Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Googlování jako odpor. O záměrné pasivitě v práci

Chcete se dozvědět, jaký způsob ulívání se z práce je vám vlastní? Nebo jaké zaměstnání si vybrat, aby korespondovalo s vaší touhou po nicnedělání? Přečtěte si knihu Zahálka v práci.

Sociolog Roland Paulsen vedl hloubkové rozhovory s dvaceti ženami a třiadvaceti muži z různých profesí, aby vytvořil rozsáhlou typologii pracovního simulantství. Záměrně se u nich vyhnul povoláním uměleckým a novinářským, kde často splývá volný čas s pracovním. Vynechal i dělníky montážních linek, zdravotní sestry nebo pracovníky fast foodů, u kterých se dá předpokládat ztížená možnost „pracovní simulace“. V celé knížce je ale záběr povolání, o kterých se mluví, poměrně široký a vypovídá tak mnohé o současné společnosti jako celku.

Typologie zahálky

„S výjimkou několika článků (…) netvoří flákání a přetrpění součást sociologické literatury,“ poznamenává opakovaně Roland Paulsen ve své studii Zahálka v práci aneb Rukověť pracovního simulantství (Empty Labor: Idleness and Workplace Resistance, 2015). Tuto mezeru chtěl švédský sociolog zaplnit studií, v níž zpochybňuje zavedené předpoklady o lelkování v práci. Všímá si, že většinou se o zahálce v práci píše jako o defektu fungování organizace, případně jako o času nutném k relaxaci. Záměrná a cílená zahálka je přitom běžnou součástí života lidí všude na světě. Tato nečinnost se přitom nedá shrnout do jednoduché teorie nebo vysvětlení. Motivace pro pracovní simulantství jsou dost odlišné, různí se podle preferencí simulantů, podle jejich politického přesvědčení, vztahu k firmě i vykonávané činnosti. Tomu odpovídají i různé strategie zvolené simulujícími pracovníky. Autor kategorizuje jak motivace, tak strategie takřka pedantsky a ani u tak subjektivního tématu se nebojí tabulek.

Ve všech případech povolání vhodných k zahálce je zvnějšku jasně patrná funkce dotyčného, ale už není jasné, co přesně by měl člověk pověřený takovou funkcí vlastně vykonávat.

Paulsenova typologie pracovních rezistencí obsahuje čtyři kategorie: flákání, přetrpění, krátkodobou relaxaci a práci šnečím tempem. Vznik této kategorizace uvozuje sociolog vzpomínkou na debatu se zaměstnankyní květinářství, do něhož chodilo málo zákazníků. Nedostatek práce ženu rozčiloval, vytýkala majiteli, že nerozumí obchodu, a z vlastní nedostatečné vytíženosti byla frustrovaná. Ne všichni lidé, kteří jsou v práci nečinní, to dělají dobrovolně. Další proměnou, kterou Paulsen do svého systému zahrnul, pak byla subjektivní představa o tom, kolik by toho člověk měl v práci dělat.

Klíčové je v dnešní době pochopitelně vysedávání před obrazovkou počítače a nejpopulárnějším způsobem simulantství je surfování na internetu. Při „flákání“, které je v typologii jakýmsi ideálem či vrcholem pracovní nečinnosti, nedochází ani ke konfliktům s kolegy či nadřízenými, protože se od zaměstnance přímo očekává, že se nepřetrhne a bude se věnovat většinu času zejména svým potěchám, přičemž práci bude brát jako součást této zábavy. Snaha jedince dělat víc by se mohla setkat s nepochopením kolegů a způsobila by organizaci nebo jejímu oddělení nemalé potíže. Typickým příkladem jsou například weboví designéři. Lidé, kteří v zaměstnání volí „přetrpění“ pracovní doby, se zaměřují na minimalizaci svých povinností a po zbytek času se věnují svým zálibám, jako je poslech hudby, psaní disertační práce nebo sledování filmů, které považují za subjektivně důležitější než svoji práci. Osoby, jež se snaží práci přetrpět, v ní ale zároveň často trpí, považují ji za špatně strávený kus života. Hraní her může být příznakem nenaplněného očekávání i touhy po smysluplnější práci.

