V rozhovoru k výročí protestů proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze v roce 2000 poznamenal Ondřej Slačálek, že jedním ze základních problémů tehdejších pokusů o vytváření nové levicové alternativy k neoliberalismu u nás bylo postavení České republiky v globalizujícím se světě. Nepatřila jednoznačně ani k bohatému globálnímu Severu, ani k chudému globálnímu Jihu. Nebylo tak zcela jasné, jakým příběhem by měli protestující českou veřejnost oslovit. Žádný z dominantních levicových příběhů jako by na českou realitu tak úplně neseděl.
Jsme zástupci generace asi o desetiletí mladší. Dobře ale známe tento pocit nepatřičnosti. Nesnadný úděl předchozích radikálních hnutí přispěl k tomu, že v době našeho politického formování po roce 2010 u nás do značné míry (o to větší čest výjimkám) chyběla starší generace radikálů a radikálek, která by nám byla schopná předat smysluplnou analýzu toho, kde stojíme, jak jsme se tam dostali a co má v naší specificky české situaci smysl dělat. Především ale chyběly politické organizace a instituce, které by nás zvládly zapojit, udržet a cílevědomě rozvíjet jako novou generaci aktivistek a aktivistů.
Výsledkem pro nás bylo, že jsme si vlastní cestu museli hledat do značné míry sami a poměrně bolestně: metodou pokusu a omylu. Teorie a praxe tak pro nás vždy byly v úzkém vzájemném vztahu. Výhodou této jinak v lecčem náročné cesty se stal návyk být kritičtí nejen ke zkušenostem a závěrům ostatních, ale i k těm vlastním. Po pěti letech společné politické praxe i její teoretické reflexe bychom v tomto duchu chtěli aspoň část z našich závěrů zprostředkovat k posouzení ostatním.
Kdo jsme?
K porozumění vlastnímu postavení a příležitostem i mezím z něj plynoucím je vhodná kritická analýza vlastních biografií. My sami můžeme sloužit jako reprezentanti určitého socio-ekonomického prostředí, generační kohorty a politiky z těchto podmínek vycházející. První politické zkušenosti jsme prožívali v opozici vůči Nečasově vládě, vedené iniciativou ProAlt, koalicí Stop vládě či studentským hnutím Za svobodné vysoké školy. Naše politická iniciace tak mimo jiné čerpala inspiraci z kontextu určité celosvětové vlny odporu proti politice škrtů a narůstajících nerovností po světové finanční krizi, který do značné míry určoval dominantní představu o tom, co to je smysluplný politický aktivismus: pouliční protestní politika, organizovaná v horizontalistickém duchu Occupy Wall Street.
Rasová, genderová či ekologická nespravedlnost je třídně podmíněná, protože je vlastní světovému systému, založenému na hierarchické dělbě práce, bohatství a moci.
Je také typické, že k levicové politice nás nepřivedla jen vlastní situace a bezprostřední zájmy (jako odpor proti školnému na univerzitách), ale také vědomí širších trhlin v legitimitě celého neoliberálního systému (např. narůstající nerovnosti a ekologická devastace). Ty po roce 2008 radikalizovaly směrem doleva nově i význačné segmenty středních vrstev, k nimž sami patříme. Tento dobový původ naší politizace do značné míry předurčil naše další směřování.
Poté, co se protivládní hnutí rozpadlo, část jeho lídryň a lídrů blízká sociální demokracii zamířila do úřednických pozic v nastupující Sobotkově vládě, část bližší anarchistické tradici se vrátila k radikálnímu aktivismu na politickém okraji. Naše kroky směřovaly do aktivit a iniciativ obvykle řazených do škatulky „aktivismus“.
Zásadní pro nás byla hnutí proti krizi bydlení (sociální centrum Klinika a politický squatting) a klimatické krizi (Klimakempy a blokády těžby uhlí). Politický repertoár naší generace a prostředí alternuje mezi „advokacií“ (činností občanských organizací usilujících o legislativní reformy veřejnou osvětou a lobbingem) a „mobilizováním“ (akcemi radikálnějších kolektivů a hnutí, která symbolickými konfrontacemi „upozorňují na problémy“, a dodávají tak jistou sílu advokačním strategiím, ale málokdy zapojují více než úzkou skupinu přesvědčených).
Jakkoli byl dopad těchto aktivit na politizaci určitého okruhu lidí zásadní, postupem času jsme došli k názoru, že tento okruh je velmi omezený. Podobné akce si málokdy dokázaly získat aktivní podporu většího počtu lidí, a už vůbec ji nezvládají zapojit do procesu změny v jejich každodenním životě. Neumožňují aspirovat na změnu mocenské rovnováhy tam, kde lidé žijí: na pracovištích a v sousedstvích, natožpak v zemi jako celku či ve světě. Samy o sobě tak nemohou vytvořit efektivní protiváhu moci velkého kapitálu a na něj napojených elit.
