Trnitou cestou k důstojnosti


Registrováný partner již nemá zakázáno požádat o adopci. Společně ale registrovaní partneři stále žádat nemohou.

V roce 1989 bylo v Dánsku jako v první zemi Evropy uzákoněno tzv. registrované partnerství. Dánské páry tak byly první, které okusily alespoň částečné uznání hodnot spojených se soužitím dvou osob stejného pohlaví. To mi byly tři roky.

Díky aktivitě Sdružení organizací homosexuálních občanů v ČR (SOHO) byl podobný zákon v Česku předložen již v roce 1997 a v roce následujícím poprvé zamítnut Poslaneckou sněmovnou. V této době jsem si sám začínal uvědomovat, že nejsem heterosexuál, bylo mi dvanáct. V roce 1999 zamítla Sněmovna další poslanecký návrh zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví. Je třeba připomenout, že vůdčí protiargumenty poslanců Jiřího Karase či Pavla Tollnera (KDU-ČSL) byly založeny na jejich přesvědčení o „zvrácenosti homosexuálů“ a domněnkách, že homosexualitu lze léčit. Oba tyto argumenty přitom byly již v této době i díky výzkumu v české sexuologii a mezinárodnímu posunu v psychologii a psychiatrii považovány za nesprávné, překonané a nevhodné.

Per aspera ad astra

Další návrh zákona o partnerském soužití osob stejného pohlaví předložila Parlamentu v roce 2001 vláda Miloše Zemana, Poslanecká sněmovna však návrh zákona vrátila k přepracování – k tomu však už nedošlo, protože přišly parlamentní volby. Odpůrci argumentovali obavou z oslabení „tradiční rodiny“ a ventilovali své námitky vůči výchově dětí ve stejnopohlavních svazcích. Nutno podotknout, že oba tyto argumenty staví na předsudcích. Další návrh zákona o registrovaném partnerství připravila vláda Vladimíra Špidly, ta jej avšak nekonzultovala s gay a lesbickými organizacemi a ani jej nepředložila k projednání do parlamentu. Další upravenou verzi vládního návrhu, připravenou již ve spolupráci se zástupci Gay a lesbické ligy, předložila skupina poslanců v dubnu 2004, Poslanecká sněmovna jej ovšem v únoru 2005 opět zamítla. Schválen byl až poslanecký návrh zákona z dubna 2005 – Poslaneckou sněmovnou v prosinci 2005 a Senátem v lednu 2006 – , avšak prezident republiky Václav Klaus jej vetoval. Prezidentské veto Sněmovna těsně přehlasovala v březnu 2006 a od 1. července 2006 zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství nabyl účinnosti. Stalo se tam sedmnáct let poté, co vešel v platnost podobný zákon v Dánsku. Bylo mně tehdy již dvacet let.

Mnozí neheterosexuálové nechtějí být druhými definováni jen na základě sexuální identity. Nejsme prostě jen „gayi“ či „lesbami“, jsme stejně tak unikátními lidmi jako kdokoli jiný.

Jak je vidět, nebyla cesta zákona o registrovaném partnerství zrovna jednoduchá a je potřeba mít dnes i pochopení pro to, že ve své výsledné podobě zákon zahrnoval „kompromisní“ ustanovení, které do českého právního řádu zavedlo systematickou diskriminaci „registrovaných partnerů“. Toto ustanovení § 13 odst. 2 stanovovalo, že „trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte“.

Nesmyslných deset let

Existence tohoto odstavce po dlouhých deset let snižovala důstojnost registrovaných partnerů. Absurdita tohoto zákona ve svém důsledku způsobovala, že stvrzením jediného dokumentu (registrovaného partnerství) bylo možné dvě zcela rovnoprávné osoby zbavit jejich individuálního práva požádat o adopci. Registrační sňatek se tak stal přechodovým rituálem, při kterém partneři na jednu stranu před zákonem stvrzovali svou věrnost a oddanost a na stranu druhou zároveň figuroval jako deklarace zbavující práva. Před registrací mohli oba partneři zažádat o individuální adopci a jejich sexuální orientace, ani soužití ve stejnopohlavním svazku nesměly být důvodem k zamítnutí této žádosti. „Registrací“ došlo ke změně jejich právního statusu, a mohli tak být jako druhořadí občané zbaveni práva požádat o adopci.

