V roce 2010 čerstvě zvolená Orbánova vláda slibovala během deseti let zřídit milion nových pracovních míst. Nyní, o osm let později, se ukazuje, že pokud se během příštích dvou let nestane zázrak, splnění tohoto slibu bude přinejmenším obtížné. Dvě věci jsou jisté: za prvé, statisíce lidí byly přinuceny zúčastnit se veřejných pracovních programů, ale k jejich přesunutí na trh práce nikdy nedošlo. Výsledkem je stále se rozšiřující společenská vrstva těch, kteří žijí na hranici chudoby bez sebemenší příležitosti dosáhnout lepšího života. Za druhé, od roku 2013 neúprosně stoupá emigrace, která si nevybírá podle věku, profese ani vzdělání – zemi opouštějí lidé ze všech vrstev. Zůstává nenaplnitelná díra v pracovním trhu.
Maďarští pracující tak stojí tváří v tvář neobvyklé situaci: žijí v Maďarsku, ale snaží se získat krátkodobá i dlouhodobá zaměstnání v zahraničí. Málokdo jim věnuje pozornost i přesto, že důvody, které je nutí žít tímto obtížným životním stylem, mnoho vypovídají o pracovních podmínkách v Maďarsku.
Kde je to lepší
Tiszavavári je městečko s 13 tisíci obyvateli, nacházející se na severovýchodním okraji Maďarska. V osadách zde žije několik tisíc Romů, pro které je ježdění za prací na Západ relativně obvyklou praxí. Mnoho z nich pracuje v zemědělství, výrobě nebo stavebnictví a někteří se dokonce specializují na přepravování zahraničních pracovníků.
Lidem stojí za to dojíždět za prací z romských osad kolem Tiszavasvári až do Německa, Švýcarska a Holandska kvůli lepším platům a bezpečnějším pracovním podmínkám.
Gábor má za sebou už několik výletů za hranice. Delší dobu pracoval ve stavebním sektoru. S hrdostí říká, že Maďaři dokáží postavit lešení lépe než kterýkoli Rumun či Bulhar. Díky tomu je po maďarských dělnících vyšší poptávka. Do Německa přijel na pozvání. Tak to obvykle funguje: lidé odjedou, najdou si práci, dělají ji dobře, takže je příště pozvou zase, přitom doporučí známé a tak dále. „Pracovní agentury tohle zařídit nemůžou; zaměstnavatel si na konkrétní práci pozve lidi, kteří se mu v ní osvědčili dřív,“ vysvětluje Gábor. Jeho syn se z Německa už nevrátil; přestěhoval se tam za prací a vyšším platem. Gábor se ale do Maďarska vrací. Když jsem ho navštívila, zrovna svolával svoje známé na další výjezd.
Proč je o tolik lepší pracovat v cizině? Bylo by jednoduché říct, že je to kvůli penězům, protože platy pro zkušené stavení dělníky jsou tam mnohokrát vyšší než doma. Situace je ale složitější: sehnat práci v Tiszavasvári nebo okolí je velmi obtížné. Je tu jen pár možností: veřejné práce, přilehlý závod na zpracovávání kuřat nebo dojíždění do měst jako Nyíregyháza, Miskolc nebo dokonce Budapešť. Pokud se někdo snaží najít práci odpovídající jeho profesi, jako třeba Gábor, který prácuje s lešením, pracovních příležitostí rapidně ubývá.
A pokud se někomu najít práci podaří, s největší pravděpodobností půjde o práci načerno, a tedy extrémně nejistou. A i když je práce náhodou registrovaná a existuje dohoda o platu, nic nezaručuje, že mzda bude vyplacena včas – nebo vůbec. Dalším problémem jsou pracovní podmínky. I když je význam vhodného prostředí pro odpočinek po dni tvrdé fyzické práce očividný, ubytovny a hostely pro pracující praskají ve švech a bývají v dezolátním stavu.