Sporné zdroje západního blahobytu
Hit následujících let v podobě zakládání nových politických stran a hnutí evidentně sám o sobě českou levici nespasí. Elektorální projekty umějí sociální moc lépe reprezentovat než vytvářet. V nepřítomnosti sociální moci, vycházející z každodenních vztahů, a v zakořeněnosti politiky v široké společenské základně zůstávají spíše „radikálními kluby“, které sdružují lidi kolem marginální ideologické identity, ale nejsou schopné je organizovat a mobilizovat kolem sdílených zájmů.
Dvojznačná pozice české společnosti mezitím začala zdejší levicovou politiku štěpit ještě silněji než před dvěma desetiletími. Část nové levice, která se ještě před deseti lety vysmívala neoliberálnímu a antikomunistickému dohánění Západu, nyní západní kartu sama vytahuje. Odvolává se na pokročilost feministické a antirasistické debaty, cyklostezky v západoevropských metropolích nebo silnější sociální stát v (některých) západoevropských zemích. Aniž by tematizovala, nakolik je domnělá „pokročilost“ Západu výsledkem nerovnoměrného ekonomického vývoje, založeného mimo jiné na vytěžování levné práce pracujících v České republice a jiných zemích jižní a východní Evropy.
V praxi na sebe tato strategie bere podobu snah o přesvědčování liberálů, kteří jsou nám, levicově orientovaným příslušníkům středních vrstev, blízcí svým socioekonomickým původem a kulturním založením. Článek za článkem a kniha za knihou tak poukazují na „slepé skvrny“ liberální veřejnosti, apelují na její rozum či svědomí a implicitně doufají, že náprava veřejných poměrů vzejde z jejího procitnutí. Tento přístup ale nutně naráží na limity materiálních zájmů. Každý správný liberál má „sociální cítění“ a chce Česko „inkluzivní“. Málokterý liberál v pozici bohatství či moci je ale ochoten sociálně nejen cítit, ale i jednat a prosazovat opatření, jako jsou progresivní zdanění nebo výrazné rozšíření veřejného sektoru, která jsou pro spravedlivější společnost nutnou podmínkou.
Zahořklost jako smutná motivace
Část polistopadových socialistů se naopak rozhodla zavrhnout liberální tendence nové levice a spojit své politické osudy s rostoucím národoveckým hnutím. Nacionalismus v jejich očích přebírá funkci lidové politiky. Představa, že českým pracujícím mohou ztracený blahobyt, důstojnost a moc vrátit populistická hnutí, vedená nacionalistickými podnikateli jako Okamura či Rajchl, je ale přinejlepším zbožným přáním. Konzervativním „socialistům“, kteří opouštějí porouchanou lokomotivu revoluce a doufají, že si místo ní stopnou odvoz taxíkem populismu, jako by ale stačilo zachránit si alespoň jeden ze základních kamenů své identity: zahořklost vůči liberálním elitám a Západu, který reprezentují.
Dnes již vidíme, že i tato pozice vede k podřízenému postavení, tentokrát v projektu nacionalistické podnikatelské elity, která pracujícím lidem nadbíhá jen, dokud je v opozici. Jak bylo zjevné při rušení superhrubé mzdy, kterým na dnešní škrty ve veřejném sektoru zadělaly spolu s ODS i ANO a SPD, když pak jde o daně, platí nakonec „podnikatelé sobě“. Pracující dostanou místo reálného vlivu v tomto představení na krk chomout v národních barvách. A levice místo socialismu roli maňáska, jímž se mává na některé voliče.
Toto štěpení je ještě umocněné historickým propadem české stranické levice. Toto je propast, do níž se zřítily ČSSD i KSČM a nad níž balancují i odbory, ekologické organizace a jiná sociální hnutí. Nedostatek vlastní síly a sebevědomí trhá levici na kusy. Nezbývá jí, než se přiklánět na tu či onu stranu, podle toho, která frakce elit právě vládne, a taktizování obětovat srozumitelnost vlastního příběhu i zaměření na růst vlastních sil. Ve chvíli, kdy hladina nebezpečně stoupá, není tonoucí vybíravý ohledně stébel, kterých se chytá. Vlastní bezmoc umocňuje tendenci k sňatkům ze zoufalství, kdy doufáme, že se aspoň části našich témat z jedné či druhé strany ujmou tu jedni, tu druzí. Obrazně řečeno: lidovci s Piráty zachrání klima a ANO s SPD důchody.
