Foto Pixabay, CC0 1.0
„Superbohatí svou nerovností a politickou mocí natolik převyšují a překonávají ostatní, že je rozumné si myslet, že jsou mezi ostatními jako bůh mezi lidmi. Města, která jsou spravována demokraticky, by měla tyto lidi odsunout, tj. poslat je do vyhnanství, neboť taková města se snaží a usilují o rovnost všech,“ píše ve 14. století v překladu Aristotelovy knihy Politika francouzský scholastický učenec, teolog a biskup Mikuláš Oresme.
Z nedávno zveřejněného žebříčku Forbes nejbohatších lidí v Česku se ukázalo, do jaké míry těžili ze současné polykrize zejména ti nejbohatší. Předčilo to veškerá očekávání. Například Daniel Křetínský s Pavlem Tykačem těžce „vycashovali“ energetickou krizi. Zatímco zbytek společnosti, a to se ve velké míře týkalo také střední třídy, stál na pokraji propasti dluhové spirály, nebo do ní rovnou spadl, oba miliardáři za sebou mají nebývale úspěšný rok.
Bernardo Davanzati o století a půl později označil v jednom ze svých spisů peníze jako „druhou krev“ – krev státního zřízení.
„Celou zimu jsem mrzla, topila jsem málo, myla jsem se jen rychle pod sprchou, a to ještě jen ve vlažné vodě. Nádobí jsem myla ve studené vodě a šetřila jsem, co to šlo. Bála jsem se, že účet za plyn bude takový, že mi kluci řeknou, ať už se na to vykašlu a odjedu odsud, jenže já nemůžu. Ještě jsem jim to neřekla, tak tam hlavně nepište moje jméno, ani kde bydlím,“ upozorňuje redaktorku Alarmu Sašu Uhlovou jedna ze zpovídaných žen na svoji těžko řešitelnou situaci v reportáži o energetické chudobě. Nedoplatek za plyn přišel ve výši 62 tisíc, což jsou peníze, které ušetřené nemá. Je to jen jeden z mnoha příběhů, který současná kombinace různých druhů krizí přinesla. Na druhé straně společenského spektra se však slaví. Pavel Tykač si za extra příjem pořídil fotbalový klub Slavia Praha. Bude tak soupeřit s Křetínským, který vlastní konkurenční pražský klub Sparta, pomyslně také na sportovním poli. Pokud bychom se podívali na to, jak superbohatí těží z krizí na globální úrovni, můžeme si vzít za příklad hned toho nejbohatšího. Jeff Bezos, který patřil už před začátkem pandemie covid-19 k nejbohatším lidem na této planetě, zaznamenal pár měsíců po začátku pandemie neuvěřitelný růst svého jmění. Podle studie Oxfam vydělal Jeff Bezos od března do srpna 2020 tolik peněz, že by mohl vyplatit všem zaměstnancům Amazonu, což činí zhruba 876 000 lidí, jednorázový bonus 105 000 dolarů, a jeho majetek by zůstal stejný, jaký měl před začátkem pandemie. Je zřejmé, že bohatí lidé jsou vůči současným krizím nejen odolní, ale také využívají jejich dopadů k ještě většímu obohacení.
Jaká je ale role bohatých a superbohatých v lidské společnosti? Jakou roli měli bohatí v minulosti? Byli nedotknutelní, jak si občas představujeme? Nebo jejich postavení záviselo na tom, jak společnost z jejich bohatství mohla benefitovat? A co všechno si z toho můžeme vzít s ohledem na současnou situaci? Na tyto otázky se snaží odpovědět ve své nové publikaci As Gods Among Men (Jako bohové mezi lidmi) italský historik hospodářských dějin Guido Alfani. Svůj vztah k bohatým totiž řešily lidské společnosti od starověku.
Středověk, zrod finančních elit
Jejich role byla v každé společnosti samozřejmě vnímána jinak. Alfani si však všímá toho, že od starověku až do druhé poloviny 20. století byla existence bohatých tolerována do té míry, dokud v případě potřeby poskytovali své soukromé finanční zdroje. Jednalo se zejména o situace, kdy města či státy zachvátila finanční krize, nemoci, hladomor nebo válka. Pokud tak nečinili, jejich přítomnost ve společnosti postrádala jakýkoliv smysl.
