Foto Roland Godefroy, Wikimedia Commons, CC-BY-SA-4.0
Emmanuel Macron si do druhého volebního období dal za cíl zreformovat rozdrobený důchodový systém plný speciálních režimů a hlavně zvýšit věk odchodu do důchodu na 64 let. Bylo nad slunce jasné, že reforma, která se během posledních desetiletí stala synonymem neoliberální tranzice, se stane nepopulární. Pro Macrona ale představovala osobní výzvu, které se nechtěl vzdát ani ve chvíli, kdy v červnu 2022 nezískal většinu v Národním shromáždění.
Když minulý čtvrtek prezident po dvou měsících zjistil, že jeho návrh důchodové reformy nepodpoří dostatečný počet republikánských kandidátů, rozhodl se obejít Národní shromáždění a svůj projekt protlačit pomocí článku 49.3 francouzské ústavy, který umožňuje přijmou zákony o financování sociálního zabezpečení bez hlasování v dolní komoře. Krok vyvolal masivní protesty v ulicích francouzských měst. Krátce poté policie rozháněla demonstranty na Place de la Concorde, které leží přes řeku od Národního shromáždění. Jen v Paříži bylo ve čtvrtek zadrženo přes 250 lidí.
Krize legitimity a demokratický deficit
Macron má podle současné legislativy na využití článku 49.3 ústavy právo. Pokud poslanci nevysloví v návaznosti na něj vládě Elisabeth Borne nedůvěru, zákon vejde v platnost. Přesto se čtvrtečním využití tohoto článku necítí být podvedeni jen demonstrující, ale i značná část francouzských občanů. Podle výzkumu agentury IFOP, který těsně předcházel čtvrtečním událostem, ho jako prostředek pro schválení důchodové reformy považuje za neoprávněný 75 procent Francouzů. Mezi Macronovými voliči je číslo ještě o dvě procenta vyšší. Navzdory legalitě tohoto kroku, Macron ke schválení takto podstatného zákona nemá politickou legitimitu.
Macron sice v prezidentských volbách vyhrál v souboji s Marine Le Pen, část jeho elektorátu ale ve druhém kole bezpochyby volila spíše proti Le Pen než pro něj a jeho neoliberální reformy. Ale hlavně: Macronovo hnutí La Renaissance ve volbách do Národního shromáždění zkrátka nadpoloviční většinu nezískalo. Macron a Elisabeth Borne se dosud při schvalování zákonů spoléhali na hlasy republikánů, kteří ale v podpoře důchodové reformy nejsou jednotní. Byť se v současnosti zdá, že republikánští poslanci nedůvěru vládě Elisabeth Born nevysloví, hlasováním pro nepopulární reformu si nechtěli ani špinit ruce, ani hrát Macronovy druhé housle.
Najít pro reformu koaličního partnera bylo pro prezidenta bezpochyby téměř nadlidským úkolem. Ve volbách 2027 už Macron kandidovat nemůže. Všechny opoziční strany tak chápou svou historickou šanci obsadit uvolněné místo – ať už se jedná o republikány, Rassemblement National nebo strany levicové unie NUPES.
Po čtvrtečních událostech ale protesty nabyly na síle a zemi hrozí výpadky dodávek pohonných hmot i elektrické energie, eskalace násilí i vysoká míra politické polarizace.
Podporovatelé reformy by jistě mohli také namítnout, že vláda se snažila reformu prosadit demokratičtějšími procedurami, ale opozice rozumnou debatu obstruovala. Takhle ale politika vypadá. Macronovi se zkrátka nezdařil ambiciózní plán, že s menšinovou vládou prosadí velmi nepopulární reformu. Game over. Prezident mohl přijít se skromnějším návrhem a například se zaměřit jen na speciální režimy, podle nichž zaměstnanci některých veřejných podniků odchází do důchodu dříve než ostatní, čímž by umořil alespoň část deficitu. Rozhodl se ale pro projekt, na nějž jeho politické a vyjednávací schopnosti evidentně nestačí.
Neexistuje jednoznačné řešení deficitu a ani francouzští ekonomové v tomto směru nejsou jednotní. Recept na to, jak učinit důchodový systém udržitelným a spravedlivým, nebo otázky, co od starobních důchodů vlastně čekáme, mají být předmětem politické rozpravy či boje. Současný prezident pro svá řešení evidentně politickou podporu z mnoha důvodů nemá.
