Foto Pxhere
Důchodová reforma v podobě úpravy parametru věkové hranice pro odchod do starobního důchodu, kterou předkládá expertní poradní skupina resortu práce ministra Jurečky, není s to obsáhnout pestrou škálu socioekonomických a kulturních proměnných dnešního života v Česku.
Nejistý zdravotní stav a konstantně stoupající stresová zátěž přispěvatelů do prvního průběžného důchodového pilíře, kumulované pracovní vytížení pečujících osob, prodlužování pracovního týdne v rozsahu 41–48 hodin u čtvrtiny Čechů, ageismus na pracovním trhu, zadluženost a s tím spojený existenční tlak na hledání nedaněných forem výdělku ve stínové ekonomice – tyto prekérní životní zkušenosti a zranitelnost, kterou umocňují, nelze řešit pouhým obměňováním technických parametrů. Ne bez toho, aniž bychom dále přistoupili k přijímání doprovodných komplexních strukturálních opatření.
Mimo dohled veřejnosti
Ministerstvo práce a sociálních věcí již zjevně načrtlo základní obrysy plánu penzijní reformy, která by měla dle legislativního plánu vlády vejít v účinnost spolu s připravovanou novelizací důchodového zákona, tedy v roce 2025. Jednání o podobě penzijní reformy se prozatím odehrávalo za zavřenými dveřmi, vláda nekonzultovala její podobu se sociálními partnery a také nezpřístupnila jekékoli věcné podklady veřejnosti.
Z dostupných informací však vyplývá, že i přes původně vlažný postoj MPSV bude stěžejním bodem reformy otázka základního parametru důchodového systému – věku odchodu do důchodu – a jeho posunu na 68 let počínaje rokem 2047. Doprovodným opatřením by mělo být plošné snižování penzí budoucích důchodců na výsledných 39,5 procenta průměrné mzdy. Mimo hru není ani kuriózní návrh odklonu od standardně uznávaného principu univerzality v důchodovém pojištění v rámci vytvoření dvoukolejného systému pro středoškoláky, potažmo učně, a vysokoškoláky, kdy by se měl důchodový věk odvíjet od nejvyššího dosaženého formálního vzdělání.
Jestliže naopak vláda tyto aspekty nezohlední, nelze v důchodovém systému očekávat dlouhodobě příznivý vývoj pro jeho budoucí beneficienty. Zvláště pak, když Češi budou i nadále za svůj profesní život napracovávat v průměru o 11 let více než Němci, jejich reálné mzdy budou nadále klesat, spořicí potenciál se tenčit, a jimi využívané zdravotní programy budou podfinancované.
Bohužel, ani jedna z těchto „reforem“ necílí na ta nejpalčivější místa našeho současného důchodového systému. Bez vládní odezvy tak dosud zůstává problém nezvykle přísných podmínek tzv. náhradních dob započítávaných do potřebných let pojištění pro důchod, a dále pak samotná minimální doba důchodového pojištění ve výši 35 let, která je v porovnání s našimi evropskými sousedy neobvykle dlouhá, a na kterou už také mimo jiné upozorňovala i Kancelář veřejného ochránce práv. Přitom právě druhotně jmenovaný negativní jev zmiňuje programové prohlášení vlády, ve kterém se zavazuje dobu potřebnou pro dosažení nároku na důchod zkrátit. O tom však už dnes neslyšíme. Zřejmě proto, že expertní tým pro reformu důchodů v čele s Helenou Horskou z Národní ekonomické rady vlády (NERV) podmínku 35 let na pojistných odvodech pro odchod do důchod jako problém nevidí, a spíš ji vnímá jako účinný prostředek k motivaci, potažmo disciplinaci budoucích penzistů.
Naopak neuvážená změna parametru důchodového věku by mohla do českého důchodového systému vnést problémy nové. Zásadní totiž je, že NERVem navrhované zvýšení věkové hranice odchodu do důchodu pokládá automatické rovnítko mezi prodlužující se dobou dožití a zvyšující se schopností déle pracovat. Zde ale musíme být obezřetní, neboť z prvního automaticky neplyne to druhé. A to zvlášť tehdy, pokud se zdá být rozvrat veřejného zdravotnictví nasnadě – na konci minulého roku totiž ministr zdravotnictví Válek představil návrh na zavedení nadstandardu ve zdravotnictví, což by nejvíce poškodilo nízkopříjmové pacienty, a to třeba právě s ohledem na pro ně (ne)dostupnou preventivní péči a rehabilitaci.
