Ilustrační fotografie. Foto Norbu Gyachung, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
Posledních několik večerů se Paříž i řada dalších měst po celé Francii potýkají s nejzávažnější vlnou násilných protestů od nepokojů z roku 2005. Spouštěčem se stalo zabití sedmnáctiletého Francouze Nahela Merzouka na pařížském předměstí Nanterre během policejního zásahu kvůli dopravnímu přestupku, konkrétně 27. června okolo deváté hodiny ranní. Tato událost totálně vykolejila politický kalendář prezidenta Macrona, který doufal ve zklidnění situace v zemi během sta dnů po schválení penzijní reformy. Místo spekulované výměny premiérky, přestavby vládního kabinetu a plánované státní návštěvy Německa se musí nyní věnovat hašení další domácí krize.
Nejde o ojedinělý incident, kdy ve Francii policejní kontrola skončila smrtí civilistů. Kvůli neuposlechnutí výzvy k zastavení bylo francouzskou policií zastřeleno v roce 2022 třináct nijak neozbrojených osob. Jde o značný nárůst oproti pěti případům v roce 2021, přičemž počet takto zabitých mezi lety 2017 až 2022 je více než čtyřnásobně vyšší než za období 1997–2017. Tento vývoj souvisí se změnou zákona z roku 2017, která rozvolnila podmínky, za nichž je policie oprávněná přistoupit k využití střelné zbraně nad rámec situací bezprostředního ohrožení.
Incident z 27. června je tak výjimečně výbušný hlavně proto, že byl oproti řadě jiných zaznamenám kolemjdoucími na mobilní telefon. Původní policejní verze incidentu tvrdila, že policista, který Nahela střelil do hrudi služební zbraní, se při zásahu nacházel před vozidlem, na které vystřelil v situaci, kdy se Nahel rozhodl z místa ujet a policistu přejet. Policista, přesvědčen o ohrožení svého života, měl řidiče střelit v situaci legitimní obrany. Videozáznam události pořízený okolními svědky ale ukázal, že skutečnosti této verzi průběhu policejního zásahu odporují.
V roce 2005 byly násilnosti ukončeny v kontextu výjimečného stavu. Po něm momentálně volají představitelé tradiční i krajní pravice včele s Marine Le Pen.
V momentě těsně před střelbou jsou oba zasahující policisté vidět po boku zastaveného vozu, jeden z nich z bezprostřední blízkosti míří zbraní na řidiče a jejich život evidentně nijak ohrožený nebyl. Na záznamu je slyšet i výhrůžka policistů, kterou lze přeložit jako „schytáš kulku do hlavy“. Dle svědectví spolujezdců, kteří se během incidentu ve voze nacházeli, udeřili policisté Nahela opakovaně pažbou pistole. Po posledním z těchto úderů měla řidiči spadnout noha z brzdového pedálu, což u vozu s automatickou převodovkou způsobilo, že se auto rozjelo a ihned následovala policistova střelba.
Na policistu, který Nahela zastřelil, byla uvalena vazba a bude stíhán za zabití. Výsledek procesu bude ale znám pravděpodobně až za několik let. Pokud se u soudu prokáže lživá výpověď, může mu hrozit až doživotí. Nebýt videozáznamu, tak lze předpokládat, že by původní verze události byla přijata za oficiální a policistům by se dostalo plné podpory od politických představitelů a médií. Nebylo by to poprvé, co by si třeba ministr vnitra Gérald Darmanin vymýšlel a neoprávněně obviňoval oběti policejní neschopnosti a násilí, jak to dělal třeba v případě organizačního fiaska při finále Ligy mistrů v květnu 2022.
Nevysvětlitelné a neomluvitelné?
Prezident Macron již následující den vyjádřil soustrast rodině zabitého mladíka a označil to, co se stalo za „nevysvětlitelné a neomluvitelné“. Doplnil také, že „nic, nic neospravedlňuje smrt mladíka.“ Z jeho reakce je patrné, že chtěl v maximální míře přispět k uklidnění situace. Jeho výroky ale představitelé pravice a krajní pravice odsoudili jako přehnané, nezodpovědné a narušující nezávislost justice. K odsouzení zabití Nahela se připojily i přední osobnosti francouzské kultury jako kapitán národního týmu Kylian Mbappé nebo herec Omar Sy.
