Chcete rušit rodinu? Asi vám přeskočilo!

Na pulty knihkupců se dostal překlad manifestu Zrušte rodinu, který sepsala akademička Sophie Lewis. Ta se otevřeně hlásí k radikálně levicové politické agendě. Pouhý název dokázal pobouřit sociální sítě natolik, že mnozí diskutující nahlas volají po odebrání dětí všem, kteří takovou knihu prodávají nebo s podobnou myšlenkou sympatizují. Takový postoj se pojí se snahou smést knihu ze stolu s poukazem, že autorka „určitě žádné děti nemá“. Podobná kritika je povrchní, ustrašená a může společnost jednoduše připravit o zajímavé myšlenky. Politický manifest Sophie Lewis totiž poukazuje hned na několik zásadních společenských faktorů, které se pojí se zkušeností rodičovství. Míří navíc na naprosté základy sociálních vazeb a právě v tom je provokativní.

Osobně jsem si uvědomil klíčovou podstatu biologické a sociální reprodukce v globálním měřítku ve chvíli, kdy jsem se setkal s radikální ekologickou agendou omezení porodnosti ve jménu ochrany přírody. Argumenty hnutí BirthStrike jsou jednoduché: lidstvo je přemnoženým živočišným druhem, který vybudoval civilizaci stojící na plundrování planety. Životy našich potomků nejenže zvýší hrozbu pro klimatický systém, ale naše děti budou navíc žít v situaci katastrofického zhroucení přírodního řádu. Naprosto logické důvody pro odmítnutí rodičovské role však u mě narazily na hluboce existenciální a znepokojivé otázky. Pokud nenaplním svoji lásku k partnerce početím dítěte, které budu milovat, učit a provázet jeho prvními zkušenostmi se světem, nezůstane můj život tragicky nesmyslný? Jakou hodnotu pak má planeta, kterou zachráníme za cenu, že se vzdáme vlastních potomků? „Manifest za péči a osvobození“, podtitul knihy ignorovaný jejími kritiky, je svéráznou odpovědí na tyto klíčové otázky naší generace. Rozhodně ale nevolá po světě bez matek a otců.

Mýtus přirozenosti

Četba politických manifestů radikálních politických myslitelů, mezi které Lewis rozhodně patří, připomíná v mnohém scénu z kultovního snímku Matrix, v níž hlavní postava Neo volí, jestli spolkne červenou pilulku, která mu „umožní vnímat ubohou realitu za světem, který nám byl nastrčen před oči, abychom neviděli pravdu“, nebo si ponechá své falešné vědomí. Radikalismus Sophie Lewis snadno čtenáře vede k odmítnutí myšlenek, které nemilosrdně rozkopávají základní životní jistoty a rodinný krb, který jsme si vysnili jako naplnění ideálu klidu a bezpečí. Nicméně útok na něj vychází z vědeckého poznání více, než se nám na první pohled může jevit.

Praxe, kdy veškerá péče o děti leží pouze na bedrech jejich biologických rodičů, vede k neustálému odkládání důležité občanské angažovanosti v lokálních komunitách a k netečnosti vůči klíčovým problémům moderní společnosti.

Připomeňme teorii o sociální konstruovanosti reality, která se stala jedním ze základních paradigmat sociálních věd. Její autoři Peter L. Berger a Niklas Luckman tvrdí, že náš selský rozum je důsledkem tzv. primární socializace, kterou zažíváme v rodinách. Právě tam se nám spolu s vývojem našich těl a myslí vštěpuje základní představa o mezilidských vztazích, morálce, hodnotách a vzorcích chování. Lewis tak v souladu s touto teorií upozorňuje, že kapitalismus se stal naším matrixem.

Dávno před tím, než dětem názorně vysvětlíme, že je necháváme samotné a odcházíme do práce, abychom vydělali „penízky“ na hračky, jídlo a další věci, už vnímají, jak náš žitý svět ovládají zásady směny, a to včetně partnerských vztahů. Odměnou za takzvané nezlobení, tj. disciplinaci sebe samých, je jim pochvala rodiče, jeho čas, pozornost, sladkost nebo hračka. V tu chvíli uzavírají svůj první obchod v životě a mentalita kapitalismu se jim stává vlastní. Zkušenost, že se vše musí vykoupit sebezapřením, získávají možná až příliš brzy.

