Foto Kristoffer Trolle, Wikimedia Commons (CC-BY-2.0)
Ve Francii v sobotu 12. prosince proběhla již třetí demonstrace namířená proti novému bezpečnostnímu zákonu (sécurité globale), zvláště pak jeho nejkontroverznější části – článku 24. Ten penalizuje šíření obrazů policistů (i vojáků a četníků) ve službě s úmyslem jim ublížit. Za takové jednání má hrozit roční trest odnětí svobody a pokuta až 45 tisíc eur. Kritici hovoří o tom, že velmi vágní formulace zákona může vést k ohrožení demokracie a znemožnění výkonu novinářské práce.
Střet desítek tisíc demonstrantů po celé Francie s policií vyústil v sérii zatýkání, které odsoudila řada asociací v čele s Ligou na ochranu lidských práv a Národním odborem novinářů. Dle jejich názoru se jedná o bezdůvodná zatýkání autoritářského rázu. V Paříži bylo zadrženo 124 účastníků demonstrace, z toho minimálně dva novináři. Většina z nich byla následující den propuštěna bez dalšího stíhání.
Již dřívější zákroky policie během projednávání bezpečnostního zákona provázely velmi znepokojivé incidenty. Záběry ze 17. listopadu pořízené pro reportáž magazínu Mediapart ukazují, jak byli novináři a novinářky francouzskou policií hrubě konfrontováni a zadržováni.
Zmlácení Michela Zeclera
Že je ve veřejném zájmu potřeba zachovat právo natáčet policejní akce, ukazuje i brutální zmlácení hudebníka Michela Zeclera trojicí policistů, které bylo zachyceno 21. listopadu na bezpečnostní kameře a na telefonech lidí z bytů naproti přes ulici. Michel Zecler se vracel večer do svého studia. Když zahlédl policejní hlídku, chtěl vejít dovnitř, protože neměl roušku. Policie jej následovala s odůvodněním, že spáchal přestupek.
Na bezpečnostním záznamu je možné vidět, jak policisté po asi minutě a půl začínají Zeclera mlátit a zavírají vstupní dveře. Ze strany policistů si musel vytrpět patnáct minut nevyprovokovaných fyzických útoků a rasistických nadávek souvisejících s černou barvou jeho pleti. Když se do konfliktu zapojili Zeclerovi kolegové, kteří byli v budově studia, policisté ustoupili a vyčkali na posily. Po jejich příjezdu vyhnali Zeclera ven slzným plynem. Ten by ale neměl být ve vnitřních prostorách vůbec nasazen.
Následně byl hudebník umístěn do vazby a obžalován z útoku na policisty, jejich násilného vtažení do svého studia a ze záměru vzít policistům zbraň. Nebýt videozáznamů dokazujících lživost policejní verze incidentu, které se masivně rozšířily po sociálních sítích, byl by Michel Zecler podle svých slov zcela jistě ve vězení. Nakonec byl propuštěn a jeho stíhání bylo zastaveno. Zasahující policisté byli později suspendováni.
Nejde zdaleka o první případ, kdy byl videozáznam klíčový pro objasnění pravdy a odhalení ilegálních praktik zástupců veřejné moci. Viz také začátek aféry Benalla z prvomájové demonstrace 2018.
Nelehká situace policie
Kritika neomluvitelných případů policejní brutality je zcela na místě, zároveň je ale důležité připomenout nadměrné pracovní vytížení, jemuž jsou policisté vystaveni od teroristických útoků roku 2015. Tehdy byli francouzští policisté veřejně oslavováni jako hrdinové a obránci francouzské republiky. Od kontroverzní reformy zákoníku práce v roce 2016 narůstala policejní represe a vztahy mezi veřejností a policií začaly zhoršovat. Napjatá situace dále eskalovala s protesty žlutých vest v roce 2018.
Zákroky proti žlutým vestám vyvolaly významnou diskusi o neadekvátním využívání policejní výzbroje, která souvisela i s nasazením policistů neškolených s tímto vybavením. Příkladem může být zbraň na projektily „flash ball“, která má kvůli velkým rozměrům a relativně malé rychlosti působit bolest bez vážnějších zranění. Jsou ale známé incidenty, kdy po přímém zásahu z přílišné blízkosti zasažený přišel o oko.
Ohlas hnutí Black Lives Matter rezonuje i ve Francii. Také ona pamatuje vlnu nepokojů po brutálních zásazích policie, které skončily smrtí a jejichž pachatelé nebyli adekvátně potrestáni. Vláda nejprve zakázala používání škrtícího sevření, nechvalně spojeného se zabitím George Floyda letos v květnu v Minneapolisu, ale nakonec ustoupila nátlaku demonstrujících policistů a jejich odborů a tuto techniku opět povolila.
Srovnání Francie s USA v otázce policejního násilí je nutné dát do správné perspektivy. Ač má Francie vyšší počet lidí usmrcených policisty než řada evropských zemí, situace je zde v přepočtu na obyvatele i v absolutních číslech zásadně lepší než ve Spojených státech. Za rok 2020 Francie eviduje 26 usmrcených policií oproti 933 lidem ve Spojených státech.
