematiku dekvalifikace a s ní spojené prohlubování stereotypů o ukrajinských pracovnících upozorňovala i kampaň Sdružení pro integraci a migraci a Člověka v tísni s názvem „Víte, kdo vám doma uklízí?“, jejíž videospot nápadně připomíná smýšlení exposlance Kalouska. Slovy Petry Ezzeddine si v momentální válečné situaci „někteří lidé náhle povšimli neviditelné práce, která je sice placená, ale protože má charakter péče, je vnímaná jako nepráce. Svou paní na úklid, která jim běžně zasahuje do intimní sféry, tak v určitém heroickém momentu povýšili na příslušnici statečného národa.“
Ukrajinci a Ukrajinky nepochybně stateční jsou a především v posledních dnech si zaslouží náš bezmezný obdiv a pomoc v těžké situaci. Válečný konflikt však ukazuje, že česká solidarita zavání licoměrností, a to nejen pokud jde o srovnání s uprchlickou krizí roku 2015, během níž se někteří premiéři fotili s ostnatými dráty na maďarských hranicích a prezidenti pro změnu posílali syrské civilisty do boje. Cítíme sounáležitost s národem, jehož členy jsme v době míru přehlíželi nebo jsme jimi přímo opovrhovali. Skutečná solidarita by ale hranice mít neměla – etnické ani temporální.
Autorka je studentka práv a spolupracovnice redakce.