Propast je tím tíživější, že od sebe odděluje skupiny lidí, jejichž problémy volají po levicových řešeních, a které tedy přinejmenším latentně tíhnou k zárodečným formám protisystémového vědomí a jednání, jež bychom mohli pojmenovat socialistické sklony. Účinná odpověď na „problémy mladých“, ať už je to klimatická krize, nebo krize bydlení, je nemyslitelná bez masivního posílení role veřejného sektoru v ekonomice a regulace trhů. Ani problémy levné práce, úpadku periferních regionů či narůstajících nákladů na život nemají řešení bez radikálního přerozdělování a posílení veřejných služeb. Základní otázka ekonomické i mocenské nerovnosti mezi širokou pracující většinou a stále užší oligarchickou elitou, která bohatne na úkor zbytku společnosti, a s tím souvisejícího rozvratu společností i ekosystémů po celé planetě je společná všem.
Návrat třídy
Situace volá po eko-socialistické či sociálně-ekologické politice, která by usilovala o to změnit samotné základy našeho ekonomického systému: od nekonečného ekonomického růstu na úkor lidí i planety k dobrému životu v ekologických mezích. Diskuse o tom, zda má být taková levicová politika liberální, nebo konzervativní, je z tohoto hlediska ve své podstatě nesmyslná a zavádějící, protože ve skutečnosti musí být levicová politika především schopná sjednotit rozmanité skupiny obyvatelstva kolem sdílených zájmů.
Tyto sdílené zájmy a vědomí na nich založené je podle nás navzdory všem omezením tohoto pojmu vhodné pojmenovat znovu jako třídní: jako vědomí vlastní klasickému socialismu, který aspiroval na to napříč kulturními rozdíly reprezentovat širokou a různorodou pracující většinu lidí, prosazovat její zájmy proti menšinové třídě vlastníků velkého kapitálu, a demokratizovat tak společnost v politické i ekonomické sféře.
Jak ve své knize Tichá dřina zdůrazňuje česká socioložka Kateřina Nedbálková, dnešní česká společnost je hluboce třídní, a přesto se v ní o třídě či třídách téměř vůbec nemluví. Rozpory a rozdíly, které mají třídní základ, se pak vykládají jinak: především jako konflikty generační, kulturní nebo regionální, mezi mladými a starými, mezi kavárnou a hospodou, mezi městem a venkovem. Navzdory sdílenému osudu přibývající nejistoty, bezmoci a odcizení tak mohou konkurenční frakce elit skrze tuto artikulaci společenských rozporů pracující většinu rozdělovat.
Některá témata jsou nepochopitelná a neřešitelná mimo svůj třídní rozměr. Problém nerovnosti mezi gendery je také otázkou distribuce neplacené reprodukční práce či péče. Problém ekologické a klimatické krize je ve své podstatě otázkou distribuce výnosů a škod ekonomického procesu. Tato problematika je pak nesmyslně vykládána jako především kulturní či postmateriální.
Vrátit se k třídnímu vědomí tedy neznamená témata ekologie, globální spravedlnosti, antirasismu, genderové rovnosti či práv queer lidí opustit, natožpak zavrhnout. Znamená to snažit se i je chápat na základě analýzy, která vidí, že problémy uznání a přerozdělování nikdy nejsou oddělené, a bez kategorie třídy se tak nemůže obejít. Přestaneme-li realitu třídy přehlížet a stydět se ji pojmenovávat, uvidíme, že i rasová, genderová či ekologická nespravedlnost je třídně podmíněná, protože je vlastní světovému systému, založenému na hierarchické dělbě práce, bohatství a moci.
Také proto hovoříme o nové třídní politice. Chceme zdůraznit rozměr distribuce ekologických zdrojů a škod, i neplacené reprodukční práce a péče, pro smysluplnou třídní analýzu, stejně jako z ní vycházející praxi, rozvíjenou místo rozdílných identit spíše kolem sdílených zájmů. V parafrázi k výroku uruguayského prezidenta José Mujicy lze říci, že zatímco pravici, respektive elity, sjednocují zájmy, levici, respektive pracující většinu, rozděluje kultura. Snažit se o levicovou politiku znamená usilovat o to, aby to bylo naopak.
Kde to žijeme? Od politiky zaostalosti k semiperifernímu sebevědomí
Pokud chceme chápat naši pozici v české společnosti a politické možnosti z ní plynoucí, je tedy třeba rozumět její třídní struktuře, plynoucí mimo jiné z její integrace do světové kapitalistické ekonomiky. Pomoci nám v tom mohou analýzy maďarské socioložky a politické organizátorky Agnes Gagyi, která analyzuje situaci našeho regionu v tradici „výzkumu světových systémů“.
