Babišův korporátní emirát

,

Program ANO navazuje na Babišovu knížku O čem sním, když náhodou spím, která vyšla na začátku prázdnin. Jeho vize jsou opět plně efektivní.

V neděli hnutí ANO představilo plán, jak dát republiku do kupy a srovnat všechny do řady ve stylu Baťova Zlína. Korporátní továrna pro 21. století má mít lépe placené učitele než dosud, má mít kvůli bezpečnosti víc průmyslových kamer než dosud a myslí se i na umělce, kteří mají být lépe vzděláváni v oblasti managementu.

Start-upové myšlení v celém národě

Úvod programu přináší hřejivé slovo předsedy Babiše o pokračující přestavbě státu na rodinnou firmu, o potížích, které se při tom objevují, ale i o tom, že ANO i Babiš vytrvají v úsilí. Podobně jako Babišova nedávno vydaná kniha O čem sním, když náhodou spím přináší i volební program technokracii s příběhem. Ten je psán tak profesionálně, že vytváří obraz Babiše-autora s osobitým rukopisem, jenž nechává řemeslníky PR, aby načrtli velkolepé dílo, jež buduje. Program pro nejbližší čtyři roky se dá číst jako první krok k nové společnosti, ve které, jak Babiš sní, bude radost platit daně.

Babišův ideální stát má být plný odborníků na kariéru, na vzdělávání, na sport a na další oblasti života, aby už nám neunikl žádný „silný a talentovaný člověk“. Ze zdravého pracujícího těla společnosti jsou vyloučeni ti, kteří se dostatečně nepodílejí na jejím efektivním chodu a „z plezíru znepříjemňují život ostatním“.

Pokud není válka nebo se neřeší zásadní otázky jako třeba boj proti imperialismu, jsou volby především o nudných provozních věcech typu daní, dávek, poplatků, rychlejších vlaků nebo místa ve školkách. I díky tomu mohl Babiš uspět ve volbách 2013 víceméně bez programu jen s několika hesly a apelem na zkorumpovanost a nekompetentnost dosavadních politických elit. Manažerská řešení měla při běžném provozu postačit a Babišova kompetence (nebo její mediální iluze) spočívala právě v tom tuto nudu dobře zorganizovat. Tato improvizace se pro letošní volby ale nepřipouští, běh na dlouhou trať potřebuje dramatičtější příběh než jen operativní manažerská řešení vzniklých problémů. A tak si Babiš nechal sepsat svou vlastní utopii, knihu snů o tom, jak by jednou mohla vypadat Česká republika. Jako každá utopie je i tato kuchařka zároveň dystopií plnou rychlovlaků, expertů a digitalizovaných služeb s jediným smyslem, jímž je efektivní práce. Nový Baťa chce „rozvíjet start-upové myšlení a kulturu v celém národě“.

Komunistická a dělnická hnutí v minulosti čerpala vize od umělců, kteří snili o tom, co má přijít po revoluci a jak by měla vypadat budoucí lepší společnost. Život už neměl být nudný, ale radostný a vyplněný tvůrčí prací. Život a práce je ale vždycky trochu nuda, a to i po revoluci (zvláště pak stalinistické). V básni Egona Bondy Epos o hovně jsou verše o lidu, který „nezná jinou možnost, než se dříti,/ načež básníci mu pod nohy vinou kvítí“. Dnes kvítí pod nohy pracujícího lidu vinou specialisti na komunikaci, kteří dodávají Babišovu technokratickému přístupu potřebný patos. Pro individualizovanou společnost je příznačné, že se vzdušné zámky staví za peníze majitele médií, který má jako jeden z mála možnost své vize vnutit množství lidí.

Babišův návrat k románu

Na začátku knížky O čem sním, když náhodou spím vzpomíná Babiš-spisovatel na pozdní návrat domů před několika lety a na večer u televize, u které popíjel pivko a přikusoval „tyčky“, a na to, jak když tam uviděl Klause „říkat pořád ty samé fráze“, věděl, že s tím musí něco udělat. A taky udělal.

Babiš v programu rozvíjí svou představu státu jako rodinné firmy a sám se stylizuje do postavy moudrého otce, hlavy rodinného klanu. „Správný táta postaví do latě drzého syna a stejně tak by stát měl umravnit ty, kteří z plezíru znepříjemňují život ostatním,“ píše. Ke srovnání „neposlušných“ synů-občanů do latě by měly sloužit podle programu ANO rozšířené kamerové systémy v problémových lokalitách. Narovnat zkřivenou páteř české společnosti má i další rozšiřování vojenského sboru a celkové posilování vlivu armády ve společnosti. Má se jednat o pokračování současného trendu, kdy stát buduje pozitivní vztah k armádě prostřednictvím vzdělávacích programů pro školy, na jejichž přípravě se podílejí i výrobci zbraní. Ve školách by se mělo také víc sportovat a sportovní úspěchy by měly být zohledněny při přijímačkách na vysokou školu. Přitom ale Babiš na rozdíl od starších pravicových stran nevyhlašuje demontáž sociálního státu, naopak ujišťuje voliče o tom, že ponechá bezplatné zdravotnictví i školství.

