Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Svědek kontroverzního zadržení na Florenci: Natočil bych to znovu

Zvěřejňujeme svědectví člověka, který zaznamenal nevybíravý policejní zásah proti mladíkovi bez občanského průkazu na autobusovém nádraží.

Nejsem řečník. Nejsem novinář. Nejsem expert na Policii ČR a armádu. Nejsem právník. Nejsem ani vyškolený psycholog, který by dokázal řešit emočně vypjaté situace s ledovým klidem a rozvahou. Jsem jen náhodný svědek situace, v níž jsem byl nucen zaujmout nějaký postoj poté, co jsem byl zoufalým člověkem požádán o pomoc… Byl jsem vychován a od dětství veden k tomu snažit se pomáhat slabším, bezmocným a potřebným. Můj otec mi vždycky říkával: „Buď jako Vinnetou. A když budeš bledá tvář, buď Old Shatterhand! Nikdy si nedovoluj na slabší. Ty musíš naopak bránit, když si na ně silnější budou dovolovat…“ Jestli jsem byl vychován špatně, jak se píše v některých internetových diskusích, nevím. Ale za svými ideály si stojím.

I přes lavinu negativních komentářů, které se na moji osobu snesly po zveřejnění videa, jsem ani na vteřinu nezačal litovat, že jsem ho natočil.

Lituji pouze tří věcí:

1. Že jsem se toho kluka nezeptal na jméno. Od začátku by bývalo bylo jasnější, co se vlastně stalo; tedy co zákroku předcházelo a co případně následovalo.

2. Že jsem nenatočil stopy krve, které po všem zůstaly na zemi, a nezdokumentoval tím reálnou intenzitu zákroku. Ten může na videu působit dojmem, že vlastně „o nic nešlo“, jak se často opakuje v komentářích a internetových diskusích.

3. Že jsem podlehl tlaku emočně silně vypjaté situace a nedokázal udržet svůj verbální projev v mezích lidské slušnosti. Třeba mi ale porozumíte víc, když si přečtete, jak jsem celou situaci vnímal svýma očima.

Byl jsem v šoku

V sobotu 23. dubna jsem v dopoledních hodinách doprovázel kamaráda na autobus do Berlína. Vestibul autobusového nádraží Praha-Florenc působil stejně jako každý jiný den. Kamarád na chvilku poodešel k okénku zjistit číslo nástupiště. Já čekal poblíž Burger Kingu u východových dveří. V tu chvíli jsem zaslechl relativně silnou ránu (asi jako když hodíte pytlem s moukou o zem). Otočil jsem se a spatřil, jak čtyři uniformované osoby narazili dredatého mladíka na protější zeď (cca šest až sedm metrů ode mě).

Co se dělo do té doby, nevím. S jistotou ale vím, že jsem předtím neslyšel nic, co by přitáhlo moji pozornost. Ani zvuky nějaké tahanice, ani křik, ani jakékoli výzvy policistů. Přišel jsem o trochu blíž, odhaduju tak na čtyři pět metrů. Situace na mě působila nestandardním dojmem. Osoba ve vojenské uniformě s páskou policie na rukávu držela dredatého mladíka pod krkem a násilně ho přimačkávala na zeď. Ten měl v očích dost zoufalý výraz. Další dva – říkejme jim třeba „vojáci“ – stáli v bezprostřední blízkosti se samopaly v rukou. Policista–důstojník v černém právě mluvil do vysílačky.

Skupinku jsem nejprve pozdravil, pak slušně oslovil a zeptal se, co se stalo. Bez reakce (což ale dokážu pochopit). Ptám se tedy kluka, jestli je v pohodě (symbolicky přitom používám gesto zvednutého palce). Ten se na mě podívá (voják ho pořád drží pod krkem) a s výrazem plným strachu a naprostého zoufalství přidušeně říká: „Ne, nejsem! Já nevím, co jsem provedl! Pomoc! Já nevím, proč mi tohle dělají.“ Přemýšlel jsem, jak se v tuhle chvíli nejlépe zachovat. Nechat situaci být – důvěřovat, že to má policie a armáda (?) pod kontrolou? A co když ten kluk opravdu zoufale potřebuje pomoc? Dokážu jen tak mávnout rukou, zavřít oči a jít dál?

V kapse nahmatám telefon. Zeptám se kluka: „Chceš, abych to natočil?“ Odpoví bezprostředně: „Prosím! Jo! Prosím tě!“ Vytáhl jsem telefon a udělal první dvě fotky. Pak jsem nahlas pronesl: „Pánové, já se vám omlouvám, ale teď tuhle situaci natočím“. A zmáčkl jsem nahrávání. V ten moment začíná video tak, jak ho znáte. Nutno dodat, že před jeho začátkem jsem nezaznamenal žádnou výzvu ze strany policie. Jestli proběhla, nebyl jsem toho svědkem. V jeden okamžik byl mladík přimáčknutý na zdi a v dalším okamžiku už letěl k zemi, podražen vojákem za asistence policisty v černém. Po tomto zákroku začala z mladíka kapat krev (nevím odkud přesně, ale její stopy můžete spatřit v některých záběrech).

