Po celé Indonésii hoří ohně. Satelit NASA odhalil více než sto patnáct tisíc požárů, více než půl milionů místních má dýchací potíže, viditelnost v některých místech není větší než na třicet metrů, v ohni vymírají celé živočišné druhy a do vzduchu stoupá větší množství oxidu uhličitého, než za rok vyprodukuje celá německá ekonomika. Jednoho by napadlo, že podobná katastrofa povede k hlubší reflexi a hledání příčin. Letmý pohled na stránky (nejen) českých médií ho však vyvedou z omylu.
Britský novinář a aktivista Georg Monbiot, působící v deníku The Guardian, se oprávněně ptá, proč požáry nelákají větší pozornost médií. Možná ještě horší situace nastane, až se někdo rozhodne z povinnosti vyplivnout článek, jehož jediným účelem je zaplnit nezajímavou rubriku svět. Na stránkách České televize se pak dozvíme, že „většinu z požárů způsobí samotní lidé, kteří tím chtějí vytvořit pozemky pro pěstování plodin. S podobnými záměry už farmáři zlikvidovali tisíce hektarů lesů“.
V jednom z rozhovorů prohlásil Václav Bělohradský, že znakem tohoto věku nerozumu je, že do společného světa nás probouzejí jen katastrofy. Zapomněl ovšem dodat, že se tyto katastrofy nesmí dít v zemích třetího světa.
Prozřetelnost však těmto hloupým lidem snesla spásu v podobě kapek deště. „Po intenzivních srážkách si Malajsie či Singapur užily nejčistší oblohu za poslední měsíce.“ Jak málo asi scházelo, aby lidé v Indonésii spatřili i duhu, chce se jednomu dodat.
„Indonésie podle odborníků masivně přispívá ke globálnímu oteplování a v produkci skleníkových plynů je šestá na světě. Prezident Widodo se proto zavázal, že už úřady nebudou vydávat další povolenky pro rozšiřování plantáží olejných palem,“ dozvíme se zase na iDnes. Svět je v pořádku, Indonésie si za své problémy může sama nesmyslným vypalováním pralesů a svojí špinavou politikou, nicméně je za prohřešky trestána a zaslouženě si (doslova) sype popel na hlavu. Případ ohněm zpustošené země je tím uzavřen, řekl si asi český novinář či novinářka, zakousl se do tyčinky Mars plné palmového oleje a poslal článek k editaci. Není potřeba se problémem dál zabývat.
Ke kořenům palmy olejné
Pokud se však na Indonésii v plamenech podíváme důsledněji a v delším časovém horizontu, zjistíme, že současná ekologická katastrofa má globální charakter. Podle údajů Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) vypěstuje Indonésie ročně více než 26 miliard tun palmového oleje a spolu s Malajsií vyprodukuje 87 procent světové produkce tohoto rostlinného tuku. Těžařské a zemědělské firmy od sedmdesátých let pravidelně odlesňují obrovské plochy deštných pralesů a odvodňují rašeliniště, aby se zde právě této plodině dařilo. Důvod? Palmový olej je oblíbenou a hlavně levnou komoditou mezinárodního obchodu.
Průzkum indonéské ekologické organizace Walhi ukazuje, že více než polovina epicenter současných požárů leží právě v oblasti plantáží palmového oleje. Financování pěstování palmy olejné nás nezavede k místním komunitám, kterým naopak plantáže ohrožují potravinovou bezpečnost, ale k západním bankám. Mezi největšími investory najdeme například americké JP Morgan, Morgan Stanley či Vanguard nebo holandské privátní banky ABP, PGGM či Rabobank. Do svých produktů palmový olej přidává většina potravinových a kosmetických gigantů, jako Unilever, Ferrero nebo Nestlé.
Navíc indonéské šesté místo v produkci skleníkových plynů není způsobeno jeho nerozvinutostí nebo špatnou politikou, ale tím, že státy a korporace bohatého severu své emise vyvážejí do zemí třetího světa. Jak ukazuje zpráva Civil society review, v optice historické odpovědnosti patří Indonésie k zemím, které na rozdíl od nejrozvinutějších států dělají pro snižování emisí maximum. Česká a často západní média obecně však ekologickou katastrofu nevídaných rozměrů balí do rámu, ve kterém se z obětí stávají viníci.
V jednom z rozhovorů prohlásil Václav Bělohradský, že znakem tohoto věku nerozumu je, že do společného světa nás probouzejí jen katastrofy. Zapomněl ovšem dodat, že se tyto katastrofy nesmí dít v zemích třetího světa. V takovém případě nás tyto katastrofy usvědčují z neschopnosti vnímat svět jinak, než jako povrchní sled nesouvisejících událostí, odehrávajících se někde mimo náš časoprostor. Tím nás usvědčují z vlastního pocitu kulturní nadřazenosti.
Autor je ekologický aktivista.