Foto Glenn Davidson, Flickr, CC BY-SA 2.0
Slovem „killer“ bývá v korporátním slangu označován člověk, který je vysoce efektivní, ambiciózní a úspěšný ve svém oboru. Všechna použitá adjektiva sedí na protagonistu nového Fincherova filmu. Vysportovaný muž se soustředěným výrazem dostává zakázky od neznámých kryptomiliardářů, kteří potřebují, aby za ně někdo udělal špinavou práci. Lítá kvůli nim ze státu do státu. Dny a noci tráví v hotelích, na letištích a jiných podobně neosobních „nemístech“. Nemá žádný domov, který by si mohl vybavit nábytkem z Ikey.
Nemá ani jméno, minulost nebo vlastní styl oblékání – ten aktuální okopíroval od německých turistů. Postavu Michaela Fassbendera, který je pro roli zaťatého, nikdy nemrkajícího selfmademana jako dělaný, tvoří série mechanicky opakovaných akcí a reakcí a omílání citátů. Jedno, jestli z bestsellerů pro podnikatele, nebo z Pepka námořníka. Nepoznáte rozdíl: „Jsem, jaký jsem.“ „Bojuj, jen když jsi za to placený.“ „Drž se plánu.“ Jeho identita se rozplynula v práci, kterou vykonává. Je zabijákem. Ne ale pouze v přeneseném významu.
Užitečný idiot
Mužovo portfolio je představeno během titulkové sekvence odkazující k Fincherovu kultovnímu krimi thrilleru Sedm. V krátkých detailních záběrech vidíme různé metody vražd. Střelné zbraně, smrtící injekce, jedovatý had, fén ve vaně… Jak zabiják prozrazuje v mimoobrazovém komentáři, který nám po celý film zpřístupňuje jeho sociopatické myšlení, nejradši má kontaktní práci, při které může zapojit svou kreativitu. Jenomže trh se proměnil. Doba manuálně schopných mužů a žen činu pomalu odeznívá.
Novinka amerického filmaře má svým cynismem a antikapitalistickým sentimentem nejblíž ke Klubu rváčů. Jenomže v něm byl ještě možný vzdor proti systému.
Kdo chce zůstat ve hře, musí být především technicky zdatný, pravidelně si kontrolovat tep na chytrých hodinkách a umět používat aplikace od Googlu, Amazonu a dalších obřích technologických společností, které nás s příslibem větší svobody okrádají o soukromí. Vlastní smysly a intelekt nestačí. Fassbenderův zabiják je potvrzením teze, že technologie proměňují náš charakter. Pro lidi nemá žádné pochopení, jedná s nimi s chladnokrevností počítače. „Soucit je slabina,“ zní část mantry, kterou si umanutě opakuje.
První z šesti stylisticky mírně odlišných kapitol se odehrává v Paříži, převážně v opuštěné WeWork kanceláři, ideálním prostoru pro provedení vraždy. (Alespoň od doby, co majitelé Airbnb bytů začali používat bezpečností kamery, jak suše konstatuje hrdina zorientovaný v prostředí moderních gentrifikovaných velkoměst.) Zabiják odtud z „božího“ nadhledu pozoruje lidi chodící po ulici a trpělivě vyčkává na vhodný moment k zastřelení oběti, která je ubytována v domě naproti. Zřejmě ani neví, o koho jde. Proč taky. Jen plní zakázku.
Prostorově i mentálně je ostatním smrtelníkům vzdálený. Přemýšlí o nich jako o hmyzu, o prostředcích k dosažení vlastních cílů. Když nemusí, s nikým nekomunikuje. Coby samotář, řídící se vlastní sadou pravidel a neočekávající cizí uznání, zosobňuje „sigma male“ archetyp, zvlášť oblíbený mezi muži, kteří nepochopili, že Patrick Bateman z Amerického psycha nemá být pozitivním vzorem. Fincherův zabiják je přesvědčen o své výjimečnosti a autonomii. Jednáním založeným na efektivitě, kontrole a plánování však ve skutečnosti naplňuje požadavky systému – stejně jako všichni ti mravenci, které pozoruje s MacMuffinem nebo kávou ze Starbucks v ruce. Není rebel, ale užitečný idiot.
