Když se Donald Trump ve svém inauguračním prezidentském projevu dovolával politického hesla America First, připomnělo to profesorce americké literatury Sarah Churchwell něco, na co při svých dřívějších výzkumech již několikrát narazila. Trump ve svých předvolebních kampaních často zmiňoval také pojem americký sen, jejž prohlašoval za mrtvý. Churchwell proto znovu prostudovala americký tisk a literaturu z první poloviny 20. století a pátrala po původních významech obou pojmů. Zjistila, že mají velmi zajímavou historii, která nám pomůže pochopit pár věcí nejen o současném americkém prezidentovi, ale zároveň i o vývoji společenských představ o ideálech a zásadách, jež by měla Amerika reprezentovat. Závěry její knihy Behold, America: A History of America First and the American Dream (Hle, Amerika. Historie hesla America First a amerického snu) nás mnohdy překvapí.
Některé pojmy si automaticky spojujeme s určitými významy. Americký sen nám asociuje představu země nekonečných příležitostí, v níž se i chudák může stát milionářem. Takový obsah ale termín získal až v poválečné éře. Kdybychom hovořili o americkém snu ve dvacátých letech minulého století, tehdejší obyvatelé by ho chápali úplně jinak. Stejně tak se dramaticky proměňovalo i heslo America First. Oba dva pojmy přitom existovaly souběžně a ve vzájemném protikladu. Sledováním jejich proměn a politických konotací se o charakteru americké společnosti dozvíme více, než bychom čekali.
America First – heslo ultrapravice
„Pozor na zlomyslné multimilionáře, neboť oni zničí americký sen,“ varoval jeden článek v deníku New York Post v roce 1900. Autor v něm rozvíjí myšlenku, že milionáři jsou hrozbou pro americkou společnost, neboť ze své podstaty nepřijímají ideu rovnosti ve společnosti, cítí se být nad ní i jejími institucemi. Pojem americký sen se poprvé objevuje na přelomu 19. a 20. století. A multimilionáři v něm rozhodně nefigurují jako jeho symbol, nýbrž jako hrozba, která ho může zničit. Ideál sociálně spravedlivé a rovnostářské společnosti, která stojí v protikladu k individuálnímu úspěchu i sobeckým ambicím – tak americký sen chápali tehdejší novináři a tak jej četli jejich čtenáři. Pojem měl blíže k ideologii socialismu než kapitalismu. Vyvažování svobody a spravedlnosti muselo jít ruku v ruce s rovnými příležitostmi ve společnosti. Za naprostý opak tohoto ideálu bylo pak považováno koncentrování majetku v rukou jednotlivců. Právě v období tzv. progresivní éry se stává celospolečenským problémem rozevírání sociálních nůžek. Rapidně rostoucí a ničím nekontrolovaný tržní kapitalismus vnímala řada lidí jako eventuální hrozbu demokracie.
Slogan America First se stal takřka synonymem pro rasistické hnutí. Jeho antielitářský populismus stál na podobných základech jako ten dnešní.
Zatímco americký sen představoval určitý společenský ideál, America First byl od začátku politický slogan. Poprvé se objevuje v roce 1884 v souvislosti s novinovým článkem o celních válkách mezi Spojenými státy a Británií. Celonárodní popularitu mu ale v roce 1915 zajistil prezident za demokratickou stranu Woodrow Wilson, který jej použil v projevu, v němž vysvětloval, proč Amerika zůstává stranou probíhající první světové války v Evropě. Argumentoval potřebou být mimo evropský konflikt, aby Spojené státy mohly pomáhat válčícím zemím s neblahými důsledky války.
Na začátku 20. století se USA potýkaly s novou mohutnou vlnou přistěhovalectví ze zemí Evropy a Asie, v důsledku čehož začalo růst silné antiimigrační, ultranacionalistické a rasistické hnutí, jehož symbolem byl na přelomu dvacátých let Ku-klux-klan. Právě s tímto hnutím se tehdy začalo spojovat heslo America First. Silný antiimigrační proud vyústil v roce 1924 v přísný imigrační zákon, který radikálně snížil počet lidí, kteří mohli volně vstoupit na území USA. Terčem byli především Asiaté, katolíci a lidé z jižní a východní Evropy. Preferovali se naopak obyvatelé ze severní Evropy, kteří byli podle populárních dobových teorií plně kompatibilní s americkými hodnotami, k čemuž je kvalifikovala především protestantská víra, ale také jejich „přirozená“ nadřazenost vůči jižním a východním Evropanům, jak tvrdila například dobová publikace The Passing of the Great Race od předního zastánce eugeniky a rasisty Madisona Granta.
