Foto Alarm / Honza Šípek
„Jsem Čechům nekonečně vděčná, jak jste nás přijali, jak jste nám pomáhali, lidem i vaší vládě,“ začíná své vyprávění čtyřiačtyřicetiletá Roxana, která bydlí na jedné z pražských ubytoven. „A moc ráda bych platila daně. Jenže teď už nedokážu zaplatit bydlení ani jídlo,“ dodává s tím, že nechce být konkrétní kde a jak si vydělává. Roxanin nejstarší syn bojuje na frontě a ona je na něj hrdá. V Česku je spolu se dvěma mladšími dětmi a bydlí na slušné ubytovně spolu s dalšími ženami. Mluvíme spolu asi tři měsíce poté, co začal platit takzvaný LEX Ukrajina V, který výrazným způsobem omezil peníze lidem, kteří si nějaké vydělali, a také odňal finanční podporu v humanitárním ubytování lidem, kteří si vydělali dostatečně velkou sumu. Pro představu: matka s dvěma dětmi ve věku 8 a 11 let má nárok na dávku 19 808 korun. Pokud si vydělá více než 19 808 korun, nebo i méně a má nějaký zůstatek na účtu, nemá nárok ani na korunu. Pokud si vydělá třeba 17 000, pak jí stát dorovná peníze do sumy, na kterou má nárok. Každou korunou, kterou si vydělá navíc ztrácí tu samou částku na sociální dávce.
Jako uklízečky zde pracují i ženy, které byly manažerkami ve firmách a řada z nich už se nechce nějak víc česky učit, jsou totiž unavené a prací strhané.
Vzhledem k tomu, že systém není motivační, přešly zejména některé matky, které jsou tu s dětmi samy, do šedé ekonomiky. Ostatně na ubytovně, kde jsem potkala Roxanu a povídaly jsme si na chodbě, si mě další ženy spletly se sociální pracovnicí a začaly stát frontu na to, abych jim poradila, co si teď tedy mají počít a jak mají svou situaci řešit jinak než prací načerno. Moje tlumočnice striktně pouze překládala, takže jsem všem ženám, které si vystály frontu na mou radu, zopakovala, že nejsem sociální pracovnice, ale novinářka, ale že vím, jak je systém aktuálně nastavený a můžu jim to vysvětlit. Poradit, jak z jejich situace ven, aby mohly legálně pracovat a dokázaly zaplatit náklady na bydlení i na život, jsem ale nedokázala. Po dvaceti minutách, kdy jsem pořád dokola opakovala, jak to je a že jim nedokážu poradit, jsem byla zoufalá. Došlo mi, že sociální pracovnici bych v takto nastaveném systému dělat nedokázala.
Čísla versus zkušenost
Zkušenosti, o kterých mi vyprávěly tyto a další ženy, stejně jako zkušenost mnoha sociálních pracovníků, jsou v rozporu s daty, které sbírá a analyzuje tým PAQ Research ve svých výzkumech Hlas Ukrajinců. Podle jejich dat množství Ukrajinců, kteří mají legální zaměstnání, neustále stoupá. Srovnáme-li například srpen a listopad loňského roku, tak v srpnu pracovalo legálně na plný úvazek 34 procent a na částečný pak 11 procent, zatímco nepracovalo 47 procent a zbylých 8 procent pracovalo jen na dálku na Ukrajině. V listopadu, tedy několik měsíců poté, co vstoupil v platnost Lex Ukrajina V, už na celý nebo vysoký úvazek pracovalo 58 procent, na částečný 14 procent, jen na dálku na Ukrajině pak 7 procent a nepracovalo 22 procent. Skutečná data o nelegální práci ovšem může výzkumný tým získat jen velice těžko. Informace o tom, že někdo pracuje nelegálně, je totiž velmi těžké získat, lidé se o této skutečnosti bojí mluvit. Ovšem statistické číslo legálně zaměstnaných, které neustále stoupá, jistý trend ukazuje.
Vysvětlení lze najít hned několik. Část nově pracujících mohou tvořit nově příchozí, další vysvětlení pak je, že si řada lidí našla kromě legální práce, kterou často nedělá na plný úvazek, také práci načerno. Z výzkumu navíc vyplývá, že „uprchlíci, kteří začali nově pracovat, uvádějí výrazně častěji, že nemají nárok na dovolenou (33 procent vs. průměr 17 procent), nebo že za ně zaměstnavatel neplatí zdravotní pojištění (26 procent vs. 17 procent průměr). Za tím se může skrývat práce na dohody (DPP) či práce na černo.“
To ilustruje případ i osmatřicetileté Mariny, která bydlí v severních Čechách na ubytovně a má osmiletého syna a tříletou dceru. Bydlí na pěkné ubytovně, která dříve sloužila jako ubytování pro turisty, kteří přijeli na hory. V pokoji bydlí ještě s další rodinou, a to matkou se třemi dětmi, z nichž je nejstarší sedmnáctiletá Valentina, která nechodí do školy. Marinin osmiletý syn chodí do druhé třídy, zatímco její dceru nevzali kvůli nízké kapacitě do školky. Na Ukrajině byla Marina zdravotní sestrou, tady pracuje jako pomocná síla v kuchyni. V době, kdy je v práci, hlídá její malou dcerku Valentina, která s nimi bydlí v pokoji. Loni v létě si Marina navýšila úvazek v kuchyni a zároveň začala načerno uklízet, aby pokryla náklady na život své rodiny.
