Muž budoucnosti


Prosadí Babišovi poslanci lžidocenta Petra Žantovského do rady ČTK?

Foto převzato z youtubového kanálu Alexandr Barabanov ARTEK

Zdá se, že pokud volby skutečně vyhraje hnutí ANO, stanou se vzorem novinářské práce Parlamentní listy. Volby jsou až v říjnu, už nyní nám ale hnutí ANO dalo ochutnat svou mediální politiku. Do rady České tiskové kanceláře (ČTK) nominovala skupina poslanců hnutí Petra Žantovského, muže, který bez nadsázky stačil reprezentovat to nejhorší, co veřejný život posledních pětatřiceti let nabízel: za normalizace byl normalizátorem, po roce 1989 mediálním pochopem Václava Klause a v poslední době je pravidelným komentátorem Parlamentních listů a jednou z klíčových osob antimediální scény, která kolem nich vzniká. Kromě toho je významnou postavou parasvěta soukromých vysokých škol a mužem, který za podivných okolností získal titul docenta. Díky němu může propůjčit jedné z továren na draze zaplacené akademické tituly (pochybnou, leč platnou) legitimitu.

Klausův dvorní normalizátor

Do světa médií vstoupil Petr Žantovský neotřele – jako redaktor Melodie poté, co byl tento ostrov zajímavého psaní v dobové hudební publicistice znormalizován. Jeden z vyhozených redaktorů, známý hudební kritik Jiří Černý, označil později Petra Žantovského za „nejhorší příklad novinářské bezzásadovosti, kariérismu a megalomanství“ a citoval, co Žantovský napsal ve znormalizované Melodii (Melodie 3/1985, str. 12) na adresu svých předchůdců (a co by mohlo sloužit jako univerzální mantra všech kolaborantů s čímkoli): „…ať jste udělal v minulosti cokoliv, budoucnost se bez vás klidně obejde… Vždycky se totiž najde tucet jiných…“

Babišovi propagandisté typu Marka Prchala vytvářejí oligarchovi patrně naprosto nezaslouženou liberální image. Nominace Petra Žantovského je ukázkou praktické ideologie hnutí ANO, která mluví trochu jinou řečí.

Jako pro mnoho jiných byla i pro Petra Žantovského ochota sloužit předlistopadovému režimu dobrou přípravou k zuřivému pravičáctví. Působil jako šéf Votobie (která proslula jak publikací skvělých knih, tak neseriózním jednáním s autory a řadou problematických nakladatelských postupů), ale také jako Klausův poradce a člověk ODS v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání v horkých letech 2000-2003. Trauma z toho, že se mu tehdy nepodařilo po Melodii znormalizovat (tentokrát modře) i Českou televizi, si v sobě zjevně nese dodnes.

Ukradená „alternativní média“

Když se řekne „alternativní média“, představíme si dlouhou tradici od dělnického tisku, přes samizdaty na východě či časopisy různých nových sociálních hnutí a undergroundu, až po servery jako ZNet, Indymedia či Democracy Now! Alternativním médiem tohoto druhu zkouší být i A2larm nebo Deník Referendum.

Jenže sousloví „alternativní média“ jako by se už nedalo používat. Přisvojila si ho bizarní změť bulváru, fašizoidních postojů a konspiračních teorií, jakási pomyslná mediální flotila, jejíž vlajkovou loď tvoří Parlamentní listy, a jejíž další ponurá plavidla představují různé weby klubu přátel ploché zeměkoule typu Protiproud, Euportál nebo New World Order Opposition. Někteří autoři označují tyto weby za „dezinformační“ a nástroj ruské informační války, a je pravda, že vedle protiislámské a protiliberální agendy je na nich velmi silná proruská propaganda. Spekulace nad werichovskou otázku, zda pracují „z blbosti nebo za cizí peníze“, nicméně můžeme ponechat stranou (zcela jistě v tom byznysu běhá dost jejich vlastních peněz – viz např. zde, zde, nebo zde). Ať je to totiž s ruskými penězi jakkoli, ještě podstatnější je to, že tato nová „alternativní média“ šíří odporné, reakční hodnoty včetně otevřeného rasismu a zášti vůči menšinám a liberálním postojům všeho druhu. Neštítí se přitom šíření lží a nejodpornějších propagandistických postupů, které stavějí jakýkoli smysl žurnalistiky na hlavu. Parlamentní listy přinejmenším zčásti kontrolují aktivisté krajní pravice.

