Fotomontáž Alarm
Tragédii vlády, která se dva roky topí ve své ideologii škrtů přispívající ke klesající životní úrovni skoro celé země, doplňuje nulová perspektiva opozičních lavic, kterým vládne největší vítěz současné ekonomické plískanice Andrej Babiš. Tomia Okamuru a jeho smečku v tomto klání nejspíš můžeme vynechat. U něj jsme myslím všichni rádi, že má při pohybu na veřejnosti kalhoty a zatím nikoho nepokousal.
Andreje Babiše přitom postupně opustili všichni, jejichž schopnost myslet přesahovala schopnost vybrat si jídlo z poledního menu poslanecké kantýny. Zbylo tvrdé jádro tvořené Babišem, Schillerovou a Havlíčkem. Babišovi utekly perspektivní tváře, jako byl primátor Ostravy nebo moravskoslezský hejtman, stejně jako vlastní europoslankyně. Jako by z něj nebyly cítit peníze, ale lepra. Ti, kdo zbyli, jsou na sobě zcela závislí. Nikdo další už po nich nepřijde. A o to se opírá jejich politika. Nicméně ta může být u voličů úspěšná také díky tomu, že je laťka posazena opravdu nízko. Hledání konsensu jsme viděli možná naposledy před čtvrt stoletím v případě opoziční smlouvy, a nebyl to pěkný pohled.
Je smutnou tradicí české parlamentní demokracie, že zatímco vláda se snaží zválcovat opozici, opozice se naopak snaží zablokovat skoro cokoli, co vláda dělá. To často pokračuje i po výměně rolí, jako když nová vláda pod Fialou zrušila EET, i když proto nebyl žádný relevantní důvod – rozpočet pouze přišel o neznámý počet dnes tak chybějících miliard a vláda to udělala prostě proto, že mohla.
Dlouhodobou charakteristikou vztahu vlád a opozice je vzájemná zášť, jako by snad spolu nespravovaly jednu malou bezvýznamnou zemi po ten krátký čas, kdy jsme shodou okolností na živu. Ta zášť je o to podivuhodnější, že obvykle vláda ani opozice, ať už je jejich složení jakékoli, nemají v podstatě žádný relevantní program, vizi nebo ideu budoucnosti. Je to jen souboj několika marketingových hesel typu „stát musí šetřit“ versus „bude líp“.
Neschopnost opozice generovat vlastní témata a řešení se překlápí po výměně vlády do neschopnosti vlády něco skutečného udělat. Pravice seděla v podstatě deset let v opozici, ale když se před dvěma lety chopila moci, neměla reálně připraveno nic kromě svých předvolebních hesel. A tak jen dva roky řeší, jak zalepit díru v rozpočtu, kterou vyrobila ODS s Babišem a Okamurou zrušením superhrubé mzdy. Vláda sice žehrá, že musela řešit nebývalé krize typu válka, uprchlíci a energetika, a je to pravda, ale nejsem si jistý, jestli jí to tak trochu nevytrhlo trn z paty vlastní bezradnosti. Co by jinak vlastně dělala – více škrtala?
Podobnou naději nabízí Babiš. A ani se nenamáhá předstírat, že by nabízel něco víc. Jeho opoziční role se smrskla na prosté láteření, že je Fiala a jeho vláda neschopná a že on by to dělal jinak. Protože Fiala hledá škrty, usadil se Babiš a jeho věrní v populární roli, že oni by neškrtali a každému by dali víc. V tom nakonec tkví veškeré ekonomické poznání Schillerové, která jako stínová ministryně říká vždy opak toho, co říká Zbyněk Stanjura, aniž by přitom měl někdo z nich pravdu. Pravda se nenachází ani mezi nimi a většinou s nimi vůbec neobývá společný prostor.
Babiš se s kritikou Fialy a jeho vlády se nijak nenamáhá. K libovolnému tématu zopakuje tutéž sadu klíčových slov, která se rozrůstají o momentální hity sociálních sítí: slabý premiér, ostuda, co to dělal v té Africe, Nutella, měl by okamžitě odstoupit, ať jde psát knížky, on není z jiného vesmíru, ale z jiné galaxie… Není se moc co divit, že se preference parlamentních stran drží víceméně na podobných číslech. Vláda může být sebehorší, ale Babiš si svou neschopností mluvit souvisle k věci drží potenciální voliče bezpečně od těla. Lepra jako politický program není pro každého.
Navzdory oboustranné zášti přitom k sobě nemají vláda a opozice zas tak daleko. Když se učitelé v roce 2019 chystali stávkovat kvůli platům, byl zrovna oligarcha premiérem a na stávku odborů reagoval slovy: „V životě neměli učitelé tolik peněz, v životě, nikdy.“ Dnes k podobné situaci říká, že vláda učitele podvedla, lže jim a manipuluje jimi. Jako dnes Babiš mluvil tehdy Petr Fiala, který v roce 2019 ke stávce řekl: „Nedivím se učitelům, že jsou nespokojení. Lžete a vaše čísla nejsou pravdivá.“ Tento týden Fiala zuřil nad současnou stávkou a raději se procházel kravínem, než by se bavil s pedagogy.
Své sociální sítě zaplavuje Babiš láteřením, co všechno dělá vláda špatně. Všechno. Jeho program je stále stejný: aby se všichni měli dobře, všem by přidal peníze a nezvyšoval by daně. Jaký marný boj to pro Fialu byl, vyrobit rozpočet a nezvyšovat daně, jsme viděli v posledních dvou letech. Babiš slibuje totéž a k tomu víc utrácet. Jiný program nemá, vizi také ne, budoucnost pro něj vypadá stejně jako minulost.
O daních od Babiše samozřejmě nic moc neuslyšíme. Vždyť je to spolu s fosilními oligarchy on, kdo díky krizi a inflaci extrémně zbohatl. K tomu také pomohla úcta, již pravice chová k nejbohatším lidem, díky čemuž se finance země konsolidují bez jejich přispění. Uskromnit se musí kuchařky ve školách a asistenti pedagogů, ne Andrej Babiš. Ten se za to vládě vysměje a vezme si zpět celou zemi.
Autor je redaktor Alarmu.