Prioritou ANO je obrana národní identity, ke které mají kromě vojáků přispět také tajné služby. Jednou z největších hrozeb je podle Andreje Babiše „nezvládnutelná migrace“ a řešení je nasnadě – zapojení armády do obrany hranic EU. Zda by měly válečné flotily NATO potápět čluny s uprchlíky nebo lidi na útěku hromadně vracet do válkou postižených zemí, se ale nedozvíme. Jednou ze slabin Babišova programu je jeho přílišná vágnost skrývaná za domnělé vizionářství.

Katarský eGovernment

Vřelý vztah k ozbrojeným složkám a výrobcům zbraní hnutí ANO neskrývá: „Chceme jít důsledně cestou dodávek českého zbrojního průmyslu všude tam, kde je to možné a pro stát výhodné.“ Prodeje českých zbraní strmě stoupají, ale mezi hlavními odběrateli jsou nedemokratické režimy – pětina vývozu končí v Saúdské Arábii a Česká zbrojovka dodává desítky tisíc pistolí vojenskému režimu v Egyptě. Dokonce existuje podezření, že česká vojenská technika končí v rukou Islámského státu. České zbraně prodané „všude tam, kde je to možné a výhodné“ se podílejí na eskalaci násilí na Blízkém východě, odkud pak proudí Babišem nevítaní uprchlíci.

Podivuhodným vzorem při budování státu-rodinné firmy je ropný emirát Katar, kde je autoritářská monarchie. Babiš by rád zrušil všechny otravné úřední formuláře a nahradil je automaty opatřenými skenerem rohovky. Stát pod vládou ANO by měl shromažďovat biometrické prvky a otisky prstů občanů – údajně pro zjednodušení komunikace s úřady. V kontextu zamýšleného posilování vlivu ozbrojených složek a tajných služeb je zavedení katarského „eGovernmentu“ celkem hrozivá představa.

Baťovská dystopie

Vize rodinné firmy je inspirovaná odkazem Jana Antonína Bati, kterého Babiš považuje za svůj „lidský vzor“. Šéf hnutí ANO zmiňuje jeho knihu Budujeme stát pro 40 000 000 lidí, ve které prvorepublikový velkoobuvník představuje svůj plán pro vstup do celostátní politiky. Baťa v knize napsané jednoduchým a přímým jazykem podobným Babišově propagandě navrhoval zavedení povinných prací, jež nalezneme i v programu ANO. Vyplácení přispěvků v hmotné nouzi totiž vládní hnutí hodlá podmínit prací ve veřejných službách. Hlásí se tak ke kultu práce podle hesla „Kdo nepracuje, ať nejí“, které platilo i v baťovském Zlíně třicátých let.

Obavy z dohledu a disciplinace Babišovy baťovské vize jen potvrzují – Jan Antonín Baťa ostatně dovedl metody kontroly zaměstnanců a obyvatel firemního města k dokonalosti. Obuvník zaměstnával osobní inspektory, kteří procházeli ulicemi Zlína, pečlivě pozorovali život obyvatel a veškeré přestupky zapisovali do osobních karet zaměstnanců, kteří byli přísně postihováni za odchylky od firemního řádu. Firma dohlížela, jestli lidé nepijí alkohol, jestli nečtou závadnou literaturu, jestli chodí do práce oholení, a nezřídka zasahovala do rodinných či sexuálních vztahů zaměstnanců. Kromě dvou set inspektorů měl Baťa ještě důvěrníky, kteří donášeli na neloajální zaměstnance. Romy, tuláky a ostatní „nemakačenka“ policie ze Zlína okamžitě vyhazovala – v čistém a účelném městě, obývaném jen silnými pracovníky, kteří „milují život“, neměli co pohledávat.

Disciplinace pracujících ve 21. století vypadá pochopitelně v mnoha ohledech jinak, než v první polovině 20. století. Babišův ideální stát má být plný odborníků na kariéru, na vzdělávání, na sport a na další oblasti života, aby už nám neunikl žádný „silný a talentovaný člověk“. Ze zdravého pracujícího těla společnosti jsou vyloučeni ti, kteří se dostatečně nepodílejí na jejím efektivním chodu a „z plezíru znepříjemňují život ostatním“. Stát má přispívat především ke zvyšování efektivity občanů ve všech oblastech a vyloučení narušitelů klidné práce.

Autoři jsou redaktoři Alarmu.

 

A2LARM