Z hlediska této tradice bychom měli chápat dnešní kapitalismus jako jediný světový systém, charakterizovaný hierarchickými třídními vztahy, uspořádanými kolem imperativu maximalizace finančního zisku a z něj plynoucí moci. Tento systém se složitě vyvíjel nejpozději od 16. století v dynamice charakterizované nerovnoměrným vývojem či sociálně-ekologicky nerovnou směnou. To znamená, že kapitál se akumuluje v takzvaných centrech či jádrech, zatímco většina světa je jako „periferie“ zasažena vykořisťováním levné práce a zdrojů, stejně jako v narůstající míře vývozem ekologických škod.
Běžná představa, že bohaté části světa představují „rozvinuté“ oblasti, které se vypracovaly vlastním úsilím, a chudé části jsou „rozvojové“ a musí bohaté teprve dohnat, zakrývá, že nerovnost je – stejně jako ta třídní – do velké míry funkcí vzájemného vztahu: jádro je bohaté také díky periferii, periferie chudá kvůli jádru, jak to na globální úrovni dosvědčují statistiky čistých toků přírodních zdrojů, pracovní síly i peněz. Z těch vyplývá, že jen v posledních desetiletích z globálního Jihu odtekl na Sever cca třicetinásobek oficiální „rozvojové pomoci“: Jih rozvíjí Sever, ne naopak.
Tato geografická dimenze sociální nerovnosti se pak projevuje i uvnitř zemí samotných, jak to dosvědčují narůstající regionální nerovnosti v řadě zemí, včetně České republiky, kde obyvatelé Prahy a Ústeckého kraje často jako by žili v jiných zemích. Jádra a periferie označují tedy spíše ekonomické pozice a geografické rozvrstvení třídních vztahů než konkrétní území.
Česká republika je stejně jako další země střední a východní Evropy charakterizována pozicí označovanou z globálního hlediska jako semiperiferní. Jinak řečeno, nepatří tak úplně tam, ani tam, je někde mezi. Není ekonomikou závislou na vývozu primárních surovin, není ale ani centrem výroby nejziskovějších koncových výrobků. Naopak ji do značné míry charakterizují střední pozice ve výrobních řetězcích, kdy český průmysl, dotovaný levnou cenou práce i levnou energií ze špinavých uhelných elektráren, produkuje polotovary pro západní korporace. Ty českou ekonomiku kolonizovaly po kolapsu státního socialismu a následné privatizaci, završené politikou štědrých pobídek pro zahraniční investice. Výsledkem je ekonomika charakterizovná výraznou měrou zahraničního vlastnictví a s ním spojeného odlivu zisků za hranice. V České republice se zároveň vyvinula svébytná silná domácí kapitalistická oligarchie, zosobňovaná miliardáři, jichž máme nejvíce z bývalých zemí východního bloku vyjma Ukrajiny a Ruska.
Jedna éra, mnoho perspektiv
Ekonomická pozice České republiky a s ní související vnitřní třídní složení české společnosti dlouhodobě ovlivňuje i její vnitřní politiku. Typická je pro semiperiferní země podle Gagyi a dalších autorek „politika zaostalosti“, kdy jsou vykreslovány jako opožděné oproti zemím jádra. Výsledkem jsou opakované pokusy o dohánění, které ovšem v dynamice globálního kapitalistického růstu a konkurence téměř nikdy nekončí úspěchem. S výjimkou úspěchů některých zemí (v naší době jihovýchodní Asie), které zvládnou rozvinout průmysl na vrcholu hodnotových řetězců, a v globálním pořadí se tak posunout kupředu, zůstává hierarchické postavení různých geografických oblastí v systému v zásadě stejné: všichni běží, aby zůstali na místě. Krachy modernizačních projektů pak na semiperiferiích typicky vedou k politickým otřesům a přeskupením či změnám politických režimů, které ovšem závislost na jádru obvykle v nové podobě jen obnoví a pokračují v dohánění nanovo.
Také u nás na začátku devadesátých let panovala široká shoda na tom, že máme dohnat Západ s jeho ekonomickým blahobytem, občanskou společností a demokratickými institucemi. V současnosti je to předmětem sporu. Stalo se to, co v jiných semiperiferních zemích střední a východní Evropy: blahobyt, který byl jejich obyvatelům přislíben výměnou za dočasné přistoupení k deregulaci ekonomiky a ztráty sociálních jistot, prokapal jen k poměrně úzké vrstvě lidí. Výsledkem je společnost výrazně fragmentovaná, jejíž různé části nesdílejí ani základní obrysy své životní zkušenosti – jak to mimo jiné popsala studie Friedrich Ebert Stiftung a Masarykovy demokratické akademie Jedna společnost, různé světy. Zjednodušeně podáno, zatímco jedna část společnosti chápe polistopadovou éru především jako dobu vzestupu a nebývalých příležitostí, druhá naopak jako dobu ztráty jistot a stagnace či postupného úpadku.
