Nizozemí z nadhledu


Fanfáry nad porážkou pravicového populismu v Nizozemí jsou ukvapené. Nic doopravdy podstatného tamní parlamentní volby nezměnily.

Jásavé halekačky nad vítězstvím „liberálního demokrata“ Marka Rutteho nad „antiislámským populistou“ Geertem Wildersem v nizozemských parlamentních volbách 15. března jsou v nemalé míře pochopitelné. Politika je z principu povrchní podívaná, která si libuje ve vnějším lesku třeba i dočista shnilých struktur. Jestliže celé měsíce průzkumy připouštěly možnost, že peroxidový uzavíratel mešit i hranic před muslimy Wilders možná o prsa zvítězí nad premiérem Ruttem, pak se vítězství druhého maníka nad maníkem prvním o celých třináct parlamentních křesel (dvacet proti třiatřiceti) jeví být opravdu závratné. Pěkně se z toho vaří komentáře z vody o tom, jak nizozemské království a jeho kultura tolerance konečně postavilo – po Brexitu a Trumpovi – hráz „populistickému jaru“ v Evropě i ve světě.

Porážka neoliberální vlády

Trochu legrace možná nezaškodí, ale špetka tvrdé reality určitě také ne. Vědělo se předem, že Wilders si přímo ve vládě ani neškrtne, přestože se v ní už sám viděl. I kdyby zvítězil na procenta i křesla, v zemi se systémem poměrného zastoupení (stačí si nějakou stranu vycucat z prstu, sehnat k ní šedesát tisíc voličů a získat poslanecké křeslo) by v parlamentě zbylo vždycky dost politických subjektů, které by nežádoucí sílu od výkonné moci byly s to odstavit, i když jednání o vládní většině budou dlouhá (pro nadpoloviční většinu je třeba sehnat sedmdesát šest poslanců). Skutečnost, že zvítězila Rutteho Lidová strana svobody a demokracie (VVD) před Wildersovou Stranou svobody (PVV) má jen malý význam, pokud jde o reálný poměr sil a nastavené politické trendy.

Když se zklamaný Geert Wilders dozvěděl výsledky voleb, řekl jednu velkou pravdu: „Rutte se nás nezbaví.“ Jistěže ne. Jsou tu prolínající se obsahy, podivuhodně podobná politická ledví.

Více než porážkou Wildersových populistů (ti získali pět mandátů navíc, čímž se poprvé stali druhou nejsilnější stranou) byly středeční nizozemské volby porážkou vládní koalice VVD a blairistických, úsporných a neoliberálních sociálních demokratů (PvdA). Vítězní liberálové nakonec přeci jen ztratili proti minulým volbám osm křesel a sociální demokraté prožili úplné Waterloo, historickou porážku, když jejich zastoupení pokleslo ze třiceti osmi křesel na pouhých devět. Lépe to pochopíme s vědomím, že členem PvdA je šéf Euroskupiny Jeroen Dijsselbloem, který předloni tak drasticky dusil Tsiprasovo Řecko a byl jedním z těch jestřábů, kteří donutili Athény k bezpodmínečné kapitulaci.

Že Řecká republika nesouvisí s Nizozemským královstvím, kde vesele roste HDP a nezaměstnanost nestojí za řeč, takže premiér Rutte neváhal označit svoji vlast za „supercool zemi“? Jak se to vezme. Vláda VVD-PvdA zavedla úsporná opatření, která mimo jiné kosila pracovní místa ve veřejném sektoru, snížila podporu pro chronicky nemocné a zrušila studentské granty. Dokonce i ING Bank dospěla k závěru, že politika vlády vedla ke „zbytečné“ ztrátě stovek tisíců pracovních míst. Podražila zdravotní péče. Nizozemci před zahraničními reportéry ani tak nevypočítávali – jako Wilders – počet Marokánců v jejich ulicích, jako spíš množství eur, která mizí z jejich příjmů na zdravotní pojištění (je to nejméně 385 eur na osobu a rok, zatímco v devadesátých letech tato suma vystačila na celou čtyřčlennou rodinu).

