Odcházení Ruperta Murdocha. Muže, který si hrál se světem

Když na konci září oznámil mediální magnát Rupert Murdoch, že ve svých 92 letech odchází do důchodu, ozvalo se na sociální síti X pár zklamaných fanoušků seriálu Boj o moc (v originále Succession). Byli překvapení z toho, že na rozdíl od seriálového majitele mediálního impéria Logana Roye, který zemřel v polovině poslední série, dokázal jeho předobraz nakonec svého nástupce vybrat a důstojně nejvyšší funkci opustit.

Jinak se ale seriálová postava miliardáře, vrtošivého starce a nelítostného manipulátora od skutečnosti příliš nelišila. Jako jeden z největších hráčů v oblasti zpravodajství posledního půlstoletí proměnil Murdoch tvář globálních médií a v nevídané míře zpravodajství propojil s politikou nebo kulturními válkami. Lísali se k němu američtí prezidentští kandidáti i adepti na křeslo britského premiéra, a ne náhodou ho americký prezident Joe Biden nedávno nazval „nejnebezpečnějším mužem na světě“.

Když v roce 1987 hrozilo vítězství levice, otiskl Sun falešný editorial s názvem Proč podporuju Kinnocka podepsaný jménem Josif Stalin.

Skrze svá média tahal Murdoch za nitky globální politiky a naposledy se to ukázalo, když jím vlastněná americká televizní stanice Fox News stvořila auru Donalda Trumpa a de facto mu umetla cestičku do Bílého domu. Spolupráce byla výhodná vzájemně – mediální korporace díky prostořekému „idiotovi“ (Murdochova slova) vykazovala obří zisky, když ale Trump svého stvořitele přerostl, ten najednou nevěděl, co si s neřízenou politickou střelou počít.

„Pochybuju, že Murdoch někdy toužil po tom ovládnout svět. Chtěl si s ním jen hrát,“ napsal v roce 2018 zkušený britský novinář Simon Jenkins v komentáři pro New Statesman. Měl pravdu, ale je potřeba dodat, že Murdoch do své hry lehkomyslně zapojil celý svět. A tím ho změnil k horšímu.

Rebel a outsider

Zatímco fiktivní Logan Roy z Boje o moc se narodil v chudých poměrech ve Skotsku a vypracoval se, Murdochův otec založil v Austrálii mediální holding a svého syna vychovával k tomu, aby rodinnou firmu po jeho smrti převzal. Těsně před tím, než v roce 1952 umřel, věnoval synovi poměrně nevýznamný večerník The News vycházející v australském městě Adelaide. Rupert měl za sebou studia na Oxfordu, kde byl členem školní labouristické buňky a údajně měl na kolejích na stole postavenou sochu Lenina. To se ale psala čtyřicátá léta, Austrálii vládli upjatí konzervativci a mladý Rupert vytušil, že když půjde proti proudu, jeho deník může přilákat nové čtenáře. A že to momentálně konvenovalo jeho politickým názorům, bylo vedlejší.

Mix populismu a laciných provokací, s nímž Murdoch vedl svůj první deník, určil strategii, kterou s oblibou používal i dál. A ta fungovala všude, kam vkročil. Vymezování se proti elitám – jakkoliv vágně definovaným – pomáhalo budovat svůdnou iluzi, že noviny (a jejich majitel) stojí na straně svých čtenářů proti „těm nahoře“. Nikdy nepoužíval pohrdavý výraz „tabloid“ (bulvár), raději mluvil o „popular paper“.

Murdoch byl samozřejmě technicky jedním z vyvolených, ale když začal za své neortodoxní taktiky sklízet pohrdání mediálního establishmentu, ochotně přijal pozici outsidera, který se tváří jako rebel. Asi není potřeba zdůrazňovat, že lidé jako Trump nebo Boris Johnson se to později naučili od něj.

Na konci šedesátých let vstoupil Murdoch na britský mediální trh, k čemuž použil krachující deník The Sun. Během chvíle z něho udělal nejprodávanější britské noviny, což zatřáslo celým trhem. Dávat fotku dívky nahoře bez na stranu číslo tři nebyl úplně Murdochův nápad a částečně to bylo proti jeho morálním (konzervativním) zásadám, ale ty musely před rostoucími prodejními čísly kapitulovat.

V Británii ale žil Murdoch jen šest let, v roce 1974 se přestěhoval do New Yorku, kde založil bulvár Star a koupil New York Post. Občanem USA se stal v polovině následujícího desetiletí, kvůli zákonům určujícím, že média nesmí vlastnit cizinci. Ve stejné době koupil filmová studia 20th Century Fox a založil Fox Broadcasting Company, síť televizí, která se stala jeho vlajkovou lodí. Tady někde se rodí obávaný globální mediální hráč s obrovskou mocí, kterou se nebojí použít.

