„Musíme se vrátit k politice,“ říká G. M. Tamás


Přinášíme rozhovor s předním východoevropským filosofem. Co je vlastně populismus? Máme mluvit o třídním rozdělení? A jaký je stav levice v naší části Evropy?

U příležitosti demonstrace proti pochodu slovenských neonacistů nedávno navštívil Bratislavu výrazný maďarský intelektuál Gáspár Miklós Tamás. V předvečer protestu jsme s ním vedli rozhovor o populismu, solidaritě, nově vzniklém maďarském hnutí Momentum, levicové zradě i o možnostech unikátní historické zkušenosti východoevropské levice.

V Maďarsku nedávno zaznamenalo nečekaný vzestup hnutí Momentum, které zorganizovalo úspěšnou kampaň za referendum o vládním plánu uspořádat olympijské hry v Budapešti. Myslíte, že Momentum může do maďarské politiky přinést výraznou změnu?

Sice je velice nepravděpodobné, že toto hnutí vyhraje příští volby, ale i přesto jde o představitele nového druhu politiky. Tito lidé na jedné straně berou za své většinu předsudků typických pro pravici, aniž by akceptovali její politický program, a zároveň na straně druhé prezentují politický program typický pro levici, aniž by se k levici či liberalismu otevřeně hlásili. V Evropě dnes existuje více podobných hnutí, například Svaz záchrany Rumunska (USR), který již úspěšně působí v parlamentu, anebo hnutí kolem Emmanuela Macrona, který se zdá být nejúspěšnějším kandidátem na francouzského prezidenta.

Utéct z mocenského zápasu jenom proto, abychom si zachovali teoretickou čistotu a klidné svědomí, dnes nelze. I když bych si přál, aby tomu bylo opačně.

Vezměte si jeden příklad. Vůdce hnutí Momentum říká ve všech rozhovorech, jak v posledních volbách volil stranu Viktora Orbána, aby ukázal, že není žádný „zahraniční agent“, žido-liberál nebo komouš. Mnoho lidí v maďarské občanské společnosti udělalo totéž, například hnutí učitelů a učitelek. Dodává jim to punc „normálnosti“ v očích většiny. Tito lidé zároveň odsuzují všechny politické strany, které po roce 1989 figurovaly na levici nebo v liberálním středu. Tím se podřizují rozšířenému stereotypu, že skutečně existují jakési protinárodní živly operující v pozadí, které zlomily páteř našeho národa a zaprodaly nás Evropě – tedy liberálové, feministky, rovnostáři, vegetariáni a podobné ďábelské síly.

Lidé z hnutí Momentum vycházejí vstříc přesně těmto předsudkům a zároveň se snaží oponovat proti-demokratickým, proti-liberálním a proti-rovnostářským opatřením maďarské vlády. Jdou na to ale velice opatrně. Říkají, že nemají žádnou ideologii, že nejsou ani levice, ani pravice, ale že zajedou do každé vesnice a městečka v Maďarsku a budou se lidí ptát na jejich názory. Problémy by podle nich neměly být řešeny pomocí nějakých teorií. A právě to je jejich neandertálská politická teorie – totiž že nepotřebujeme žádné politické koncepty, protože si vystačíme se zkušenostmi, zájmy a předsudky. Takováto hnutí navíc podléhají silné generační a třídní disonanci. Všude se vyzdvihuje, že jsou to mladí lidé, neposkvrnění ani komunismem, ani demokratickým systémem posledního čtvrtstoletí. Mluví o minulosti tónem, který jí přisuzuje jakési „mysterium tremendum“ zla. Minulost je podle nich sice plná hříchu, ale národní tradice se musí zachovávat. A navíc jsou přece cool.

Takže byste řekl, že v takovémto politickém hnutí nenajdeme ani trochu populistické strategie?