Levice nelevice

Vedle porážky vlády je základním rysem nizozemských voleb ústup levice, historicky vždy a všude rozhodujícímu valu proti fašizujícím tendencím. Nejedná se jen o dosud vládní sociální demokraty PvdA, kteří žádnou levicí nejsou. Jde i o Socialistickou stranu (SP), „radikální levici“ tsiprasovského střihu, jejíž kořeny leží v „marxisticko-leninských“ maoistických kulisách všeobecného pozdvižení osmašedesátého roku a která ve středu přišla o jedno křeselo (z patnácti klesla na čtrnáct). Přímou polemiku s xenofobií totiž SP utlumila, ačkoli identitární panika se dá v Nizozemí leckde krájet. V základech této zdrženlivosti bylo až příliš přímočaré přesvědčení, že úspěšný boj za sociální spravedlnost nakonec všechny formy předsudků a neorasismů automaticky utlumí. O to je podivnější, že SP podpořila vládu při prodloužení věku odchodu do penze z pětašedesáti na sedmašedesát let. Některé sebevraždy – i ty politické – jsou asi obsedantní.

Žádná další levice jako řemen se nezarýsovala, i když velkého úspěchu – zečtyřnásobení svých mandátů na šestnáct – dosáhla Zelená levice (GL) Jesseho Klavera. GL je další, poněkud umírněnější nizozemskou variantou řecké Syrizy. Její rétorika je ostře antixenofobní a – řekněme – prouprchlická a multikulturní, a tak přinejmenším dobře ilustruje, že nizozemská politická scéna má stále ještě velký potenciál tolerance. Naivní proevropský optimismus se ve straně snoubí s realistickým ekologickým pesimismem, nikoli však s defétismem: zelení odhodlaně bojují za využívání obnovitelných zdrojů a určitě to nemyslí jako dobrý kšeft. Je tu jedno velké „ale“. Profesor Eelco Harteveld z Amsterodamské univerzity novinářům řekl, že GL sestává z „kosmopolitní městské mládeže, absolventů škol, z takzvaných vítězů globalizace“. Mohou ale extrémní populistickou pravici – třeba v Rutteho vládě – zastavit „vítězové globalizace“ s levým nátěrem, proti nimž se všechny ty hnědé vlny zdola zvedají?

Kdo se zbaví koho, čeho

Když se zklamaný Geert Wilders dozvěděl výsledky voleb, řekl jednu velkou pravdu: „Rutte se nás nezbaví.“ Jistěže ne. Jsou tu prolínající se obsahy, podivuhodně podobná politická ledví. Mark Rutte přejal dávno od xenofobů antiimigrační gesta a obranu „nizozemských hodnot“ (a diplomatický konflikt s autoritářským muslimským Tureckem mu přišel před volbami velmi vhod). Geert Wilders stejně tak dávno a stejně přesvědčivě přísahal na neoliberalismus. Vždyť už v devadesátých letech dělal eléva evropskému komisaři pro vnitřní trh a služby Fritsi Bolkesteinovi, jemuž se pro jeho leseferistické projekty a vize nejdivočejšího kapitalismu po Evropě přezívalo „Frankenstein“. Wilders je ovšem navíc – na rozdíl od liberálů, staré i nové levice, ba i levicové nelevice – podstatně flexibilnější. Jal se prezentovat své rasistické návrhy jako obranu sociálního státu. A vehementně se vyslovil pro ponechání věku odchodu do starobní penze na pětašedesáti letech…

Nejenom že se jich jen tak nezbavíme. Spíše se zbaví oni nás. Co kdybychom tedy už konečně zvážili možnost, jak se zbavit toho kapitalismu?

Autor je politický komentátor.

 

A2LARM