Právě tato výrazná vnitřní nerovnost a polarizace z ní plynoucí jsou podle Gagyi pro semiperiferie charakteristickými rysy. Rozpory globálního kapitalismu se v nich totiž typicky výrazněji projevují uvnitř samotné společnosti. Jak ukazuje na příkladech z Maďarska i Rumunska, v zemích střední a východní Evropy štěpí tento vývoj společnost do znepřátelených liberálně-demokratických a národně-konzervativních táborů. Protože politika postavená přímo na třídních zájmech v postkomunistickém kontextu chybí, vymezují se proti sobě tyto tábory především z hlediska vztahu k hegemonovi – Západu.
Vůči modernizačnímu projektu „dohánění“, taženému novými kapitalistickými elitami, navázanými na mezinárodní kapitál, i velkoměstskou částí středních vrstev, těžící z nových ekonomických i kulturních příležitostí, se vzmohl odpor, artikulovaný především v nacionalistických pojmech. V jeho rámci se daří podnikatelské kontra-elitě mobilizovat a reprezentovat také část pracujících lidových vrstev, které jsou polistopadovým vývojem frustrované a jsou k němu kritické. Společnosti střední a východní Evropy se tak štěpí do dvou vzájemně znepřátelených, ale v politické praxi se navzájem posilujících ideologických pozic, které Gagyi pojmenovává jako „demokratický antipopulismus“ a „antidemokratický populismus“.
První mobilizuje na obranu evropských hodnot a těží z jejich pociťovaného ohrožení. Kritické části společnosti ale nabízí přinejlepším povýšenecky pojaté pochopení, málokdy nějaké materiální zlepšení její situace. Druhá jí jako balzám na její bolesti skrze nacionalistickou mobilizaci proti západní kultuře nabízí přinejmenším symbolické uznání a sebepotvrzení, vyjádřené v okřídleném Orbánově výroku o tom, kterak si „Maďaři před třiceti lety mysleli, že Evropa je jejich budoucnost, zatímco dnes jsou přesvědčení, že oni jsou budoucnost Evropy“.
Reálnou alternativu a proměnu struktur a dynamik, které tuto situaci produkují, ale nenabízí ani jedna strana. Populisté v Maďarsku i Polsku sice národoveckým diskursem mobilizovali velké části pracujících a středních vrstev proti „nadvládě Bruselu“ a v případě Polska zavedli dokonce i některé prvky poměrně progresivní redistributivní politiky, ačkoli napojené na „podporu rodin“ a omezování reprodukčních práv žen v rámci vypjatě katolické ideologie. V zásadě ale s mezinárodním kapitálem v obou případech vytvořili kompromis, v němž se dělí o část zisků a moci s kapitálem národním, a svorně pak těží z levné ceny práce či nižších ekologických standardů.
Tento spor o vztah k Západu následně, jak jsme viděli, znovu rozštěpil i levici. Někteří její dřívější představitelé spojili své osudy s národoveckou podnikatelskou vrstvou, přestože jejich cílem zjevně není osvobození, ale podíl na vykořisťování. Jiní zase apelují na liberály, aby „doháněli Západ“ v přerozdělování, a nechávají stranou, že Západ přerozděluje, protože přerozděluje také z našeho.
Výsledkem je zablokovaná politika, v níž oba znepřátelené bloky ve skutečnosti konzervují základní parametry situace. Cesta k vymanění se z této situace, která by musela spočívat v obnovení mezinárodního spojenectví klíčových segmentů středních a nižších pracujících vrstev proti světové i domácí oligarchii s cílem demokratizace Evropské unie i širšího světového pořádku, zůstává zavřená.
Co dělat? Od diskursivní politiky k budování strukturální moci
Kde tedy hledat cestu z této pasti? Navrhujeme oproti ideovým diskusím začít klást větší důraz na experimentování s formami praxe, která by mohly výše zmíněné rozpory překlenout a konstruovat širokou a inkluzivní sdílenou třídní identitu pracujících lidí. Tedy všech lidí existenčně závislých na placené i neplacené práci – oproti pasivním příjmům z vlastnictví kapitálu, to znamená z práce jiných lidí. Tuto praxi vidíme v postupném obnovování a budování institucí kolektivní moci, schopných hájit jejich společné zájmy.