Otázka policejní doktríny
Zmíněné srovnání ale neznamená, že jsou francouzské poměry v pořádku ani že by kritika policejní brutality nebyla na místě. Francie má vlastní historii brutálních zásahů policie, které skončily smrtí neozbrojených demonstrantů. Příkladem může být zapomenutý pařížský masakr ze 17. října 1961, kdy zemřely minimálně tři desítky, možná ale až dvě stovky lidí, nebo známější zásah u stanice metra Charonne z 8. února 1962, během nějž přišlo o život devět demonstrantů protestujících proti válce v Alžírsku.
Francouzská policie se z těchto incidentů poučila a během květnových nepokojů v roce 1968 k takovému násilí nedošlo. To souvisí i s doktrínou, kterou zavedl tehdejší policejní prefekt Maurice Grimaud. V dopise policistům během demonstrací zdůrazňoval negativní dopady policejního násilí a neudržitelnost této praxe. „Udeřit demonstrujícího na zemi znamená udeřit sebe samého a znevážit policejní funkci. Uvědomte si a opakujte to ostatním: kdykoli je spácháno nelegitimní násilí proti demonstrantovi, desítky jeho kamarádů ho pomstí. Tato eskalace je nekonečná.“
Doktrína, jejímž cílem je minimalizovat úmrtí demonstrantů, byla zásadně zpochybněna během násilných protestů žlutých vest. Vládní představitelé byli frustrováni spektakulárními scénami ničení v pařížských ulicích a volali po tvrdším přístupu, který by podobným scénám zamezil.
Síla obrazu
Nedávné policejní excesy poutají tak velkou pozornost především proto, že jsou detailně zachyceny na videozáznamech. Výrazně k tomu přispěl technologický pokrok a demokratizace kamer a chytrých telefonů. Případy policejní brutality je těžší obhajovat, když je dostupný obrazový důkaz, který je v řadě případů nezpochybnitelný.
Tématu potlačování důkazů o policejním násilí se věnuje i film Bídníci (Les Misérables) laureát Ceny poroty z festivalu v Cannes 2019. Jeho režisér Ladj Ly se dostal k filmařskému řemeslu právě přes natáčení násilných zásahů policie na pařížských předměstích. Ladj Ly ve svém snímku ale nezlehčuje těžkou práci policie a nechápe své dílo jako útok proti policistům. Bídníci údajně šokovali samotného prezidenta Macrona. Ladj Ly v rozhovoru pro Guardian zmínil své zklamání z toho, že prezident o situaci, která není rozhodně nová, nic netušil. Režisér se snažil poskytnout vyvážený a komplexní pohled. Stejně jako všichni kluci z předměstí nejsou ve filmu zobrazeni jako nevinné oběti ani policisté nejsou všichni do jednoho rasisti.
Monopol na legitimní násilí?
K poslední sérii kontroverzních policejních zásahů a obviněním policie z neoprávněného násilí se radikálním způsobem vyjádřil francouzský ministr vnitra Gérald Darmanin. Ten kritizuje pojem policejního násilí a zpochybňuje jeho existenci. Odkazuje při tom na Maxe Webera a jeho koncept monopolu státu na legitimní násilí. Zneužíváním a překrucováním postoje zakladatele sociologie se snaží dojít k tvrzení, že policie z definice nemůže páchat neoprávněné násilnosti, protože jakmile vykonává násilí, jde o násilí legitimní. Darmanin se tímto způsobem snaží stát za policisty a jejich odbory.
Ani ministr ovšem nemohl obhajovat neobhajitelné u zmíněného případu zmlácení Michela Zeclera. Ten odsoudily i policejní odbory, což nebývá časté. Celý incident naprosto zpochybnil článek 24 bezpečnostního zákona. Francii se dostalo kritiky také ze zahraničí. Vedoucí odboru OSN pro lidská práva Michelle Bachelet doporučila jeho stažení.
V reakci na tento vývoj a po nečekaně silných a rozsáhlých protestech slíbil prezident Emmanuel Macron přepracování ožehavého článku. Takový posun lze vnímat jako malé vítězství protestujících a obhájců svobody projevu. Je povzbudivé, že tak flagrantní kriminalizace pořizování videozáznamů pořádkových sil ve Francii neprošla ani ve vyhrocené atmosféře globální pandemie a přetrvávající teroristické hrozby. Nový bezpečnostní zákon může být ale i v upravené podobě hrozbou pro francouzskou demokracii.
V této souvislosti je na místě připomenout varování zmíněného policejního prefekta Grimauda z roku 1968: „Možná vyhrajeme bitvu v ulicích, ale ztratíme něco mnohem cennějšího. Něco, čeho si vážíte vy i já: naši pověst.“ Pro jakoukoli společnost je důvěra v pořádkové síly nezbytná. Současná pandemie spojená s nutnými, ale omezujícími opatřeními činí tuto důvěru ještě nezbytnější.
Autor je doktorand na Katedře evropských studií Fakulty sociálních věd UK.