Pokud za populisty považujete ty, co jdou na ruku veřejnému mínění, pak ano, jsou to populisti. Já bych je ale nerad škatulkoval. Tragické je, že tito lidé považují politické teorie za mylné jenom kvůli tomu, že jsou teoriemi, a že podle nich ve skutečnosti potřebujeme jenom efektivní veřejnou administrativu a zdravé národní sebevědomí. Je zajímavé, že kampaň proti olympiádě vůbec netematizovala problémy spjaté s profesionálním sportem – korupci, šovinismus, šíření ducha nezdravé soutěživosti, který se stává metaforou války a kapitalismu zároveň – nebo s masovým turismem. Bylo to celé jenom o tom, že olympiáda je drahá. Ničeho jiného se nedotkli, protože by mohli vzbudit kontroverzi. A oni kontroverzi nechtějí, protože jim jde o konsensus, popularitu, a tudíž i volební úspěch. Momentum vystoupilo ve jménu nejmenšího společného jmenovatele, myšlenkově zcela vyprázdněného.

Ve svém nedávném článku jste kritizoval rozšířený názor, že politika, kterou představují Viktor Orbán, Robert Fico či Beata Szydło s Jarosławem Kaczyńským, je populismus. Můžete to trochu rozvést?

Z dějin neznáme žádný druh populismu, který by se nezakládal na resentimentu lidové většiny vůči elitám, ať už imaginárním nebo skutečným. Maďarsko a Polsko jsou dnes autoritářské režimy a i přes své elitářství usilují o většinovou podporu – což není nic nového, protože to dělá každý, kdo chce vyhrát volby. Ale to, že chcete vyhrát volby, z vás ještě nedělá populistu. Dokonce i Charles de Gaulle chtěl vyhrát volby – no a co? Jestliže někdo považuje za populistický takový systém, který zamezuje lidové participaci ve prospěch těch nejextrémnějších verzí nerovnosti, je to hloupé. Vezměte si například to, že Trump byl označován za populistu. Ve skutečnosti je to demagog – a ne všichni demagogové jsou populisté. Jistě, chtěl získat většinu, a také ji získal. Ale ukazuje se, že jeho voliči byli v průměru bohatší než voliči jeho protivnice, že většina jeho politických návrhů není výhodná pro lidovou většinu, a konečně že okruh jeho blízkých spolupracovníků je ve skutečnosti složen z několika nejbohatších lidí na světě. To poslední by samo o sobě nebylo tak důležité, kdyby ovšem nominování některých těchto osob na pozice v Trumpově administrativě nekorespondovalo s protilidovými opatřeními, jež prosazuje. V žádném případě však Trump není reprezentant lidové většiny.

Považuji za paradox, že rovnostáři jsou obviňováni z příslušnosti k elitě na základě prostého faktu, že se dnes ocitli v menšině. Byli utopičtí socialisté ve třicátých letech 19. století elitou? Myslím, že elitou byli spíše pařížští bankéři, saint-simonisté a orleanisté, a samotný fakt, že utopičtí socialisté byli malou menšinou, ještě neznamená, že patřili k elitě. Tudíž je naprosto směšné, když někdo považuje například liberály a levičáky z amerických univerzit za elitu. Elita se pohybuje na Wall Street, v tajných službách, v armádě či ve Washingtonu. Tito lidé mají prestiž a moc tradičních elit. Obracet věci vzhůru nohama – a ne pouze rétoricky – není zrovna nejlepší metoda pro politickou či společenskou teorii.

Můžeme se však také ptát obráceně: existuje nutný vztah mezi populismem a emancipační politikou?

Jde o nahodilý vztah, ale samozřejmě je pravděpodobnější, že nějaké rovnostářské hnutí bude mít emancipační náplň, než že by stejnou náplň mělo nějaké anti-egalitární hnutí.

A není nahodilost tohoto vztahu mezi populismem a emancipační politikou příčinou „levicové zrady“, o níž jste psal ve zmíněném článku?

Může být. Je pravda, že většina sociálnědemokratických stran přešla z různých důvodů do neoliberálního tábora, především kvůli různým společenským obavám. Za tím, že bílá pracující třída začala být rasistická, ovšem nenalezneme žádnou nutnost; takovýmto věcem se dá předcházet něčím, čemu se kdysi říkávalo politika. Byla to cesta, kterou se zabraňovalo vzniku podobných hrůz. Tahle cesta ale byla zapomenuta – a to přesně je ona zrada, i když se nejedná o zradu hnanou zlými úmysly. Ale o zradu každopádně jde, a může za ni buďto ztráta nervů, nebo nedostatečně široký rozhled.

