Po tureckých volbách klid?


Erdoğanova AKP sestaví opět jednobarevnou vládu. Posílí své autoritářské praktiky, nebo se po úspěšných volbách pokusí situaci v zemi uklidnit?

Tak rychle výsledky snad nikdo neočekával. Vítězem letošních druhých parlamentních voleb se stal Recep Tayyip Erdoğan a jeho Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP). Již čtyři hodiny po uzavření volebních místností bylo sečteno téměř sto procent hlasů a resultát byl poměrně překvapivý. Žádný z průzkumů veřejného mínění totiž nepředpověděl tak výrazný úspěch dlouholeté vládní strany.

Oproti předchozím červnovým volbám, v nichž vládní AKP poprvé za dvanáct let ztratila absolutní většinu, premiér Ahmet Davutoğlu s 317 poslanci bude moci sestavit jednobarevnou vládu konzervativně-islamistické pravice. Na druhém místě se umístila kemalistická Republikánská lidová strana (CHP), stagnující na 25 procentech hlasů. Podruhé, nyní již ale jako třetí nejsilnější strana s 10,76 procenta, vstoupila do tureckého parlamentu Lidová demokratická strana (HDP), která zastupuje kurdské emancipační hnutí, menší levicové strany a feministické, ekologické a queer aktivisty. Strana nacionalistického hnutí (MHP) získala 11,9 procenta hlasů, to znamená o půl milionu více než HDP, přitom má paradoxně o devatenáct poslanců méně. Může za to složitý a vůči menším subjektům neférový volební systém. Poslanci se rozdělují podle provincií, ale vedle nezávislých kandidátů mohou místa získat jen strany, které překročily na celostátní úrovni desetiprocentní uzavírací klauzuli.

Konec míru s Kurdy?

V červnu se právě tohle podařilo poměrně nové HDP, která tak znemožnila připadnutí velkého počtu jinak propadlých hlasů ve prospěch vítězné AKP. Nebýt HDP, Erdoğanovi by se zřejmě splnil sen: změna ústavy a zavedení prezidentského systému pomocí dvoutřetinové většiny. Erdoğan rozhodně nemínil plnit roli nadstranického prezidenta a plně vsadil na konfrontaci. V srpnu pohrozil, že nadcházející volby rozhodnou o tom, zda v zemi bude stabilita, nebo chaos. To, že kormidlo navzdory přechodné vládě ovládá AKP, vzhledem k agresivní rétorice Erdoğana a jeho spolustraníků nešlo přehlédnout.

Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) kdysi přišla se slibem změnit kemalistický systém jedné dominantní strany v systém méně autoritářský. Nyní si ho přisvojila, jen jej vybavila jiným obsahem

Po téměř celé mezivolební období Tureckem otřásalo násilí. Hned po červnových volbách se na jihovýchodě země znovu rozpoutal konflikt mezi armádou a Stranou kurdských pracujících (PKK). Mainstreamová média plnily zprávy o mrtvých vojácích, Twitter a kurdské kanály hlásily úmrtí členů PKK a jí blízké mládežnické organizace YDG-H. Tito mladí lidé, pravděpodobně se zkušenostmi z bitvy o Kobani, boje přenesli z hor na předměstí. Guvernéři následně vyhlásili zákazy vycházení a vstupu novinářů do oblastí, které nejspíš vedly k nárůstu počtu civilních obětí. Ač právě AKP zahájila první kroky v mírovém procesu s PKK, nyní se staví do řady předchozích nesmlouvavých vlád a obviňuje Kurdy z návratu nestability.

Léto přineslo HDP a levicovým hnutím další pohromy. Dvě exploze na závěr červnové kampaně HDP v Diyarbakıru zabily čtyři účastníky a zranily dalších sto. O měsíc později se ve městě Suruç uprostřed skupiny mladých socialistů, mířících do Kobani, odpálil sebevražedný atentátník. Vzápětí turecká vláda oznámila zákrok proti Islámskému státu jakožto původci útoků. Následné útoky a zatýkání však v naprosté většině směřovaly proti PKK a militantní marxisticko-leninistické DHKP-C. Zatčení se nevyhnuli ani někteří členové HDP – pro údajnou spolupráci s kurdskými militanty.

K zatýkání se v září přidaly skoro až pogromové nálady: turečtí nacionalisté útočili na kurdské dělníky a zapálili několik stranických kanceláří HDP. Ani násilnosti, ani bombové útoky nepřiměly státní složky k větší ostraze levicových shromáždění. Začátkem října pak dvojice atentátníků zabila 102 účastníků demonstrace za „práci, mír a demokracii“. Stalo se tak na akci pořádané několika velkými odborovými svazy a HDP, velmi blízko významných a střežených státních institucí.

Silná vize pro Turecko

Násilné léto zřejmě ovlivnilo dva velké posuny voličských skupin. První jsou nábožensky konzervativní Kurdové, kteří se podvolili Erdoğanovým hrozbám a radši se od HDP vrátili zpět k AKP, kterou do červnových voleb tradičně volili. Vede je tušení, že Erdoğan má s absolutní většinou v rukou ukončení násilí ze stran státních složek. Dalším důvodem může být přesvědčení, že HDP přece jen není tak nezávislá na PKK, jak se její vedení dušuje. Druhou skupinou je část voličů fašistické MHP, jež není spokojená s neochotou stranického vůdce Devleta Bahçeliho stát se koaličním partnerem AKP a navíc zjistila, že Erdoğan je lepší v zastrašování a potlačování druhých.

Možná jen voliči hledají pro Turecko dlouhodobou vizi. Ve volbách točících se kolem identity, nikoli obsahu, jim AKP nabízí silnější příběh než nevýrazný Kemal Kılıçdaroğlu (CHP) nebo stále stejný Devlet Bahçeli (MHP). Recep Tayyip Erdoğan se již několik let připravuje na rok 2023, kdy bude Turecko slavit sté výročí založení republiky. Slibuje, že do té doby z Turecka pomocí rázné zahraniční politiky, investic do neekologických velkostaveb a vlády pevné ruky učiní hospodářskou velmoc.

Strana spravedlnosti a rozvoje kdysi přišla se slibem změnit kemalistický systém jedné dominantní strany v systém méně autoritářský. Nyní si ho přisvojila, jen jej vybavila jiným obsahem. Kdo doufal ve stabilitu a klid po volbách, čekal marně – hned v pondělí po volbách policie vpadla do redakce politického magazínu Nokta a zatkla několik editorů. Turecká armáda nadále pokračuje v útocích na pozice YPG, milice blízké kurdské PKK. Čas ukáže, zda neuvěřitelně rychlé sečtení hlasů je pouze dílem úžasně výkonných volebních komisí, anebo výsledkem sílících autoritářských sklonů vládnoucí AKP.

Autor studuje blízkovýchodní studia. V současné době žije v Istanbulu.

 

A2LARM