Ještě větší potíže způsobují zaměstnavatelé, kteří často ignorují či porušují zásady bezpečnosti práce. Chybějící ochranné oblečení, používání nevhodných nástrojů, nedostatečná doba vyhrazená pro přestávky – seznam život ohrožujících faktorů, se kterými se Gábor setkal na staveništích v Maďarsku, je dlouhý. „V Německu by tohle nebylo možné. Tam vás ani nepustí na pracoviště, dokud jste neabsolvovali školení, dokud jste se neseznámili s nástroji, které budete používat. Několikrát denně nás kontrolují, jestli máme ochranné oblečení – pokud někdo nemá helmu, musí pryč z lešení. O pracovníky se starají, platí přesčasy a dodržují přestávky. Když jsem tam poprvé přijel, nevěřil jsem svým očím,“ říká Gábor a vytahuje z kapsy telefon, aby mi ukázal, kde byl v Německu posledně ubytován. „Žádné davy, nemuseli jsme spát hromadně na zemi, byla tam kuchyně, kde jsme si mohli vařit – neuvěříš mi, ale dokonce tam bylo zahradní jezírko.“
Pro Maďary je respekt, kterého se v Německu dostává pracujícím ze zahraničí, něčím novým a těžko pochopitelným. Gábor souhlasí: podle jeho zkušeností se respekt, kterého se jim dostává, projevuje nejen v opakovaných pozváních, ale hlavně v tom, že s nimi zaměstnavatel jedná jako s lidskými bytostmi a stará se o jejich potřeby.
Nevýhody
Práce v zahraničí má samozřejmě i svoje nevýhody a byla by chyba je z diskuse vynechat. Jednu z nich popsal Gáborův kamarád László, který jako zedník také pracuje ve stavebnictví, a když dostane příležitost, jezdí pracovat do zahraničí. Bylo to takhle: rozhodli se jet do Francie, protože se doslechli, že se tam dá sehnat práce. Prostě nasedli do auta a odjeli do Paříže. Už v Maďarsku slyšeli o několika místech, která by stála za pokus, a rychle se jim podařilo najít předáka, který je najal – dohodli se na mzdě, která jim měla být vyplácena každé dva týdny. Jenže po dvou týdnech nedostali nic, a k žádné pozdější náhradě také nedošlo. Museli se vrátit domů s prázdnou.
Podle Lázsla se tomu dá předejít jenom hledáním práce přímo přes známé. Přesto si myslí, že práce v zahraničí je jeho jedinou možností, jak najít uplatnění. Proč? „Tady prostě nic není. Ani v okolí. Můžete jet do Budapešti, ale není to tam o moc lepší. Platy jsou mizerné, podmínky ještě horší. Tak proč pracovat v Maďarsku?“ vysvětluje.
V debatě o pracujících v zahraničí se ovšem často přehlíží perspektiva těch, kteří zůstávají doma. Pomohli mi ji pochopit manželé Ferenc a Erszebet. Ferenc je příbuzný Gábora, se kterým pracovali v Německu, a párkrát už zůstal za hranicemi několik měsíců, aby vydělal co nejvíc. Díky tomu jejich dům vypadá daleko líp než ostatní v sousedství. Navíc v něm manželé žijí sami, protože jejich děti se i se svými rodinami z Maďarska s pomocí Ference a Erszebet odstěhovaly.
Tenhle přístup si ale vybral svou daň. Zatímco Ferenc stavěl v Německu, Erszebet byla doma sama. „Musela jsem svůj život překopat od základů. Nakupování, vodění dětí k doktorovi, papírování, na všechno jsem tu byla sama. K tomu všemu jsem navíc měla práci, díky které jsem se prakticky nemohla starat o domácnost. A samozřejmě to je dost nepříjemný pocit být tu sama, zatímco váš partner pracuje v cizí zemi, daleko odsud,“ vzpomíná Erszebet.
Můžeme si položit otázku, proč neodjedou spolu, zvlášť když už teď jsou jen sami dva. „Jsem žena a je mi přes padesát, není lehké najít práci. I kdybych našla něco, k čemu není potřeba vzdělání a výcvik, zaměstnavatelé chtějí mladší lidi,“ vysvětluje Erszebet, která se s tímto problémem potýká i v Maďarsku. Donedávna pracovala v továrně, balila zboží na výrobní lince, těžká práce se ale podepsala na jejím zdraví a závodní lékař jí doporučil, aby si našla méně obtížnou práci. Erszebet je zoufalá, volných pracovních míst je málo a nemůže si vybírat. Dostala se do slepé uličky. A Ferenc je sice zrovna doma, ale už zase plánuje výjezd do Německa – musí nějak zaplatit účty.
Co na to systém?