Stroj na zabíjení
Na rozporu mezi realitou a sebeprezentací hrdiny, který se nám stejně jako velké firmy snaží prodat své bezchybné já, je založena dramaturgie filmu. Jeho předlohou je stejnojmenná francouzská komiksová série od Alexise Nolenta a Luca Jacamona. Fincher četl komiksy v originále a slovům nerozuměl. Uvědomil si díky tomu, že s dostatečně výmluvnými obrazy nejsou dialogy k pochopení potřeba. Obdobně pak s Andrewem Kevinem Walkerem, který napsal Sedm a vycizeloval scénáře ke Hře a Klubu rváčů, uvažoval nad scénářem.
Zabiják sebe sama vnímá jako supervýkonný stroj na zabíjení. Nedělá nic, co by jej nepřiblížilo k cíli. Základem je dodržování rituálů. Skoro nespí. Umyvadlo po každém použití vydezinfikuje. Jídlo pro něj není potěchou, ale palivem. Robotické opakování činů a slov, třeba při praktikování mindfulness nebo jógy, má pro něj čistě utilitární funkci. Nesnaží se dosáhnout osvícení, někam posunout, někomu pomoct. A stejně efektivní a úsporný je vizuální styl filmu, založený na variování několika úhlů, kompozic a typů návaznosti mezi záběry.
I precizní střih, kdy se jako lusknutím prsty přesouváme v čase a prostoru, odpovídá tomu, jak se zabiják pohybuje a jak vraždí. Žádné neefektivní rozjímání. Jde rovnou k věci. Odrazem jeho mysli je i zvukový design, který nás upozorňuje na přechody mezi subjektivním vnímáním a neutrálním hlediskem. Když si do sluchátek pouští songy od The Smiths, což je evidentně oblíbená kapela vykořeněných sériových vrahů, hudba přehlušuje vše ostatní. V jiných scénách zvuk předjímá, k čemu dojde v příštím záběru.
Mít vše pod kontrolou
Fincherova designově minimalistická novinka je pro filmy o nájemných vrazích tím, čím bylo feministické drama Jeanne Dielman pro filmy o domácí práci: je zde nulová psychologie, jen strohý, záměrně repetitivní záznam každodenní rutiny, při které jsou lidi odpravováni se stejnou metodičností, s jakou Jeanne loupala brambory. Hlavně v každém okamžiku něčím zaměstnat tělo a mysl, nepřipouštět si svou osamělost, odklonit pozornost od vnitřní prázdnoty.
Přes tuto maniakální koncentraci, kterou lze číst jako Fincherovu ironickou reflexi vlastního perfekcionismu, ale protagonista dělá hloupé kiksy a několikrát ztrácí to jediné, na čem zakládá svou identitu – kontrolu. Když mimo obraz asi potřetí říká: „Předvídej. Neimprovizuj“, škodolibě se těšíme, že nastane pravý opak – plán selže a on bude muset rychle vymyslet, jak z prekérní situace vyváznout. Statické symetrické záběry v těchto chvílích, například během brutální, v něčem groteskně přehnané rvačky, střídá ruční kamera.
Ztráta jistoty a vypadnutí z otupujícího rytmu, kdy na chvíli opouštíme zabijákovu hlavu, ukazuje, v jakém klamu hrdina žije a jak absurdní je jeho lpění na neprůstřelných plánech. Podobných trhlin je v textuře vyprávění jen pár. Tak nápadně se ale vymykají chirurgické přesnosti ostatních scén, že utkví v paměti. A jsou klíčové také pro interpretaci filmu, který pod pláštěm přímočaré žánrové zábavy skrývá kousavý komentář k tomu, do jaké slepé uličky nás dovedl důraz na individualismus a sebeprosazení.
Identita vrahových klientů a obětí nehraje roli. Příliš podstatné nejsou ani důvody, proč chce někdo někoho zabít. Získávání informací drží naši pozornost během prvních dvou kapitol, kdy toho víme méně než zabiják. Dál už je vše jasné. Schematický syžet je očesán na základní motivy filmů o málomluvných vrazích. Samuraj, Leon, Ghost Dog… Pro Finchera je příběh především záminkou ke stylistickým variacím a narušování diváckých očekávání.