Krize institucí nebo demokracie?
Debata nad tím, zdali je reforma spravedlivá, nutná či správná se už definitivně vylila z břehů a převládá spíše debata nad demokratičností celé procedury. Samotný článek 49.3, jehož využití bylo úpravou ústavy v roce 2008 už omezeno, celkově trpí demokratickým deficitem. Je dědictvím Charlese de Gaulla a jeho snah učinit prezidentskou funkci co možná nejsilnější. Schvalovat dnes tímto článkem takto kontroverzní zákon může jen dále vážně podkopávat důvěru nejen v politiku, ale celkově ve veškeré instituce V. republiky i ve francouzský poloprezidentský systém. Předmětem politického boje v dalších volbách bude nejen důchodová reforma, ale možná i budoucnost tohoto článku ústavy.
Macron dokázal ustát už celou řadu krizí – hnutí žlutých vest či pandemii covidu-19. Velmi pravděpodobně tedy přežije i jednu z největších mobilizací v dějinách moderní Francie. Kdyby vládě Elisabeth Borne byla vyslovena nedůvěra a zákon by tak nebyl schválen, mohl by prezident buď jmenovat nového předsedu vlády, či rozpustit Národní shromáždění a vypsat volby nové. Souboj nad vzpurnou částí Francie by sice prohrál, zákon by totiž přestal platit, jeho židle v Elysejském paláci by ale nijak ohrožená nebyla.
Když se čtyřicetiletý Emmanuel Macron stal v roce 2017 poprvé francouzským prezidentem, na nádvoří Louvru vykřikoval „budu vám sloužit.“ Levice i pravice se v tu dobu nacházely v krizi. Republikáni se zmítali v korupčních kauzách předsedy strany Francois Fillona, prezidentské období socialisty Hollanda bylo hodnocené celkově jako promarněná šance levice. Macron, který nakonec ve druhém kole stanul proti krajně pravicové političce Le Pen, se mohl zdát zachráncem demokracie. Jenže demokracie mimo jiné znamená budovat instituce, které mají své hranice. Ty má Macron ve svém druhém funkčním období spíše tendenci překračovat. Smutnou anekdotou pak zůstává, že ještě loni v červnu v jednom z rozhovorů hovořil o tom, že Francouzi jsou unaveni reformami, které přicházejí shora.
Politické důsledky
Francie je od ledna na nohou. Odbory od té doby svolaly už osm demonstrací, které se paralelně odehrávaly na několika místech Francie. V posledních dnech sice Pařížany začaly v ulicích metropole trápit smrduté hory odpadků, v nichž se začaly prohánět krysy, přesto se zdálo, že paralyzovat zemi, nebude snadné. Nadšení protestů v ulicích upadalo. Po čtvrtečních událostech ale protesty nabyly na síle a zemi hrozí výpadky dodávek pohonných hmot i elektrické energie, eskalace násilí i vysoká míra politické polarizace.
Snaha prezidenta prosadit zákon za každou cenu může mít navíc do budoucna řadu negativních politických důsledků. Obavu vyvolává vzrůstající podpora krajně pravicové Rassemblement National, dřívější Národní fronty, nebo další prohlubování nedůvěry v politiku, projevující se například kontinuálním klesáním volební účasti.
Na druhou stranu z dlouhodobého hlediska je možné, že politická mobilizace proti důchodové reformě po letech kulturních válek do francouzské politiky znovu vrátí pravolevé štěpení a debaty o socioekonomických tématech. Zejména od období Hollandova mandátu, kdy Francie zažila řadu tragických teroristických útoků, byla politická debata paralyzovaná otázkami slučitelnosti islámu s francouzskou republikou a nekonečnými debatami o laicité, francouzské variantě sekularismu.
Třeba tato mobilizace vrátí do politiky to, co Francouze trápí především – nízkou kupní sílu, nedostatek vody či zdravotnického personálu nebo existenci tzv. lékařských pouští, které jsou jedním ze symptomů krize některých vyloučených francouzských regionů. Ať už dopadne důchodová reforma jakkoliv, plody této mobilizace nejspíše nezapadnou.
Autorka je politoložka.