Foto Platforma Obywatelska, Flickr, CC BY-SA 2.0
Pravicová strana Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského, která po nedělních volbách stane v čele opozice, se v Polsku držela u moci dlouhých osm let. Zvenčí se síla PiS jevila – a zpětně pravděpodobně dál bude jevit – jako těžko pochopitelná. Mezinárodnímu mediálnímu obrazu léta dominovaly zprávy o politických útocích na nezávislost soudů i médií a o porušování práv žen tradičně spojovaném s vlivem polské katolické církve. Úroveň polské demokracie byla srovnávána s Orbánovým Maďarskem. Jak si téměř dekádu trvající podporu PiS jednoduše vysvětlit?
Nepopiratelné úspěchy PiS
Hlavní příčina tkvěla v širších domácích souvislostech. Až sociální politice Práva a spravedlnosti se po roce 2015 podařilo rozptýlit pachuť transformace, která výrazně prohloubila sociální rozdíly polské společnosti. Rekordní nezaměstnanost a pád do extrémní chudoby řešily miliony lidí na začátku milénia pracovní migrací. Krátce po otevření pracovního trhu EU žilo v zahraničí 2,3 milionu Polek a Poláků. Liberální vlády Donalda Tuska z let 2007 až 2014 situaci nepomohly. Většina Poláků si je pamatuje nejen díky rekordnímu rozvoji infrastruktury, ale i kvůli zvýšení věku odchodu do důchodu, pokračujícímu úpadku zdravotnictví a obecně se nezlepšující životní úrovni.
Vlna protestů, která se Polskem prohnala na podzim 2020, za sebou nezanechala jen statisíce blesků v oknech (symbol protestujících), ale i trvalou změnu veřejného mínění. Ženská otázka se stala polskou otázkou.
Nepopiratelné úspěchy PiS, mezi které patří radikální snížení chudoby dětí skrze sociální dávky 500+ nebo zlepšení životní úrovně nejnižších tříd v důsledku zavedení minimální hodinové mzdy, však v neděli straně k dalšímu vítězství ve volbách nestačily. K volebním urnám přišlo 73,5 procenta oprávněných voličů – více než v prvních postkomunistických volbách v roce 1989. Většina svůj hlas hodila opozici. Vládu tak s největší pravděpodobností sestaví bývalý premiér a někdejší předseda Evropské rady Donald Tusk. Proč PiS tentokrát prohrál a co znamená změna kurzu pro Evropu a pro Polsko?
Ženská otázka se stala polskou otázkou
Kromě vysoké inflace jedním z hlavních důvodů, proč se opozici podařilo PiS porazit, byla mobilizace nejmladší generace voličů. Ve věkové skupině 18 až 29 let dosáhla volební účast 70 procent, což je dokonce pět procent víc než ve věkové skupině nad 60 let. Nejvíce mladých hlasovalo pro Tuskovu Občanskou koalici, PiS u nich skončilo až za zbylými uskupeními demokratické opozice (Třetí cestou a Levicí) a za extrémně pravicovou Konfederací. Volby potvrdily, že manipulační strategie, které PiS mohly zajistit rozhodující převahu v minulosti, ztratily svůj potenciál. Vládní propaganda bombardující polské domácnosti skrze státní televizi TVP se k mladým nemá šanci dostat – na televizi se jednoduše nedívají. Obdobně mohla u této skupiny těžko hrát roli třeba manipulace s cenami benzínu, ke které se vláda před volbami uchýlila prostřednictvím státem vlastněného Orlenu.
Druhý faktor, který výrazně přispěl k odstavení PiS od moci, odhalil průzkum Centra sociálního výzkumu. Ten ukázal, že zatímco imigrace a potenciální relokace utečenců, na které se v kampani soustředilo PiS, byly nejdůležitějším tématem jen pro sedm procent voličů, práva žen a přístup k potratu jsou klíčové pro 16,5 procenta Polek a Poláků. PiS tak dohnalo dva roky staré rozhodnutí Ústavního soudu o zákazu potratů i v případech, kdy je postižení plodu neslučitelné se životem. Volby ukázaly, že vlna protestů, která se Polskem prohnala na podzim 2020, za sebou nezanechala jen statisíce blesků v oknech (symbol protestujících), ale i trvalou změnu veřejného mínění. Ženská otázka se stala polskou otázkou.
