Britští poslanci vyhráli bitvu, ale konec války je v nedohlednu

Šance britského premiéra prosadit brexit bez dohody se snížily. Z brexitové otravy základního společenského konsenzu se však Británie nevzpamatuje dlouhá desetiletí.

Británie včera prožila jedno z dalších nervy drásajících zasedání parlamentu. Opozici se společně s konzervativními vzbouřenci podařilo Dolní sněmovnou protlačit zákon, který má Borise Johnsona přinutit odložit odchod Británie z Evropské unie do 31. ledna v případě, že se mu během nadcházejícího evropského summitu nepodaří vyjednat novou dohodu. Zákonodárci se tak šéfovi exekutivy snaží znemožnit, aby je na konci října obešel a Británii z EU vyvedl bez ujednání o budoucím poměru.

Odklad skoku z útesu

Obavy ohledně neústavnosti premiérova jednání narostly poté, co Johnson ohlásil suspendování parlamentu na rekordních pět týdnů, během kterých sněmovna od příštího týdne nebude moct reagovat na aktuální dění. Downing Street se tak nečekaným krokem podařilo sjednotit opozici – labouristé spolu s liberálními demokraty i Skotskou národní stranou shodně mluví o největším novodobém ohrožení demokracie. V éteru se dokonce vznášejí srovnání s Karlem I. Stuartem, jehož ignorování parlamentu vedlo v 17. století k občanské válce.

Novým důkazem toho, že Británie spolkla pilulku, jež otráví základní společenský konsenzus na dlouhá desetiletí dopředu, je Johnsonova ústavní kreativita.

Protestujících se sice v ulicích zatím nesešlo víc než několik tisíc, radikalizující se rétorika a narůstající otevřená i zákulisní arogance Johnsonova kabinetu však v úterý vyústila v rebelii jednadvaceti konzervativních poslanců. Díky nim pak bylo včerejší hlasování o zákonu odkládajícím brexit vůbec umožněno. Na otázku, co bude dál, sice stále nikdo nezná odpověď, jak ale během rozpravy poznamenal sám předkladatel zákona Hilary Benn, pokud máte na výběr, jestli skočit z útesu hned nebo to odložit o tři měsíce, dává smysl počkat.

Orientovat se v informacích přicházejících v nekonečných streamech zpravodajských kanálů z Londýna je náročné nejen intelektuálně, ale i časově. Jedno zasedání parlamentu vydá na Guardianu na dobrých osmnáct stran čtení. Fakt, že se situace od referenda v červnu 2016 stále více komplikuje a znepřehledňuje, má za důsledek zmatení domácích i přespolních. Britští voliči se vůči demokratickým procedurám, kterým nerozumějí, stávají čím dál skeptičtější. Otázky typu „Co se stane zítra, příští měsíc a 31. října?“ pak znesnadňují orientaci také pozorovatelům vně Spojeného království.

Lid versus parlament

Jak tedy aktuální dění souvisí se širším kontextem? Bennův zákon tlačí Johnsona ke zdi. Bude se proto nyní stůj co stůj snažit prosadit předčasné volby, ve kterých by pro tvrdý brexit získal podporu voličů. (Pomiňme na chvíli fakt, že k tomu potřebuje přemluvit labouristy, kteří volby odmítají dříve, než bude implementován zákon odkládající brexit). Politický komentátor Guardianu Jonathan Freedland včera předpověděl, jak bude vypadat Johnsonova blesková předvolební kampaň. Volby se pod taktovkou marketingového mága Dominica Cummingse promění v souboj „lid versus parlament“. Premiérem radikalizovaná strana zariskuje, odepíše středopravicové voliče, kteří v jižní a západní Anglii a ve Skotsku spadnou do klína liberálním demokratům, a vše vsadí na Anglii severní a získání tamních bývalých voličů Labour Party, kteří v roce 2016 hlasovali pro brexit. Vyloučeno není ani vytvoření koalice se Stranou pro brexit Nigela Farage. Zda bude tato nebo obdobná strategie úspěšná nemůže nikdo s jistotou odhadnout, nicméně její obrysy velmi dobře ilustrují posun, který se v posledních letech odehrál na britské politické scéně.

Referendum o setrvání Británie v Evropské unii bylo okolo roku 2015 rádoby nevinným nástrojem Davida Camerona pro upevnění pozice uvnitř Konzervativní strany. Nečekaný výsledek však vyústil nejen v její rozklad (a díky většinovému volebnímu systému má potenciál rozložit celý politický systém), ale také ve fatální prohloubení příkopů mezi různými skupinami britské společnosti. Debata, na jejíž jedné straně stojí převážně mladí a vzdělaní a na druhé starší a sociálně deprivovaní, se s postupujícím časem vulgarizuje a vyhrocuje.

Výsměch nejstarší demokracii

Zastánci brexitu zcela rezignovali na participaci v jakémkoli dialogu, který byl v roce 2016 stále myslitelný. Část odmítá chodit nadále k volbám, část zcela podlehla hypnotizující Farageově eurofobii a veškeré svoje frustrace směřuje k Evropské unii. Novým důkazem toho, že Británie spolkla pilulku, jež otráví základní společenský konsenzus na dlouhá desetiletí dopředu, je Johnsonova ústavní kreativita. Do klubu s Trumpovými Spojenými státy nebo Orbánovým Maďarskem zemi táhne nejen pětitýdenním suspendováním parlamentu, ale právě také praktickým vyloučením jednadvaceti vzbouřených poslanců ze strany. K obdobným krokům se během let v čele vlády neodhodlala ani Margaret Thatcherová, která ochotou ustupovat svým protivníkům proslulá zrovna nebyla.

I přes poměrně neblahý současný vývoj by však bylo nerozumné podléhat fatalismu. Jak dokazuje průzkum společnosti YouGov, stávající trendy nejsou nezvratné. Za nedemokratické považuje pětitýdenní suspendování parlamentu 47 procent voličů oproti 27 procentům lidí s opačným názorem. Obdobně se Britové dívají na vyloučení rebelujících konzervativních poslanců včetně dvou bývalých ministrů financí a vnuka Winstona Churchilla Nicholase Soamese – čtyřicet procent se ke kroku Borise Johnsona staví kriticky, 36 procentům nevadí. Ať už jsou tak cíle, kterých se bude Johnson s Cummingsem snažit dosáhnout, jakékoli, budou muset brát ohled na veřejné mínění. A to je, zdá se, citlivé nejen na zasahování do britské suverenity, ale také na ohrožování statusu nejstarší a nejvyspělejší demokracie na světě, nyní široce vysmívané. Právě tento moment by mohl Brity zachránit alespoň před pádem do propasti tvrdého brexitu.

Autorka je historička a politická komentátorka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image