Cynismus a antikapitalistický sentiment
Zabiják svou pařížskou misi, na kterou se připravuje prvních dvacet minut filmu, velkolepě podělá a sám se stává personou non grata. „Tak tohle je poprvý,“ komentuje své pochybení, v jehož důsledku umírá nevinná žena. Reakce zadavatele na sebe nenechá dlouho čekat. Vrahova přítelkyně končí v kritickém stavu v nemocnici a on se vydává na cestu pomsty. Především ale chce zachránit svou pošramocenou reputaci, potvrdit sám sobě, že je stále cool profesionál bez emocí – jakkoli jeho iracionální počínání svědčí o něčem jiném.
Zrazování zásad předestřených během prologu odhaluje, že šlo jen o nabubřelé fráze, které budou stejně neupřímné, i kdyby je zopakoval ještě tucetkrát. Repetice slov neodpovídajících činům má komický efekt. V jiném filmu by podobné vychýlení z cesty mohlo vést k existenciálnímu prozření a změně životního postoje. Fincherovi slouží k jízlivé dekonstrukci neoliberálního grindsetu, jehož krajní, skoro parodickou podobu zabiják zastupuje.
Novinka amerického filmaře má svým cynismem a antikapitalistickým sentimentem nejblíž ke Klubu rváčů. Jenomže v něm byl ještě možný vzdor proti systému. V Zabijákovi jsou kontrolní a sebezáchovné mechanismy systému příliš silné a otupělost vraždícího freelancera – který soukromé snažení důsledně nadřazuje veřejným zájmům – příliš velká. Na špatná byznysová rozhodnutí manažerů přitom doplácejí řádoví zaměstnanci, kteří jen plnili pokyny. Čistka následující po chybném výstřelu připomíná hromadné propouštění ve velkých firmách. První jsou na ráně ženy a zástupci etnických menšin. Nejvyšší šéf, který nese hlavní díl zodpovědnosti, zůstává nepotrestán. Vlastně ani netuší, co svou objednávkou spustil. Nešlo pro něj o lidi, ale o byznys. Nic víc než pár desítek tisíc dolarů, které mu odešly z účtu. Na vrcholu pomyslné pyramidy se nenachází Bůh nebo vladař, ale ideové vakuum.
Ani metodický zabiják nechce napravovat svět a zachraňovat životy. Stačí mu pojistka, že nepřijde o možnost dál se realizovat podle svých představ. Proti strukturám, které člověka odcizují od sociální reality, se oproti antihrdinům Klubu rváčů nebouří. Jen nad nimi pokrčí rameny. Na autentické zkušenosti a vztahy rezignoval. V jeho hodnotově vyprázdněném světě nepředstavují žádný benefit. Spokojil se s množstvím falešných identit a mnoha miliony dolarů, které si ale při svém workoholismu stejně nedokáže užít.
Film naoko končí happy endem. Předložený obraz štěstí je ale podobně fejkový jako reklamy na značkové parfémy a kávové kapsle. Protagonista neschopný uniknout společenské normě, které se v duchu pořád vysmívá, zůstává kolečkem v tržním soukolí. Ač si namlouvá opak, jeho pozice v systému není ničím výjimečná, což vystihují místa, kde se stravuje, nebo převleky, v nichž ho vidíme při akcích. Jednou se stává zaměstnancem veřejných služeb, který rozváží kontejnery na recyklovatelný odpad, jindy kurýrem přepravní společnosti.
Svou svobodnou vůli prosadit nedokáže. Vlastní osobnost už ztratil. Také na to nejspíš naráží předposlední věta jeho voiceoveru a Fincherovo finální popíchnutí publika: „Možná jste jako já.“ Coby thrillerová zábava, která obnažuje na dřeň konvence žánru, je Zabiják výborný. Coby zamyšlení nad lidmi pozdního kapitalismu, tak vytíženými plněním dílčích úkolů, že nevidí nefunkčnost celého systému, patří dokonce k tomu nejlepšímu, co Fincher natočil.
Autor je filmový publicista.