Červená pilulka feminismu

Na rozdíl od dystopického světa sester Wachovských jsme si svůj Matrix stvořili sami. Zakořeněná představa nukleární rodiny počítá s partnerstvím osob opačného pohlaví, které zplodí syna a dceru. Všichni spolu harmonicky žijí v rodinném domě, vlastní automobil a život jim zpříjemňuje pes, nejlepší přítel člověka. Tento model je ale výsledkem vývoje sociálních struktur, a je tedy ryze lidským výtvorem. Lidé, kteří do něj nezapadají, jsou příznačnými chybami v matrixu, které můžeme snadno ignorovat, a dlouhodobě jsme to i dělali.

Jsou to právě queer lidé, o nichž Sophie Lewis tak často ve svém manifestu píše a které vnímá jako naději, že alternativa k tomuto strnulému a elitářskému modelu soužití existuje. Tento ideál totiž není pro každého a snahy o jeho dosažení stály konkrétní jedince ohromné oběti a sebezapření. Nahromaděná frustrace je pak často vedla do toxických vztahů provázených různými formami agrese. Není náhoda, že oběti domácího násilí tají svoje utrpení tak dlouho, jen aby zachránili image napohled ideálního manželství. Jak vypadá každodenní boj o vlastní důstojnost, pokud se narodíte jako chyba v matrixu, můžete zjistit například četbou niterných zpovědí francouzského spisovatele Édouarda Louise.

Konstruovanost této rodinné idylky dokazuje i fakt, že obránci tzv. tradiční rodiny nejsou schopni příliš srozumitelně vysvětlit, jaký neměnný ideál vlastně hájí. Historiografie a antropologie při výzkumu každodenního života v minulosti jednoznačně odmítla představu, že je jakákoliv konkrétní forma soužití pro člověka přirozená. Francouzský historik Philip Aries v roce 1960 přišel s tezí, že pojem dětství je konstruktem moderní éry a náhled na dítě a obecně rodinné hodnoty se v období feudalismu velmi lišil od toho, jak je evropská společnost vnímala v druhé polovině 20. století. Připomeňme, že některé starověké společnosti dokonce děti rituálně obětovaly, a to se souhlasem jejich rodičů.

Stačí se seznámit s daty historické demografie, aby bylo zjevné, že model tradiční rodiny tváří v tvář realitě neustálého ohrožení smrtí prostě nemohl fungovat. Vyplývá z nich, že vysoká dětská úmrtnost i běžná realita smrti rodiče v průběhu dětství potomků v předmoderní době často zamíchala s rodinnými konstelacemi. Macecha, zlá utiskovatelka nevlastních dětí na úkor jejích vlastních potomků, se stala archetypální postavou středoevropské kultury. Překvapivé mohou být také výsledky práce historika Jaroslava Čechury, který zkoumal sexuální život českých venkovanů v barokní éře. Jeho závěry, popisující často velmi nestandardní projevy sexuality, přesvědčivě narušují bukolický obraz poklidného rodinného života předmoderních vesničanů. Ve své knize Sex v době temna například zmiňuje ženu žijící v polovině 17. století, která počala s různými muži tři nemanželské děti a poté se po letech oficiálně vdala. Podobný přístup k sexualitě a rodině byl sice vnímán jako morálně problematický, ale nikoliv ojedinělý, Navíc se těmto nonkonformním jedincům dostalo mnohem menšího odsouzení okolí, než bychom čekali.

Přijmeme-li zjištění Clifforda Geertze, jednoho z předních světových antropologů, který tvrdil, že „člověk je zvíře zavěšené do pavučiny významů, kterou si samo upředlo“, otevřeme si dveře k cestě za vlastní emancipací. Ona pavučina je totiž jen našim vlastním výtvorem a můžeme ji kdykoliv upravit či shodit a vybudovat znovu. Otázka přirozenosti rodičovství se točí kolem biologických pojmů početí, porodu a kojení. Jak budeme se svými potomky žít, co je budeme učit a jak jim budeme projevovat lásku a péči, to závisí jen na člověku a jeho vztahu ke světu.

Sophie Lewis jasnozřivě vidí, že „v případě familiality se latentními zárodky utopie zdají být vzájemná péče, provázanost a pocit sounáležitosti. To jsou masové tužby pohřbené v rakvi s cedulkou ‚výlučnost‘, ‚šovinismus‘, ‚rasa‘, ‚vlastnictví‘, ‚dědičnost‘, ‚identita‘, ‚soutěž‘. Tyto záblesky ideální verze rodinných hodnot zadušené každodenním životem může zahlédnout každý.“ Tato snaha odstranit překážky bránící nám ve svobodném projevu péče a sounáležitosti bez nátlaku systému je fascinující vizí, na které může stát naše budoucnost.

