Hlas britské levice zaniká v burácení Borise Johnsona

Britský premiér vtrhl na politickou scénu s velkou razancí. Mluví o zapomenutých lidech i regionech a rétoriku evidentně okopíroval od labouristů. Ti ale teď tahají za kratší konec.

Odchod Británie z Evropské unie se nezadržitelně blíží. Po suspendování parlamentu posvěceného královnou se zdá, že k němu dojde bez brzdění a aktivovaných airbagů, jinými slovy bez dohody. I kdyby se ale Borisi Johnsonovi zázrakem podařilo vyvést Brity z ekonomického bloku bez porušování ústavních zvyklostí, je jasné, že Brexit je bude bolet a minimálně v krátkodobém horizontu jim nepřinese nic dobrého.

Johnson to ví, a proto se snaží pozornost voličstva od této vcelku dramatické situace co nejvíce odpoutat. Tématy posledního měsíce se tak například stala strava v nemocnicích nebo počet policistů v ulicích. Pokud by Británie nestála na kraji propasti, levice nebyla bezradná a Johnsonova propaganda tak účinná, bylo by sledování premiéra hrajícího si na Winstona Churchilla snad i zábavné. Nechat se unést jeho sluncem zalitou osobností je však cesta do pekel.

Naděje na změnu, kterou do země otřesené ekonomickou krizí v roce 2015 přinesl Jeremy Corbyn, má expirační lhůtu a ta se s neschopností vyhrát volby blíží ke konci.

Komunikační styl Downing Street se s Johnsonovým nástupem do úřadu zásadně změnil. Za uvěřitelnějším a celkově lépe zpracovaným PR stojí jednak obměněný komunikační tým – jedním z hlavních poradců premiéra se stal tvůrce dnes již legendární kampaně za vystoupení z EU Dominic Cummings, kterého letos skvěle ztvárnil Benedict Cumberbatch v televizním snímku Brexit – a jednak prostý fakt, že oslnit voliče po křečovité Therese May není zas takový problém.

Johnsonova falešná solidarita

Johnson se tak po několika měsících vnitrostranické kampaně, kdy jeho vůdcovské a manažerské schopnosti veřejně zpochybnilo mnoho kolegů i bývalých zaměstnavatelů a kdy se novináři hrozili, že v premiérském úřadě naváže na své neslavné ministerské období, prezentuje s překvapivou lehkostí a citem pro uměřenost. Jeho tým pečlivě staví na image stárnoucího bonvivána, který občas přestřelí, ale jinak horlivě bojuje o blaho celého národa.

Johnsonova rétorika se v posledních týdnech hemží frázemi o „zapomenutých lidech, městech a regionech“, jejichž potenciál je potřeba uvolnit. Jeho tým ji zcela zřetelně okopíroval od labouristů. Vzhledem k dlouhodobé politice konzervativců, kteří zemi v době vrcholící ekonomické krize naordinovali tvrdé utažení opasků, jež dopadlo na ty nejpotřebnější, se jedná o tah extrémně pokrytecký. Jenže ti, kdo z principu neslyší na Corbynovo „For the many, not the few“, se Johnsonovou proklamovanou solidaritou mohou nechat snadno přesvědčit.

Aby podpořil svou „sociálně uvědomělou“ image, začal nyní Johnson na Facebooku pravidelně vysílat The People’s PMQs, tedy lidovou obdobu středečního kola otázek, které v parlamentu kladou premiérovi poslanci. Bez ambice poskytovat konkrétní odpovědi na konkrétní otázky získává u voličů, kteří si připadají (jak Johnson dobře ví) zapomenutí a nevyslyšení, body za pouhý nápad a jeho realizaci.

Pečlivě byly vybrány také dvě doposud nejviditelnější vnitropolitické otázky, kterým se nový premiér zavázal věnovat – bezpečnost a zdravotní péče. Posílení policejních sborů o několik tisíc nových členů reaguje na bezpečnostní rizika, která Britové v průzkumech v souvislosti s migrací uvádějí jako nejpalčivější problémy. Velmi chytře se premiér snaží vybruslit také ze své někdejší manipulace ve formě slibu vrátit do národního zdravotního systému peníze, které jinak plynou do Evropské unie. Po vybájené částce a souvislosti s Unií není ani vidu ani slechu. Místo toho Johnson na snídani do Downing Street pozval minulý týden hvězdu televizních show o vaření Prue Leithovou, aby si nechal poradit, jak zlepšit stravu pro pacienty v nemocnicích. Následovaly usměvavé fotky, na kterých premiér v nemocnici servíruje jídlo staré dámě.

Corbyn je v úzkých

Lehkost Johnsonova počínání však může klamat. Stojí za ní špičkový PR tým a premiérovo manické charisma, které má v této době zrovna pod kontrolou. Nablýskaná fasáda skrývá jeho bezradnost ohledně Brexitu a řady jiných témat. Ekonomický rozkvět v době jeho premiérství, jakkoliv bude dlouhé, je stejně nepravděpodobný jako přetrvání pevného svazku všech zemí Spojeného království, za který se modlí ve svých „propagačních videích“.

Lidé s nízkými příjmy sice můžou premiérovi napsat na Facebooku, ale zlepšení životní úrovně se s konzervativci taktéž nedočkají. Strana se v žádném případě neuchýlí ani k razantnímu zvýšení daní vysokopříjmovým skupinám obyvatelstva a firmám, ani k fiskálnímu uvolnění. Navýšení rozpočtů pro resorty zdravotnictví a sociálních věcí jsou proto vždy jen symbolická nebo dočasná. Skutečnou změnu by mohl v současnosti podnítit pouze radikální ekonomický program levice.

Stínový ministr financí John McDonnell v srpnu představil plán, jak chtějí labouristé skoncovat s chudobou pracujících do konce prvního volebního období. Počítá s vytvořením rozsáhlé sociální i finanční záchranné sítě a odmítá přitom mantru konzervativců, soustředících se na zlepšení sociální mobility. Ta, jak McDonnell správně podotýká, hluboké strukturální problémy britského sociálního systému nevyřeší. Kromě pracujících se v posledních letech konzervativní vlády prudce zhoršila také situace nejzranitelnějších členů společnosti. Za „chudé“ je v současnosti považováno třicet procent britských dětí. Mezi důchodci se extrémní chudoba pohybuje okolo pěti procent. V západní Evropě se jedná o nejvyšší čísla.

Hlas levice však nyní v Británii zaniká víc než kdy dřív. Boris Johnson krade labouristům rétoriku daleko úspěšněji než Theresa May. Nesejde na tom, že vzletnými frázemi bývalý sloupkař v podstatě nic nemyslí, stejně jako nesešlo na pravdě v kampani předcházející referendu o Brexitu. Bohužel pro Brity to tedy vypadá, že McDonnell šanci realizovat své reformy nedostane. Vůdcovství Jeremyho Corbyna je v porovnání s Johnsonovým nedostatečně průrazné. Naděje na změnu, kterou do země otřesené ekonomickou krizí v roce 2015 přinesl, má expirační lhůtu a ta se s neschopností vyhrát volby nezadržitelně blíží ke konci. Počáteční nadšení voličů vyprchává a místo něj se vkrádá únava a skepse. Pokud příští volby Corbyn prohraje, paralyzuje to labouristickou stranu na dlouhá léta dopředu a Britům nezbude než se těšit na postbrexitovou krev, dřinu, slzy a pot s Borisem Johnsonem.

Autorka je historička a politická komentátorka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies