Creepy Teepee nabralo druhý dech

Jaký byl osmý ročník hudebního festivalu Creepy Teepee? Méně hipsterský a trošku politický.

Festival Creepy Teepee se konal od pátku 8. července do neděle 10. července v krásném prostředí Kutné Hory. Jeho dějiště se kvůli rekonstrukci bývalého pivovaru přesunulo do nedalekého objektu družstva ovocnářů Vitamína u Seifertových sadů. Prostor se oproti minulým ročníkům o něco zmenšil, o to intimnější atmosféru však festival získal. Nevýhodou ovšem byla příliš těsná a špatně větraná vnitřní scéna, což znepříjemňovalo především noční afterparty. Pořadatelem festivalu je umělecký kolektiv AM 180. Za Creepy Teepee nestojí žádný velký sponzor a pořadatelé se snaží nezávislost festivalu udržet. Návštěvníci si mohli dopřát pivo z malého pivovaru Kocour nebo kvalitní vegetariánské jídlo od Klubu AVU.

Jsou to hipstři, nebo lumbersexuálové?

Obyvatelé města jsou ve vztahu ke Creepy Teepee rozdělení na dva tábory. Jedni vítají množství návštěvníků, které festival do jejich města každoročně přitáhne. Druzí sepisují petici proti konání festivalu z důvodu nadměrného hluku, anebo snad kvůli nedůvěře k „podivně“ vyhlížejícímu publiku. Po příchodu do jedné z místních hospod, kde jsme si chtěli dát oběd, jsme zaslechli hlášky typu „To jsou ty holky“ či „holkokluci“, načež následovala debata o tom, co je to lumbersexuál. Nutno říct, že a priori dehonestující nálepka „hipsterského festivalu“ již ztratila své opodstatnění. Jestliže ve svých počátcích mohla akce působit dojmem, že jde více o „módní přehlídku“ než o hudbu, v posledních letech to už neplatí. Organizátoři také zřetelněji projevují své politické postoje: uprostřed dvora vlály prapory s nápisy a symboly Antifa, LGBT a Refugees Welcome a u vstupu vítal návštěvníky stánek antikapitalistické iniciativy Ne Rasismu!

Nálepka „hipsterský festival“ ztratila své opodstatnění a nezbývá než doporučit lidem, kteří toto přízvisko posměšně používají, ať zavítají na příští ročník Creepy Teepee bez předsudků.

Úvodní den festivalu rozjela tuzemská HC punková kapela Kovadlina, která vždy dokáže upoutat sebedestruktivní performancí frontmana Banána. Běžnou součástí jeho vystoupení je mlácení se do hlavy a plivání všude kolem sebe, na což doplatil i příliš blízko postávající fotograf. Pro tento ročník byla jinak specifická forma „label showcase“, kdy se návštěvníkům festivalu představilo hned několik labelů prostřednictvím několika spřízněných projektů a kapel. Prvním z nich byl kodaňský label Posh Isolation, jehož nejvýznamnějším reprezentantem je kapela Lust for Youth, která na Creepy Teepee už v minulosti vystupovala. Letos tento label představil na festivalu například Yvese Towerse, který předvedl vynikající hypnotický a taneční set, jenž místy vzdáleně připomínal zvuk Shackletona nebo Muslimgauze. Jeho set rozhodně patřil k jednomu z několika velmi příjemných překvapení festivalu. Po něm následoval industriálně-noiseový projekt Damien Dubrovnik.

Největším zklamáním bylo vystoupení jedné z hvězd festivalu Rabita. Americký producent, který v poslední době zaujal několika deskami kombinujími britský instrumentální grime a temnější zvukové polohy, předvedl slabý DJský set, poskládaný z nesourodých trapových, boombapových a popových hitů, jež by mohl odehrát jakýkoliv průměrný DJ. Dojem z úvodního večera napravila dvojice reprezentující americký label NON. Jak Angel-Ho, tak především Nkisi ukázali Rabitovi, jak se dělá DJská show. Obzvláště Nkisi zaujala svým setem, ve kterém se hodně ozýval vliv původně angolského žánru kuduro.

Babyfather Blunt

Druhý den odstartovaly tuzemské projekty Wim Dehaen, Dizzcock a kapely spřízněné se skejťáckým magazínem Crook jako například Pacino nebo Vole. Vynikající koncert na pomezí black metalu a screama předvedla plzeňská stálice ██████ aka nic. Na jejich rázné kytarové rify navázalo punkrockové vystoupení americké kapely Destruction Unit, jejíž část se po chvilce představila znovu, tentokrát však na vnitřní stage, kde pod názvem Marshstepper předvedla jeden z nejzajímavějších zážitků celého festivalu. Temnou steampunkovou atmosféru, do které se vkrádal nádech postapokalyptické počítačové hry Fallout, doplňoval hustý dým z mlhovače, jímž se s obtížemi prodíralo červené světlo zářící v pozadí místnosti. Sobotní večer měl hned několik vrcholů. Prvním z nich byl koncert atlantské darkwave R’n’B zpěvačky Abry. Ačkoliv jejímu vystoupení nechybělo takřka nic, působila na velkém venkovním pódiu trošku osamoceně a intimní energie, kterou chce svými skladbami předat posluchačům, se trochu vytratila.