Stejně musíme změnit všechno

V rozhovoru pořízeném u příležitosti vydání manifestu Zrušte rodinu Sophie Lewis poznamenala: „Svět je v plamenech, tak proč bychom nemohli předkládat utopické návrhy?“ Na první pohled se může zdát, že tato věta odsouvá celé její uvažování o překonání rodiny jako sociální instituce do sféry snění umožněného pocitem zmaru nad neodvratným koncem civilizace. Důkladné čtení jejího spisu však jednoznačně ukazuje, že je tomu právě naopak. Pokud ze současných krizí chceme vyjít jako vítězové žijící ve spravedlivější, citlivější a udržitelnější společnosti, musíme ohledávat utopické návrhy a brát jejich případnou realizaci vážně.

Žijeme v absurdním světě. V planetárním měřítku máme obrovské problémy s udržitelností, protože extenzivní výroba a spotřeba devastuje přírodní zdroje. Navzdory všem válkám a genocidám se může zdát, že 20. století bylo naprostým triumfem živočišného druhu homo sapiens. Příroda je vykořisťována jako nikdy dříve, máme technologie informačně propojující celý svět zaplavený různými výrobky. V zemědělství pracuje oproti minulosti droboučký zlomek populace, a přesto jsou evropské a americké supermarkety plné jídla a lidé zde bojují s obezitou, protože jedí příliš mnoho. Málokdo by však mohl říct, že žije sen nekonečné hojnosti. Relativně zajištěná střední třída globálního severu je zapřažena v kultu práce, které obětuje své životy v tlaku na stále vyšší produktivitu, zatímco obrovská masa neprivilegovaných obyvatel globálního jihu bojuje se zoufalou chudobou prohlubovanou tvrdými dopady klimatické krize.

Na osobní rovině to pak vypadá následovně. Bojujete sami se sebou, abyste ze sebe dostali vyšší pracovní výkon, a sníte o koupi nesmyslně předraženého panelákového bytu a zároveň cítíte autentický smutek nad situací těch, kteří nemají ani přístup k pitné vodě, a doufáte, že pár stovek pro Člověka v tísni pomůže alespoň někomu. Celá situace vám přijde o to absurdnější, že John M. Keynes, jeden z klíčových ekonomů 20. století, již v roce 1930 zjistil, že nejpozději na konci 21. století bude při tehdejším tempu růstu ekonomiky lidstvo osvobozeno od jakéhokoliv nedostatku. Zatímco technologie překonala Keynesovo očekávání, většina z nás je pocitem nedostatku hnána k sebedestruktivnímu pracovnímu tempu či dokonce k ochotě riskovat život na nebezpečných migračních trasách nebo v naprosto nesmyslných válkách.

Péče o děti nám nedovoluje řešit problémy, které je jednou zničí

Průzkumy veřejného mínění nasvědčují tomu, že většina z nás si plně uvědomuje neudržitelnost a absurditu tohoto systému a vnímá klimatické změny jako zásadní problém. Jak je možné, že s tím neděláme téměř nic? Sophie Lewis přináší nekompromisně přímou odpověď: „Ti, kteří se rodinným štěstím tak nonšalantně ohánějí, zapomínají, že v jeho prazákladu stojí celá podstruktura obětí, potlačování, vytěsňování, strpěných a odepřených rozhodnutí, využitých a ztracených příležitostí, vyvažování většího a menšího zla.“ Společnost si uvědomuje problémy, kterým čelí, ale jako jednotlivci vždy volíme menší zlo a raději upřednostníme péči o rodinu, odložíme velké starosti, ignorujeme varovné signály médií a věnujeme se svým dětem, protože jsme na jejich výchovu zoufale sami.

