Foto World Economic Forum, Flickr, CC BY-SA 4.0
Prosincové předčasné parlamentní a komunální volby v Srbsku byly opět zcela v režii prezidenta Aleksandra Vučiće a jeho Srbské pokrokové strany (SNS). Nikdo soudný, včetně kandidátů opozice, nepředpokládal, že by tomu mohlo být jinak. Otázkou totiž nebylo, zda, ale jak moc budou volby opět zmanipulované ve prospěch „vůdce“. Ten je po vítězství své strany označil za „nejčistší“ v historii (ponechme stranou, že „nejčistší“ neznamená totéž co „čistý“), s čímž se ovšem nesmířil nejsilnější poražený, hnutí Srbsko proti násilí (SPN).
Ač bylo jasné, že si na celostátní úrovni SNS zachová svou hegemonní pozici, průzkumy naznačovaly, že by Vučić mohl ztratit v komunálních volbách Bělehrad. Opozice v podobě SPN, částečně poučena chybami svých předchůdců, očekávala a ohlašovala pozvolnou, demokratickou cestu k moci, jejímž prvním aktem mělo být ukořistění hlavního města. To se ovšem nestalo. Podle opozice dosáhla míra manipulace s volebními hlasy takových rozměrů, že ji nazvala obyčejnou zlodějinou, a vyšla do akce. Volby prohlásila za neplatné, žádala po státní volební komisi jejich opakování, někteří její představitelé zahájili protestní hladovku a svolávali voliče k aktům odporu.
Mít jako hlavní bod programu prosté odstavení Vučiće od mocenských pák bohužel nestačí.
Týden po volbách se odehrála před budovou bělehradské radnice demonstrace, při níž se protestující dostali do budovy, kde se střetli s policií (notně provokovanou i policisty v civilu zamíchanými do davu). Skončilo to několika vážnými úrazy, rozbitým nábytkem a zatýkáním lidí, zejména studentů, jimž bylo vesměs sděleno obvinění z pokusu o násilnou změnu ústavních pořádků, za niž dotyčným hrozí vězení šest měsíců až několik let.
Demonstrace před státními institucemi však pokračují, protestující zejména žádají, aby státní volební komise zveřejnila voličské seznamy, z nichž by bylo patrné, kolik neregulérních hlasů bylo v Bělehradě odevzdáno. Opozice tvrdí, že Vučić nechal do města na soutoku Sávy a Dunaje přivézt až 40 tisíc Srbů z Bosny a Hercegoviny, kteří pak, slovy komentátora deníku Danas Nemanji Rujeviće, „bloudili po bělehradských ulicích, když hledali okrsek, v němž bydlí“. Premiérka Ana Brnabić tvrdí, že těchto Srbů bylo maximálně šest tisíc a že všichni přijeli o vlastní vůli.
Obě volební komise, jak státní, tak městská, se však k tomuto kroku nemají a svorně tvrdí, že takové požadavky nepatří do jejich gesce. Mezitím se na několika místech odehrály opakované volby, v nichž suverénně zvítězila SNS, neboť SPN vyzvala k jejich bojkotu – šlo vesměs o nedůležité okrsky, které režimu slouží jen jako ukázka toho, že se volbami vážně zabývá a leží mu na srdci dobro srbské demokracie.
Běh na dlouhou trať
Opozici, která v srbském dvěstěpadesátičlenném parlamentu získala šedesát pět mandátů, je nutné složit poklonu za to, že se Vučić zcela zjevně začal bát o své bydlo. Na počátku bylo SPN vysmíváno, že nevydrží do léta. Masové vraždy na základní škole v Bělehradě a Mladenovci, které ke vzniku hnutí vedly, se udály v květnu. Pravidelné statisícové demonstrace v hlavním městě, podporované menšími v dalších městech, však ukázaly, že v Srbsku existuje politická síla, která se umí mobilizovat i jinak než úplatky v podobě sendviče a tisíce dinárů (patent SNS).
Ani po prohraných volbách hnutí nesložilo zbraně a jeho představitelé vyzývají k pokračování v boji, vědomi si toho, že je to běh na dlouhou trať. Opozice potřebovala celá 90. léta a několik volebních propadáků, než zbavila Srbsko Slobodana Miloševiće. Aleksandar Vučić je ovšem těžší váha. Na rozdíl od Miloševiće ovládá všechna zásadní média, jeho PR tým vykřeše z každého průšvihu další volební procenta, nebojí se sociálních sítí a hlavně je doslova všude. V tom také tkví první důvod neúspěchu SPN, jímž je trestuhodné podcenění Vučićovy reálné (nikoliv ústavní) moci.
Milošević v politice skončil, protože o moc prostě přišel – poslední volby prohrál a ztratil podporu jak obyvatelstva, tak represivních složek. Nebylo tedy divu, že když 5. října 2000 demonstranti zapálili parlament, policie jen přihlížela, a někteří její příslušníci se dokonce k davu přidali. Když se o něco podobného nyní pokusili protestující před bělehradskou radnicí, policisté nestáli opodál, ale doslova se na demonstrantech vyžívali všemi dostupnými, „zákonnými“ prostředky, zatímco se státní zástupci, kteří mají pod palcem případy zadržených demonstrantů, účastnili Vučićových banketů.
Dalším podceněním situace ze strany SPN bylo přílišné spoléhání na předvolební průzkumy. Jednak proto, že spousta voličů SNS v době, kdy průzkumy probíhaly, nevěděla, že SNS zvolí poté, co dostanou poukázku na sendvič a tisíc dinárů. Nikdo jednoduše nedokáže domyslet rozměr volebních podvodů, jichž je Vučić schopen.
Další čtyři roky bolesti a smutku
Především však opozice nepřinesla z programového hlediska prakticky nic, co by nenabízel sám Vučić. Evropská unie? Ale jistě. Kosovo je Srbija? Taky máme. Zlepšení sociálních a zdravotních služeb? Prosím. Mít jako hlavní bod programu prosté odstavení Vučiće od mocenských pák bohužel nestačí. Opozici nepomáhá ani tradičně slabá volební účast, protože čím je menší, tím méně sendvičů musí SNS připravit.
Politolog Miloš Bešić si všímá i toho, že voleb se účastní prakticky jen starší lidé; mladí, kteří většinou prchají do zahraničí, nad svou vlastí zlomili hůl – a právě je by přitom opozice potřebovala jako sůl. Volební neúspěch SPN je o to hořčejší v tom, že zisk 25 % zákonodárného sboru při premiérové kandidatuře by se všude jinde bouřlivě oslavoval. Jenže v Srbsku je to úplně jedno – dokud u moci zůstane jediný a věčný Aleksandar Vučić.
Přesto stojí za to zůstat optimisty. Pokud SPN vytrvá v protestech tak jako dosud a bude neustále vosím hnízdem ve Vučićově stále zatuchlejší stodole, může se politické klima v Srbsku brzy dočkat překvapivých změn. A dlužno dodat, že někteří opoziční představitelé a voliči by rádi viděli i radikálnější odpověď, než jsou protestní hladovky. V dnešním Srbsku se totiž volbami Vučiće jednoduše zbavit nelze. Zemi tak čekají další čtyři roky v duchu písně Lepe Breny Četiri godine, již prezident nabubřele nasdílel po volebním vítězství na TikToku, aniž by si poslechnul refrén, ve kterém se zpívá o „čtyřech letech bolesti a smutku“.
Autor je asistent na Ústavu slavistiky FF MU.