Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Anarchie v britském parlamentu: Theresa Mayová opět oslabila

Bezprecedentní rozhodnutí předsedy Dolní sněmovny ve středu výrazně poznamenalo postavení vlády premiérky Mayové, a tím i dosavadní průběh brexitu.

Ústavou Spojeného království ve středu otřáslo rozhodnutí předsedy dolní komory parlamentu, když připustil, aby sněmovna odhlasovala změnu průběhu debaty o brexitu. Podle platných obyčejů mají právo navrhovat takovéto procedurální změny pouze vládní ministři. Předseda sněmovny John Bercow však oproti precedentu a autoritativnímu výkladu svých tajemníků (jejichž radami se předseda zpravidla řídí) dal hlasovat o návrhu z pera nevládních poslanců pod vedením bývalého ministra spravedlnosti, konzervativce Dominica Grievea.

Zvyklosti a principy

Na první pohled se může toto překročení pravidel parlamentu zdát zanedbatelné, nicméně o jeho významu v britském ústavním uspořádání svědčí hodinová bouřlivá procedurální debata, která samotnému hlasování předcházela. Předseda Bercow byl z vládních lavic bombardován otázkami, připomínkami, křikem i vulgarizmy a byl nucen své rozhodnutí znovu a znovu hájit. Ačkoliv se značně krkolomnými argumenty dlouho snažil zachovat zdání, že se rozhodl v souladu s nepsaným jednacím řádem, nakonec jistou odchylku připustil, když z předsednického křesla prohlásil: „Kdybychom byli vždy vázáni precedentem, zjevně by se náš jednací řád nikdy nevyvíjel. Ale on se vyvíjí!“

Vláda je podle všeho schopna podržet si těsnou většinu konzervativců a unionistů při formálním hlasování o důvěře, ale není schopna tuto většinu přimět k podpoře svého brexitového programu.

Jak známo, britská ústava je specifická tím, že sestává z mnoha psaných i nepsaných pravidel a často stojí na ctění zvyklostí a ducha ústavnosti víc než na přesné kodifikaci jednotlivých ustanovení. Jednací řád Dolní sněmovny je součástí této nepsané ústavy alespoň tehdy, pokud určuje vztahy mezi mocí výkonnou a legislativní. A právě zvyklosti dávající vládě přednostní právo určovat průběh parlamentního jednání hrají v tomto vztahu důležitou roli. Bercowovo bezprecedentní rozhodnutí, proti kterému není odvolání, tedy ve středu výrazně oslabilo ústavní postavení vlády premiérky Mayové, její schopnost zemi vládnout a vést ji k brexitu podle jejích představ.

Tomuto rozhodnutí předcházel podobně kontroverzní krok ze strany vlády, když 10. prosince jednostranně přerušila parlamentní debatu o své dohodě o vystoupení Spojeného království z EU, aby tak předešla jejímu předpokládanému zavržení. Pro tento krok využila vláda své pravomoci, v souladu s precedentem, odkládat debaty na neurčito. Avšak již tehdy zaznělo při neméně bouřlivém procedurálním jednání z úst respektovaného opozičního poslance, že vláda má podle precedentu tuto jednostrannou pravomoc především na základě předpokladu, že drží ve sněmovně většinu, a je tedy schopna svou vůli prosazovat. Z vývoje debaty ovšem bylo patrné, že o tomto předpokladu panují na všech stranách důvodné pochybnosti. Hlasování o odkladu se tehdy nicméně poslanci nedovolali.

Bercow svým středečním rozhodnutím tedy sice šel proti procedurálním zvyklostem, ale vyšel tak vstříc principům, na kterých stojí. Bylo vždy zvykem, že vláda, která není schopna ve sněmovně prosazovat svou vůli při důležitých hlasováních, a přestává tedy být opravdovou vládou, padá. Ústavním zákonem z roku 2011 se tyto zvyklosti formalizovaly do poněkud rigidnější formy, která v dnešní situaci sněmovnu do jisté míry paralyzuje: vláda je totiž podle všeho schopna podržet si těsnou většinu konzervativců a unionistů při formálním hlasování o důvěře, ale není schopna tuto většinu přimět k podpoře svého brexitového programu. Není tedy schopna prosazovat svou vůli a efektivně ani vládnout.

Iniciativu převzal parlament

Z bezvýchodné situace ale premiérka Mayová odmítá vyvodit patřičné důsledky pro svou vládu. Podle všeho ji naopak využívá ke zdržování, které pod vlivem blížícího se termínu brexitu posiluje zdání, že její dohoda nemá přijatelnou alternativu. Jde svým způsobem o zneužití parlamentních pravidel výkonnou mocí, která tak odebírá parlamentu jeho pozici suveréna, když omezuje jeho rozhodovací schopnost. Jiná věc by byla, kdyby vláda svou většinou v parlamentu svou vizi prosadila: vztah mezi oběma subjekty by byl zachován, protože by sněmovna potvrdila svou vůli vizi vlády podpořit. Jenže když předseda Bercow svým rozhodnutím nechal sněmovnu její vůli vyjádřit, ukázalo se, že většina poslanců se postavila proti vládě.

A2 předplatné

A právě z této většiny vyplývá, že se rozhodl správně: ministři vlády měli ve sněmovně výlučné právo určovat její směřování proto, že reprezentují její většinu. Když předseda usoudil, že tuto většinu již ministři nereprezentují, nechal hlasovat o pozměňovacím návrhu mezistranické skupiny poslanců, kteří ji podle jeho soudu reprezentovali. A ukázalo se, že usoudil správně.

Do jisté míry by se dalo říct, že alespoň v otázce brexitu ve středu v britském parlamentu efektivně padla vláda. Svým rozhodnutím totiž parlament od vlády převzal iniciativu, vyjádřil svou vůli určovat další vývoj ohledně této ústavní otázky a potvrdil svou pravomoc tak činit. I proto se Bercow nepochybně rozhodl správně. Zabránil totiž výkonné moci zneužívat parlamentní pravidla, aby si nárokovala pravomoci, které patří sněmovně.

Boj o výklad parlamentních pravidel ovšem rozhodně neskončil a bude pokračovat nejpozději 21. ledna, kdy má vláda podle středečního rozhodnutí povinnost předstoupit před parlament s alternativou k dohodě, kterou sněmovna nejspíš zavrhne příští úterý. Středeční okamžik vejde do dějin britské ústavy jako o to významnější, o co víc se sněmovně v debatě podaří prosadit vlastní vizi dalšího směřování Spojeného království.

Autor je přírodovědec a publicista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image