V očích zákona ale není nic jasné, proto i takto drakonický a diskriminující odstavec, nerušeně existoval téměř po dobu deseti let. Až Analýza české právní úpravy osvojení dítěte gayi, lesbami a bisexuálními lidmi ve světle práva Evropské unie a Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách, vypracovaná v roce 2009 Janem Wintrem z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, přinesla první zřetelné argumenty, které deklarovaly protiústavnost nemožnosti individuální adopce registrovanými partnery. Analýza byla poskytnuta k využití Výboru pro sexuální menšiny Rady vlády pro lidská práva a rozeslána osobám v rozhodovacích pozicích a odborné veřejnosti. Rada vlády pro lidská práva takové ustanovení pochopitelně shledala za diskriminační a vyzvala ministra pro lidská práva k tomu, aby předložil vládě návrh na nápravu tohoto stavu. V roce 2010 ministr Kocáb sice svolal odborné kolokvium, které mělo za účelem o tomto diskriminačním zákoně diskutovat, nevedlo ovšem k žádným legislativním změnám. Jak se ukázalo, v Česku tuto právní situaci revidoval až Ústavní soud, na který se obrátil Městský soud v Praze. Stalo se tak v rámci sporu jednoho z partnerů v registrovaném páru, kterému byla na základě „registrace“ zamítnuta možnost vstoupit do adopčního řízení jako žadatel. Od roku 2015 se proto inkriminovaný odstavec zákona o registrovaném partnerství stal předmětem přezkumu Ústavního soudu. Nyní, koncem června 2016, Ústavní soud ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, jež osvojení bránilo, zrušil a shledal ho rozporným s právem na lidskou důstojnost, s právem na soukromý život i se zákazem diskriminace.

Právní normy, zakazující jakékoli formy diskriminace (Čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) nebo diskriminaci na základě sexuální orientace (čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie) byly platné již před schválením zákona o registrovaném partnerství. Je mi proto stále záhadou, jak bylo možné zákon v takové podobě v Česku vůbec schválit, ba dokonce, že v téměř nezměněné podobě (výjimkou je drobná úprava v roce 2008) fungoval deset let. Politici a právníci ale asi vědí. Absurdnost celé situace byla dokreslena skutečností, že zákonodárci se snažili zákonem zabránit něčemu, co není normativně regulovatelné: aby byly děti vychovávány registrovanými partnery. V reálných situacích ovšem k takové skutečnosti přirozeně (sic!) docházelo, přičemž poslední sčítání lidu z roku 2011 zaznamenalo téměř tisícovku stejnopohlavních rodin s dětmi.

Jde o lidskou důstojnost

Veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová, jako vedlejší účastník řízení ústavního řízení, poukázala například i na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva – Fretté proti Francii (ze dne 26. 2. 2002, č. stížnosti 36515/97) nebo E. B. proti Francii (ze dne 22. 1. 2008, č. stížnosti 43546/02) –, které dospěly k závěru, že adopce dítěte homosexuálně orientovanou osobou může být zamítnuta pouze v případě, že pro takové rozhodnutí existují i jiné důvody než pouhá sexuální orientace zájemce. Ochránkyně lidských práv tak konstatovala, že předmětná otázka nebyla jen otázkou politickou, ale také lidskoprávní. Ombudsmanka také poukázala na to, že napadené zákonné ustanovení odporovalo právu na ochranu soukromého a rodinného života i zákazu diskriminace.

Český Ústavní soud se proto zabýval rovněž i otázkou lidské důstojnosti, kterou zákon o registrovaném partnerství ve svém platném znění porušoval. Lidská důstojnost představuje nedotknutelnou hodnotu a je součástí nadpozitivního práva (viz nález sp. zn. II. ÚS 2268/07). Ústavní soud podtrhl, že „lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech“ a „každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno“. Judikatura Ústavního soudu staví lidskou důstojnost do samotného centra právního řádu a vymezuje ji jako součást samotného „lidství“ člověka.

