Proč potřebujeme ministra pro lidská práva?


Česká republika na tom není s dodržováním lidských práv tak dobře, aby si mohla dovolit nemít ministra nebo ministryni pro tuto oblast.

Andrej Babiš představil své návrhy na personální obsazení ministerstev. Podle očekávání mezi navrhovanými není ministr pro lidská práva a rovné příležitosti. O zrušení postu hovořilo Ano již před volbami. Momentálně není jasné, co se stane s agendou, která nyní spadá pod úřad vlády. Uvažuje se o jejím přesunutí pod ministerstvo spravedlnosti. Podobný osud byl původně uchystán i ministerstvu životního prostředí, ale nakonec se ho podařilo zachovat.

Post ministra pro lidská práva v České republice častěji nebyl, než byl. Jeho ustavení minulou vládou bylo velkým posunem a důležitým signálem, že lidská práva a rovnost žen a mužů je důležitým tématem. V pozici tohoto ministra bez portfeje s různým pojmenováním se od roku 2002 – během necelých osmi let, kdy existovala – vystřídalo celkem pět osob. Přitom poslední ministr pro lidská práva a legislativu, Jan Chvojka z ČSSD, se věnoval především legislativě a opakovaně prohlašoval, že post by bylo nejlepší zrušit.

Pro zachování pozice ministra pro lidská práva je potřeba si připustit, že ne všechno u nás ve vztahu k lidským právům funguje ideálně, nebát se spolupracovat s neziskovými organizacemi, vyrovnávat se s kritikou a aktivně něco dělat.

Obhájci zrušení tvrdí, že tato pozice je nadbytečná: činnost poradních orgánů a rad prý nemusí řídit ministr, stačí mít zmocněnce pro lidská práva. V horším případě se ohánějí tvrzením, že v naší společnosti jsou práva menšin nadřazena právům většině. Na ochranu práv a prosazování mechanismů k jejich dosažení má ale nárok každý, jelikož práva jsou univerzální. Spadají mezi ně práva handicapovaných, práva většiny, práva všech lidí.

Češi proti všem

Českou republiku v souvislosti s nedodržováním lidských práv často kritizují jak lokální neziskové organizace, tak i různé mezinárodní instituce. Jen poslední periodický průzkum stavu lidských práv Spojených národů přinesl téměř dvě stě doporučení, se kterými by se měl český stát vyrovnat. Česku bylo doporučeno zejména zaměřit se na boj s diskriminací, na integraci Romů, inkluzivní vzdělávání, aktivní potírání nenávistných projevů, xenofobie a islamofobie, a to nejen v široké veřejnosti, ale i v médiích a vystoupeních politiků. Problém byl spatřen i v přístupu k řešení rasově motivovaného násilí, práv cizinců, stavu vězeňství a genderové nerovnosti, zejména v oblasti mezd. Kritizována byla i skutečnost, že stále nebyly odškodněny ženy, které byly před listopadem 1989 nezákonně sterilizovány. Další doporučení směřovala proti umisťování dětí mladších tří let do ústavní péče či proti fyzickému trestání dětí.

Všechna tato důležitá témata by měl řešit ministr pro lidská práva. Je potřeba, aby se za ně veřejně stavěl. Měl by být prvním, kdo komentuje dění. Třeba když fotbaloví hooligans napadnou v tramvaji černocha a prezident tento incident označí za běžný projev chuligánství. Jeho slova mají mnohem větší váhu než slova případného zmocněnce pro lidská práva, nehledě na to, že je na rozdíl od něj přímým vládním aktérem, který může situaci dlouhodobě zlepšit.

Ministři či ministryně pro lidská práva rozhodně nebyli zbytečnými postavami. Džamila Stehlíková uvedla v chod Agenturu pro sociální začleňování, která působí dodnes, a prosadila antidiskriminační zákon, jejž po vetu prezidenta k platnosti dotáhl její nástupce Michael Kocáb. Po pauze, během níž se staral o agendu vládní zmocněnec, se postu ujal Jiří Dienstbier, který úspěšně nastartoval odkoupení vepřína v Letech.

Pro zachování pozice ministra pro lidská práva je potřeba si připustit, že ne všechno u nás ve vztahu k lidským právům funguje ideálně, nebát se spolupracovat s neziskovými organizacemi, vyrovnávat se s kritikou a aktivně něco dělat. A k tomu očividně nemá každý odvahu.

Autorka je zakladatelka spolku Konsent,

 

A2LARM