Děti si zvykly
Marina si ze začátku války, stejně tak jako řada ostatních žen, se kterými jsem mluvila, myslela, že přijeli jen na pár týdnů. „Vůbec jsem si neuměla představit, že by to trvalo déle než pár týdnů, takže mi bylo celkem jedno, kde těch pár týdnů, než skončí válka, budeme,“ vypráví unaveně. V kuchyni, kde pracuje, je více Ukrajinek a ani při uklízení moc nepřichází do styku s češtinou, domlouváme se tedy poněkud obtížně, protože s sebou nemám tlumočníka. Marinin syn je ve škole spokojený, učitelky jsou hodné, spolužáci ho nešikanují, což je pro Marinu důležité. „Z Telegramu mám zprávy, že to nemusí být všude tak dobré jako tady v naší škole. Odvezla jsem ho pryč od rodiny, od babičky a dědečka, na které byl zvyklý a kteří nemohli odjet, protože už jsou staří a nemocní a cesta by je mohla zabít,“ říká se slzami v očích. Její muž bojoval na frontě a byl zraněný, nyní se léčí v nemocnici na Ukrajině. „Nechci synovi zase měnit prostředí, když si tady zvykl, a tady lepší práci neseženu,“ vysvětluje situaci, ve které se ocitla.
Marinina zkušenost není ojedinělá. Řada lidí nechce měnit místo pobytu právě kvůli tomu, že si jejich děti někde zvykly. To je i případ Haliny, která má tři děti. Dvě starší dcery, jedna plnoletá a druhá sedmnáctiletá se vrátily zpátky na Ukrajinu, kde chodí do školy. Halina, která je právnička, tu zůstala s manželem a osmiletým synem. Bydlí v Praze, což se Halině zdálo jako dobré místo, protože úplně ze začátku si stejně jako Marina myslela, že je to jen na pár týdnů, později si pak říkala, že v Praze budou lepší příležitosti pro její dospívající dcery. Když dcery odjely, s Prahou je spojená už jen tak, že zde její syn chodí do školy a je tam velmi spokojený. Ona i její muž pracují na dálku na Ukrajině, přičemž její příjem právničky je o něco stabilnější než příjem jejího manžela, který pracuje pro firmu, která někdy zakázky má, jindy ne, což souvisí i s tím, jaký problém má aktuálně Ukrajina s energiemi. Halina z Prahy odejít tedy nechce, i když fakticky by mohla bydlet kdekoliv, protože není závislá na českém zaměstnavateli. Je si dobře vědoma toho, jak moc by bylo pro jejího syna traumatizující měnit zase školu.
Na Ukrajinu se nevrací proto, že nechce, aby její malý syn zažíval nálety a nutnost schovávat se v krytu. Je pochopitelně také nešťastná, protože její dcery se vrátily zpátky, nicméně plánuje si zde zvýšit svou kvalifikaci, a ještě začít chodit do školy. V malém bytě, kde bydlí ještě se psem a tchyní, platí nájem okolo třiceti tisíc. Halina na rozdíl od svého manžela mluví už slušně česky, a to přesto, že ke své práci potřebuje jen ruštinu, angličtinu a němčinu.
Nevyužitá kvalifikace
Jako úplně největší problém se ukazuje nevyužitá kvalifikace lidí, kteří sem před válkou utekli. To ostatně potvrzuje i výzkum Hlas Ukrajinců od PAQ Research. Z posledních dat z konce minulého roku vyplývá, že 61 procent uprchlíků pracuje pod svou kvalifikací. V ČR 43 procent z nich pracuje jako dělníci a nekvalifikovaní manuální pracovníci, na Ukrajině takto pracovalo pouze osm procent. Během rozhovorů, které vedu na ubytovnách, v klubech, kam se lidé chodí učit česky, nebo s dalšími lidmi, které mi doporučí někdo z mého okolí, se setkávám s inženýrkami, učitelkami, právničkami, zdravotními sestrami a dalšími kvalifikovanými profesemi, které zde sice většinou pracují, ale převážně jako uklízečky, v kuchyních nebo dělají v továrně.
