Corbynova doktrína

Přinášíme překlad projevu, ve kterém lídr britských labouristů nastiňuje odvážná řešení největších celosvětových hrozeb.

Předseda britské Labour Party před nedávnem představil v Ženevě na půdě OSN svou vizi internacionalismu pro 21. století. Ve své řeči, pronesené k výročí Mezinárodního dne lidských práv, věnoval pozornost globálním příčinám ekonomické nerovnosti, vývoji klimatické krize a dopadům válek po celém světě. Tyto „hrozby pro lidstvo“ mohou být překonány jedině „globálním systémem založeným na pravidlech, která slouží všem, a ne jenom několika vyvoleným“.

S citacemi socialistických lídrů, jako byl Salvador Allende nebo Thomas Sankara, nastínil Corbyn představu jiného světového uspořádání, založeného na mezinárodní spolupráci a solidaritě. Přinášíme překlad jeho projevu.

Nový internacionalismus

Děkuji, že jste mě pozvali, abych pronesl pár slov. Chtěl bych této příležitosti využít k tomu, abych se zaměřil na největší hrozby, kterým jako lidstvo čelíme, a na důvody, proč dnešní státy potřebují klást důraz na skutečnou mezinárodní spolupráci a lidská práva – jak individuální, tak i kolektivní, jak sociální a ekonomická, tak ústavní, ať už doma nebo v zahraničí –, pokud chtějí tyto hrozby úspěšně překonat. Má vlastní země se v této situaci nachází na křižovatce. Rozhodnutí britského lidu odejít z Evropské unie znamená, že musíme přehodnotit svou roli ve světě.

Historický okamžik krize důvěry ve zbankrotovaný ekonomický systém a společenský řád nám skýtá příležitost, která se objevuje jen jednou za generaci: vytvořit nový ekonomický a společenský konsensus, jenž znovu dosadí zájmy většiny na první místo.

Někteří chtějí využít Brexit k tomu, aby se Británie uzavřela sama do sebe před vnějším světem a každého považovala za obávaného soupeře. Další si od Brexitu slibují, že urychlí nárůst nejistoty a nerovnosti v našem ekonomickém systému, a vytvoří tak z Británie deregulovaný daňový ráj pro korporace – s nízkými mzdami, omezenými právy a seškrtanými veřejnými službami v ničivém závodě ke dnu. Moje strana zastává podstatně odlišnou vizi budoucnosti, která vychází z nejlepších internacionalistických tradic dělnického hnutí a naší země. Budeme usilovat o spolupráci s našimi evropskými sousedy a o vztahy založené na solidaritě, stejně jako na vzájemném prospěchu a férovém obchodu, ruku v ruce s široce pojatým a aktivním globálním internacionalismem.

Mezinárodní spolupráce, solidarita a kolektivní akce představují hodnoty, které chceme otisknout do naší zahraniční politiky. Tyto hodnoty budou určovat vše, co příští vláda labouristů na mezinárodním poli vykoná. Diplomatickými cestami budeme usilovat o rozšíření progresivního mezinárodního systému založeného na společných pravidlech, jež budou zajišťovat spravedlnost a bezpečí pro všechny. Musí být skutečně univerzální a týkat se jak silných, tak i slabých, aspoň tehdy, pokud si mají získat globální podporu a důvěru. Není možné jich využívat k disciplinaci slabých, zatímco si ti silní dělají, co chtějí, protože jinak hrozí, že budou diskreditována jako nástroj moci, a nikoli spravedlnosti.

Právě proto musíme zajistit, aby mocní prosazovali a respektovali mezinárodní pravidla a právo. Pokud to nedokážeme, ideály Všeobecné deklarace lidských práv zůstanou jenom nenaplněnou ambicí, nikoliv skutečností, a mezinárodní pravidla budou vnímána jako švédský stůl pro globální mocnosti, které si z něj vyberou, co budou chtít. Ze všeho nejvíce musíme pracovat na společném díle s ostatními zeměmi v oblasti prosazování lidských práv a společně se postavit čtyřem vzájemně propojeným hrozbám, kterým jako lidstvo čelíme.

Za prvé se jedná o rostoucí koncentraci bohatství a moci v rukou úzké korporátní elity, tedy systému, který mnozí označují jako neoliberalismus, jenž zásadním způsobem zvýšil nerovnost, vyloučení, nejistotu a hněv po celém světě.

