Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Postaví se i u nás rock proti rasismu?

Na konci sedmdesátých let se britským kapelám podařilo zdiskreditovat neonacistickou scénu. Jak to vypadá v Česku roku 2015?

V zemi roste rasové a sociální napětí, množí se útoky proti imigrantům a společností se šíří xenofobie a rasismus. Mezi prvními, kdo upozorní na nebezpečí šíření nenávistných myšlenek, jsou rockové kapely. Česká republika rok 2015? Ne. Velká Británie, rok 1978. Stejně jako v Británii na konci sedmdesátých let i v Česku dnešních dnů vleklá ekonomická krize vynesla na povrch nahnědlý nacionalismus nejhrubšího zrna. Postupná fašizace společnosti ovšem českou hudební špičku zřejmě nechává zcela chladnou. Ač v minulosti neváhali pořádat spontánní koncerty proti veskrze absurdní hrozbě návratu ke komunismu nebo se předháněli v nadšené podpoře pravicového prezidentského kandidáta, v současné situaci hvězdy českého popu i stálice alternativy až na výjimky svorně mlčí. Jako kdyby se vůbec nic nedělo.

Buzzcocks proti náckům

Angažovaný rock byl v Británii v druhé polovině sedmdesátých let spojený s organizací Rock Against Racism (Rock proti rasismu), kterou založil fotograf Rod Saunders. Chtěl tak upozornit na narůstající nebezpečí spojené s nástupem krajně pravicové Národní fronty. Vrcholem aktivit organizace byly demonstrace a následný koncert 30. dubna 1978. Sjelo se sto tisíc lidí z různých částí Británie a průvod prošel z Trafalgarského náměstí do Viktoriina parku, kde večer jako hlavní hvězdy vystoupili The Clash, Buzzcocks nebo X Ray Spex. Bylo tehdy týden před volbami do místní samosprávy a protiimigrantská témata od otevřeně rasistické Národní fronty hojně přejímala i tehdy opoziční konzervativní strana v čele s Margareth Thatcherovou, která měla v Downing Street 10 usednout už následující rok.

Současná apatie kulturních kruhů vůči vlně xenofobní nenávisti je varující.

Impulzem k aktivitám Rock Against Racism byla událost ze srpna 1976. Přiopilý Eric Clapton – tehdejší nejzářivější hvězda britského rocku – se na pódiu birminghamského Odeonu trochu rozpovídal a nechal se mimo jiné slyšet: „Enoch měl pravdu. Myslím si, že bychom je měli všechny poslat zpátky.“ Měl na mysli dlouholetého poslance konzervativní strany Enocha Powella, který si pár měsíců předtím přihřál během jednoho projevu populistickou polívčičku a v očích Claptona a tisíců ultrapravicových radikálů se stal „prorokem bojujícím za zachování bílé Británie“. Že se na jeho stranu přidal zrovna Clapton, který postavil svoji kariéru na hraní černošského blues a dva roky předtím dobyl první příčku amerického žebříčku s coververzí skladby I Shot the Sheriff od Boba Marleyho nebylo jen absurdní, ale také nebezpečné. Notabene v době, kdy Národní fronta získala čtyřicet procent hlasů ve volbách v Blackburnu a bělošský gang v Southallu chladnokrevně zabil teenagera asijského původu, na což předseda Národní fronty John Kingsley Read reagoval slovy: „Jeden mrtvý za námi – další milion před námi.“

„Byl jsem velkým fanouškem blues a viděl jsem Claptona v šedesátých letech hrát v klubu Marquee. Nechtělo se mi uvěřit, že mohl říct něco takového,“ vzpomínal po třiceti letech v Guardianu Rod Saunders. Claptonovi napsal otevřený dopis, ve kterém také oznámil založení organizace shromažďující rockové hudebníky vystupující proti rasismu. Otiskla ho populární hudební periodika Melody Maker a New Musical Express a po záplavě příznivých ohlasů se v listopadu 1976 konal první koncert. V následujících letech na podporu Rock Against Racism vystoupily desítky kapel a další (jako Sex Pistols nebo Billy Bragg) tuto iniciativu podporovaly.

