Foto Mohammed Ibrahim, Unsplash, CC0 1.0
Nápad ministryně obrany Černochové, že by Česká republika měla opustit OSN, je jeden z těch, za které politici v příčetnějších časech buď odcházejí po krátké sebereflexi z vlády, nebo jsou k odchodu donuceni. V takových časech zjevně nežijeme, a tak se dokonce ani nedá říct, že by se pod pomatenou ministryní takzvaně houpala židle. Černochová má ráda zbraně a armádu, což jako kvalifikace asi stačí. Je sice ministryní obrany, ale o světě za hranicemi země neví prakticky nic.
Ostatní čeští politici pro její prohlášení ohrožující bezpečnost země a její zakotvení ve světovém řádu vyjádřili pochopení, a to včetně opozice. Prý byla frustrovaná z hlasování OSN, což všichni chápou včetně premiéra Fialy, protože to vnímají stejně. Jednalo se o hlasování OSN vyzývající k příměří mezi Izraelem a Hamásem, aby se na chvíli přerušil probíhající masakr civilistů v Palestině. Podle Černochové přijetí rezoluce znamená, že OSN podporuje teroristy a v takové organizaci nemáme co dělat.
Míra obdivu k siláckým řešením a vyjádřením je možná odrazem kolektivně traumatizované země, jejíž veřejný prostor i politika jsou hostilní vůči všem slabším, jako bychom se snažili zamaskovat, že mezi ty nejslabší patřila po většinu historie naše země a její lidé.
V tom případě asi nemáme co dělat v Evropské unii ani v NATO, protože kdyby hlasovali pouze členové těchto organizací, kterých jsme členy, rezoluce by prošla rovněž. V Unii i Alianci se většina členů hlasování zdržela. Z těch, kdo hlasovali, jich bylo v obou případech osm pro a jen čtyři proti. Takhle Česko zůstane leda tak ve Svazu zahrádkářů.
Nejspíš jsme členy několika organizací, které podle Černochové fandí terorismu. Jinou možností je, že svět takhle jednoduchý není a nefunguje pouze v režimu světla a tmy jako mysl ministryně z ODS. Možná by mohla Černochová prostě obvolat kolegy a kolegyně z evropských zemí a zeptat se jich, proč pro rezoluci hlasovali nebo proč ji nechali projít prostým zdržením se hlasování. To by ale nejdřív musela vědět, jak se formuluje politika na mezinárodní úrovni a nejspíš by musela hovořit také jinak než pouze Česky.
Že to nebyl Černochové jednorázový úlet, ukazují předchozí vyjádření. Že si z téhle ostudy, kterou jí prakticky nikdo z politiků neomlátil o hlavu, nevzala žádné ponaučení, svědčí úterní tweet o tom, že se Irán stal předsednickou zemí Rady OSN pro lidská práva. Později musela vyjádření korigovat, když jí bylo vysvětleno, že se nic takového nestalo a Irán pouze předsedá dvoudenní akci Sociálního fóra. Máme štěstí, že Černochová nemá nějaký jaderný kufřík a armádu na povel, protože bychom byli nejspíš ve válce s polovinou světa.
Taky máme štěstí, že na ní neleží řešení desetiletí se táhnoucího konfliktu v Izraeli a Palestině, což je v tuto chvíli munice, kterou nejen čeští politici ládují svá silná až silácká vyjádření, jako by snad lidské utrpení nebylo jen jedno, bez ohledu na národnost, víru a místo bydliště. Zatímco většina evropských politiků spíše hledá cesty a vyjádření, jak bolest a eskalaci násilí zmírnit, čeští se dívají jinam, jako by bylo vůči lidem v Palestině vše dovoleno a žádné lidské a humanitární ohledy neplatily.
Kdo stojí mimo konflikt, nemá fandit, ale hledat řešení
Předně je třeba říct, že to, co udělali teroristé z Hamásu 7. října, je bezprecedentní, odporné a nelze to ničím omlouvat ani relativizovat. Žádný člověk si nezaslouží smrt, jakou Hamás nevinným izraelským lidem připravil. Izrael v takové těžké chvíli potřeboval a potřebuje podporu, má právo na obranu a potrestání viníků. Stejně tak je nutné se kdekoliv postavit všem projevům antisemitismu. Za tím vším žádné „ale“ nenásleduje.
Přesto se Izrael a jeho občané mnoha „ale“ dočkali, jako by uvedení nějakých historických souvislostí snižovalo vinu těch, kdo se sami a o své vůli rozhodli pro vraždění a brutální mučení nevinných Izraelek a Izraelců, seniorů a dokonce i dětí. Nelze než chápat rozhořčení, které formuloval třeba izraelský historik Yuval Noah Harari, když bezprostředně po masakru viděl místo soucitu ignoranci a blahosklonné poučování od některých svých ideových souputníků na Západě.
Harari vysvětluje, že je možné být současně proti okupaci palestinských území Izraelem a současně odsoudit brutální útok Hamásu. Stejně tak je obvyklé, že se oběti a útočníci v podobných konfliktech mohou překrývat. Podle Harariho je v podobně těžkých chvílích především na těch, kdo stojí vně konfliktu, aby hledali cesty k míru a deeskalaci. To bohužel není role, která by zajímala českou vládu, která jen znuděně krčí rameny nad utrpením obyvatel Gazy.