Za druhé mám na mysli klimatickou změnu, která vytváří nestabilitu, podněcuje konflikty na celé planetě a ohrožuje naši budoucnost.

Za třetí se jedná o bezprecedentní množství lidí, kteří utíkají před ozbrojenými konflikty, perzekucí, společenskými otřesy a klimatickými katastrofami.

Konečně čtvrtou hrozbu představují jednostranné vojenské intervence namísto diplomatických řešení, které mají sloužit k řešení sporů a výměnám vlád.

Budování sociální ekonomiky

Stávající globální ekonomický systém je v rozvratu. Vytváří svět, ve kterém několik bohatých vlastní devadesát procent světových zdrojů; svět, ve kterém narůstá nerovnost do groteskních rozměrů – jak v rámci jednotlivých národů, tak mezi nimi – a kde sto miliard dolarů každý rok mizí z rozvojových zemí na daňových únicích nadnárodních korporací. Svět, ve kterém je ze zemí globálního Jihu každoročně vyveden bilion dolarů skrze nezákonné finanční toky. To je celosvětový skandál.

Nejmocnějším mezinárodním korporacím nesmí být dovoleno, aby nadále diktovaly, kdo a jak bude vládnout. Třicet let po strukturálních reformách, které zpustošily velkou část světa, a deset let po finančním krachu v roce 2008 se neoliberální ortodoxie hroutí. Tento historický okamžik krize důvěry ve zbankrotovaný ekonomický systém a společenský řád nám skýtá příležitost, která se objevuje jen jednou za generaci: vytvořit nový ekonomický a společenský konsensus, jenž znovu dosadí zájmy většiny na první místo.

Postupný rozklad tohoto systému globálních elit nicméně vedl některé politiky k tomu, aby podněcovali strach a rozbroje. Vysmívají se mezinárodní spolupráci a považují ji za národní kapitulaci. Nechutný „zákaz muslimů“ ze strany prezidenta Trumpa společně s jeho rétorikou proti Mexičanům přiložil pod kotel rasismu a misogynie, aby odvrátil pozornost od toho, co jeho Wall Streetem ovládaná administrativa skutečně dělá.

Tento škodlivý a zbankrotovaný systém má však alternativu. Největší světové korporace a banky není možné nechat, aby si samy předepisovaly pravidla a ohýbaly je podle svých potřeb. Světová ekonomika může a musí sloužit společnému zájmu většiny. To ale vyžaduje skutečnou a zásadní strukturální změnu na mezinárodní úrovni.

Organizace spojených národů bude sehrávat klíčovou úlohu v utváření nového konsensu založeného na solidaritě, respektu k lidským právům a mezinárodní regulaci a spolupráci. Zároveň je platformou pro demokratické lídry, aby mohli říkat pravdu o moci, která se nikomu nezodpovídá.

Jeden z takových okamžiků nastal 4. prosince 1972, kdy před řečnickým pultem OSN stanul Salvador Allende, tehdejší nově zvolený chilský prezident. Volal po globální akci proti nadnárodním korporacím, které se nezodpovídají žádnému státu, parlamentu ani organizaci reprezentující společný zájem. Devět měsíců poté byl Allende zabit během puče generála Augusta Pinocheta. Ten zavedl brutální diktaturu, která z Chile udělala laboratoř volnotržního fundamentalismu.

Po více než čtyřech dekádách už mají ale lidé po celém světě dost neomezené moci nadnárodních korporací, které se vyhýbají placení daní, přisvojují si půdu a zdroje a ničí komunity pracujících. Z toho důvodu se zavazuji, že příští labouristická vláda bude aktivně podporovat snahy Rady pro lidská práva v rámci OSN směřující k vytvoření závazných pravidel regulujících nadnárodní korporace. Skutečná zodpovědnost korporací se musí týkat i všech jejich subdodavatelů a partnerů. Beztrestnost korporací, které porušují lidská práva nebo ničí životní prostředí, tak jako se děje ve válce o nerostné bohatství v Demokratické republice Kongo, musí skončit.

Odhaduje se, že ze samotné Afriky odteče každoročně na daňových únicích 35 miliard dolarů a dalších 50 miliard kvůli nelegálním finančním machinacím. Od nadnárodních korporací musíme vyžadovat výroční zprávy z každé země, kde působí, a zemím globálního Jihu máme poskytnout veškerou podporu potřebnou k tomu, aby nadále nebyly okrádány o miliardy. Příští labouristická vláda tak bude spolupracovat s výběrčími daní v rozvojových zemích, podobně jako například Zambie spolupracuje s norskou rozvojovou agenturou Norad, aby jim pomohla zastavit drancování.