Privilegia levice patřící ke vzdělané střední třídě se mohou v tomto úsilí často ukázat jako překážky. Důvěra ve vlastní vzdělání, přístup k vědění a schopnost formulovat argument nás často svádějí do pasti toho, co nazýváme diskurzivní politikou. Ta se může projevovat různými způsoby: iluzí, že stojíme na správné straně dějin, protože máme lepší a fakticky podložené argumenty; snahou řešit sociální nerovnosti vynášením příběhů chudých před oči mocenských elit s nadějí, že naše sugestivní příběhy probudí jejich jemnocit; hledáním kýženého PR klíče k „posunutí diskurzu“.
Jinou formou stejného je radikální kritika pokrytectví pravicového liberalismu. Za horlivým tepáním do politických protivníků se skrývá zbytek naděje, že je snad polemika dokáže obrátit na naši stranu. Nebo také smutná pravda, že náruživá polemika s pravičáky naší třídy a našeho vzdělání je pro nás jednodušší než kontakt s lidmi, pro něž jsou naše poznatky o stinných stránkách kapitalismu samozřejmou žitou zkušeností.
Cestu k překonávání této izolace vidíme v projektech, v nichž se budeme moci oprávněně chápat ne jako reprezentanti pracujících tříd vůči mainstreamu (ať v rovině přesvědčování, nebo kritiky), ale jako obhájci vlastních zájmů společně s lidmi jiného socio-ekonomického původu, s nimiž je sdílíme. To znamená vycházet mimo jiné z vlastních zkušeností nejistoty, vykořisťování a útlaku a hledat společnou řeč s lidmi tam, kde se naše zkušenosti potkávají: v tématech nejistých a nedůstojných pracovních podmínek, rozkládajících se veřejných služeb, vysychající krajiny a přehřátých měst, zdražujících základních potřeb či nedostupného bydlení. Jinak řečeno: přestat chápat svoje úsilí jako zápas za lidi a začít mu rozumět jako společnému zápasu za sebe.
Renesance odborů a družstev
Příklady takových zápasů, do nichž stojí za to se vložit, nemusíme hledat daleko. Jen čistě v defenzivní rovině obhajoby zbytků veřejného vzdělávání a zdravotnictví nás jich v nejbližších letech zřejmě čeká habaděj. Může jít o odborové organizování na pracovištích, nájemnická hnutí za lepší podmínky v bydlení nebo různé formy družstevní či solidární ekonomiky, které mají potenciál dávat běžným lidem lepší přístup k naplňování vlastních základních potřeb. Příklady přinejmenším drobných úspěchů jsou v tomto ohledu v našem geografickém prostoru patrné v posledním pokrizovém desetiletí v rozvoji poměrně tradičních levicových strategií a institucí: odborových organizací a družstev.
Odbory zažívají jistou renesanci a výrazné omládnutí na Západě i v zemích střední a východní Evropy. Právě ony jsou do jisté míry schopné spojit prekarizovanou vzdělanější střední třídu s tradičnější třídou pracujících. Znovuzrozené družstevní hnutí rozvíjí i v zemích jako Maďarsko, Polsko či Chorvatsko nové strategie komunitního bydlení či energetiky nebo lokální ekonomickou soběstačnost v postindustriálních regionech s cílem zajistit lidem snazší přístup k základním potřebám a vyšší míru ekonomické nezávislosti na globálních trzích ovládaných velkými korporacemi a finančním kapitálem.
Právě projekty založené na přímém zapojení lidí kolem nás do společného procesu změny našich životních podmínek k lepšímu tady a teď, mají potenciál vytvářet vztahy, na nichž může stát potřebné spojenectví upadajících středních a pracujících tříd proti vládnoucí kapitalistické oligarchii. Budování vztahů kolem společných zájmů je také pravděpodobně to jediné, co má alespoň minimální potenciál prolomit kulturně podmíněné příkopy dnešní dominantní politické polarizace do konzervativních a liberálních bloků.
Oproti nim má klíčovou výhodu: liberálové nabízejí lidem demokracii s důrazem na její formální, institucionální stránku, z níž ovšem vliv velkého nadnárodního kapitálu udělal do značné míry prázdnou schránku. Nacionalistická pravice nabízí jako protilék jinou iluzi moci: mávání národním praporem a svěření hlasu populistickému lídrovi z podnikatelské třídy, který se pak s nadnárodním kapitálem, tak jako v Polsku nebo Maďarsku, stejně dohodne.
Instituce jako družstva nebo odbory mají přinejmenším potenciál budovat skutečnou, strukturální moc, která lidem reálně vrací alespoň část kontroly nad jejich každodenními životy. V jistém smyslu znamená takové směřování návrat k určité tradici levicové politiky jako procesu společného sebeosvobozování, které nelze svěřit ani předvoji intelektuální stranické avantgardy, ani charismatickým lídrům.