Fantastická zpráva, ale…
Prohra Práva a spravedlnosti je pro Evropu fantastickou zprávou. Tuska jako ztraceného syna jistě nemusí vítat všichni Poláci, Brusel si ale nemohl přát nic lepšího. Polsko je pro Unii jednou z nejstrategičtějších zemí a fakt, že se nyní opět stane jedním z tahounů evropských politik, posílí společenství jako celek. Ze dne na den se změní také obraz země v zahraničí. Z odstrašujícího příkladu postkomunistické země sklouzávající k iliberalismu se stane příklad postkomunistické země, která má dostatek síly vzepřít se „zlu“ a navázat na své demokratické kořeny. Od ústavy z roku 1791 přes Solidaritu k Tuskovu nedělnímu triumfu může být rychle vydlážděn zbrusu nový chodník.
Než všichni éru PiS vítězoslavně označí za minulost, si je ale dobré připomenout, že strana Jarosława Kaczyńského letos volby opět vyhrála. A to, že se Třetí cestě Szymona Hołowni podařilo na svou stranu přetáhnout část bývalých voličů PiS, z Polska přes noc jinou zemi neudělalo. Polsko je nadále zemí, kde i přes válku na Ukrajině, téměř dvacetiprocentní inflaci a plošný zákaz potratů PiS získalo 35 procent hlasů. Hrozba, že se strana v budoucnu vrátí k moci, tak rozhodně nepominula. Nebezpečný je také potenciál extrémně pravicové Konfederace, která měla ještě několik týdnů před volbami preference okolo 15 procent. Zda PiS a Konfederace v blízké budoucnosti dostanou prostor, bude záležet jak na globálních ekonomických vlivech, tak na konkrétním programu a jeho realizaci novou vládou, která bude opět většinově pravicová.
Konec rozdávání
Otazník visí nad několika důležitými tématy. Zdá se například, že spolu s nedemokratickými praktikami se Poláci budou muset rozloučit s relativně štědrým sociálním státem, a to v době raketově rostoucích životních nákladů a stagnujících mezd. Lídr Třetí cesty Szymon Hołownia se hned v prvním povolebním proslovu nechal slyšet, že „je konec s rozdáváním“. Co konkrétně tím myslí, zatím není jasné. Vláda zcela určitě nesáhne na legendární program 500+, jehož rozšíření Občanská platforma dokonce tento rok podpořila. Co bude ale s třináctými a čtrnáctými důchody a pravidelným zvyšováním minimální mzdy, se odhaduje těžko. Rozhodně není vyloučeno, že se v Polsku brzy začnou skloňovat fráze o nutnosti bolestivých rozpočtových škrtů.
Nalézt kompromis bude problém také v otázce bytové krize. Zatímco Levice v předvolební kampani nabízela program výstavby dostupných nájemních bytů po vzoru Vídně, Občanská koalice navrhuje doplatky na pronájem ve výši 600 zlotých měsíčně a bezúročné hypotéky. Zatímco plán Levice cílil na zlepšení dostupnosti kvalitního a udržitelného bydlení pro mladé lidi, Donald Tusk nabízí nelogický převod státních prostředků do rukou pronajímatelů (kteří nájmy automaticky zvýší o výši státní dotace) a bank.
Velký otazník visí také nad změnou potratového zákona. Jen dva dny po volbách vyložil karty na stůl předseda Polské lidové strany Kosiniak-Kamysz. Jeden z klíčových členů budoucí koalice prohlásil, že nepodpoří liberalizaci zákona, která by zavedla standardní možnost potratu do konce dvanáctého týdne těhotenství (jak to prosazuje Levice). Bude Polkám stačit návrat k právnímu předpisu, který umožní potrat jen v případě ohrožení zdraví matky, dítěte nebo znásilnění, anebo si v posledních letech uvědomily, že mají sílu vybojovat si víc svobody?
Polsko se v neděli zbavilo autoritářů. Euforie znatelná v mnoha komunitách může v malém připomínat tu, která střední a východní Evropu ovládla po roce 1989. Radost ze znovunabytých svobod by však neměla zastínit schopnost dívat se na nové mocipány kriticky. Jak víme, nekritičnost může vést k novým formám populismu, které opět zaobalí svou chamtivost a bezohlednost do falešných hesel o sociální rovnosti.
Autorka je historička žijící v Polsku.