Klimatická spravedlnost

Klimatická změna představuje další velkou hrozbu pro lidstvo. Naše planeta je v nebezpečí. Globální oteplování je nepopiratelné; počet přírodních katastrof se od roku 1970 zečtyřnásobil. A přesto jsou nejhorším dopadům změn klimatu vystavovány především rozvojové země, které mají na emisích CO2 nejnižší podíl. S nimi musíme být solidární. Před několika měsíci jsem předsedovi vlády Antiguy a Barbudy Gastonu Brownovi slíbil, že využiji této příležitosti k jasnému poselství.

Mezinárodní společenství se musí dát do pohybu a největší znečišťovatelé nést největší břímě. Žádám vlády takových zemí, včetně Velké Británie:

Za prvé – aby posílily schopnost reagovat na přírodní katastrofy po celém světě. Našim armádním jednotkám má být umožněno, aby využily svých zkušeností při řešení humanitárních katastrof. Itálie patří mezi přední země, jejichž loďstvo se stává všestrannou silou, schopnou řešit široké spektrum úkolů.

Za druhé – začlenit cenu destrukce životního prostředí do finančních rozvah.

Za třetí – stát nekompromisně za Pařížskou dohodou.

A konečně za čtvrté – začít se vážně bavit o možnostech odpouštění státních dluhů. Musíme jednat jako mezinárodní společenství proti nespravedlnosti, jíž čelí země, které se snaží zotavit z dopadů klimatické krize a zároveň musí platit své dluhy. Stojí za to si připomenout slova Thomase Sankary, prezidenta Burkiny Faso, která pronesl několik měsíců předtím, než byl zavražděn během státního převratu: „Dluh nemůže být splacen. Pokud ho nesplatíme, věřitelé nezahynou. Pokud ho ale splatíme, zahyneme my.“

Práce na společném míru

Strávil jsem většinu svého života bojem za diplomacii a dialog proti válce a konfliktu. Jsem stále přesvědčen, že je to jediná cesta, jak skutečně zajistit bezpečí pro všechny. Navzdory katastrofálním invazím a okupacím posledních let však dochází ve věci globální bezpečnosti k novému obratu směrem k využívání vojenské síly ve stylu „Amerika na prvním místě“ nebo „Impérium 2.0“.

Naše vlády například podporují scénář dvou států mezi Izraelem a Palestinou pouhými slovy, namísto toho, aby využily svých pák k ukončení útlaku a vyvlastňování Palestinců. Pokračující okupace a nelegální osady představují porušování mezinárodního práva a překážku míru. Oznámení prezidenta Spojených států, že jeho administrativa uznává Jeruzalém za hlavní město Izraele, a to včetně okupovaného palestinského území, představuje další ohrožení mírových jednání a bylo zcela správně odsouzeno mezinárodním společenstvím.

Je jasné, že válka a násilí nevyřeší problémy našeho světa. Násilí plodí další násilí. V roce 2016 pocházely skoro tři čtvrtiny všech obětí teroristických útoků z Iráku, Afghánistánu, Sýrie, Nigérie a Somálska. Pojďme se tedy postavit za oběti války a terorismu a vybudovat skutečnou mezinárodní spravedlnost. Můžeme žít v daleko mírumilovnějším světě. Touha po vytvoření lepších podmínek pro život plane v každém z nás. Vlády, občanská společnost, sociální hnutí a mezinárodní organizace mohou být takovému cíli nápomocny. Musíme znásobit své snahy o vytvoření globálního systému pravidel, který platí pro všechny a ve prospěch mnohých, a nikoli jen několika vyvolených.

Společně můžeme vybudovat nový sociální a ekonomický systém, v jehož středu se budou nacházet lidská práva a spravedlnost. Můžeme se zasadit o klimatickou spravedlnost a lepší způsob našeho života na této planetě. Můžeme uznat lidskost uprchlíků a nabídnout jim bezpečí. Společně pak můžeme usilovat o mír, bezpečí a porozumění. Přežití lidstva nevyžaduje nic menšího.

 

Z anglického originálu The Corbyn Doctrine, publikovaného na stránkách magazínu Jacobin, přeložil Martin Vrba. Redakčně kráceno.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image