Jak jednat? Za šťastnější vztah mezi idealismem a pragmatismem
Směr, který navrhujeme, není zaručenou cestou k úspěchu. Naopak může znamenat nelehké loučení s naší představou o tom, co úspěch znamená. Ne, nedoženeme Západ a jeho mzdy. Za Západem nezaostáváme proto, že máme zabedněné politiky, kteří nedokáží dobře okopírovat západní recepty, ale především proto, že západní blahobyt je postaven na pasti ekonomického růstu za cenu vykořisťování (také naší) levné práce a přírody. Nemluvě o tom, že snažit se jej v tom dohánět je v podstatě zcestné.
Ne, nebudeme pravděpodobně v dohledné době zásadním způsobem z levicových pozic určovat veřejný diskurz ani základní parametry uspořádání společnosti. Bez ohledu na to, kolik pravdy můžeme mít, u nás mediální i politickou krajinu formují mocenské bloky, navázané na dvě různé frakce ekonomických elit. Neexistuje žádný jednoduchý trik nebo PR strategie, která by tuto základní strukturální nerovnost mohla jednoduše prolomit. Postavit proti nim náš vlastní blok je praktický organizační úkol, který nejde obejít žádnou jednoduchou zkratkou.
Věříme, že je potřeba v tomto kontextu výrazně proměnit náš vlastní přístup – a poměr mezi politickým idealismem a pragmatismem v našich vlastních strategiích. Příliš často má náš idealismus formu vznosných vizí. Když jde ale o jejich uvádění do praxe, působí to, jako bychom vlastně nevěřili tomu, že by mohla existovat jiná moc než moc současných elit a že bychom na naši stranu mohli získat množství obyčejných lidí. Idealismus vizí pak spojíme s pragmatismem přesvědčování mocných. Hledáme argumenty, které působí na ty, kteří jsou nahoře, místo abychom naslouchali a hovořili k těm, kdo jsou dole.
Soustředit svou energii do drobných zápasů o změnu každodennosti obyčejných lidí může být spojené s velkou deziluzí. Deziluzí z toho, že naše expertízy a poznatky mohou být sice v lecčems užitečné a zajímavé, ale k proměně mocenských vztahů nestačí. Z toho, že naše schopnost držet prst na tepu západních debat neznamená být napřed, ale prostě jinde. Z toho, že věci se nepohnou, když na ně někoho jiného upozorníme, ale že je prostě musíme opravdu změnit sami. Že to tím pádem všechno půjde o mnoho pomaleji, než bychom si přáli, a bude to znamenat spoustu drobné práce. Pragmatismus, který potřebujeme, důsledněji vnímá mocenské a ekonomické zájmy ve společnosti a neignoruje skutečnost, že současná situace není výsledkem „nepochopení“ nebo „zaostávání“; je výsledkem rozložení sil. Abychom s ní mohli pohnout, potřebujeme moc.
Tento pragmatismus ovšem zároveň otevírá dveře idealismu svého druhu. Ten tkví v přesvědčení, že moc elit opravdu má alternativu. V důvěře v to, že obyčejní lidé se mohou společně bránit, brát vlastní životy do svých rukou a poměr sil posouvat svým směrem. To ale neznamená, že lidmi pohne samotná síla ideálů. Budovat společnou moc je řemeslo, které se musí opírat o bezprostřední zkušenost a zájmy. Když to začneme zkoušet, pravděpodobně se ukáže, že budeme mnohé naše cíle muset nechat na později a bojovat spolu s lidmi o to, na co zatím stačí naše síly. Představa, že bychom těchto cílů mohli někdy doopravdy dosáhnout, tím ovšem nabere mnohem reálnější obrysy.
Drobná práce však nemusí znamenat jen pot a slzy. Může skýtat i opravdovou radost a pospolitost. Můžeme sami zakusit, že nebojujeme jen o abstraktní ideje, ale že možná už teď dokážeme k lepšímu měnit svoji každodennost. Bránit se společně šikaně šéfa na pracovišti, spolu s ostatními nájemníky vybojovat vrácení kauce nebo dobrovolničit v družstvu, které naplňuje i naše potřeby, ještě není revoluce. Je to ale silná zkušenost, která nás může proměnit a citelně nám zlepšit život. Obrat k vlastním zájmům a potřebám nám může umožnit odložit paternalistický přístup k obyčejným lidem a zažít, o kolik příjemnější je s druhými sdílet společné problémy a hledání jejich řešení než jim vysvětlovat, co si mají myslet.