Sen o spravedlivé a rovnostářské společnosti
Americký sen se naopak v této době začíná propojovat s rostoucí podporou vstupu USA do první světové války. Argumentovalo se nutností rozšířit americký sen na evropský kontinent. Vůbec poprvé se při této příležitosti objevuje tento pojem v souvislosti s dosažením individuálního úspěchu. Příběh o imigrantské zkušenosti a snu o bohatství byl namířený proti rostoucí xenofobii. Byl to ale zcela výjimečný případ chápání tohoto pojmu. Jak dokazuje Churchwell na příkladu knihy West Wind Drift populárního spisovatele George Barra McCutcheona, americký sen se i nadále tradoval především ve významu politického ideálu spravedlivé a rovnostářské společnosti. Příběh knihy pojednává o trosečnících z potopeného zaoceánského parníku, kteří přežívají na neznámém ostrově, kde budují jakýsi předobraz „dávného amerického snu“, jenž se důrazem na sociální spravedlnost a rovný přístup ke zboží a službám nápadně podobá socialismu.
Společenská situace v USA se přesto dramaticky proměňuje, a to vzhledem k ekonomickému boomu, jenž však nestál, jak se později ukázalo, na pevných základech. Tuto proměnu zachytil Francis Scott Fitzgerald ve své knize Velký Gatsby. Fitzgerald kritizoval fakt, že se do amerického snu začínají vkrádat materialistické hodnoty. Společnost podle něj odhlédla od myšlenek spravedlnosti, svobody a rovnosti k pouhému ospravedlnění sobeckosti a chamtivosti. Kniha Velký Gatsby se v době svého vydání nestala velkým hitem, jelikož antikapitalistický příběh zajímal v době ekonomického boomu málokoho. O měsíc později vyšla kniha Bruce Bartona s názvem The Man Nobody Knows (Muž, jehož nikdo neznal), v níž je Ježíš Kristus vykreslený coby perfektní příklad moderního byznysmana. Jednalo se o nejlépe prodávanou knihu roku 1925.
Slogan America First se stal takřka synonymem pro rasistické hnutí. Jeho antielitářský populismus stál na podobných základech jako ten dnešní. Jeho hnací silou byl pocit nejistoty bílých občanů, jejichž „přirozené“ právo na nadvládu a moc ve společnosti najednou ohrožovali osvobození otroci, Židé, levicoví radikálové, odboráři, cizinci a sebevědomé ženy, které se domáhaly svých práv. Příznivci Ku-klux-klanu si připadali jako utlačovaná většina a jakoukoli vládní intervenci ve prospěch zmiňovaných skupin, které nepovažovali za sobě rovné, označovali za útlak. Později se začali považovat za bojovníky za svobodu proti „fašistickému státu“. Italský křesťanskodemokratický politik Luigi Sturzo v té době psal z londýnského exilu o italském fašismu jako o totalitním státu, jehož politický systém se vyznačoval tím, že jedna strana ovládá všechny složky státu a jakákoli jeho kritika je považována za vlastizradu. Členové Ku-klux-klanu měli pocit, že to odráží i politickou realitu v jejich zemi. S nástupem německého nacismu však začala popularita Ku-klux-klanu slábnout a do popředí se dostaly skupiny, které se otevřeně hlásily k Adolfu Hitlerovi.
V květnu 1934 se například v newyorské hale Madison Square Garden konal obrovský sjezd sdružení Přátelé nového Německa (Friends of New Germany), které v roce 1933 oficiálně posvětil Rudolf Hess a o němž americký tisk běžně mluvil jako o americké frakci německé nacistické strany. V zaplněné hale vedle sebe visely americká vlajka a hákový kříž. Později se tato skupina přejmenovala na German-American Bund (Německo-americký svaz). Že Amerika není vůči hrozbám fašismu a nacismu úplně imunní si uvědomoval i spisovatel Sinclair Lewis, když v roce 1935 napsal politickou satiru U nás se to stát nemůže (It Can’t Happen Here). Hlavní záporná postava knihy Berzelius „Buzz“ Windrip se postupně stává prezidentem Spojených států a jejím prvním fašistickým diktátorem. Postava Buzze Windripa byla inspirovaná reálnou postavou senátora Hueyho Longa, který chtěl Spojené státy řídit podle italského a německého vzoru. Svůj plán ale Long nikdy neuskutečnil, protože ho v roce 1935 zastřelil osmadvacetiletý doktor Carl Weiss. Toho na místě činu zase poslali na věčnost Longovi bodyguardi. Weissova pohřbu se tehdy zúčastnilo přes tisíc lidí.
Novinářka, které se bál i Hitler
Zvláštní pozornost věnuje Sarah Churchwell americké novinářce Dorothy Thompson. Do celosvětového povědomí se dostala krátce po nástupu Hitlera k moci, protože se stala první zahraniční novinářkou, kterou Hitler nechal z Německa vypudit. Její znalosti o poměrech v Evropě využil její manžel Sinclair Lewis k sepsání zmiňovaného románu. Dorothy Thompson se od té doby silně angažovala v boji proti americkému fašismu. Její názorové sloupky On the Record v New York Herald Tribune, četly pravidelně miliony čtenářů. V roce 1939 jí časopis Time zvolil za druhou nejvlivnější americkou ženou po Eleanor Roosevelt. Thompson sice nebyla jediná výrazná americká antifašistka, patřila ale rozhodně mezi ty nejviditelnější a nejvlivnější. V roce 1939 se osobně zúčastnila shromáždění Německo-amerického svazu v Madison Square Garden v New Yorku. Obklopena dvěma desítkami tisíc fašistických příznivců se při poslechu proslovů neudržela a začala se jejich obsahu z první řady hlasitě vysmívat, řečníkům nadávat do hlupáků a jejich myšlenky označovat za „kecy“. Její tehdejší vystoupení obletělo celý svět.
