Jak již bylo na stránkách A2larmu několikrát řečeno, je kardinální rozdíl mezi vlastnictvím zubního kartáčku a ropné plošiny. Jde o různé způsoby vlastnictví s rozdílnými povinnostmi, odpovědností a právy. Ideologie nejbohatších a jejich pomocníků se však pochopitelně snaží tyto rozdíly obhájit a svoje vlastní privilegia zakrýt. A daří se jim to. Tuto ideologii strukturálního pragmatismu nejbohatších a nejmocnějších si osvojujeme a zvnitřňujeme ve větší či menší míře i my ostatní. V důsledku toho – a sami proti sobě – opovrhujeme požadavky sociální a ekonomické spravedlnosti, tímto velkým civilizačním dědictvím. Co s tím?
Rozmach pseudoindividualismu
Před sto lety se v tomto směru zdála situace nadějnější. Víra a naděje prýštila ze zlomu mezi konečným zánikem feudálního světa, otřesem z první světové války a úsilím emancipačních hnutí (ať už šlo o dělnickou třídu, ženy či další společenské skupiny), která často plédovala pro sociální revoluci. Naděje však dostaly během čtvrtstoletí na frak; nastoupil barbarský rozvrat způsobený zesílením autoritářství a následovaný šokem druhé světové války. Poválečná katarze vedla k tomu, že oběti se často dobře poučily od svých trýznitelů, zároveň se však vytvořilo mezinárodní uspořádání, které uskutečnilo některé sociální a ekonomické změny prospěšné pro většinu společnosti. Relativní poválečný smír vzal za své s koncem šedesátých let, ale až zánik sovětského bloku do maximální míry umožnil rozvrat sociálních institucí, útok na veřejný prostor a rozmach pseudoindividualismu. Motivace, snaha, přizpůsobení. Dluhy se musí splácet, i kdybyste měli zemřít! Každý je tu sám za sebe! Nezamýšleným, ale logickým důsledkem tohoto pseudoindividualismu se navíc stala frustrující neschopnost porozumět sám sobě, společenským vztahům a světu kolem nás.
Právo na důstojný život, dobré životní podmínky, bydlení, kulturu a práci je právem každého a má být naplněno. Máme-li si sami sebe vážit, nemůžeme strpět neospravedlnitelné a nedůstojné podmínky druhých.
V čem je ale zásadní rozdíl oproti době před sto lety, kdy se proti této nespravedlnosti postavilo dělnické hnutí či vyslovily papežské encykliky? Jsme svědky proměny společnosti a civilizace v nový typ strukturálního uspořádání. Vytvořila se nová kvalita sociální skutečnosti, vyrůstající z propojeného světa, globálních interakcí, ze vzájemné závislosti regionů a kultur, která přináší, ba vnucuje, nové možnosti i rizika. Vedle fatálního ohrožení obrovskou třídní a kulturní polarizací a dehumanizací spočívá jeden z těchto nových rozměrů v problémech ekologické udržitelnosti civilizace a odpovědnosti člověka za devastaci životního prostředí. Otázka přežití kultur a národů se ukazuje jako otázka přežití každého jednotlivce. Před jaderným zamořením či důsledky klimatických změn není kam utéct.
Globálnost rizik tak má i svoji odvrácenou pozitivní stránku: univerzalismus dostává nový rozměr a nové, kosmopolitní možnosti. Lásku, práva i solidaritu lze jistě za jistých okolností žít exkluzivně a lokálně, ale v globalizované moderní době nenaplníme podmínky pro svobodnou individualitu. Lidstvo je jen jedno a bude čelit svému osudu více či méně společně. V tomto ohledu dnes znějí slova o demokratizaci vlastnictví pro vědomí těch, kdo si myslí, že tento svět nespravedlivého rozdělení zdrojů, bohatství a moci je jediný možný, dvojnásob děsivě: mají místní i globální rozměr. Za přízrakem dílčí demokratizace ekonomiky číhá ještě větší strašidlo, strašidlo ekonomické demokracie.
Právo na důstojný život
Je to jednoduchá logika: pokud uznáváme demokracii jako princip v politice, není důvod ji neuskutečňovat v ekonomice, zvlášť když si o to říká stav kultury i přírody. Jak ostatně říkají autoři publikace Ekonomická demokracie: „Budoucnost má alternativu, která je slučitelná nejen s demokracií, ale i sociální rovností a svobodou.“ Není dalších důvodů, které by nebyly vskutku blbé, proč setrvávat v české malosti a malověrnosti, ale naopak je záhodno chytit rozum do hrsti, a to nikoli „sám sobě si“, ale se vstřícností k druhým a ve společném dialogu. Debata o hodnotách nebo legitimitě nestačí, v třídní skutečnosti je třeba do ní započítat třídní otázku.
Ústava Československé socialistické republiky v článku 8 deklarovala, že státní vlastnictví je vlastnictvím všeho lidu, tedy že skrze stát můžou občané jako celek rozhodovat o veřejném vlastnictví. To zůstalo jen nomenklaturní frází, protože státní podniky neuplatnily demokratickou správu ani na části, ani na celek. Posametový systém a jeho právní řád se místo využití pozitivních aspektů ekonomické politiky minulého režimu vydal opačnou cestou. Došlo a stále dochází k strukturální diskriminaci skutečných kolektivních podniků, znemožnění existence veřejných bank a násilná volná ruka trhu dále rozevírá nůžky fatální nerovnosti. Velkou ztrátou – a možná hlavně z hlediska politické imaginace – se stalo odstranění právního rozlišení společenského vlastnictví a zvláště zmizení oné distinkce osobního a soukromého vlastnictví.