Petr Žantovský patří k předním ideologům této paramediální scény. Má pravidelnou rubriku na Parlamentních listech „týden v médiích“, kde v rozhovorech průběžně skandalizujícím tónem hodnotí mediální mainstream podle toho, zda se přiblížil myšlenkovému světu vymítačů uprchlíků, Klausových fans a lidí, kteří považují Putina za poslední záchranu západní civilizace. Jistě, veřejnoprávním médiím lze vytýkat mnohé. Zpravidla ale přesně opačné věci, než jaké jim vytýká Petr Žantovský.

Tahle „alternativní média“ se ovšem nedrží od mainstreamu štítivě daleko. Posledního předávání Krameriových cen, jejichž názvem si tato scéna rozhodla přisvojit zakladatelskou postavu české žurnalistiky, se účastnil i šéfredaktor MF Dnes Jaroslav Plesl a ředitel Českého rozhlasu. Zazpíval Nohavica… Tady se o slovo nehlásí několik kritiků zaběhaných pořádků, ale dobře zformovaná fronta. Nejde „nabízet alternativu vůči hlavnímu proudu“. Přichází si říct o moc a hlavní proud pokud možno kontrolovat. Nominace Petra Žantovského je výmluvnou první vlaštovkou.

Lžidocent z „akademického holdingu“

Po roce 1989 vybujel s poptávkou po akademických titulech i rozsáhlý sektor soukromých vysokých škol. Jsou mezi nimi jistě i kvalitní školy a zejména po zkušenosti s plzeňskými právy rozhodně nelze dělat rovnítko „soukromá vysoká škola – podvodná, veřejná vysoká škola – kvalitní“. Nicméně aféry jako odsouzení ředitelky a zakladatelky Metropolitní univerzity Praha za korupci (svou milostí ji musel zachránit prezident Klaus) nebo podivné studium Jany Nagyové (později Nečasové) a dalších prominentů na Univerzitě Jana Ámose Komenského jasně naznačují, že jde o podnikatelskou oblast se značně problematickými hranicemi.

Takové školy pochopitelně k provozování titulového průmyslu samy potřebují otitulované postavy, za docenty a profesory jsou leckdy ochotné platit zlatem. Jenže předpokladem k získání titulu docent a profesor má být dlouhodobá vědecká činnost, prokázaná publikacemi v odborných časopisech, včetně mezinárodních, kde mají procházet náročným recenzním řízením, a habilitační spis, tedy výsledek dosavadní vědecké práce, tvrdě posouzený nestrannými odborníky. Spis i dosavadní činnost uchazeče jsou pak tvrdě posouzeny vědeckou radou té které fakulty a anonymním hlasováním často neprojdou i kandidáti nebo kandidátky, kteří požadavky splňují nebo i převyšují, ale dostatečně „nepřesvědčí“ habilitační přednáškou.

Petr Žantovský si udělal habilitaci na soukromé slovenské Paneuropské vysoké škole, která sama sebe označuje za „akademický holding“. Jako habilitační práci předložil pamflet proti České televizi nazvaný „Mediální manipulace – nemoc české demokracie“. Oponentem se pro jistotu nestal nikdo, kdo by měl jakoukoli odbornost v médiích: tato role připadla politickému filozofovi Miloslavu Bednářovi a ekonomovi Václavu Klausovi, tedy dvěma pravicovým politikům.