Od středověku byli bohatí považováni za hříšné a bylo jimi opovrhováno. Věřilo se, že jejich duše nebude spasena. O to víc museli bohatí poskytovat své finanční zdroje církvi, aby měli aspoň nějakou šanci na spásu. Posmrtný život byl v tehdejší době považován za mnohem důležitější než ten pozemský. To souvisí s tzv. komerční revolucí v 11. století, kdy se začínala etablovat v Itálii a Byzancii nová komerční ekonomika, která se začala postupně šířit i do dalších oblastí v Evropě. K hlavním postavám této revoluce patřili kupci, kteří se specializovali především na mezinárodní obchod. První finanční centra v Evropě se objevila ve Florencii, kde se rody Bardi, Peruzzi a Acciaiuoli etablovaly nejprve na poli mezinárodního obchodu, aby se později vrhly do bankovnictví. Finanční krach a následná morová epidemie v polovině 14. století poté otřásla bankovním sektorem a umožnila nástup nové dominantní síly – rodiny Medici. Co však Medicejům pomohlo se plně etablovat, bylo to, že jejich finanční pomoc odvrátila krach Florencie v roce 1434. Od té chvíle také vzrostly jejich filantropické aktivity a podpora umění a architektury.
Bohatí byli tolerováni panovnickou a církevní mocí, jelikož jí poskytovali tolik potřebné peníze na financování aktivit, zejména těch válečných. Dluhy, které měly panovnické domy u bohatých věřitelů, často nebyly nikdy splaceny. Přesto takové utrácení bohatým lidem dávalo smysl. Finanční pomoc politickým aktérům totiž otevírala dveře k dalším byznysovým možnostem na úrovni, o které by se jim jinak mohlo pouze zdát. Zároveň se postupně bohaté rody dostávaly i personálně do politických kruhů, což jim zajišťovalo další nevyčíslitelné výhody.
Kapitalismus jako víra
Postoj k bohatým se začal měnit na konci středověku. Bohatí a superbohatí získali ve společnosti své právoplatné místo. Bohatství a bohatí lidé začali být vnímáni jako důležitá součást komunity, bez které nemůže civilizace prosperovat. Františkánský teolog Bernardin Sienský například popisuje peníze jako „přirozené teplo“ města. Jeho správný koloběh byl podle něj potřebný k tomu, aby zabránil šířením sociálním neduhům. Bernardo Davanzati o století a půl později označil v jednom ze svých spisů peníze jako „druhou krev“ – krev státního zřízení.
Jestliže se na počátku tzv. komerční revoluce od 11. století hovořilo o bohatých jako o nebezpečí, které může destabilizovat celou společnost, v 15. století se nový společenský řád už etabloval a bral bohaté za svou nedílnou součást. Na bohaté nebylo nahlíženo pouze jako na prospěšné, ale také jako na ctnostné jedince. Úspěšný obchodník musel být čestný, protože jinak by si nikdy nemohl vymoci u ostatních lidí důvěru, díky které mohl zbohatnout. Obchodníci přestali být považováni za hříšníky, ale považovali se nově za ctnostné a schopné individuality.
Max Weber ve svém slavném pojednání o protestantské morálce a kapitalismu spojuje vznik kapitalismu s reformací, kdy protestanti, zejména následovníci doktríny Jana Kalvína, byly vedeni k aktivnímu rozvíjení materiálního bohatství. Podle kalvinistické ideje predestinace měl již každý jedinec předem určeno, zdali bude jeho duše spasena, či nikoliv. Materiální úspěch na pozemském světě byl podle této ideje dokladem toho, že takoví jedinec byl zvolen ke spasení. Podle britského historika Richarda H. Tawneyho však byl vztah reformace a kapitalismu obrácený. Nikoliv reformace dala vzniknout kapitalismu, ale kapitalismus dal vzniknout reformaci. Podle něj protestanti adoptovali již existující kapitalistickou etiku do své doktríny, která upřednostňovala vydělávání peněz a akumulaci bohatství.