V USA nástup Foxu narušil panování klasického televizního triumvirátu stanic NBC/CBS/ABC. V roce 1989 pak ve Velké Británii s televizní stanicí Sky pro změnu vstoupil na hřiště, které měly roky vykolíkované veřejnoprávní BBC a soukromá ITV. Mediální prostor v obou zemích už nikdy nebyl stejný. A nejpodstatnější byla změna tónu zpravodajství.

Udělají, co řeknu

Že média nabírají konzumenty všemi dostupnými prostředky je samozřejmě legitimní součástí byznysu. Murdochovy novinky ale od sedmdesátých let posouvaly pomyslnou laťku ještě o pořádný kus dolů. „Vůbec nerozumíte čtenářům, že ne? Je to chlápek, kterého vidíte v hospodě, starej dobrej fašista, který chce poslat ‚čmoudy‘ zpátky domů, koupit si svůj bezcenný obecní dům, bojí se odborů, Rusáků, nenávidí ‚buzny‘ a podivíny a drogové dealery. Nezajímají ho žádné důležité zprávy,“ prohlásil údajně Kelvin Mackenzie, nechvalně známý šéfredaktor deníku Sun, pod jehož vedením se v osmdesátých letech noviny proměnily ve stoku plnou rasismu a homofobie. Bez uzardění tiskly vymyšlené zprávy, urážely celebrity a střílely do politických oponentů podle notiček, které posílal Murdoch.

Když v roce 1987 hrozilo vítězství levice, otiskl Sun falešný editorial s názvem Proč podporuju Kinnocka podepsaný jménem Josif Stalin. Toryům potřeboval oplatit službičku – šest let předtím premiérka Thatcher posvětila Murdochovi nákup médií The Times a The Sunday Times, který podle antimonopolní legislativy vůbec neměl projít. Možná, že součástí dohody bylo i to, že Sun vší silou očerňoval odbory, které Thatcher vnímala jako svého úhlavního nepřítele.

Když konzervativcům v devadesátých letech došel dech, našel si Murdoch nového koně – Tonyho Blaira. Ten výměnou za podporu ve volbách v roce 1997 údajně zametl pod stůl vyšetřování tragédie na fotbalovém stadionu Hillsborough, kterou Sun v hodně kontroverzním (a zcela vymyšleném) textu dával za vinu fanouškům Liverpoolu. Možná to jsou všechno jen zákulisní povídačky, Murdoch byl ale prokazatelně s lidmi u moci v čilém kontaktu a nikdy se za to nestyděl. Pokud se mu politik nebo politička znelíbili, měli prostě smůlu.

„Když jdu do Downing Street, tak udělají, co řeknu; když jdu do Bruselu, nikdo si mě ani nevšimne,“ citoval po Brexitu jeden novinář úryvek z neotištěného rozhovoru s Murdochem. Murdoch později pravost výroku popřel, nicméně jeho Sun při britském referendu v roce 2019 podporoval odchod z Evropské unie a majitel sám výsledek nazval „výtečným“ a použil přirovnání, že je to „jako odchod z vězení“.

Murdoch sám sebe jednou v rozhovoru popsal jako „libertariána“, který podporuje minimální zásahy státu, ale zároveň ví, že někdy jsou potřeba. Jeho politická agenda ale hravě překračovala politické polarity, v srdci je nejspíš konzervativcem, který ale podle potřeby využívá rétoriku liberalismu. Jiný komentář z New Statesmanu otištěný vloni upozorňuje, že lidé často Murdocha a jeho politické hry chápali zcela špatně. „Samozřejmě, že používal svoje noviny, aby mu pomohly získat politický vliv. Nicméně tento vliv byl skoro vždy použitý k podpoře jeho obchodních zájmů, nikdy ne naopak.“

Nejlépe je to vidět na případu Donalda Trumpa, o jehož politických schopnostech si Murdoch nikdy nemyslel nic valného. Přesto mu prý mediální magnát ochotně zvedal telefon a líbilo se mu, když svoji stanici Fox News zabydlel bizarními komentátorskými figurkami z pomezí konspirační scény, kteří k televizi přitáhli Trumpovy voliče. S jeho kandidaturou nesouhlasil, ale racionálně si ji odvodil jako výhodnou – Fox díky němu získal na čtyři roky „lidového“ hrdinu, za kterého se mohl postavit.

Po posledních prezidentských volbách Fox ochotně šířil fámy o „ukradeném vítězství“ a přihlížel radikalizaci Trumpových voličů, kteří následně v lednu 2021 napochodovali do Kapitolu. Tehdy prý přetekl pohár trpělivosti a Murdoch údajně nakázal vyhodit z Foxu nejhlasitějšího Trumpova podporovatele Tuckera Carlsona, který sám začal pomýšlet na prezidentskou kandidaturu.