O první části Macronova hodnocení incidentu, tedy o neomluvitelnosti jednání policie, není příliš pochyb, zvláště v tom, že policisté přišli s lživou verzí události zlehčující jejich jednání. Nevěděli, že byli zaznamenáni na video, a doufali, že jim tato lež projde. O tom, že tuto událost ani podobné incidenty policejního násilí nelze vysvětlit, není těžké pochybovat. Země Deklarace práv člověka a občana schytala od Úřadu OSN pro lidská práva kritiku a tento úřad ji také vyzval k tomu, aby se vypořádala s hluboko zakořeněnou historií rasismu a také s diskriminací v řadách pořádkových sil.
Není to každopádně fenomén, na který byla Francie upozorněna poprvé. Na podzim tohoto roku si bude připomínat čtyřicet let od přelomového Pochodu za spravedlnost a proti rasismu, který také reagoval na případy policejního násilí a svojí nenásilnou formou zviditelnil problematiku nerovného přístupu k spoluobčanům s imigračním zázemím na celonárodní úrovni.
Příčiny incidentu lze vidět i v nedostatečném a špatném výcviku policie, v již zmíněné právně rozvolněné možnosti využívat střelné zbraně, ale také v dlouhodobém přepínání a systematickém vyčerpání pořádkových sil v konfrontaci s předchozími krizemi. Policisté museli zasahovat u masivních protestů proti Macronem na sílu protlačené a veřejností drtivě odmítané penzijní reformě, při dodržování restriktivních opatření kolem pandemie covidu-19 nebo zasahovat během protestů žlutých vest.
Problematický je i francouzský systém dozoru a vnitřní kontroly policejní inspekce IGPN, která policejní přečiny trestá jen velmi mírně a téměř nikdy nepřistupuje k suspendování. Francie byla opakovaně lidskoprávními organizacemi kritizována za režim, v němž jsou policisté postaveni nad zákon a požívají faktické beztrestnosti.
Ozvěny nepokojů z roku 2005
Video ukazující zabití Nahela se stalo rozbuškou nakumulované frustrace a emocí, které vyústily v sérii násilných protestů prakticky hned po skončení smutečního pochodu, při němž zaznívala hesla jako „spravedlnost pro Nahela“ nebo „policie-zabijáci“. Protesty doprovázející dnes již tisíce zničených aut a stovky zapálených budov se rozšířily do řady francouzských měst, která historii násilných protestů nepamatují. Rozsah a intenzita protestů daly rychle důvod přirovnat současné dění k masivním nepokojům na předměstích z roku 2005.
Tehdy se jednalo o nejrozsáhlejší nepokoje ve Francii od roku 1968. Protesty odstartovala smrt dvou mladíků, kteří se před policií schovali v elektrostanici. Násilné protesty tehdy trvaly s kolísající intenzitou celé tři týdny, ale rozšířily se z původní lokality Clichy-sous-Bois až po pěti dnech. Tentokrát protesty začaly eskalovat s mnohem větší rychlostí a prakticky hned se rozlily napříč Francií. Rozdíl zde jistě hraje také to, že v roce 2005 chybělo celodenní televizní zpravodajství a také aktivita na sociálních sítích. Nově protesty také doprovází masivní využití zábavní pyrotechniky jako útočných zbraní, které často způsobují požáry budov. Během nepokojů došlo i k poškození rozestavěného bazénu pro olympijské hry, které má Paříž příští rok hostit.
Násilnosti a kriminální činnosti pokračují, zdá se, s nižší mírou i po sobotním Nahelově pohřbu a výzvě jeho pozůstalých i národního fotbalového týmu k ukončení násilností. Protesty úplně neutichají ani přesto, že je nasazeno přes 45 tisíc policistů a panují různá restriktivní opatření od rušení veřejných akcí, omezení provozu městské hromadné dopravy či zákaz vycházení v některých oblastech. Jelikož se účastníci různých forem protestů můžou spontánně domlouvat a organizovat pomocí komunikačních kanálů, jako jsou whatsappové skupiny, a reagovat tak na rozmístění policejních sil v reálném čase, je pro pořádkové síly prakticky nemožné nepokoje zvládnout a ochránit všechny potenciální cíle.