Pouhá změna parametrů nestačí
To, že vyšší věk populace ve spojení s nižším podílem pojištěnců produktivního věku přispívajících do důchodového systému znamená větší zátěž pro státní důchodový systém, je evidentní. V diskusích v rámci poradního orgánu MPSV však chybí koncepční vize s přesahem mimo rámec tvořený trojčlenkou rychlých parametrických řešení. Bylo by tak celospolečensky žádoucí, aby například podpora zkrácených úvazků u konkrétních cílových skupin, která figuruje jako jedna z priorit programového prohlášení vlády, v konečném důsledku neskončila pouze u slevy na pojistném pro zaměstnavatele, ale aby taková podpora byla též provázána s pracovněprávními zárukami v otázce slaďování, neboť například pečující matky nebudou vyhledávat zkrácené úvazky, když nebudou mít během pracovní doby kam dát své děti.
Dále lze předvídat, že šoky automatizace a robotizace na trhu práce můžou vyvolat vyšší dočasná období nezaměstnanosti – s ohledem na to by bylo adekvátní do doby pojištění započítat také dobu pro získání potřebné kvalifikace včetně vysokoškolského studia a prodloužit dobu pojištění v případě nezaměstnanosti například na pět let.
Jestliže naopak vláda tyto aspekty nezohlední, nelze v důchodovém systému očekávat dlouhodobě příznivý vývoj pro jeho budoucí beneficienty. Zvláště pak, když Češi budou i nadále za svůj profesní život napracovávat v průměru o 11 let více než Němci, jejich reálné mzdy budou nadále klesat, spořicí potenciál se tenčit, a jimi využívané zdravotní programy budou podfinancované.
Jak tedy starobní důchody financovat? Zvýšení potřebných daňových výnosů by stát mohl zajistit především daňovou progresí u právnických osob. Nastavení schématu valorizace důchodů by pak mohlo obecnou daňovou progresi reflektovat s výsledkem, že se bude pozvolna zpomalovat valorizace u penzistů s již vysokým důchodem. V každém případě však bude třeba nalézat formy solidárnějšího financování důchodů, jak pro Alarm píše Eva Svobodová.
Solidaristické právo v akci
Můžeme se ptát, kde hledat ostrůvky solidarity v situaci, kdy je státní důchodová politika pevně ovládaná imperativem neodvratného zpřísňování základních parametrů pro výpočet důchodů.
Alternativu k tomuto převládajícímu narativu může nabídnout například působení v odborech. Odbory totiž staví na myšlence známé již prvorepublikové právní vědě, a to je, že smyslem starobního pojištění je garance ochrany před riziky, které čekají na každého člověka, tedy včetně stáří, a poskytnutí této garance pracujícím, tedy těm, jejichž jediným kapitálem je jejich pracovní síla. S vědomím toho, že právo důstojného zajištění ve stáří je mezinárodně uznávaným lidskoprávním nárokem pak odbory úspěšně čelí nešetrným důchodovým reformám např. i před Radou Evropy.
Odbory dále právo na důstojný důchod vymáhají ještě v rámci legislativního procesu. Pro příklady zde nemusíme chodit daleko – chorvatským odborovým svazům se nedávno podařilo odvrátit návrh zákona, který by podstatně zvýšil věk odchodu do starobního důchodu již od roku 2033. Naše odbory jsou v otázce sociálního zabezpečení nadány kompetencí připomínkovat legislativní návrhy v meziresortních připomínkových řízeních, a dále pak schopností obhajovat svá stanoviska v tripartitních jednáních. Kromě toho pak mohou v rámci kolektivního vyjednávání tlačit na větší zapojení zaměstnavatelů do fungování důchodového systému a vyjednat tak pro zaměstnance jednotlivých podniků, jakožto i celých odvětví připojištění a možnost odchodu do předdůchodu, a to z peněz zaměstnavatele, nikoliv z prostředků ve společné státní kase.
Autorka je právnička a odborářka.