Nepředstavitelné! Disponovat jinak bytem, jinak letadlovou lodí a jinak vodou?! Zločin! Právě neschopnost rozlišit veřejné, soukromé a osobní vlastnictví umožňuje drastická omezení 99 procent chudých a moc jednoho procenta bohatých. Právo na důstojný život, dobré životní podmínky, bydlení, kulturu a práci je právem každého a má být naplněno. Máme-li si sami sebe vážit – a také dostát českým a evropským hodnotám –, nemůžeme strpět neospravedlnitelné a nedůstojné podmínky druhých. Naše solidarita a vůbec obraz toho, kdo a jací jsme, se ukazuje v naší lhostejnosti či bezmoci vůči lidem bez domova, těm v neobhajitelných exekucích, těm, kterým se do tkání zarývají kulky, jež vyrábíme, nebo v našem chování ke zvířatům, ale i v našich vlastních frustracích.
Rozvíjení občanské participace
Na druhé straně, je tu i určitý optimismus. Spočívá v nových možnostech ekonomické demokratizace, a to díky rozvoji technologií a nových způsobů komunikace (založených na bázi sdílení oproti kapitalistickému monopolu), které si vyloženě říkají o ekonomické uplatnění díky možnosti kontrolovatelnosti a participativnosti a díky svému charakteru sítí. Už dnes toho ostatně některé firmy samy v intencích efektivity samy využívají (především v IT). Dobrým směrem jdou snahy transformovat kapitalismus platforem směrem k družstevnímu či samosprávnému modelu. Podobné možnosti ekonomické demokratizace nabízí lokální a regionální energetické sítě nezbytné při přechodu na udržitelnou energetiku.
Významnou roli by v těchto procesech měly sehrát univerzity, protože akademické prostředí je – i přes své problémy a právě skrze své rozpory – dějinnou oporou a inspirací demokracie a humanizace. Prohloubení a rozvíjení demokratických a participativních postupů při komplexním fungování univerzity a třeba odmítnutí nesvobodného softwaru může být prvním krokem při vymanění se z akademického kapitalismu jakožto systému, který vědění chápe jako zboží, jehož účelem je zisk. Zároveň se tak může stát vlajkonošem pro sociální ekonomickou demokratizaci. Podobné podněty vycházejí také z mnoha církví, včetně katolické, jak ukazuje její sociální nauka, shrnutá v řadě encyklik i prohlášení předchozího a stávajícího papeže.
Změnit vědomí společnosti
Radikální změna by měla vzejít ze společného úsilí zdola i shora. Na okraj se zde hodí poznamenat, že je tragická chyba celé české levice, že u ní nenacházejí zastání drobní živnostníci a malopodnikatelé. Nebylo to oprávněné dříve a dnes je to naprosto neospravedlnitelné. Stejně je třeba podporovat družstevní, veřejně financované, kolektivně spravované a další formy bydlení a nastavit pravidla squattingu. To mluvíme o vyloženě krátkodobých krocích. Obecně nás to staví před úkol nově definovat vztahy veřejného a soukromého v rámci prostoru, práce a vlastnictví.
Nadnárodní korporace a investiční a finanční skupiny, které vedou boj za komodifikaci všeho a všech, neporazíme místními stávkami. Můžeme se však do různé míry podílet na jejich demokratizaci. Samospráva pracujících a kooperativy spolu s veřejnými sociálními systémy a environmentálním zakotvením jsou příkladem možné a jiné budoucnosti, slovy Martina Hekrdly, „v níž by se člověk nemusel degradovat úplným výkonem hovadností“, a cestou k demokratické kosmopolitní společnosti. Jakákoli zásadní alternativa musí totiž brát v potaz životní prostředí, udržitelnost a ohleduplnost. Cílem v humánní společnosti nemůže být neomezená akumulace kapitálu, zisku a moci, ale co nejlepší uspokojování potřeb člověka s ohledem na přírodu a místo člověka ve světě.
Před padesáti lety se Poor People’s Campaign v USA v čele s americkým hrdinou Martinem Lutherem Kingem zorganizovala v úsilí o dosažení důstojných životních podmínek, adekvátních platů a práce a dostupného bydlení pro všechny a bez rozdílu. Mám sen, že podobný nenásilný a efektivní tlak vytvoří občanská společnost transnacionálně, a nebude se tak omezovat ve své solidaritě a vzájemnosti na národ, ale na lid jakožto lidstvo. Východiskem může být uvědomění, že naše životy jsou v rukou druhých, kteří znamenají nejen peklo, ale i naději. Jedině tak umenšíme zhovadilost moci, jež se dnes tak exponuje v různých exekutorech, reflexních novinářích či synech prezidentů, kteří jsou jen prodlouženou rukou cynismu finančních a investičních skupin a průmyslových gigantů. Jedině tak změníme vědomí společnosti, která ztratila pojem komplexního a vzájemného bytí ve světě.
Autor je filosof.