O rozsahu násilností vypovídá i počet zadržených přesahující 1 300 za jediný večer během uplynulého víkendu. Toto číslo překonalo i dosavadní rekord 1082 zadržených během protestu žlutých vest v prosinci roku 2018. Podobně jako v roce 2005 je velká část (asi jedna třetina) zadržených nezletilých. Úřady odhadují medián věku zadržených na sedmnáct let. Francouzský prezident ve svých vyjádřeních apeloval na zodpovědnost rodičů účastníků těchto protestů a také na přísnější regulaci sociálních sítí ve formě mazání výzev k násilným aktům.
Konec nepokojů v nedohlednu a žně pro krajní pravici
V roce 2005 byly násilnosti ukončeny v kontextu výjimečného stavu. Po něm momentálně volají představitelé tradiční i krajní pravice včele s Marine Le Pen. Jde spíše o symbolické opatření, protože řadu restriktivních nařízení jako zákaz vycházení je možné vyhlásit již nyní. Pokud by navíc vyhlášení výjimečného stavu nedoprovázelo uklidnění situace, mohlo by jít o kontraproduktivní krok, protože by se ukázalo, že vláda není schopna pořádek nastolit ani s pomocí těchto extrémních opatření. Ať už bude vývoj protestů jakýkoli, je jisté, že za sebou nechá rozsáhlé škody v řádu stovek milionů eur na veřejných budovách i na soukromém majetku.
Přestože Macron svým vystupováním od začátku usiluje o uklidnění situace, nese i tak nemalou část zodpovědnosti. Macron je u moci již přes šest let, byl to on, kdo odmítl navrhovaný plán Borloo pro rozvoj předměstí, který si sám po prvním zvolení vyžádal. Systematicky také odmítá jakékoli ústupky vůči demonstrantům, dokud jejich aktivita nevyvrcholí rozsáhlými násilnostmi, což se ukazuje třeba na srovnání protestů žlutých vest a s milionovými, relativně poklidnými protesty proti důchodové reformě. Tímto opakovaně vysílal nebezpečný signál, že jediný způsob, jak ve Francii něčeho dosáhnout, vede skrze násilí. To, že se násilí vyplácí a je možná jedinou cestou, jak o sobě dát vědět, může být lekce, kterou si účastníci současných protestů po zkušenostech jiných hnutí už zvnitřnili.
Uklidnění situace a ukončení násilí ve Francii nemůže být dosaženo bez policie, která stála za příčinou jejich vypuknutí a jejíž odborářští představitelé, svojí někdy velmi extrémní rétorikou o probíhající „válce“ a „hordách divochů“ konflikt potenciálně dále eskalují. Policejní odbory byly značně zklamány Macronovým přístupem, slabou podporou a rychlým odsouzením zabití Nahela ve snaze situaci zklidnit.
Zastání se i zpochybnění existence policejního násilí se nadále objevují v řadách pravicových Republikánů a krajně pravicového Národního sdružení. Poslední jmenované vyšlo z loňských parlamentních voleb jako druhá nejsilnější politická strana a atmosféra násilných protestů a očekávatelné všeobecné volání po obnovení pořádku je může ještě dále posílit. Účastníci protestů často volebním právem kvůli svému věku ještě vůbec nedisponují a řada z nich může být už opakovanou deziluzí rezignovaná v přesvědčení, že se jejich situace skrze volby nezlepší.
Nehledě na to, jak dlouho budou ještě probíhající protesty trvat, je jisté, že Francie má před sebou hodně práce, aby se postavila problémům ve fungování státní policie a aby pokračovala v řešení hlubších příčin sociální nerovnosti a nespravedlnosti, jak se jí s jistými úspěchy od roku 2005 dařilo rozvojem upozaděných předměstí.
Autor je doktorand na Katedře evropských studií Fakulty sociálních věd UK.