Jak byste tedy reagoval na argument, že za účelem pokroku řekněme ve věcech emancipační politiky se musíme přenést přes rozdíly mezi levicí a pravicí?

Myslím si, že to je hovadina (smích). Levice má dlouhou historii, ale i přesto stále existuje pár jednoduchých způsobů, jak posoudit, zda někdo je či není na levici. První měřítko je sociální, materiální a kulturní rovnost, překračující pouhou rovnost příležitostí a práv. Druhé je kritérium lidové participace a dělby moci. Jestliže jsou současně splněná tato dvě kritéria, můžeme v daném případě mluvit o levici. Žádná pravicová strana nebo hnutí nedokáže tyto dvě podmínky naplnit. Nelze ovšem popřít fakt, že všichni opouštějí pojem třídy. Tábor levicových liberálů posuzuje úroveň rovnosti mezi lidmi na základě velice podstatných stratifikačních faktorů etnicity, rasy, genderu, věku a zdravotního stavu, ale zatímco tak činí, opomíjí třídní aspekt – i když se to v poslední době mění s příchodem lidí jako Bernie Sanders a také s úspěchy a pády řecké, španělské a portugalské levice.

Pravice mezitím říká bílé dělnické třídě: nechudnete kvůli automatizaci, robotizaci, digitalizaci a vzrůstajícímu vykořisťování, ale kvůli všem těm mladým levičačkám z univerzit, co se hašteří o rovná práva pro ženy a gaye. Je to samozřejmě propagandistická lež, která je ovšem brána nepřirozeně vážně. Víte, co řekl Caesar římskému lidu? Jste ve špatné situaci, protože dekadentní senátní aristokraté slouží řeckým a asijským zájmům; necítí už lásku k Římu, protože se ukájejí v cizích, „nepřirozených“ zvycích, nemravnostech a nemorálnostech. Tohle je přece ta nejstarší lež pod sluncem! Žádná třídní nebo kastovní společnost nemůže přežít bez pokusů obelhat většinu a přesvědčit ji, že zachovávat stávající nerovnosti je vlastně v jejím zájmu. Ale i přesto dnes z reakčního autoritářství a prohlubování nerovností nepřímo obviňují dělnickou třídu dokonce i progresivně smýšlející lidé. Považuji to za tragické a směšné zároveň, protože tím jdou všichni na ruku vládnoucí třídě. Ta si myslí, že proletáři jsou prosťáčci, kteří si nezaslouží respekt – například nejsou hodni vzdělání – a že jsou odsouzeni ke spotřebě fyzického, biologického a intelektuálního odpadu. Tímto konzervativním pohledem má levice opovrhovat a bojovat s ním.

Nejde však o přílišné zdůrazňování rozdílu mezi třídou a dalšími kategoriemi identity? Může to totiž vést k nešťastnému závěru, že podstatou levice je výlučné zaměření na třídní antagonismus.

Ne, nepopírám, že feministky ze střední třídy nebo bojovníci za práva gayů jsou součástí levice. Jsou důležitou a autentickou součástí levicové politiky. Jestliže byli staří sociální demokraté natolik chytří, že si před 120 lety uvědomili, jak důležitou součástí emancipačního boje jsou důchody pro všechny nebo volební právo žen, proč bychom my měli být dnes hloupější? Všechno jsou to naše boje. V některých z těchto bojů máme liberální spojence, například v otázce genderové rovnosti nebo osvobození LGBTQ+ komunit. V jiných ale socialisté nikdy žádné spojence nenajdou. Když říkají, že účast na politické moci by neměla být podmíněná privilegovanou pozicí dané třídy – tedy bohatých a dobře zasíťovaných jednotlivců, politických skupin, profesních elit, aristokratů, kleriků, armádních elit či lidí užívajících si privilegia na základě své etnické či náboženské identity – jsou v tom socialisté sami.