I proto tedy Ústavní soud ve svém rozhodnutí jednoznačně argumentoval, že napadené zákonné ustanovení (diskriminační odstavec v zákoně o registrovaném partnerství) neobstojí:

„Pokud je totiž založeno na tom, že z určitého práva (byť plynoucího nikoliv přímo z ústavního pořádku, nýbrž z práva podústavního) vylučuje určitou skupinu osob jen proto, že se rozhodly uzavřít registrované partnerství, činí z nich de facto jakési osoby „druhého řádu“ a dává jim bezdůvodně určité stigma, které evokuje představu o jejich méněcennosti, zásadní odlišnosti od ostatních (zřejmě „normálních“) a zřejmě i o neschopnosti se – oproti osobám jiným – náležitě postarat o děti.“ (Nález sp. zn. Pl. ÚS 7/15)

Ústavní soud dále uvedl, že „osoby žijící v registrovaném partnerství mají nesporné právo na ochranu soukromí, a to v jeho vnitřním i vnějším pojetí. Tato ochrana a respektování ze strany státu však nemůže být zcela naplněna, pokud bude i nadále docházet ke stigmatizaci těchto osob tím, že zákon zcela vylučuje, aby se některá z nich vůbec ucházela o osvojení dítěte. (…) Ústavní soud je proto přesvědčen o tom, že napadeným zákonným ustanovením, kterým byla jedna skupina osob (registrovaní partneři) zcela nedůvodně vyloučena z možnosti osvojení dětí, dochází ve svých důsledcích k zásahu do jejich lidské důstojnosti a k porušení jejich práva na ochranu soukromého života.“ (Nález sp. zn. Pl. ÚS 7/15)

Ačkoli může být rozhodnutí Ústavního soudu vnímáno jako přelomové, pokusil jsem se doložit, že v podstatě pouze revokovalo protiústavnost zákona o registrovaném partnerství, když zrušilo zákaz vstoupit jednotlivcům se statusem registrovaného partnera do adopčního řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu ale nezměnilo současnou právní situaci a neumožnilo registrovaným partnerům požádat o adopci dítěte společně, stejně tak nepřipustilo adopci biologického dítěte registrovaného partnera. Ústavní soud se ani nepokusil definovat v Česku právně nedefinovaný termín „rodina“, a ačkoli „nezavřel oči“ před evidentní realitou, v níž institut rodiny a soužití lidí prochází značnými změnami a je jednoznačně v reálu již velmi vzdálen svému „tradičnímu mýtu“, stále ve svém stanovisku preferuje „manželské soužití osob různého pohlaví“ jako privilegovaný institut, kterému je dána přednost před všemi, tedy i stejnopohlavními páry a jednotlivci.

Časy se mění

Jak jsem již psal, zákon o registrovaném partnerství vstoupil v platnost v době, kdy mi bylo dvacet let. Rok poté jsem se seznámil se svým životním partnerem. Sami jsme však dlouhou dobu do registrovaného partnerství vstoupit odmítali, jeho deklasující ustanovení § 13 odst. 2 nám bylo prostě silně proti srsti a ztrátu práva o osvojení dítěte jsme vnímali jako nedůstojnou a stigmatizující. Zákon o registrovaném partnerství jsem vnitřně vnímal jako urážku svého vlastního lidství. Nechci ale být příliš přísný, protože vím, že je třeba uvědomit si kontext, ve kterém tento zákon vznikal. Zákon byl vítězstvím jedné celé generace aktivistů – symbolická hodnota možnosti „být uznán“ představovala naplnění smyslu jejich několikaletého úsilí a možná i života. Většina z této první generace aktivistů dospívala ještě v komunistické společnosti, která životy neheterosexuálů tabuizovala, mlčela o nich. I mnozí odborníci jejich přirozenou a neměnnou sexualitu ještě označovali za deviantní. Neheterosexuální lidé dospívající v minulém režimu neměli v podstatě žádný přístup k informacím o své sexualitě a naučili se žít na okraji společnosti. Je třeba proto chápat, že tehdejší aktivisté diskriminační a protiústavní položky zákona akceptovali coby nutnou cenu za jeho existenci.

My, kdo jsme mladší a vyrůstali jsme již prakticky ve svobodné, ačkoli transformující se společnosti, stále sice dobře chápeme pojmy jako stigmatizace, diskriminace a druhořadost – a známe je často i z vlastní zkušenosti –, nezažili jsme již ale systematické ponižování, státní represi a tabuizaci z doby minulého režimu. I když i náš coming out byl stále do určité míry zápasem mezi touhou být „normální“ a konformně zapadající“ do heteronormativní společnosti a potřebou být v souladu s vlastní sexualitou, většinou jsme dokázali tento proces rozvoje vlastní sexuality zvládnout úspěšně, aniž bychom byli „systémem“ nuceni vstupovat do manželství či popírat svou sexualitu. V době, kdy začala být k dostání nová nestigmatizující literatura, filmy, hudba a především volný přístup k informacím díky internetu, dokázali jsme v sobě postupně najít i hrdost a smířenost s vlastním já, vlastní sexualitou. Naši přátelé i rodiny nás většinou přijali takové, jací jsme, a podpořili nás.