Důvodů, proč nemohou dělat lepší práci, je často víc. Jednak za tím mnohdy stojí špatná znalost češtiny a jednak ne každou profesi lze snadno přenést do zahraničního prostředí, což je typicky příklad právniček, které buď pracují na dálku na Ukrajině, anebo často pracují hluboko pod svou profesní úrovní. Jako uklízečky zde pracují i ženy, které byly manažerkami ve firmách a řada z nich už se nechce nějak víc česky učit, jsou totiž unavené a prací strhané. „Nedokážu si představit, že se po práci, když už se potřebuju vrátit domů za dětmi, ještě donutím jít na nějaký kurz češtiny,“ přiznává vyčerpaná Alina, která má dvě děti na prvním stupni základní školy a nemá nikoho, kdo by jí je hlídal. Na Ukrajině byla právě manažerkou a má právnické vzdělání. Svou situaci zvládá jen díky tomu, že děti mohou chodit do družiny, samotné je nechávat nechce. „Ale i kdyby mi někdo děti hlídal, tak já už na to nemám kapacity,“ vysvětluje, v jaké situaci je aktuálně po víc než dvou letech v Česku. V práci jsou na ni navíc často hrubí, zažila i šikanu na pracovišti, ale už nemá sílu svou situaci měnit.
Podobně je na tom padesátiletá učitelka klavíru Viera, která má třicetiletou dceru, u které bydlí. „Ještě že nemusím hradit celý nájem a jen dceři přispívám, ze začátku jsem si myslela, že tu nebudu dlouho, tak jsem se česky neučila, ale taky jsem nevěděla o žádném kurzu zdarma,“ popisuje svoje začátky. Viera kombinuje práci v kuchyni s lekcemi klavíru, které dává ukrajinským dětem. V kuchyni na ni sice mluví česky, ale slovní zásoba zde je velmi omezená, v ukrajinských rodinách se domlouvá ukrajinsky. Dvě práce mají podle výzkumu PAQ Research tři z deseti Ukrajinců. I Viera zažila hrubé zacházení v práci, teď ale pracuje na místě, kde je to prý už lepší, i když úplně ideální také ne. „Kdybych se mohla vrátit zpátky, udělala bych to, jenže můj dům už nestojí a já nemám sílu začínat jinde na Ukrajině nový život,“ vypráví smutně.
Co s tím?
O práci načerno a šikaně je velmi obtížné s ukrajinskými běženci mluvit. Několikrát se mi během posledního roku stalo, že jsem se ocitla v situaci, kdy o hrubém zacházení v práci nebo práci načerno začal někdo mluvit v mé přítomnosti, protože si neuvědomil, že jsem novinářka. Někde jsem jen tak stála, povídala si s lidmi a pak přišel někdo, kdo začal mluvit o tom, co právě v práci zažil. Jakmile jsem položila otázku a ukázalo se, že mě to zajímá profesně, tak se lidé okamžitě stáhli a nechtěli o tom dál mluvit. U některých hrála roli jakási vděčnost, že jsme je tady jako Češi přijali, nebo také strach, že bych je snad neanonymizovala, jak jsem slibovala, u dalších nechuť to řešit s někým cizím. Těch pár případů, kdy se mi povedlo o tom s někým skutečně otevřeně mluvit, se v podstatě náhodou naskytlo pár a ani v těch případech nechtěli lidé sdílet detaily a často opakovali, že jsou Češi hodní a že jsou jim vděční za všechno, co pro ně udělali.
Kromě jiného ukazuje výzkum Hlas Ukrajinců, že se mezi červnem a listopadem zvýšil podíl lidí, kteří mají prekérní práci. Ačkoliv má 7 z 10 ekonomicky aktivních uprchlíků práci, 57 procent příchozích zůstává pod hranicí chudoby. Situace se tedy nelepší a odborníci doporučují vládě, aby podpořila více jazykových kurzů, aby lidé mohli najít následně práci, která bude více odpovídat jejich kvalifikaci. To ale není v zájmu Ukrajiny, která do Česka vysílá signály, že nechce o kvalifikované lidi přijít, protože je bude potřebovat po válce, aby pomáhali s poválečnou rekonstrukcí. Stojí za tím představa, že čím horší budou mít lidé podmínky pro život v Česku, tím spíš se vrátí po válce na Ukrajinu.
Nevíme, kdy válka skončí, ale zato víme, že zde velká část lidí zůstane natrvalo a čím déle bude válka trvat, tím víc jich bude. To ukazují zkušenosti z jiných konfliktů. V tuto chvíli tak může vláda pomoct tím, že se pokusí investovat peníze do co nejširší nabídky jazykových kurzů. Ty jsou v tuto chvíli často placené, nebo vytvářené na dobrovolnické bázi.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Text vychází s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.