Foto Ministerstvo pro místní rozvoj
Vyčítat politikům pokrytectví je jako vyčítat skotu, že příliš prdí. Nicméně vše má nějaké hranice a je fascinující sledovat, jak opatrně našlapují Piráti okolo kauzy svého straníka a již bývalého náměstka ministra vnitra Lukáše Kolaříka, který se podle všeho dopustil násilí na své asistentce.
Jak postupně zmapovaly Seznam zprávy, Lukáš Kolářík byl prvního června v notně opilém stavu přítomen hádce své ženy a své asistentky, se kterou paralelně udržoval poměr. Situace gradovala násilím, kterého se na asistentce dopustil Kolářík. Ať už byla jeho míra jakákoli, protože popis události jednotlivými účastníky se liší, dle svých vlastních slov v dané situaci selhal a nezvládl ji.
Řešení však nepřišlo bezprostředně, ale vyklubalo se postupně, jak se Kolářík i strana dostávali pod tlak. Rezignaci tak podal až po více než měsíci, 4. července, a na ministerstvu skončil v polovině měsíce. Všichni tehdy mlžili, proč přesně skončil, kdy se vše skrylo pod lapidární osobní důvody. Jenomže tohle rozhodně není jen osobní.
Ivan Bartoš by se musel asi hodně snažit, aby neměl stejné informace a vůbec netušil, co se stalo.
Ještě v polovině června se tak Kolářík, který má nejspíš problémy s alkoholem i násilím, chlubil na Twitteru, že si udělal zbrojní průkaz. Jestli tak mínil řešit budoucí problémy s asistentkami, v postu neupřesnil.
Když se ho pár dnů po rezignaci doptával Deník N, co stojí za jeho odchodem, deníku napsal: „Má rezignace částečně souvisí s incidentem, při kterém došlo k fyzickému napadení mojí ženy třetí osobou a při jehož řešení jsem osobně selhal.“ Na podobný dotaz odpověděl předseda Pirátů Ivan Bartoš, že o ničem neví s tím, že Kolářík skončil z osobních důvodů. Na stejný dotaz odpovídal také ministr vnitra Vít Rakušan, v jehož resortu Kolářík sloužil: „Já ty osobní důvody jako ministr považuji za vážné a situaci jsem samozřejmě řešil,“ řekl ministr Deníku N.
Ivan Bartoš by se musel asi hodně snažit, aby neměl stejné informace a vůbec netušil, co se stalo. Nicméně pokud něco vědět nechcete, je samozřejmě možné asi všechno a Bartoš je znám tím, že ve straně pokud možno nic řešit nechce.
Když už vše prasklo, vydal Bartoš krátkou zarmoucenou zprávu o vyvození osobní odpovědnosti a později doplnil: „Od počátku bereme situaci velmi vážně a řešíme ji, jak jsem již dříve za vedení strany sdělil.“ Brát něco vážně nejspíš znamená mlčet, tvářit se, že se nic neděje a doufat, že se to nějak přežene. Což je standardní reakce všech stran.
Pusťte nás na ně střídá klid na práci
Před lety se Piráti vrhali do celostátní politiky s heslem Pusťte nás na ně, aby o několik let později, usazeni na několika seslích, které jim koalice laskavě nechala, hráli ty stejné hry jako strany, které chtěli vyměnit, a kdy se případné problémy neřeší dle jejich závažnosti, ale podle toho, kdo s kým a proti komu a kam ve straně patří.
K „fotrovatění“ strany ostatně patří také nedávné odmítnutí kvót pro ženy, které se někteří členové snažili prosadit pro kandidátku do Evropského parlamentu. Stranický kandidát na lídra, Mikuláš Ferjenčík, hájí odmítání kvót těmi nejboomerštějšími a nejtrapnějšími argumenty, že o pořadí nemá rozhodovat pohlaví, ale schopnosti. Škoda, že k této otázce neexistuje nějaké poznání posledních dekád, které by problém pohlaví a skleněných stropů nějak osvětlilo. Zrovna když by šlo k rozhodování použít nějaká data, nemají na to Piráti zrovna čas.
A tak do čela kandidátky eurovoleb tlačí stranické politbyro Ferjenčíka, známého především tím, že zmatlá všechno, k čemu se v politice přitočí. Strana tak nejspíš zlikviduje svůj fungující tým v europarlamentu, aby uvolnila místa zasloužilým straníkům, tak jako se stará o poklidný a tichý úklid Lukáše Koláříka, když už se stalo jeho setrvání na ministerstvu nemožným.
Když před časem zamířila na levicově laděnou akci jedna z nejvýraznějších tváří této strany, Janka Michailidu, pustil se do ní na Twitteru předseda Ivan Bartoš, kterého vyděsilo, že se její jednání nelíbí Miroslavu Kalouskovi a několika dalším postavám této toxické sítě. Následovalo hlasování Pirátů a odvolání Michailidu z republikového výboru a to doslova za nic.
Nyní sledujeme kauzu skutečnou, nikoli virtuální, a rozhodná jednání a silná vyjádření vedení Pirátů náhle chybí. Skutečné násilí se okecává osobním selháním a vyvozením odpovědnosti. V ODS musí mít z této proměny rebelů ve svůj poslušný a učenlivý dorost upřímnou radost.
Autor je redaktor Alarmu.