Tiszavasvári je jedním z mnoha městeček v tomto regionu, jejichž obyvatelé vyjíždějí za prací za hranice. Výpovědi jejich obyvatel jen potvrzují to, co mi už řekli Gábor, László a Ferenc. Všichni tři pracují na staveništích. Statistiky přitom ukazují, že stavební průmysl prožívá v Maďarsku boom; v první čtvrtině roku 2018 bylo postaveno o 65 procent více domů než loni. Takže práce tu je, ale jak potvrzují lidé z Tiszavasvári, stavebnictví je nebezpečným průmyslovým sektorem. Podle poslední zprávy Ministerstva národní ekonomie je v tomto oboru největší podíl smrtelných zranění a velký počet vážných nehod a amputací. Důvodů je několik: 90 procent registrovaných pracovníků jsou nekvalifikovaní dělníci, u nichž je větší riziko úrazu; vyšší poptávka po práci navíc vede k znovuzapojení lidí, kteří odešli do důchodu. Ti sice podle expertů nejsou náchylnější ke zranění, ale mnohem déle se z nich zotavují.
Momentálně je ve stavebnictví v Maďarsku registrováno asi 310 tisíc lidí, z toho 3000 až 3500 pracovníků ze zahraničí. V jejich případě je riziko úrazu větší protože – podle Národní federace maďarských stavitelů – postrádají znalosti prostředí, povědomí o zdejší pracovní kultuře a zkušenosti se zacházením se stroji a nástroji používanými v Maďarsku.
Jak vidno, pracovní podmínky mají k dokonalosti daleko, a to mluvíme o registrované práci. Podle statistik Úřadu pro inspekci práce kolem 47 procent lidí zaměstnaných ve stavebnictví pracuje načerno a toto číslo rok od roku roste. Letošní audity stavebnických firem dokonce ukazují na 60 procent. Riziko zranění a práce načerno přitom způsobují extrémní nestabilitu pracovních míst, a to nejen ve stavebnictví, ale i v zemědělském a výrobním průmyslu.
Vláda mezitím dělá všechno proto, aby zabránila zlepšení situace. Pomocí změny právní definice stávky se jí podařilo zbavit odbory jakýchkoli prostředků, které by bylo možno použít k nátlaku na zaměstnavatele, čímž zhatila vše, čeho se v oblasti práv pracujících v posledních letech podařilo dosáhnout. Požadovat změny je nyní prostě nemožné. Není tedy žádným překvapením, že jak kvalifikovaní, tak nekvalifikovaní pracovníci hledají uplatnění v zahraničí i s vědomím rizik, která to přináší.
Co můžeme čekat?
V současné době je v Maďarsku vyvíjen tlak na to, aby se mladí vzdělávali s ohledem na uplatnění v budoucím zaměstnání. Toto směřování by teoreticky mohlo mladým Maďarům pomoci získat výcvik v zaměstnáních, která zrovna vyžaduje pracovní trh, zároveň je ale sabotováno opakovanými rozpočtovými škrty v oblasti vzdělání. Výsledkem jsou výcvikové programy, které nemohou vyhovovat kritériím 21. století, studenti jsou zahlceni zastaralými a zbytečnými znalostmi a vstupují na trh práce bez dostatečné kvalifikace.
Dnešní ekonomika totiž o kvalifikované dělníky nestojí. Zahraniční firmy – například výrobci automobilů – v Maďarsku zřizují továrny, kterým jde primárně o levnou, nekvalifikovanou práci. V blízké budoucnosti ale dojde v rámci snížení dlouhodobých výdajů k automatizaci výrobního procesu a nekvalifikovaní dělníci se ocitnou na ulici, bez možnosti najít novou práci.
Maďarská vláda nemá pro tyto problémy řešení – nedokáže čelit chybám ve vzdělávacím systému ani nastavení pracovního trhu; zdá se, že i regulace zaměstnavatelů je pro ni příliš složitou výzvou. Budoucnost tedy nebude růžová. Zvážíme-li skutečnosti, že lidem stojí za to dojíždět za prací z romských osad kolem Tiszavasvári až do Německa, Švýcarska a Holandska kvůli lepším platům a bezpečnějším pracovním podmínkám, člověk se musí ptát: Jak je možné, že tu vůbec ještě někdo je?
Autorka je redaktorka nezávislé mediální platformy Mérce, sídlící v Budapešti.
Z anglického originálu Where are the Hungarian workers?, publikovaného na webu Political Critique, přeložil Michal Chmela.