Právě závazky k těm, které milujeme, nás nutí akceptovat bizarní stav, kdy technologie navyšují naši produktivitu, ale místo toho, abychom měli více času na projevy sounáležitosti s okolím, stále více pracujeme, abychom si mohli dovolit základní zajištění. Na veřejné aktivity kultivující naši společnost často nezbývá čas ani energie. Praxe, kdy veškerá péče o děti leží pouze na bedrech jejich biologických rodičů, vede k neustálému odkládání důležité občanské angažovanosti v lokálních komunitách a k netečnosti vůči klíčovým problémům moderní společnosti. Váš zaměstnavatel ničí planetu nebo se chová nespravedlivě k neprivilegovaným? Není těžké uhodnout, proč s tím nic neděláte. Kolektivní způsoby, jak vychovávat děti a materiálně je zajistit, po kterých volá Sophie Lewis, by umožnily nevylučovat rodiče z práce pro dosažení udržitelné společnosti. Nabízely by jim větší míru svobody a zároveň by umožnily zažívat radost z kontaktu s dětmi i těm, kteří vlastní potomky mít nemohou nebo je nechtějí.

Mnohé čtenáře manifestu naprosto pobouří, až se seznámí s maximalistickou vizí autorky, tvrdící, že „to, co by však z našich domů udělalo domovy – v novém, opravdovém, obecně sdíleném smyslu slova –, je jedině praxe celoplanetární revoluce“. Odhlédneme-li od extrémně provokativního marxistického jazyka a tento závěr promyslíme, zjistíme, že odsouzení za ideologií pokřivené fantazírování o romantickém povstání mas na barikádách si nezaslouží. Například tuzemský odborník na vzdělávání Bohumil Kartous, jehož těžko můžeme podezírat z touhy po marxistické revoluci, se vysmívá českému školství za to, že „veze děti na parním stroji do virtuální reality, a ještě jim tvrdí, že je to pro ně prospěšné“. Faktem je, že netušíme, v jakém světě budou děti za pár desítek let žít, a snít o tom, že se tato neodvratná celoplanetární změna – jazykem Lewis „revoluce“ – podaří a přinese laskavější verzi společnosti, proto není vůbec od věci.

Tažení proti majetnické lásce

Dnes se může zdát pobuřující, že právní ochrana dětí před týráním se například ve Spojených státech rozvíjela až s jistým časovým posunem za podobnými předpisy na ochranu zvířat. Právě argument, že jednání, které je legální vůči dětem, by bylo vůči zvířatům protizákonné, rozhýbal mechanismy vedoucí ke změně tehdejší legislativy. V roce 1874, ve zlaté éře neomezeného liberálního kapitalismu, proběhl soudní případ týrané devítileté Mary Ellen Wilson, kterou její pěstouni věznili v děsivých podmínkách. Soud se odhodlal situaci řešit až ve chvíli, kdy American Society for Prevention of Cruelty of Animals upozornila, že zacházení, které musela Mary snášet, by bylo protiprávní, pokud by mu byl vystaven pes či kůň.

Přestože rodič už nemůže se svými dětmi zacházet, jak se mu zlíbí, „přiměřené fyzické tresty“ obhajuje v české společnosti podle sociologických a lékařských výzkumů více než padesát procent rodičů a jedna třetina své potomky bije pravidelně. Až příliš dlouho totiž společnost nedokázala problematizovat kapitalistickou mentalitu definující postavení dětí jako výtvorů svých rodičů. Dodnes je zkrátka vnímá v zásadě jako jejich majetek, nad kterým mají téměř neomezenou moc a zároveň za ně mají veškerou zodpovědnost.

Přesně tento vztah, přetrvávající v našem kolektivním vědomí, manifest Zrušte rodinu tvrdě kritizuje. Jeho autorka je v tomto tažení proti majetnicky definovaným vztahům hluboce inspirována radikálně levicovou intelektuálkou Alexandrou Kollontaj, která ve svých klíčových spisech Okřídlený éros a Rodina v komunistickém státě volá po osvobození všech forem lásky z pout buržoazní morálky. Již ve dvacátých letech, kdy byly tyto spisy publikovány, její myšlenky vyvolaly zděšení a mělké odsudky za propagaci volné lásky ztotožňované s prostou promiskuitou.

Něco takového však sama Kollontaj odmítala a vyhlížela novou formu „rudé lásky“ umožňující novému socialistickému člověku milovat jak kolektivní lidství, tak konkrétní osoby. Tím, že se Lewis nekompromisně přihlásila právě ke Kollontaj, proti sobě nevyhnutelně popudí neskutečné množství čtenářek a čtenářů. Jako historická postava je totiž známá zejména pro svoji aktivní účast v ruské bolševické revoluci a schvalování rudého teroru, a to přes její spory s Leninem ohledně definice feminismu. Lewis však zajímají spíše nikdy nenaplněné vize ideálních socialistických vztahů a volá stejně jako Kollontaj po nahrazení rodiny upřímným soudružstvím.