Životopis, který tehdy předložil, dokládá jediné: Žantovský nemá pro titul docenta ani základní vyžadované předpoklady. Z požadovaných pěti zahraničních publikací je jedna publikována na Ukrajině a zbylé na Slovensku. Místo patnácti domácích publikací jich autor uvádí jedenáct, ale především: ani v jednom případě nejde o publikace v odborných časopisech, které by procházely nějakým recenzním řízením. Jde buď o publicistiku, kterou si leckdy autor vydal sám nebo vyšla ve sborníku některého z Klausových institutů, nebo o popisné konferenční příspěvky. Mezi „odbornými publikacemi“ uvádí Žantovský i tuto legrační dvoustránkovou úvahu, v níž navrhuje zrušení poslanecké sněmovny. Je roztomilé, že zde navrhuje rozpustit přesně tu instituci, která jej má nyní do rady ČTK volit. Není ovšem jasné, jak tímto textem autor prokázal odbornost v mediálních studiích.

Jak říkat docentům, kteří se svých titulů domohli, aniž by pro to splňovali i ty nejzákladnější předpoklady? Ruské dějiny 17. století se všemi svými Lžidimitriji nám nabízejí docela pěkný jazykový vzor. Lžidocent má dlouhou historii spolupráce se soukromými vysokými školami, včetně těch nejpochybnějších, jeho projekt Vysoké školy Zdeňka Kalisty zastavila dokonce i jindy spíš benevolentní (nebo spíš fungující s dost svázanýma rukama) Akreditační komise. Nyní je pro paraakademickou sféru produkující tituly důležitou postavou, vede katedru PR a komunikace na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů.

Trocha dna

Na standardy práce nejdůležitější tiskové agentury v zemi tak možná bude dohlížet muž, jehož životopis je docela vtipnou antitezí toho, jak by měl takový radní vypadat. Muž, jehož působení v médiích je založeno na popření smyslu novinářského řemesla a jehož působení na vysokých školách je založeno na popření smyslu vysokých škol. Muž, který vede vleklou válku proti veřejnoprávním médiím, a vlastně i celkově proti principům novinářské práce, a to nejčastěji ve službách právě mocných.

Nemylme se, dráha Petra Žantovského nepředstavuje to nejhorší z minulosti a přítomnosti. Je především člověkem nastupující budoucnosti. Jeho nominace ohlašuje dobu fašizoidní stoky, dobu popření novinářské práce a ohebných páteří. Těm, kdo se nebudou ochotni přizpůsobit, může – ne už z pozice normalizačního pisálka, ale ctihodného docenta a člena důležité mediální rady – opakovat svá výstižná slova: Budoucnost se bez vás klidně obejde. Vždycky se najde tucet jiných. Můžeme se jen zeptat: skutečně najde? Jak mu výstižně po letech odpověděl Jiří Černý, „našli se čtyři“.

Babiš je především záhadný muž; víme docela přesně, o čem podle svých píáristů sní, ale nevíme ani přibližně, co vlastně bude po případném volebním vítězství dělat. Je schopen zpovídat se z obdivu k Orbánovi i pozvat do Česka univerzitu, kterou ten samý Orbán zakazuje. Je schopný uložit si během prvních pár měsíců migrační krize bobříka mlčení na nestoudné výroky – a pak si přečíst bibli českých islamofobů a mlít o válce o přežití Evropy. Jeho propagandisté typu Marka Prchala vytvářejí oligarchovi patrně naprosto nezaslouženou liberální image. On i lidé jako třeba Martin Komárek se nám snaží vnutit obraz ANO jako volby pro poněkud vyžilé liberály. Nominace Petra Žantovského je ukázkou praktické ideologie hnutí ANO, která mluví trochu jinou řečí. Naznačuje, že v případě úspěchu tohoto hnutí jsou oprávněné obavy z iliberálního Česka.

Autor je politolog a novinář.

A2LARM