Boj o moc
Od konce 18. století dochází k určitému překročení pomyslného prahu, kdy majetkové nerovnosti byly vnímány jako problematické pro další existenci společnosti. Rozpravu o původu nerovnosti mezi lidmi od Jeana-Jacquese Rousseau můžeme považovat za první signál, že došlo k překročení snesitelnosti majetkové nerovnosti. Odstranění majetkových nerovností, zrušení aristokratických privilegií a požadavek na politickou rovnost byly také hlavní motivy francouzské revoluce. Majetková nerovnost však tehdy teprve nabírala na obrátkách. V souvislosti s průmyslovou revolucí došlo postupně k bezprecedentnímu nárůstu majetkové nerovnosti v Evropě do té míry, že v předvečer první světové války dosáhla historického maxima. Dnes, o sto let později, se po období zmírnění majetkových nerovností, zejména po druhé světové válce, opět tomuto historickému maximu blížíme.
Podle středověkých představ vytvářela existence bohatých a superbohatých zdroj destabilizace. Mikuláš Oresme, jehož citát jsem vybral na úvod tohoto textu, během svého překladu a adaptace Aristotelova díla Politika došel k závěru, že superbohatí by měli být ze společenství vyhnáni, protože jejich ekonomická moc je tak velká, že by mohli celou společnost ovládat také politicky. Pokud je společnost řízena demokraticky, neměli by v ní superbohatí existovat. V Itálii se ve 13. století pro tyto účely zaváděly tzv. zákony proti magnátům. Pro Oresmeho bylo však vyhnání superbohatých extrémním prostředkem. Preferoval spíš cestu, kdy samotný systém zamezí tomu, aby kdokoliv mohl akumulovat tak obrovskou moc a bohatství ve svých rukou. Oresme tudíž navrhoval, aby se zavedl strop bohatství, kterého může jedinec dosáhnout.
Bohatí však po staletí chápali svoji roli v systému a v dobách krize podávali záchrannou ruku v podobě bezmezných soukromých finančních zdrojů. V dnešní době jsme však svědky úplného opaku. Bohatí nejenom, že se nepodílí na vyrovnání se s důsledky krizí, ale naopak krize, které sami svým jednáním zapříčinili, jako v případě finanční krize roku 2008, museli sanovat obyčejní lidé. „Dříve bylo riziko veřejného dluhu privatizováno, ale nyní jsou soukromá rizika kolektivizována,“ píše Alfani ve své knize. Následně dodává: „Z dlouhodobého hlediska je tato situace více než paradoxní. V době, kdy by obrovské bohatství nahromaděné v rukou několika málo lidí umožňovalo skutečně výjimečnou velkolepost, se bohatí vyhýbají společenským funkcím, které od pozdního středověku museli plnit. Nejsou již ochotni přispívat svými prostředky na potřeby kolektivu, a to ani v dobách krize, a svou skutečnou velkolepost a z ní vyplývající politický vliv skrývají za zástěnou neutrální a antiseptické filantropie.“ Přičemž mecenášství, charitativní finanční příspěvky a filantropii považuje autor za jednu z mnoha strategií, jakými se bohatí a superbohatí vyhýbají tomu, čím by společnosti přispěli nejvíce – placení daní.
Proč však bohatí odmítají platit větší daně? Nemusí za tím vždy stát pouze chamtivost. Velká část bohatých prostě nevěří státu a vládám, že by s jejich prostředky nakládaly lépe než oni sami. Proto raději založí vlastní nadaci, darují finanční prostředky charitě nebo založí think tank, jenž často slouží jako propagandistický nástroj k hájení jejich zájmů místo toho, aby peníze poskytly k účelům státního přerozdělování.
Sami si tím ale podrývají vlastní pozici ve společnosti, která je toleruje do té doby, dokud může z jejich bohatství benefitovat. Zároveň tím podrývají samotné demokratické fungování. Pouze prostřednictvím placení daní umožňují ekonomické elity politickým reprezentantům, které si ve svobodných volbách vybírají občané, aby uskutečňovali své vize, na jejichž základě byli do úřadu zvoleni. Pokud tomu tak není, můžeme vůbec hovořit nadále o demokracii?
Autor je redaktor Alarmu.