Odešel DJ Rashad, král beatového tataráku


Nekrology se většinou píšou o lidech, jejichž kariéra byla v okamžiku smrti už dávno uzavřená. Když ale v neděli ráno našeho času obletěla internet zpráva, že chicagský beatový inovátor DJ Rashad (vlastním jménem Rashad Harden) byl nalezen mrtvý ve svém bytě ve věku 34 let, bylo jasné, že hodnotit jeho důležitost pro dějiny klubové hudby bude moci věrohodně až budoucnost. Styl footwork, jehož byl DJ Rashad zásadní postavou, se do povědomí fanoušků klubové hudby dostal relativně nedávno a jeho kořeny a evoluce v chicagském klubovém podzemí jsou zatím špatně zmapované teritorium. Rashad se na scéně pohyboval od svých dvanácti let, pořád ale zůstával vysoce aktuální – jeho loňské monumentální album Double Cup otevřelo novou kapitolu žánru i jeho kariéry a ze světa odešel jen den před vydáním nového, hodně očekávaného EP We On 1.

Od parketu k mašinkám

Footwork – pro jeho komerčnější odnož se vžil termín juke – se zrodil v polovině devadesátých let v Chicagu jako odnož místního stylu ghetto house, propojujícího spiritualitu chicagského houseu s úderností techna. Na legendární značce DanceMania začaly v polovině devadesátých let vycházet tracky pracující s ostře sekanými rytmickými sekvencemi samplů o rychlosti 160 BPM, na které návštěvníci chicagských tanečních party rozjížděli svůj nový taneční styl. Mezi nimi byl i mladíček Rashad Harden, který přechod od parketu k mašinkám a DJskému pultu bral jako přirozenou cestu. Nakonec producenti stylu footwork se nikdy netajili tím, že jejich tracky jsou především hudbou k tanci a že společně s kreacemi tanečníků tvoří organickou jednotu. Že by syrová taneční hudba mohla zajímat někoho mimo malé komunity v Chicagu nejspíše netušili ani sami otcové scény. Když ale v roce 2010 vydala značka Planet Mu kompilaci footworkových a juke tracků Bangs & Works Vol. 1, začal dosud opomíjenou scénu horečnatě objevovat i zbytek klubového světa.

“Ohlas footworku odráží mimo jiné radost z faktu, že i v našem globalizovaném světě ještě pořád existují lokální epicentra kreativity, kde se dělá hudba, jež posluchačům může přinést příjemný ‘šok z novosti’.”

Poslouchat footwork poprvé je jako propadnout králičí dírou do jiného zvukového vesmíru – tracky dezorientují posluchače svým rytmickým raušem a znepokojují svým defektním pojetím času. Zasekávaný rytmus připomínající zvuk jehly uvízlé v drážce poškrabaného vinylu pádí vpřed, a zároveň stojí na jednom místě. Publicista Charlie Frame z britského Quietus Magazine přirovnal poslouchání Rashadovy hudby k soustředěnému zírání na kratičký animovaný GIF, jehož „obsah je s každým opakováním absurdnější a absurdnější“. Mikrosekvence, v níž nekonečné repetice posouvají vyznění obsahu, se zařezávají hluboko do mysli a následně mění vědomí.

Smutek zvířete

Podle publicisty a filosofa Marka Fishera je tento druh repetice „odmítnutím dominantní digitální kultury současnosti“, jež je založená na automatismu sekvence příslibu a naplnění slasti. Footworkový track jako kdyby neměl začátek ani konec, jen jednoduše vrhne posluchače do víru frenetických disonantních beatů. „Devadesátá léta byla definovaná smyčkou (jako je třeba ‚dobrá‘ nekonečnost hladce zasmyčkovaného breakbeatu Goldieho klasiky Timeless), zatímco 21. století patrně nejlépe zachycuje ‚špatná‘ nekonečnost animovaného GIFu, jehož přerývaná, frustrovaná časovost evokuje pocit uvěznění v časové pasti,“ píše Fisher v recenzi Rashadova alba Double Cup pro web Electronic Beats a připomíná, že tracky chicagského beatmakera jsou stejnou měrou euforické i klaustrofobické.