Zamyslete se nad novými hnutími, o kterých jsme mluvili na začátku. Všichni členové hnutí Momentum pracovali v Bruselu v rámci různých stáží. Patří k manažerské střední třídě, která dnes podle obecného mínění oplývá všemi intelektuálními kvalitami. Jsou to lidé, kteří to prostě „umí“. Za Rakouska-Uherska se vždy říkalo, že potřebujeme vládu vzdělané vyšší střední třídy, abychom nebyli vydáni napospas barbarským instinktům lůzy. Tato vyšší třída v rakousko-uherském kontextu představovala lidi s univerzitním titulem, kteří byli připravováni na kariéru důstojníků v armádě a lépe postavených byrokratů. Byli tedy „satisfaktionsfähig“ (způsobilí): mohli vyzývat jiné k souboji nebo k němu být vyzváni. „Čest“ byla jejich výsadou. Vzdělání se tak vždy prezentovalo jako holý základ nadřazenosti.

Podívejte se, co se děje v moderních zemích jako Německo. Víte, co někteří lidé vytahují proti Martinu Schulzovi? Že nemá vysokoškolský diplom. Tváří se, že nemají nic proti jeho prostému otci policistovi, ale i tak prý měl Schulz jít na univerzitu – jako kdyby synové chudých měli stejné příležitosti jako ostatní. V takových otázkách socialisté zůstanou socialisty a ostatní jimi nebudou. Jestliže opravdu chceme ukončit tyto sociální a kulturní nerovnosti, kterými dnes trpíme, naše společnost se musí změnit.

Když už tedy mluvíme o nerovnostech a společenské změně: je vůbec možné od sebe oddělit kritiku kapitalismu a praxi solidarity?

Ne, a ani bychom se o to neměli pokoušet. Vracíme se tady k prastarému příběhu o netečnosti radikálů vůči postupné reformě společnosti. V tomto ohledu docela obdivuji Lenina – i když v jiných ohledech nikoliv – protože si na začátku 20. století velmi dobře uvědomoval, že při všem tom kombinování účasti na parlamentní a lokální politice s konspiračními, undergroundovými aktivitami a s organizováním odborového hnutí bychom nikdy neměli zapomínat, na čem stojíme a co jsou naše cíle. Podívejme se třeba na to, jak dnes dát životům starých lidí více důstojnosti: stojím nadšeně na straně těch, kdo chtějí zvyšovat důchody. Život se dnes prodlužuje, aniž by se zároveň prodlužoval i dobrý život, a změnit to můžeme postupnou reformou. Podporuji takováto opatření, i když si nemyslím, že povedou k emancipaci lidstva a ukončí všechno vykořisťování. Pokud tím však zmírníme utrpení, jsem pro.

Ve spojitosti se solidaritou vyvstává otázka, jaká by měla být naše strategie. Máme se státem bojovat, využívat ho, nebo máme budovat autonomní solidární sítě, jež si vystačí bez selhávajícího veřejného sektoru?

Mnozí po roce 1989 vzhlíželi k občanské společnosti, hnutí Occupy, alter-globalizačnímu hnutí… Postavme se tomu čelem: tyto taktiky byly poraženy. Nemůžeme obejít moc, protože je příliš mocná. Požaduji, chcete-li, politiku postaru. Starý represivní stát má ovšem nové spojence: sociální média a jiné platformy občanské společnosti. A jestliže to máme změnit, levice se musí opět pokusit ovlivnit, modifikovat a změnit moc. Počínaje tím, že budeme před mocí hovořit pravdu [„speaking truth to power“ – postoj připisovaný americkým kvakerům], a konče nabytím samotné moci. Takové metody musíme vynalézt; a metody minulosti musíme přezkoumat a inventarizovat.

Dalo by se namítnout, že parlamentní systémy upadnou v zapomnění. Je pravda, že jejich role a relevance je dnes vážně zpochybněna. Dokonce i kdybych byl liberál, váhal bych, zda parlamenty národních států vůbec přežijí. Takže co do metod se zdržuji úsudku, ale věřím, že pokud se vzdáme skutečné politiky, která zahrnuje moc a kontrolu státního represivního aparátu, nedostaneme se nikam. Utéct z mocenského zápasu jenom proto, abychom si zachovali teoretickou čistotu a klidné svědomí, dnes nelze. I když bych si přál, aby tomu bylo opačně. Komu se chce jezdit do těch nejmenších vesniček a debatovat tam se starými klerikálními rolníky o ctnostech přímé demokracie? Byl jsem krátkou dobu profesionálním politikem a pamatuji si, jak je to vyčerpávající. Ale neobejdeme se bez toho. Jednoduše vzato, jestliže stojíte na straně lidu, měli byste se za prvé snažit k němu mluvit, a za druhé pro něj něco udělat.

