Ze seriálu Boj o moc. Foto HBO
Poslední záběr seriálu se tvůrci Boje o moc pochopitelně rozhodli věnovat (druhému) nejstaršímu ze sourozenců rodiny Royů, Kendallovi, a jeho vyhaslému pohledu na řeku Hudson. Moment smíření s osudem ale přišel o chvíli dřív, když se jeho bratr Roman zoufale a rezignovaně posadí se zkříženýma nohama na stůl v prosklené zasedačce. „Nejsme nic, jsme sračky,“ vypadne z nejmladšího z rodiny, mimoděk tak potvrdí poslední větu, kterou od otce slyšeli předtím, než se dozvěděli o jeho smrti. „Mám vás rád, ale nejde vás brát vážně.“
Když Logan Roy ústy skotského herce Briana Coxe vyřkl finální, nepřekvapivý verdikt nad svými dětmi, mohli i diváci, ze kterých mistrovsky vyprávěný seriál udělal oddané fanoušky sourozenců Royových, tušit, že rodinnou firmu v podobě mediálního konglomerátu s globálním vlivem nikdo z těchto tří diletantů převzít nemůže. Od té doby, kdy se poprvé proti otci dokázali spojit, přeplatit ho v boji o impérium Pierců a přijít s ideou vlastní mediální platformy připomínající megalomanské nápady Kanye Westa („Substack meets Masterclass meets Economist meets the New Yorker“), uplynula ostatně jen krátká chvíle, než roztěkaně upřeli svoji pozornost zase k jiným strategiím a cílům. Nešlo o to něco vybudovat, ale naštvat otce a pomstít se mu za všechno ponížení.
Konec bez Logana
Bylo to ale skutečně mistrovstvím tvůrčího týmu, že se část diváků rozdělila na ty, kteří fandí Kendallovi (Jeremy Strong), Shiv (Sarah Snook) nebo jiné z postav? Anebo si tendenci se ztotožňovat či alespoň fandit někomu na obrazovce, která se vždy pojila se sledováním televize, zkrátka nemůžeme odpustit ani při sledování tak brutální satiry? Viděno zpětným zrcátkem se zdá, že sourozenci Royovi byli vždycky jen dětmi, které si hrají za zavřenými dveřmi, jak zmiňuje Shiv v pohřebním projevu. Práci odváděl Logan se svými kolegy, mezi které se postupně vypracoval i Tom (Matthew Macfadyen), zatímco Roman v kanceláři masturboval a Kendall s Shiv se snažili vyhrávat blufovací hry s potenciálními byznysovými partnery.
Zpochybňovat dovednosti Armstrongova týmu však rozhodně není záměrem tohoto textu, naopak. Finále seriálu divákům předvedlo scenáristickou masterclass, když před nás předložilo všechny příběhové linky zručně dovyprávěné a propojené jako v úhledném balíčku. A způsob, jakým seriál popisoval své postavy, do určité míry s fanouškovstvím či pomyslnými aliancemi uzavíranými před obrazovkou souvisel. Vývoj od konvenčních seriálů s jednorozměrnými postavami v posledních dvou třech desetiletích akcelerovaný komplexními seriály s ambivalentními figurami Boj o moc dovedl na novou úroveň.
Celý seriál je zvláštně deformovaným zrcadlem skutečnosti, které se na první pohled tváří, jako by existovalo jen pro naši legraci a možnost smát se disproporcím, postupně nás ale víc a víc znejišťuje podobností s realitou.
Jeho postavy byly už od začátku stoprocentně odpudivé, postupně nás víc a víc bavily svou bezskrupulózností, zároveň jsme ale při poznávání jejich komplikovaných povah zjišťovali, že jim v mnoha chvílích rozumíme – zkrátka proto, že mnoho emocionálních stavů, které herci tak dobře hráli, sami dobře známe. Ale také díky shakespearovskému podloží seriálu, archetypálním příběhům ozývajícím se v mnoha momentech, z nichž Boj o moc čerpá mocnou popkulturní sílu. Dostal nás tak do paradoxní situace. Mnoho večerů po sobě nás nechal smát se zástupcům jednoho procenta nejbohatších, od reality běžných lidí totálně odtržených, abychom postupně zjišťovali, že i do těchto, ehm, kreatur, nám nedělá problém se vcítit.
Dokonale odzbrojit nás v poslední sezoně pak mohlo i to, že smrt hlavní postavy nenastala v závěru, ale už ve třetí epizodě. Zbytek gradoval tak spektakulárně, až nás nechal v úžasu nad tím, že může být Boj o moc bez Logana vlastně ještě lepší.