Někdy dokáže být realita ještě divočejší než sebelepší nápady geniálního scenáristy – že by si šéf mediálního impéria stvořil vlastního šaška, který se utrhne z řetězu a zavede zemi na pokraj občanské války – to nenapadlo ani Jesseeho Armstronga, tvůrce Boje o moc. Murdoch, který vždy vyznával názor, že rychlé řešení situace – byť může být špatné – je lepší než vyčkávání, v případě Trumpa možná otálel až příliš dlouho. Podle komentátorů se tady projevilo, že jednoduše už nejspíš stárne.

Válka synů

Scenárista Jessee Armstrong dlouho tvrdošíjně popíral, že by byl Murdoch předobrazem Logana Roye, byť těch podobností bylo až příliš mnoho a vlastně mu to nikdo nevěřil. Armstrong nakonec kapituloval a prozradil, že Boj o moc se zrodil z nerealizovaného scénáře filmu, který se měl celý odehrávat během opulentní oslavy 78. narozenin skutečného Ruperta Murdocha. Příběh se točil kolem dědických a hlasovacích práv jeho dětí, s nimiž otec chytře manipuluje, ale v roce 2010 přišel studiu příliš kontroverzní. O pár let později Armstrong svůj nápad přepsal na seriál o majiteli fiktivního konglomerátu Waystar RoyCo a jeho dětech, které soupeří o to, kdo firmu po chřadnoucím, ale pořád značně agilním otci, převezme.

I tady scénář vychází z reality – zatímco v Boji o moc soupeří trio nejbližších dědiců, o nástupnictví po Murdochovi usilovali dva synové. Otec sice velkou část svého impéria postupně prodal a vyplatil potomky, které měl ze svých čtyř manželství, ale pořád se hrálo o nástupnictví v čele Fox Corp. Dlouho to vypadalo, že připadne nejmladšímu synovi Jamesi, který dvě dekády působil ve funkcích v otcově firmě, ale podobně jako Kendall Roy ze seriálu Boj o moc nakonec James ostrouhal.

Novým šéfem se stal Lachlan Murdoch, který roky podnikal nezávisle v Austrálii a do otcovy firmy se vrátil relativně nedávno. Nicméně po magnátově smrti budou hlasovací práva přecházet na všechny jeho děti a ještě se můžeme dočkat dalších dědických válek. A Murdoch starší dal zároveň jasně najevo, že do chodu společnosti bude dál zasahovat.

Své syny Murdoch v jednu chvíli jmenoval do čela dvou pozic v rámci firmy a udělal z nich soupeře – stejně se ke svým dětem zachoval i Logan Roy. Nový šéf Fox Corp Lachlan je podle všeho podobný svému otci, fandí nacionalistické pravici a nemá žádný problém s tím, že Fox bude i nadále hrát prim v kulturních válkách, které jeho otec tak ochotně využil pro rozšíření svého vlivu.

Seriál Boj o moc ukázal Roye/Murdocha jako esenciálního záporáka naší doby, muže, který je tak mocný a bohatý, že vystoupil z hranic morálky. Je si plně vědomý své absolutní moci a nemá problém využít sebešpinavější taktiky k zmnožení svého majetku. Zatímco mu svět leží u nohou – od politiků po celebrity –, zjišťuje ale, že láska jeho dětí je jediná věc, kterou si nemůže koupit. Místo toho, aby se s nimi pokusil před smrtí usmířit, dělá dál jedinou věc, která mu v životě šla – manipuluje s nimi a nutí je vzájemně bojovat.

Armstrong skvěle zachytil i skutečnost, že svět, který Murdoch vybudoval, pomalu ale jistě odchází. Tištěná média a televizi nahrazují průbojní „tech bros“, kteří zastupují novou generaci vyrostlou na internetu. Možná, že Murdochova riskantní hra s Trumpem byla posledním pokusem, jak si ještě užít nějaké vzrušení. S miliardářovým odchodem do důchodu končí jedna éra, svět se mu ale podařilo změnit tak jako málokomu ve 20. století.

 

V jednom skeči z britského seriálu A Bit of Fry and Laurie vysílaného na konci osmdesátých let vystavují komici Hugh Laurie a Stephen Fry Murdochovi nelítostivé vysvědčení. Použili k tomu parodii na černobílou klasiku Franka Capry Život je krásný (It´s a Wonderful Life, 1946). V ní má hlavní hrdina George Bailey pocit, že v životě selhal a spáchá sebevraždu, anděl mu ale dá ještě jednu šanci podívat se na svět, ve kterém se muž nikdy nenarodil a zjistit, že vykonal mnoho dobrého. V parodii Laurieho a Frye se po paralelním světě svého života prochází sám Rupert Murdoch a diví se: „Všechno je tady skvělé. Nemocnice jsou zdarma, noviny tisknou pravdu a lidé se mají vzájemně rádi. Vypadá to tady jako v ráji. Co se stalo?“ Odpověď je tak jasná, že ji ani není potřeba vyřknout: „To proto, že jste se nikdy nenarodil.“

Autor je redaktor Alarmu.