Za bezpodmínečnou lásku

Kritika majetnického vztahu k dětem probíhá i na méně revoluční úrovni a stala se základním pilířem moderních výchovných přístupů. V mainstreamové rodičovské příručce psané českými psycholožkami s názvem Respektovat a být respektován se například dočteme, že mocenský přístup k výchově vytváří problematické vzorce poslušnosti a zneužívání postavení, které autorky vnímají dokonce jako hrozbu pro demokracii. Zároveň však nesmíme zapomínat, že právě tyto nezdravé hierarchické vzorce jsou základem naší společnosti sociální a symbolické nerovnosti, a respektující přístup k výchově tak může mít potenciálně systémově podvratný nádech.

Sophie Lewis dokonce uvádí jako jeden z příznaků zvyšující se míry společenské akceptovatelnosti abolicionismu vůči rodině rostoucí zájem o unschooling, který je postaven na solidaritě s dítětem a radikálním rozhodnutí rodičů nesvěřit své dítě do péče škole vnímané jako spíše disciplinační než vzdělávací instituce. Mnozí rodiče touží dopřát svému dítěti od narození dostatek přímé lásky a péče. Matky jsou stále ochotnější vnímat potřeby dítěte, odmítat jeho separaci a přiklonit se ke kontaktnímu rodičovství. Mnohé z nich by jistě toužily po stavu, který Lewis popisuje jako opravdovou solidární lásku. Jsou nicméně stále pod tlakem systému, který je zrazuje od hlubokých projevů lásky a péče s poukazem, že své děti „rozmazlí“ a nepřipraví na krutou realitu tohoto světa. Zároveň se ve své situaci naprostého přetížení, obrovských nároků na výkon a sociálního vyloučení života s dítětem poznají v následujícím tvrzení: „Láska často slouží zájmům vládnoucí třídy, protože ji lze využít jako páku ke snížení mezd (vždyť to přece neděláš pro peníze), nebo dokonce jejich úplnému odepření (dělej, co miluješ, a už nikdy v životě nebudeš muset pracovat). Genderově příznakové přikázání pečovat ‚z lásky, ne pro peníze‘ zastírá zdrcující, repetitivní, neviditelné, vysávající a omezující prvky práce, která souvisí s budováním domovů jakéhokoli druhu.“ Láska je nejen zneužívána k zachování systému, který je pro mladé rodiny stejně jako pro klima a celou planetu absurdně nevýhodný, ale také je nakonec potlačována představou, že je nutné děti naučit žít v tomto systému, kde nezištná láska nemá místo.

Ve chvíli, kdy i hlava katolické církve, jedné z nejkonzervativnějších institucí na světě, kritizuje kapitalismus jako neudržitelné sobectví, podporující hamižnost vedoucí k destrukci, patrně nazrál čas k tomu, abychom se mentálně otevřeli programům radikální společenské změny. Jakkoliv se nám nyní mohou zdát utopické, mlhavé a v zásadě neproveditelné. Manifest vyzývající k tomu, abychom v budoucnu skloubili péči a emancipaci, bychom měli důkladně promyslet. A to i přesto, že provokativně tvrdí, že lze překonat rodinný model, který jsme v neoliberální éře postavili do pozice zlatého telete.

Sophie Lewis ve svém uvažování vychází z jednoho základního přesvědčení, které ovšem nepojmenovává. Věří, že se člověk v zásadě rodí jako dobrý, solidární tvor, kterého nespravedlnost systému, v němž je nucen žít, velmi často frustruje natolik, že si svůj hněv a potlačené touhy vybíjí násilím vůči těm, kteří jsou po ruce a nad kterými má moc. Proto prosazuje spíše než zrušení rodiny její dialektické překonání, které v nové podobě lidských vztahů zachová krásu rodičovství a zároveň odstraní toxické stránky našich nejbližších sociálních pout. Heslu „každý, kdo miluje své rodiče, by měl usilovat o zrušení rodiny“ tak můžeme rozumět jako volání po takové formě společnosti, kde míra systémového tlaku bude natolik nízká a svoboda projevu tužeb jednotlivce natolik vysoká, že nebude docházet k situacím, v nichž se budou zraňujícím způsobem podepisovat na nejbližších.

Autor je historik.