Na city se neptejte
Celou dobu se přitom všechno točilo právě kolem patriarchy vymodelovaného podle magnátů mediálního byznysu jako Rupert Murdoch nebo Robert Maxwell. Logan byl vždy centrem této podivné soustavy satelitů a drtivou většinu děje uváděl do pohybu právě on, ať už svými činy nebo domnělým umíráním v pilotu. Na rozdíl od jeho dětí, zetě i synovce nám ho však seriál málokdy ukazoval otevřeného našemu čtení. Líčil ho jednoduše jako prchlivého tyrana, obávaného dětmi a respektovaného drtivou většinou byznysových a politických figur. Jen tu a tam naznačoval, co Logana formovalo, zatímco jeho děti byly otevřenými knihami, v nichž bylo traumata možné číst občas i z řeči těl – nejmarkantněji na Romanovi, cukajícím se při Loganově křiku jako dítě zvyklé v takových situacích dostat nafackováno.
Došlo ale i na zmínky psychického i fyzického násilí, kterému byl v dětství vystaven Logan. Už v první sezoně vidíme při koupání jeho záda posetá jizvami – naznačuje se nám tak, že traumata si Royové předávají jako rodinné dědictví. Znovu pak o jeho šrámech slyšíme v jediné epizodě poslední sezony, která není příliš vtipná – během jeho pohřbu. V tu chvíli tvůrci po dlouhé době do děje na moment vracejí jeho staršího bratra Ewana (James Cromwell) a ještě před projevy stockholmským syndromem stále ovládaných Royových dětí můžeme slyšet jeho rozklíčování muže, který podle něj „způsobil ty nejstrašnější věci.“
Stařec, který s bratrem léta nemluvil, nejprve vzpomíná na dny během druhé světové války, kdy spolu se čtyřletým Loganem a dalšími dětmi na útěku z Evropy strávili tři dny v porouchané lodi na širém oceánu. V naprosté tichosti – dospělí jim tehdy řekli, že když se pohnou, zaměří je ponorky. Poté zmiňuje, že Logan v USA trpěl na „lepší“ škole, kam ho poslal strýc, a jak jejich náhradní rodiče nikdy nerozptýlili přesvědčení, že obrnu, na kterou umřela jeho mladší sestra, domů přinesl on. Ani Ewan není tak docela sympatická postava, se kterou se lze snadno ztotožnit, v této chvíli nám ale poskytuje možnost Logana Roye vnímat spolu s někým, kdo má přece jen srdce. Hyperbolicky pojatý svět Boje o moc tato scéna usazuje na zem s nečekanou silou.
Nejsměšnější i nejstrašnější
Když se o pár epizod dřív ještě živý Logan rozčiluje se slovy „proč se proboha všichni pořád ptají, jak se cítím?“ můžeme se jen nechat bavit jeho boomerstvím. Přesně tyto momenty, podobně jako netrpělivé vybuchnutí ve chvíli, kdy ho spolupracovníci příliš dirigují při natáčení PR videa, však můžeme číst jako důkazy neschopnosti a neochoty dávat najevo jiné emoce, než jsou zlost a vztek. Přesvědčení, že veškeré citové projevy znamenají slabost, po něm koneckonců zdědila Shiv a chová se podle něj i ve svém manželství. A neschopnost přijímat lásku jinak než spolu s bolestí zase Roman. Seriál, který nás od první epizody bombarduje vtipnými hláškami, nás v epizodě z pohřbu nechává se vší vážností pocítit, jak hrozný člověk právě umřel, proč se rozhodl svět nenávidět a kolik jeho traumat přenesených na děti žije dál.
Loganova minulost inspirovaná životem mediálního magnáta Roberta Maxwella narozeného na Zakarpatské Ukrajině, který byl v mládí vojákem československých legií, je zároveň jedním z mnoha momentů inspirovaných či vypůjčených z reality. Celý seriál je zvláštně deformovaným zrcadlem skutečnosti, které se na první pohled tváří, jako by existovalo jen pro naši legraci a možnost smát se disproporcím, postupně nás ale víc a víc znejišťuje podobností s realitou. Je na nás, jak moc se jím necháme bavit a jak moc také děsit. Armstrong v New Yorkeru popisuje ve zkratce recept, díky kterému se tvůrčímu týmu tuto zvláštní směs podařilo namíchat. „Často, když jsme si ve writer’s roomu nebyli jistí jak dál, kladli jsme si otázku co nejhoršího a zároveň nejsměšnějšího by se mohlo stát,“ popisuje. „Anebo jsme to vzali naopak – co by se mohlo stát nejsměšnějšího, aby to ale zároveň bylo nejstrašnější.“
Jaké dopady na svět Loganova existence měla se nám pak tvůrci v poslední sezoně nezdráhají demonstrovat – a to nejen v dokonalé zkratce, kdy Kendallovu adoptivní dceru ohrožují rasistické útoky související s kampaní Loganem prosazovaného kandidáta na prezidenta. Zvyk rodiny Royů nepřikládat hodnotu běžným lidským životům se nám připomíná i ve chvíli, kdy Shiv odmítne podpořit Kendalla. Nejde to prý kvůli tomu, že „někoho zabil“. Kendall to popře stejně jako tehdy Logan, když odmítl zodpovědnost rodiny za smrt mladého číšníka na rodinné slavnosti. Můžeme si taky vybavit, že se během seriálu zastřelí zaměstnanec Royovými vlastněné ATN, protože už nezvládá šikanu na pracovišti nebo to, jak Shiv zmanipuluje oběť sexuálního násilí, aby mlčela a neohrožovala otcovo impérium. Nebo skandál s výletními loděmi, během kterého se ukáže, že je konglomerát Waystar Royco zvyklý označovat případy násilí a šikany na pracovišti formulkou „zasaženi nebyli žádní skuteční lidé“ – v hyperbolickém světě se za skutečné lidi považují jen Royovi sami.