Situace se začala vyhrocovat. V čase 0:11 můžete vidět, jak voják na moment pozvedá zbraň a pak – téměř okamžitě – si uvědomuje situaci a znova ji sklání. Podobně v čase 0:15–0:25 můžete vidět vojáka, jak několikrát (doufejme, že omylem) přejede klukovi hlavní samopalu přes hlavu. Pochopte mě správně: jsem laik a nevím, jak moc bezpečné nebo nebezpečné je mířit někomu automatem na hlavu. Píšu to proto, abyste pochopili, proč jsem postupně začal ztrácet hlavu. Protože v tu chvíli prostě nevíte, co se stane; neznáte dopředu konec, jako když si přečtete titulek v novinách. Nevíte, jestli ta zbraň náhodou nevystřelí…

Následuje moment, kdy policista v černém vklíní klukovu hlavu mezi svoje kolena, při tom mu klečí na dredech a dva vojáci mu na střídačku páčí ruce. Chcete-li pochopit důvod, proč jsem začal do děje aktivně vstupovat, podívejte se na čas 0:36. Zpětně chápu, že ten policista pouze hledal pouta, ale když si před mýma očima přejel rukou po pažbě pistole (mezitím, co mačkal mladíka koleny), doslova mě to šokovalo. Je lehké hodnotit situaci od obrazovky, ale když něco takového vidíte na vlastní oči, je to nesrovnatelné…

Pomáhat lidem v nouzi je správné

Pak se do děje zapojil i uniformovaný zaměstnanec Burger Kingu, na kterého působila scéna stejně přehnaně jako na mě. A to dokonce natolik, že začal policistovi aktivně bránit v tom, co právě dělal. V ten moment už zákrok trvá celou jednu dlouhou minutu a mladík stále „není pod kontrolou“ – vojáci s policistou nadále zkoušejí na ležícím mladíkovi aplikovat naučené hmaty a do toho se jim kolem těla míhají naprosto nekontrolovaně zbraně.

Například v čase 1:00 můžeme vidět, jak je samopal mezi vojákem a mladíkem, jen pár centimetrů od jeho volné ruky. Být to vycvičený voják nebo terorista, mohlo všechno skončit úplně jinak. Takhle to působí spíše tragikomicky. Následně vstupuje do děje muž v bílé šále, který se ale na kameře neobjeví. Začíná mi nadávat: „Jseš úplnej debil! Máš v hlavě nasráno, ty kreténe!“ Konečně se zastavují i další lidé, kteří do té doby jenom proudili kolem a dělali, že se jich to netýká. Někdo se mě zastane a muže v šále se snaží uklidnit; ten mi však nepřestává nadávat, čímž celou situaci jenom eskaluje.

V jednu chvíli cítím, že do mě někdo zezadu strká. Reálně se začínám bát, aby mě někdo na tu natáčenou skupinku neshodil a tím se situace ještě nezkomplikovala. Muž v šále za mými zády nepřestává nadávat a policisté nepřestávají pacifikovat mladíka. Emoční napětí dosahuje maxima. Začíná se mi klepat ruka a na videu je to vidět. Všimnu si, že jeden voják stojí celou dobu tak trochu stranou. Párkrát si vyměníme pohled a já z něj cítím, že si stejně jako já není jistý tím, co se právě děje – tedy adekvátností a profesionalitou zákroku. To mě vedlo k tomu říct jim, ať si sundají uniformy a jdou domů k rodinám, protože jsem byl přesvědčený, že minimálně jeden z nich by tak nejraději hned učinil…

Zbytek znáte. Všechno, co jsem napsal, jsem v případě potřeby ochoten dosvědčit u soudu. Jestli se někoho moje silná slova při natáčení dotkla, jsem připraven se za ně omluvit. Nepřestávám ale věřit, že jsem se zachoval správně. I nadále věřím, že pomáhat bližnímu v nouzi, být solidární a pěstovat ideály humanity je i v roce 2016 stále správná cesta. Nikdo si nezaslouží šikanu jen proto, že vypadá zanedbaně. A jestli zákony umožňují fyzicky ublížit člověku jenom proto, že nějak vypadá a někde zaspí, pak jsou takové zákony napsány špatně. Pořád věřím v občanskou společnost. Pořád věřím ve svobodu – bez potřeby zbraní v ulicích. Pořád věřím, že jiný svět je možný.

Autor na svůj mobil zaznamenal incident z autobusového nádraží Praha-Florenc.

 

(Poznámka: Autor si nepřál zvěřejnit své jméno, a proto je text publikován pod pseudonymem.)

přispěj DOWN

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image