Fisher si také všímá práce s vokálními samply. Když si footworkoví producenti vystřihnou z flow rapperů a harmonií soulových zpěváků mikrosamply a nutí je ve svých skladbách opakovat jedno slovo či přerývaně koktat, ozývá se podle něj ve výsledku „smutek mluvícího zvířete (tj. člověka) v sevření automatismu, repeticí a tužeb“. Rashad podle něj dokázal zachytit pocity moderního člověka na začátku tisíciletí jako málokterý jiný umělec. „Co je ale ještě důležitější, přese všechno pořád věřil, že z těchto pastí a vězení identity se lze osvobodit tancem.“

Návrat k blues

Mike Paradinas, majitel Planet Mu, který footwork „objevil“ pro posluchače mimo Chicago, se do žánru zbláznil nejspíše kvůli jeho podobnosti s rytmickým šílenstvím raného jungle, jehož odkaz je na britské klubové scéně vzýván jako bezmála svatý grál autentické taneční hudby. Šílené beatové eskapády se nicméně ve footworku netýkají jen elektronických beatů, k hi-hatkám, snarům i kick drumům se přidávají i nahrubo nasekané samply hlasu či melodie, které se mění v rytmický element. Footwork v nové dekádě výrazně ovlivňuje současnou britskou klubovou hudbu a ve skladbách producentů, jako jsou Addison Groove (hit Footcrab), Machinedrum, Om Unit či Ramadanman, se setkávají přerývané breakbeaty a chicagský sound v rovném čtyřčtvrťovém rytmu. Ostatně Rashad se sám stal velkým fanouškem jungle, který ho původně minul, a na svém loňském EP Rollin’ má i bezmála čistokrevný breakbeatový track Let It Go, který jako kdyby k nám propadl časovou průrvou z roku 1993.

Zatímco jungleové inovace umožnil na začátku devadesátých let nový software, s jehož pomocí se daly elasticky natahovat samply funkových bubeníků a vytvářet roztodivné synkopace, které byly mimo možnosti lidských instrumentalistů, footwork vrací do beatové alchymie člověka. Tracky nakonec původně vznikaly doslova na místě s pomocí samplerů a MIDI ovládačů. Publicista Vivian Adams v textu na svém blogu píše, že „footwork vrací do strojové hudby elementy blues“, a současnou klubovou hudbu tak přibližuje k tradici černé hudby postavené na improvizacích i neobvyklém použití technologií.

Příjemný šok z novosti

„Objev“ footworku je bez debat největší událostí v klubovém undergroundu naší dekády. Jeho ohlas odráží mimo jiné radost z faktu, že i v našem globalizovaném světě ještě pořád existují lokální epicentra kreativity, kde se dělá hudba, jež posluchačům může přinést příjemný „šok z novosti“, jako se to povedlo kompilacím Planet Mu. Nabyté globální renomé pomohlo i Rashadovi, který se svým parťákem DJem Spinnem procestoval celý svět a před dvěma lety si zahráli i v pražském Crossu na druhých narozeninách labelu Meanbucket.

„Chci teď dělat juke, který si můžeš užít, aniž bys u toho musel tancovat,“ vyhlašoval Rashad vloni v rozhovoru pro webový magazín Quietus a výsledkem jeho přerodu bylo album Double Cup pro značku Hyperdub, které rytmickou formuli žánru posouvá do nových teritorií. Nahrávka naznačila, že má pořád v záloze spousty triků a že mu nečiní žádný problém kutit ze samplů i něco, co více či méně připomíná písničky. Double Cup v žádném případě nebyl popový výprodej, na to byla deska příliš divná a syrová, přesto ale footwork dostala k širšímu okruhu posluchačů, kteří by jinak s beatovým tatarákem jeho starších nahrávek měli problém.

Oplakávat předčasně mrtvé muzikanty a prohlašovat je za geniální je celkem odporný mediální kýč. O dědictví DJe Rashada stejně víc řekne samotná jeho hudba než slova špatně informovaných novinářů.

 

Autor je hudební publicista.

 

A2LARM