Sexuální orientace je jen zlomkem lidské komplexní osobnosti, ta se skládá z dalších nejrůznějších os a prvků. To, jací jsme, záleží na našem rodinném zázemí, na vzdělání, přátelích, práci, na tom, jaké zkušenosti jsme v životě získali, na tom, jaké jsou naše tělesné dispozice, našem věku, našich zájmech, povaze a dalších mnoha rysech. Sexualita a to, co „děláme, nebo neděláme v posteli“, není jedinou charakteristikou našich osobností. Ze stejného důvodu je třeba chápat, že mnozí neheterosexuálové, včetně mě, nechtějí být druhými definováni jen na základě „škatulky“ nějakých sexuálních identit. Nejsme prostě jen „gayi“ či „lesbami“, jsme stejně tak unikátními lidmi jako kdokoli jiný, a proto se nám příčí být zaškatulkováni, či dokonce diskriminováni předem, aniž by nás někdo poznal.

Ztratit svá práva a bojovat za ně

Pro mě a mého partnera to byla přesně tato forma apriorního vyloučení, co nám na zákoně o registrovaném partnerství vždy nejvíc vadilo, a věřím, že jsme nebyli sami. Jak by asi vypadaly statistiky registrovaného partnerství, kdyby v tomto institutu po dobu deseti let nefiguroval až ústavním soudem zrušený zákaz? Sám odpověď neznám, očekávám ale, že nyní bude přibývat partnerů a partnerek ochotných do registrovaného partnerství vstoupit.

Já a můj partner jsme se rozhodli uzavřít registrované partnerství až po sedmi letech soužití, své „ano“ jsme si řekli v roce 2014. I když jsme tehdy již dobře věděli, že ztratíme právo na individuální adopci, nakonec u nás převážily symbolické a pragmatické motivace. Chtěli jsme si být v očích zákona více než jen kamarády, získat určitá vzájemná práva a povinnosti vyplývající z tohoto svazku a také pro naše rodiny a přátele uspořádat svatbu ve velkém stylu a projít si tak jedním z nejhezčích „přechodových rituálů života“. V neposlední řadě jsme si rovněž říkali, že nemůžeme s úspěchem bojovat za naše práva, pokud je nejprve nejsme ochotni vstupem do partnerství ztratit.

Svatba byla krásná, naše očekávání se splnila a jedním z bonusů našeho rozhodnutí byla i možnost požádat o změnu příjmení jednoho z nás, abychom jej měli společné. Symbolicky jsme tak náš svazek ještě posílili a rozhodli jsme se tak i proto, abychom měli jasno, po kom se bude jednou jmenovat náš „potomek“ – po nás.

Dnes jsme spolu již dva roky registrováni, žijeme ve společné domácnosti již devět let, mně je třicet a partnerovi o rok míň. Oba jsme již dokončili svá studia, nastoupili do zaměstnání, vybudovali si kvalitní domácí zázemí, vychovali psa a máme pocit, že je potřeba se rozvíjet dál. Oba máme mnoho zkušeností, které si nechceme nechat jen pro sebe, rádi bychom je předali, naše výdobytky chceme sdílet, nechceme být jen dva. Partnerovi i moje rodiče jsou v nejlepších letech a určitě by byli skvělými prarodiči, a i když naše cesta k výchově dítěte a k naplnění asi nejkrásnějšího životního cíle nebude snadná, cítíme, že budeme kvalitními rodiči. Na rozdíl od leseb ani jeden z nás nemá dělohu, vynosit si tak vlastní dítě nemůžeme. Nejsme ani tak bláhoví, abychom hledali ženu, která by byla ochotná nám dítě sama „vynosit“ a „předat“, jsme holt dva muži, kteří se mají rádi a chtějí využít svých nejproduktivnějších let k tomu, abychom je mohli sdílet, a budovat tak vlastní rodinu. Naši přátelé nám fandí, naši sousedé nás podporují a náš stát nás od 28. června 2016 otevřeně nepovažuje za druhořadé. Nezískali jsme sice právo vstoupit do adopčního řízení společně, jako funkční jednotka. Takto nás stát prozatím nechápe. Získali jsme ale naději, že můžeme žít i pro druhé, pro naše děti, které nás jednou výměnou za naši lásku, výchovu a zázemí možná nenechají zemřít samotné.

Autor je sociální geograf.

 

A2LARM