Jde to ale vůbec? Rodí se první vlaštovky, které ukazují, že ano. Inspirativní jsou v našem regionu (pro někoho možná překvapivě) příklady z Maďarska, kde se přes krušnou politickou situaci daří rozvíjet slibné pokusy o obnovování síly odborů i družstev. Najdeme tu tak například experimenty se spojováním zemědělských družstev s odběrateli v řadách členstva odborů v péči a sociální práci. Na distribuci zeleniny se podílí družstevně organizovaná rozvážková služba s cargo koly. Zatím spíše menší projekt je zajímavý mimo jiné tím, že se pokouší o do jisté míry soběstačný ekosystém, který je zároveň možné rozšiřovat a škálovat. Důležitý je přitom fakt, že se nejedná o alternativni životní styl pro vyšší střední třídu, ale výhodný způsob uspokojování vlastních potřeb dostupný většině, který zároveň vytváří solidární vazby mezi odborovým a družstevním hnutím.
V českém prostředí můžeme zmínit pomalu se rozrůstající sdílené domy – síť družstevně vlastněných nemovitostí. Zatím jde o pracně pokládané základy sítě a jednotky domů, ale už teď se ukazuje, jak důležitá je strategie uspokojování základních potřeb jako bydlení s budováním infrastruktury pro hnutí a místní komunity. Jen rok stará Iniciativa nájemníků a nájemnic zároveň v komerčním sektoru bydlení ukazuje, že je i bez větších prostředků možné budovat aktivní členské organizace, které spojují kolektivní akce na obranu zájmů svých členů s tlakem na systémové změny legislativy. Skrze společné zájmy se tu mohou prolínat zkušenosti a schopnosti mladých studentů a starších nájemníků, kteří se brání vystěhovávání.
V odborové oblasti můžeme zmínit nejen zbrusu nové a rychle se rozrůstající odbory v sociálních službách ALICE, ale i rostoucí odbory v ICT, které ukazují, že lze zakládat odbory i v mocném odvětví IT a technologických firem. Tyto organizace zároveň překračují úzce vymezené pojetí odborů a skrze spolupráci s klimatickým hnutím vykračují z prostoru pracoviště. Za pozornost ale stojí například i nedávná vysokoškolská stávka, která nakonec dokázala do popředí postavit solidaritu mezi pedagogickými a nepedagogickými pracovníky a pracovnicemi stejně jako mezi hnutím a klasickými odbory.
Tyto a podobné projekty se vyznačují snahou spojovat konkrétní materiální zájmy s odvahou zajímat se o zájmy ostatních a pěstovat aktivní solidaritu, ale také spojovat energii a vztahy konkrétních lidí s cílevědomým budováním a posilováním institucí a konkrétní krátkodobé cíle s odvážnou dlouhodobou vizí.
Všechny tyto pokusy znamenají také vzácný proces učení se. Jsou praktickým ohledáváním moci současného ekonomického a politického řádu, především ale školou budování proti-moci a míst, na kterých se z něj můžeme vymaňovat nebo mu efektivně čelit a proměňovat ho. Právě takové vědění, ukotvené v konkrétní realitě, potřebují nakonec naše hnutí jako sůl, a možná víc než další analýzy statu quo a imaginativní představy o jiných světech. Umožnilo by nám i v diskusích o systémové alternativě ke kapitalismu, které u nás úspěšně znovu otevřela otázka nerůstu, posunout se k hledání přesvědčivějších odpovědí na otázky strategie a teorie změny.
V tomto pojetí politiky stojíme spíše na začátku. Některé projekty se mohou zdát marginální. Jde ale o základy, bez jejichž pokládání se lze těžko obejít: dům nejde stavět od střechy. Teprve na nich můžeme – a měli bychom – přemýšlet o rozšiřování vlivu, škálování a spojování do sebevědomého politického projektu, o který můžeme následně realisticky opřít i úspěšný boj za zachování a rozšíření veřejných služeb, spravedlivější míru zdanění či přerozdělování, zkrocení moci oligarchie, demokratizaci politického i ekonomického rozhodování a další transformativní politiky. Teprve díky sociální moci postavené na takovýchto silných základech se obejdeme bez sňatků ze zoufalství a přesvědčování elit o oprávněnosti našich požadavků nebo vyspělosti západních politik. Levicový diskurs, natož hegemonie, totiž nevznikne předkládáním příkladů ze zahraničí ani odkazováním na dobrou praxi jinde a přesvědčováním těch, kteří jsou zrovna u moci. Vznikne jedině nashromážděnou zkušeností v hnutích, zápasech a institucích, které lidem dovolí to, že „jiný svět je možný“, zažít ve vlastním životě.
Autoři jsou členové Platformy pro sociální a ekologickou transformaci Re-set.