„Pořád existuje nebezpečí, že lidi uvěří, že politika se dělá shora,“ říká publicista Ian Goodyer, který v roce 2009 vydal knihu nazvanou Hudba krize a věnovanou právě kulturní politice Rock Against Racism. „V Británii se traduje, že Thatcherová vzala fašistům témata, ale pravda je, že než přišel rok 1979, dokázal Rock Against Racism svými aktivitami Národní frontu totálně zdiskreditovat.“ Demonstrace proti pravicovým extremistům ukázaly, že je pořád dost lidí, kteří se nechtějí smířit s nástupem fašismu do politického mainstreamu. A rockoví, punkoví či reggae muzikanti výrazně pomohli v popularizaci myšlenek antifašistických sil.

Ticho v Česku

Co ale v České republice v létě 2015? Narůstající vlnu neonacismu zatím nereprezentuje žádný viditelný nepřítel. Nebezpečí se zatím jen plíživě šíří po sociálních sítích a politici z velkých stran nenápadně zkoušejí, co všechno si z repertoáru extremistů můžou vypůjčit. Bude českým Enochem Powellem nakonec Škromach, Chovanec nebo Němcová? A koho tipujete na českého Claptona, který ho podpoří? To se nejspíše brzy dozvíme. Zásadní otázka ale je, zda se mezi muzikanty najde někdo, kdo by se proti narůstajícímu fašismu postavil. Současná apatie kulturních kruhů vůči vlně xenofobní nenávisti je varující.

Začíná sezóna letních festivalů, které jsou pro muzikanty zcela zásadním zdrojem příjmů, a tak se na jejich sociálních sítích řeší hlavně, na kterou akci se za nimi vydat. Festivaly samotné se do nějakého aktivismu také nehrnou. Jedinou výjimkou je Trutnoff, jehož plakát hlásí: „Věnováno svobodě Ukrajiny, obětem holocaustu a náboženské toleranci.“ Bavil jsem se o tom s kamarádem, který pořádá jednu letní akci na malém městě, a když jsem se ho zeptal, proč se nějak, třeba jen symbolicky, nevyjádří na podporu uprchlíků, sklesle prohlásil, že má strach vznést u svých kolegů dotaz, protože si není úplně jistý, kdo z nich by se vůbec postavil na jeho stranu.

Těžko můžeme čekat, že se proti fašismu postaví rock, který je v Česku spojovaný hlavně s americkými konzervativními hodnotami svobody, individualismu a volné ruky trhu, které se nesmí nic postavit do cesty. Kolik pravověrných rockerů v řadách ODS za poslední čtvrtstoletí převedlo motorkářské heslo „Dělám si co chci“ do praktické politiky? Mladší hudební subkultury jako punk, reggae nebo hip hop dorazily do Česka po letech spíše jako designová ozdoba než jako kultura napojená na konkrétní ideologie, skrze něž se rasové či sociální menšiny rvaly o své místo na slunci. Navíc angažovanost v dnešní západní hudbě rozhodně není „in“, místo ní vládne sebestřednost a neochota vykouknout z vlastní bubliny.

Díky tedy za každého muzikanta, který jde proti proudu, a to i v sezóně, která aktivismu vyloženě nepřeje. Pozvánky na sobotní blokádu brněnského pochodu neonacistů sdíleli rapper Vladimir 518 nebo kapela Hanba, zatímco blackmetalové kapely napojené na hardcoreovou scénu aktuálně vydávají antifašistickou kompilaci Jdi a dívej se, jejíž výtěžek půjde na charitativní akce. Na víc aktivit jsem bohužel nenarazil. Zbývá si jen přát, aby se muzikanti na podzim nedivili, kam že se to společnost během festivalových radovánek posunula.

Autor je hudební publicista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image