Naše vláda tak bezvýhradně stojí za ničím nelimitovanou protiakcí, bez definovaného cíle a řešení, kterou pro Gazu připravil Benjamin Netanjahu. Odveta se poměrně rychle proměnila v bezprecedentní zabíjení civilistů včetně žen a dětí v Gaze, z odvety vůči viníkům při uplatnění kolektivní viny. Na území, které má ze všeho nejblíže k trestanecké kolonii občanů druhé kategorie, v níž by se narodit nechtěl nejspíš nikdo a z níž není prakticky kam utéct.
Zcela se vytratila role izraelské vlády, v níž sedí řada extremistů, která zcela selhala při obraně svých obyvatel. Dnes naopak neodpovídá na otázky, co to vlastně znamená zničit Hamás, jestli vůbec existuje nějaký strop pro množství civilních obětí při sledování tohoto cíle, nebo je to úplně jedno a co bude až Hamás nebude. Jak už jsme viděli mnohokrát, oslabení nebo zničení jedné organizace uvolňuje prostor pro růst jiných, často mnohem horších. A bez smysluplného řešení situace Palestiny nemá vlastně žádné jednání význam.
Převaha Izraele nad okupovaným územím, v němž rozhoduje o dodávkách vody i elektřiny, se zdá takřka neomezená, kdy je pouze na jeho uvážení, kolik raket a bomb na Gazu svrhne, aniž by se musel zabývat něčím, jako je protiletecká či protiraketová obrana. Právě v tom spočívá role i historických spojenců, aby brzdili něco, co způsobuje smrt a utrpení dnes a může snadno vést k nedozírným důsledkům pro celý region a potažmo Evropu v dalších dekádách. Někteří to pochopili, a tak po zkušenostech s americkým devastujícím angažmá v Afghánistánu a Iráku lehce krotil Izrael dokonce i americký prezident Joe Biden. Kdyby jeho slova pochopila Černochová, nejspíš by ho označila za fanouška teroristů a žádala vyhození USA z Rady bezpečnosti.
Za cynismem se žádná zvláštní moudrost neskrývá
V Česku je populární vydávat cynismus za realismus a humanismu se vysmívat coby naivnímu idealismu. Přesto je to to druhé, co činí život v Evropě smysluplným, zatímco o to první by si nikdo neopřel ani kolo. Míra obdivu k siláckým řešením a vyjádřením je možná odrazem kolektivně traumatizované země, jejíž veřejný prostor i politika jsou hostilní vůči všem slabším, jako bychom se snažili zamaskovat, že mezi ty nejslabší patřila po většinu historie naše země a její lidé.
Nadto je zde veřejný prostor uzavřený před vším vnějším, což působí obzvlášť bizarně u země uvnitř Evropy, která se tváří, jako by existovala osamoceně uprostřed oceánu nebo na jiné planetě. Čeští politici tak v podstatě netuší, co se okolo děje, a ani je to nezajímá.
Výsledkem je Jana Černochová, která plácá, co ji napadne, a nejspíš teprve nedávno se dozvěděla o existenci OSN. Dokonce ani coby vysoce postavená ministryně se nenamáhá si něco zjistit a jen tak na platformě X (Twitteru) střílí nesmysly, co se jí přeženou přes čistou oblohu prázdné mysli. O mnoho lépe na tom není ani premiér a univerzitní profesor, který utrpení v Gaze prostě nevidí ani neslyší. Jako by naši zemi místo lidí řídily rozbitý mixér s toustovačem.
Možná však oba čerpají informace o dění na místě z hlavních Událostí České televize, kde novinář David Borek smazal hranice mezi reportáží a informováním z místa dění s vlastní interpretací a pohledem na svět. Jednou pak přirovnává v hlavním vysílacím čase vyjádření generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese k Mnichovu 1938, jindy pak popisuje bombardování Gazy v podstatě jen jako obtěžující kouř na izraelském nebi. Něco tak neprofesionálního jsem možná v televizi, natož veřejnoprávní, ještě neviděl.
Zprávy přicházející z místa jsou hrůzné. Na humanitární katastrofu a bezmezné utrpení upozorňují všechny organizace v oblasti působící – od UNICEF přes Člověka v tísni po Lékaře bez hranic. Totéž se týká médií, kdy Borkovi navzdory se i ta ČT posunula k většímu pochopení, než je binární rozdělení na absolutní dobro a indiferentní zlo.
Bez ohledu na to, kolik Hamás postavil tunelů a jak využívá nemocnice či školy pro své krytí, stále to nijak nesnímá odpovědnost z ramen těch, kdo na civilisty včetně žen, seniorů a dětí hází bomby a ukončují tak jejich životy. Stejně jako o své vůli vraždil a mučil Hamás, a nikdo jiný za to odpovědnost nenese, nese na druhé straně odpovědnost za násilí Izrael. Kruh překřikování se, kdo si začal a za co kdo může, je nutné přetnout a přiznat všem odpovědnost za své jednání.
Česká politická reprezentace nás svými výroky i mlčením posouvá do prapodivného okraje vesmíru, kde na utrpení záleží jak kdy, čehož součástí je i převažující blahosklonnost k v podstatě šíleným výrokům ministryně obrany. Nepomáhá tím nakonec nikomu: Izraeli, natož lidem v Gaze a nakonec ani nám v Česku, kde se pouze hlouběji usazuje nesnesitelná krutost ke všem slabším coby standard veřejné debaty a pohledu na svět. Silnější však díky tomu nejsme, pouze ubožejší.
Autor je redaktor Alarmu.