Naopak největší tahák letošního ročníku, jímž byl Babyfather, což je nový projekt britského hudebníka a konceptuálního umělce Deana Blunta, předčil očekávání. Dean Blunt ve svých posledních projektech zdůrazňuje především problematiku rasismu. Zatímco v Olomouci na festivalu animovaného filmu PAF, kde vystupoval předminulý rok ještě pod jménem Dean Blunt, bylo jeho vystoupení od začátku do konce vedeno v konfrontační poloze mezi jevištěm a publikem, přičemž Blunt v lecčems navázal na experimentální a konfrontační černošské divadelní performance šedesátých let, v novém projektu Babyfather tento konfrontační moment vystupuje až později.

Blunt nechává zaznívat černošské žánry jako grime a trap prostřednictvím DJe Esca, a navozuje tak určitý party mód, který však narušuje chladně deklamujícím vokálem, pojednávajícím o komplikovaném životě v černošském ghettu. „Too fucking early“, „bang bang“ a „another black man dead“ zaznívalo neustále v průběhu jeho vystoupení, zatímco publikum pařilo na rytmy černošské hudby. V polovině setu se však konfrontace stala fyzickou záležitostí – taneční a posluchačsky příjemný zvukový podkres vystřídal ohlušující noise. Publikum si najednou začalo zacpávat uši a utíkat z předních řad.

Po vystoupení Babyfathera se večer přesunul do vnitřních prostorů areálu, kde španělská DJka Zora Jones odstartovala afterparty svým footworkovým setem. Po ní následoval další vrchol večera, a sice label showcase v podání londýnské crew Bala Club. Endgame a především pak Kamixlo předvedli excelentní sety spojující jejich vlastní skladby, které v sobě nezapřou vliv latino rytmů, společně s nejaktuálnějšími hity hybridní grimeové a trapové hudební scény. Největšího ohlasu se však nakonec dočkal nenápadný Uli K, jenž svým autotuneovým vokálním příspěvkem do podkladů od Kamixlo a Endgame dostal publikum do varu.

Angažovanost a sexuální fantazie

V neděli odpoledne přistálo na venkovní scéně se svým energickým setem montrealské duo Pelada. Tobias Rochman doprovází acid techno-houseovým beatem naštvaný zpěv Chris Vargas, která svou punkovou naléhavostí a španělskou flow probudila zmožené publikum. Do depresivní nálady dojezdu po osmdesátkovém večírku nás uvedl Alex Cameron svým zadumaným hlubokým hlasem, pomalým tancem a dozadu ulíznutými vlasy. Zpívá emotivní příběhy do temného newwaveového podkladu, jehož nostalgický zvuk dotváří hrou na altový saxofon Roy Molloy. Uvnitř mezitím vyvolali noiseindustriální zvukovou bouři tři zakuklenci z kapely VONT. Cameron Stallones alias Sun Araw pak uvedl prořídlé řady posluchačů do meditativního transu svým zpěvem a úspornou hrou na kytaru s výrazným reverbem. Těkavý rytmus udržoval pomocí rachotivých ambientních zvuků plných cvakání a cinkání.

Jeden z headlinerů nedělního programu Gaika nedorazil, ale víc než uspokojivou náhradu za jeho výstup poskytla excentrická Nadia Tehran. Švédka iránského původu vtrhla na pódium zahalená do sytě rudého nikábu a spustila suverénní rap připomínající M.I.A. Ve své sice krátké, ale o to údernější show představila pět skladeb ze své první desky Life is Cheap, Death is Free z května letošního roku. Hudbu produkoval švédský producent Yung Gud, jinak hlavní beatmaker crew Sad Boys v čele se slavným rapperem Yung Leanem, který trackům vtiskl současný zvuk mísící blízkovýchodní motivy s říznými beaty.

Určitou míru inspirace zmíněnou britskou angažovanou zpěvačkou sice nelze zapřít, ale svou svébytnost si Nadia Tehran uhájila buřičskými politickými texty, ve kterých podle svých slov objevuje „hranice osobní a politické identity“. Ve skladbách tematizuje problémy imigrantů a rasismus a ironizuje xenofobní předsudky. Singl Refugee vydala spolu s klipem, který natočila se svým otcem načerno v Teheránu jako odpověď na rostoucí vliv nacionalistů ve švédské politice. Píseň Cash Flow pojednává o sociálním vyloučení z třídní perspektivy a I See You zase míří proti policii a státní autoritě. Jasné politické vyznění koncertu potvrdila Nadia Tehran zdviženou pěstí, kterou publikum zprvu ostýchavě a nakonec nadšeně opětovalo.

O poslední koncert hlavního programu festivalu se postarala Tommy Genesis z atlantského labelu Awful Records, pod který se řadí také Abra. V tvorbě rapperky kontrastuje styl rozpustilé školačky v krátké sukni s texty, v nichž dává průchod sexuálním fantaziím a divokou flow namířenou proti konvencím. S DJem za zády působila jistěji než Abra, která podklady ovládala sama, a dokázala svou živelnost předávat publiku s větší intenzitou.

Nabitý program letošního Creepy Teepee dokazuje, že se festival etabloval jako jedna z hlavních událostí na tuzemské hudební scéně. Dává prostor současné světové avantgardě napříč žánry a snaží se vybírat angažované interprety a interpretky. Rychle mizející vstupenky z předprodeje zase dokazují, že o takto názorově vyhraněný festival je zájem. Nálepka „hipsterský festival“, který tuto akci od jejího vzniku provází, ztratila své opodstatnění a nezbývá než doporučit lidem, kteří toto přízvisko posměšně používají, ať zavítají na příští ročník Creepy Teepee bez předsudků.

2 15 14 13 12 10 9 8 7 6 5 4 3

 

Foto Václav DrozdDavid Přílučík.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image