Jakkoliv vtipný tedy Boj o moc byl – zůstane nám po něm nespočet memů, legračních scén, Loganovo „fuck off“ a množství neuvěřitelně vtipných replik, které v angličtině téměř zlidověly (You can’t make a Tomlette without breaking some Greggs) – můžeme celý seriál od začátku číst jako příšernou tragédii. Obzvlášť přímočarou, pokud Boj o moc vnímáme primárně jako příběh Kendalla coby shakespearovského prince Hala toužícího nahradit otce na trůně. Svou trajektorií však Kendall na rozdíl od Hala, který se na trůn nakonec dostane, připomíná spíš Dona Drapera, jehož silueta padá v titulkové sekvenci seriálu Mad Men postupně níž a níž.
Ve větším detailu se nicméně pohyb všech tří sourozenců zdá jako nekonečné chození v kruzích narýsovaných jejich nereflektovanými dětskými traumaty – Boj o moc je přesným opakem příběhu o hrdinech, kteří stárnou, rostou, vyvíjejí se a překonávají překážky. „Možná jed prostě prokapal skrz,“ shrnuje ne dlouho před koncem Kendall dalším shakespearovským obrazem dědictví po otci. Největší tragédií tří sourozenců ale nakonec není jen to, že má v tu chvíli pravdu, ale že jejich typickou společnou dynamikou je otcem způsobená traumata prohlubovat a ne společně překonávat.
A tak zatímco se po celý seriál věnují právě tomu, získává vedle nich Tom Wambsgans všechen čas a prostor k tomu, aby ve finále seriálu provedl svůj majstrštyk ve stylu baseballisty Billa Wambsganse, po němž získal jméno a na jehož existenci upozornila tiktoková teorie, která předpověděla konec seriálu.
Trauma ze všech úhlů
Ironické je, že finále oceňovaného seriálu přišlo v době hollywoodské stávky scenáristů, která reaguje na byznysové nastavení zábavního průmyslu satirizovaného v seriálu. „Když nepřistoupíte na naše požadavky, tak vám vyzradíme konec Boje o moc,“ skandovali začátkem května v nadsázce scenáristé z WGA (Writers Guild of America), mezi jehož členy patří i všichni tvůrci z týmu Jesseeho Armstronga. Ten v rozhovorech zdůrazňoval, že by jeho seriál nikdy nemohl být tak dobrý, pokud by v průmyslu převládly praktiky, proti kterým se protestující vymezují. Konkrétně například použití pouhých mini writer’s roomů, tedy najmutí scenáristů jen pro odevzdání části práce, kterou dodělají jiní, bez možnosti být u vývoje od začátku až do konce a bez možnosti navštěvovat natáčecí set.
Sledovanost Boje o moc sice netrhla žádný rekord, finále přitáhlo téměř tři miliony lidí, což je solidní číslo, zároveň však pouhá čtvrtina rekordu nejsledovanějšího amerického seriálu Yellowstone. Přesto byl konec Boje o moc obrovským popkulturním momentem a milníkem, o který se zajímal celý zábavní a kreativní průmysl. Do budoucna půjde nepochybně o jeden z nejcitovanějších a nejobdivovanějších titulů v kontextu debaty o kvalitní či komplexní televizi. Poměrně děsivé pak může být, že se k němu nejspíš budeme často vracet kvůli jeho brutálně nekompromisní analýze propojení médií a politiky.
Jeho nejsilnější propojení se současnou veřejnou debatou však nakonec skutečně souvisí spíše s jeho psychologickou rovinou. Ať už jsme tematizováním nejrůznějších druhů traumat v současné popkultuře fascinovaní či unavení, právě Boj o moc před nás předložil tak komplexní analýzu vzniku, projevů, důsledků a mezigeneračního přenosu traumat, až se mu na ploše jednoho seriálu povedlo tímto způsobem obsáhnout vývoj nejen jedné rodiny, ale celého světa – od poloviny 20. století dodnes. To překvapivé na tom celém však je, jak moc zábavná podívaná to byla.
Autorka je redaktorka Alarmu.