Ke „krátkodobé relaxaci“ se uchylují přetížení zaměstnanci, kteří si tím dodávají pocit vlastní svobody. I když vnímají svou práci jako smysluplnou, cítí se být pod přílišným tlakem povinností, které často považují vzhledem k poslání jejich profese za nesmyslné. Typickým příkladem jsou zaměstnanci sociálních služeb. Sociologa Paulsena ale nejvíc zajímá čtvrtá kategorie pracovního simulantství, kterou je „práce šnečím tempem“. Zde se zaměstnanec skutečně za výkonem nežene a pracuje záměrně co možná nejpomaleji. V tomto typu simulantství se může schovávat pragmatismus, jako v případě dělníka, který ví, že po dokončení úkolu mu skončí smlouva. O čistě účelový přístup k práci, která je vnímána jen jako zdroj výdělku, jde nicméně ve všech případech.

Přivlastnit si čas

Pro toho, koho láká život notorického pracovního simulanta – kam patří zejména flákači a ti, kteří pracovní dobu nějak přetrpí –, má autor knihy radu, kde se poohlédnout po místě. Základ je samozřejmě v tom najít si místo v takzvaném salariátu, tedy úvazek s pevným platem a pevnou pracovní dobou (prekariát nic z toho nemá). Nejvhodnější jsou činnosti jako správa databází, údržba budov nebo pozice experta na daňové zákony. Na webových stránkách vytvořených za účelem sdílení zkušeností notorických pracovních simulantů se dají najít profese jako lékárníci, kurátoři, recepční, manažeři rozvoje, hlídači v muzeích, knihovníci a domovníci. Ve všech případech povolání vhodných k zahálce je zvnějšku jasně patrná funkce dotyčného, ale už není jasné, co přesně by měl člověk pověřený takovou funkcí vlastně vykonávat. Svůj zásadní podíl na rozvoji pracovního simulantství v posledních letech mají technologie a software. Zvláště v případě, že firemní vedení nemá přesnou představu o tom, jak daný program či technologie funguje, rozvoj simulování práce se přímo nabízí. Na tomto poli se často rozvíjí práce šnečím tempem. Úkoly spojené s vytvářením interního rozhraní firemního webu můžou být v zásadě nekonečné, a proto je nejvýhodnější pracovat co nejpomaleji a takto alespoň ukořistit nějaký čas pro sebe.

Přivlastnit si čas je pro Paulsena klíčová strategie a cíl zaměstnanců. Kdo by ale chtěl výsledky studie jednoduše politizovat, může být zklamán. Motivace totiž mohou být krajně individuální a velmi se různí. Přestože v některých případech může mít pracovní simulantství politickou nebo třídní motivaci, či alespoň interpretaci („přece se pro ně nepředřu“), cíle, které zaměstnanci sledují, jsou příliš různé a například klasická odborová činnost by byla pro některé simulanty vysloveně nevýhodná. O simulantech může často vedení organizace i vědět a tiše je schvalovat i z toho důvodu, že útok na ně by mohl ukázat křehkost autority vedení.

Zůstat člověkem

Supernečinní zaměstnanci se mohou stát nakrátko i globálními celebritami. Paulsen zmiňuje příklad úředníka, který při odchodu do důchodu v mailu na rozloučenou napsal, že nepracuje už několik let, spočítal, kolik za tu dobu dostal zaplaceno, a konstatoval, že pro něj tedy odchod na penzi neznamená žádnou změnu. Překvapením, kterému už se ale mediální pozornosti tolik nedostalo, bylo pro autora zjištění, že nadřízení o tom byli zaměstnancem několikrát informováni, a přesto s tím nic neudělali. Podobným pracantům se často dostane široké podpory a sympatií veřejnosti. Sám Paulsen soudí, že je lidi k odporu k práci třeba povzbuzovat, i když zároveň v závěru knihy přiznává, že nečekal, kolik lidí by ze srdce rádo pracovalo, ale z různých důvodů nemohou. Jednotlivé fáze odporu a simulantství se překrývají a mohou na sebe navazovat. Výsledkem pak bývá pocit nesnesitelné nudy a promarněného života. V soukolích organizací je podle autora přesto simulantství projevem života navzdory pravidlům a direktivám vedení. A protože odpor není možné činit veřejně, odporuje se skrytě podrýváním práce různými způsoby. I v této podobě je ale důkazem subjektivity jedinců, kteří nepřestávají být lidmi.

Autor je redaktor Alarmu.

Text vyšel v kulturním čtrnáctideníku A2 č. 22/2018.

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image