Otázka na závěr: Po Brexitu či zvolení Trumpa se může zdát, že je to Západ, jenž dohání Východ, a ne naopak. Myslíte si, že naše zkušenost autokratických režimů Putina, Orbána, Kaczyńského či Fica dává východoevropské levici předpoklady k tomu, aby se stala jakousi avantgardou anti-establishmentové politiky?

Přesně tomu věřili Lenin s Trockým v roce 1905: že vzhledem k extrémní povaze carské autokracie bylo Rusko tím pověstným nejslabším článkem. Skutečně si myslím, že v jistém smyslu jsme modernější než Západ: nemáme už žádnou opravdovou šlechtu či aristokracii a její tradice je extrémně slabá (a právě proto o ní východoevropští intelektuálové tolik mluví). Mezi Ruskem v roce 1905 a naší dnešní situací jsou ovšem rozdíly: v Rusku tehdy měli hrdinskou kulturu sebeobětování – Narodnaja volja (Svoboda lidu). My tu máme autokracii, ale už ne všechny ty staré dobré nihilisty, protože jsme se už přenesli přes rozčarování z křesťanství. Umíte si dnes představit nějaké levicové hnutí, jehož členové by hlásali, že jsou jen „mrtvými na dovolené“, jak pravil Eugen Leviné, velký bavorský revolucionář („Wir Kommunisten sind alle Tote auf Urlaub“)? Nebo že jsou budoucími mučedníky komunistického hnutí? Dnes pro takové lidi není doba.

Na druhou stranu se nám však dostalo jedné poučné zkušenosti: po krátkou dobu jsme byli přímo vystaveni iluzím liberálního kapitalismu. A k tomu máme ještě další zkušenost, protože události roku 1989 ukazují, jak jednoduché je změnit systém. Bez milionů mrtvých byla lusknutím prstu privatizována státní ekonomika, Rudá armáda se vypařila. Jsme živými svědky toho, že náhlá změna je možná. Proto bychom neměli zoufat, i když naše síly jsou dnes zanedbatelné. Mnoho lidí se dnes považuje za „levici“, včetně takových reakčních národoveckých klaunů, jako je Fico, ale skutečná levice není ani tak slabá jako spíše malá. Nechybí jí odhodlání a serióznost, ale často je zavalena teorií a historií. Neříkal bych tomu slabost, protože slabost by znamenala, že svou věc nebereme vážně. Ale tak tomu není.

Takže se samozřejmě musíme vrátit k politice – a to se vší vážností. Ne tak, že si založíme mikrostrany a posbíráme pár tisíc hlasů. Respektuji takový postup, ale považuji ho za ohromně vyčerpávající a myslím, že to za to nestojí. Někdy sice můžete takové gesto udělat a ukázat svou skutečnou tvář. Je to ovšem otázka taktiky. Proto si myslím, že strany jako polská Razem jsou užitečnými pokusy, i když jsou na můj vkus až moc uhlazené. To je však podružný problém. Obecně vzato musíme opět reformulovat staré problémy reformních a revolučních cest ve světle nových okolností, kterým čelíme. Nezapomínejme, že protivník je velice silný. Evropský socialismus byl v průběhu dvacátých a třicátých let 20. století poražen fašismem, a to všude a bez výjimky. Fašismus dnes ale není to, čemu opravdu čelíme, i když tu jsou zjevné podobnosti – v první řadě rasistická mobilizace lidových mas proti jejich vlastním zájmům. Třídní nepřítel se však příliš nezměnil a neodpustí nám, jestliže mu dokážeme, že to, co hlásáme, myslíme opravdu vážně.

Alarm je médium demokratické levice. Podpořte nás.

Dar:





V dalším kroku upřesníte platební metodu a osobní údaje. Službu poskytuje darujme.cz

A2LARM