V počáteční fázi druhé světové války se heslo America First pojilo s americkým izolacionistickým hnutím, odmítajícím vstup USA do války s nacistickým Německem. Do příběhu nečekaně vstupuje postava Charlese Lindbergha, jenž se v druhé polovině dvacátých let proslavil prvním sólovým přeletem Atlantiku. Dramatický životní osud, v němž figuroval i únos desetiměsíčního prvorozeného syna a jeho následná smrt, zřejmě ovlivnil další Lindberghovu životní dráhu. Při cestách po Evropě se setkal i s Adolfem Hitlerem. Návštěva na něj zanechala silný dojem a po návratu do USA se z něj stal zastánce politiky nevměšování do evropských záležitostí. Lindbergh začal opět veřejně vystupovat několik týdnů po začátku blitzkriegu. V pravidelné rozhlasové relaci zdůrazňoval, že není potřeba se do válečného konfliktu vměšovat, jelikož „bílá rasa“ není v tomto případě v ohrožení. Bílí bojují proti bílým a Amerika by je měla nechat, aby si své spory vyřešili samy.
Podle Churchwell není pro ospravedlnění těchto názorů možné argumentovat tím, že izolacionisté neměli o rozsahu brutality nacistického režimu ponětí. Jak dosvědčují dobové články, novináři a tím pádem i jejich čtenáři o krvavé perzekuci Židů a politických odpůrců nacismu od začátku věděli. Lindbergh se stal hlavní tváří jedné z nejvýznamnějších protiválečných organizací America First Committee, jež měla v době své největší popularity až osm set tisíc členů. Jejím podporovatelem byl v té době dokonce i Sinclair Lewis. Manželství s Dorothy Thompson se rozpadlo a oba stáli na opačných stranách barikády. Důvěryhodnost Lindbergh definitivně ztratil v momentě, kdy začal veřejně ventilovat své antisemitistické názory. Definitivní konec snahám Lindbergha a America First Committee znamenal až útok Japonců na Pearl Harbour.
Návrat Ameriky především
Význam pojmu americký sen se po druhé světové válce dramaticky proměnil. V souvislosti s novou dominantní rolí Spojených států v poválečném světě bylo odteď heslo především symbolem sociální mobility a nekonečného pokroku. Základem americké demokracie se stal kapitalismus podporující svobodu podnikání a individualismus. Americký sen se stal ideologickou zbraní studené války a reprezentoval americkou prosperitu a morální nadřazenost. Pojem v jeho původním smyslu znovu vytáhl na světlo světa až v roce 1963 Martin Luther King a poprvé do něj začlenil i černošské obyvatelstvo. America First naopak upadlo v zapomnění a pojem přežíval pouze mezi členy tajně operujícího Ku-klux-klanu a jiných fašistických a neonacistických organizací na absolutním okraji americké společnosti. Na scénu tento slogan vrátil až konzervativec Pat Buchanan během prezidentské kampaně v roce 1992. Hájil patriotismus a nový nacionalismus, jenž by stál v opozici k nově posilujícím nadnárodním strukturám – například i Evropské unii. Buchanan se o prezidentský úřad pokoušel znovu v roce 2000, když kandidoval za nově vzniklou Reformní stranu Spojených států amerických. Tehdy o kandidatuře za stejnou stranu prý uvažoval i Donald Trump. Stál proti Buchananovi, kterého označoval za hitlerovce, antisemitu a rasistu, ale nakonec do prezidentské kampaně nevstoupil. O šestnáct let později však už ano – a zvítězil. Jeho hlavním politický slogan zněl America First. Kniha Sarah Churchwell přitom jednoznačně poukazuje na propojení tohoto hesla se šovinistickými, neonacistickými a rasistickými tendencemi. Že se Donald Trump rozhodl použít právě toto heslo, prostě není náhoda.
Když Trump prohlásil americký sen za mrtvý, nemohl tušit, že o původních ideálech pojících se k tomuto proslulému pojmu budou hovořit jeho noví političtí oponenti z řad Demokratické strany. Právě to totiž dělají demokratičtí socialisté v čele s Berniem Sandersem a Alexandriou Ocasio-Cortez. Americký sen v jeho poválečném významu, založený na individualismu a neomezeném kapitalismu, je možná skutečně mrtvý. Američané ho dnes chtějí naplnit novým obsahem.
Autor je spolupracovník redakce.