Před rokem byla zavražděna aktivistka Berta Cáceres


Slavnou honduraskou aktivistku zavraždilo začátkem března loňského roku ozbrojené komando v jejím domě. Nad její smrtí se dodnes vznášejí otazníky.

Je tomu už rok, co krátce před půlnocí 2. března 2016 vtrhla skupina ozbrojených mužů do domu Berty Cáceres ve městě La Esperanza. Slavnou honduraskou aktivistku, již doposud chránila před útoky její mezinárodní reputace, zabili a v kaluži krve zůstal ležet také její raněný host, ředitel mexických Přátel Země, Gustav Castro. Několik dní po její smrti byl v Rio Lindo na severozápadě země zavražděn další předák honduraských environmentálních aktivistů Nelson García a na začátku července 2016 bylo nalezeno tělo jejich kolegyně Lesbie Yaneth Urquíi. Jak se vyjádřil profesor Greg Grandin z New York University 11. března 2016 pro Democracy Now!: „[Vražda Berty Cáceres] je pouze jednou z hrůz. Došlo k zavraždění stovek rolnických a domorodých aktivistů i spousty aktivistů za práva homosexuálů. Situace v Hondurasu je prostě noční můra. Režim vzešlý z převratu [v roce 2009] nastavil takové podmínky, které daly Honduras všanc drancování mezinárodních korporací.“

I kdyby byli potrestáni poskokové, kteří namířili proti Bertě Cáceres zbraň, zůstane na svobodě bezpochyby velký počet přímo i nepřímo zodpovědných osob za její smrt.

Berta Cáceres pocházela z indiánského národa Lenků a její matka byla porodní asistentka a aktivistka. Berta se v roce 1993 stala spoluzakladatelkou organizace Consejo Cívico de Organizaciones Populares e Indígenas de Honduras (COPINH), v ní pracovala déle než dvě desítky let. Psala prohlášení, organizovala setkání a protesty nebo se podílela na jednání s vládou a korporacemi. Brzy se stala nejvýraznější osobností celého hnutí COPINH a součásti opozice vůči popřevratovým, pravicovým vládám. Za své neohrožené a vytrvalé úsilí obdržela v roce 2015 za region Střední Ameriky Goldmanovu cenu, nejprestižnější ocenění v oblasti ochrany životního prostředí. Jako mnoho dalších členů hnutí byla i ona zastrašována výhrůžkami včetně hrozeb smrtí. Její přítelkyně Beverly Bellová později v rozhovoru pro Democracy Now! hovořila o nebezpečí, jemuž domorodá aktivistka čelila: „Berta Cáceres obdržela tolik výhrůžek smrtí, že je ani nebylo možné spočítat. Všichni jsme to věděli. Já jsem začala psát její eulogii před několika lety.“ Berta strávila krátkou dobu v utajení, ale později nadále běžně žila bez ochranky.

Projekt přehrady Aqua Zarca v oblasti Rio Blanco, proti němuž COPINH uskutečnil svůj nejslavnější protest, byl jednou ze 41 staveb svého druhu, kterou schválila nová pravicová honduraská vláda v roce 2010, tedy v době krátce po svržení demokraticky zvoleného prezidenta Manuela Zelayi. Tento puč se snažila ve službách Obamovy administrativy legitimizovat jako ministryně zahraničí Hillary Clintonová, která pro něj hledala právní argumenty a odmítla jej označit ze vojenský převrat, přestože Zelaya byl bez soudu odeslán vojáky uprostřed noci v pyžamu do Kostariky. Kontrakt na realizaci nové přehrady obdržela soukromá energetická společnost Desarrollos Energéticos, SA (DESA), kterou zčásti ovládá kontroverzní honduraská rodina Atalů. Stavbu samotnou měla realizovat čínská státní společnost Sinohydro a na financování projektu a zapůjčení vybavení se podílely velké finanční instituce věhlasných jmen, jež se nezřídka honosily ve svých názvech adjektivem „rozvojové“.

Boj proti banánové republice

Stavba přehrady Aqua Zarca může být příkladem programu ekonomického rozvoje importovaného zvenčí a shora. COPINH jako organizace sdružující místní komunity oproti tomu stavěl do popředí ideu rozvoje založeného na iniciativě zdola. COPINH začal protestovat proti nové stavbě, která měla zničit údolí posvátné řeky Lenků a byla započata bez jejich náležitého souhlasu, jak to garantovala dříve ratifikovaná konvence na ochranu domorodého obyvatelstva. Protestoval tím proti systému, který panoval v Hondurasu, prototypu „banánové republiky“, přinejmenším po celé 20. století. V této malé zranitelné zemi z vytváření hodnot a exploatace přírodního bohatství tradičně neprofitovali běžní občané, ale zejména zahraniční investoři a bohatá honduraská smetánka.

Shromáždění a poklidné demonstrace v první fázi nepomohly, proto se COPINH následně rozhodl k blokádě staveniště, která se udržela více než rok (na přelomu let 2012 a 2013), a to navzdory násilným útokům ze strany honduraských ozbrojených složek a firmou DESA najatých bezpečnostních agentur. Aktivisté byli napadáni, bylo jim vyhrožováno dalším násilím i smrtí. V médiích proti nim byla vedena očerňující kampaň. Při nenásilném protestu 15. července 2013 byl honduraskými ozbrojenými složkami zastřelen jeden z vůdců hnutí, Tomas García, kterého vojáci zavraždili před zraky dvou až tří set lidí.

Po této vraždě z projektu odstoupila čínská společnost Sinohydro a kvůli protestům a porušování práv domorodého obyvatelstva i Světová banka. Další výstavba od roku 2013 zamrzla. Spor však neustal. Na jaře 2016 DESA zintenzivnila očerňující kampaň vedenou zejména proti Bertě Cáceres. Teprve po její vraždě v březnu 2016 nizozemská rozvojová banka (FMO) a finský investiční fond (Finnfund) opustily projekt. Ve Sněmovně reprezentantů Spojených států amerických v červnu 2016 republikán Hank Johnson představil ostře formulovaný návrh, pojmenovaný po Betě Cáceres, který požadoval mimo jiné pozastavení financování honduraské policie a armády z USA, dokud nebudou řádně prošetřena porušování lidských práv v zemi. K zastavení podpory, která mezi lety 2009 až 2015 měla stoupající křivku a dosáhla celkem 79 milionů dolarů, však nedošlo. Pro rok 2016 obdržel Honduras 18 milionů a za letošek dalších 17 milionů dolarů v programech na podporu armády a policie.

Jak ukázat na viníka?

Současné politické a ekonomické systémy jsou velmi nepřehledné a natolik institucionálně propletené, že se v nich jen velmi obtížně určuje konkrétní zodpovědnost. Otázku, kdo stisknul spoušť v kauze Berty Cáceres, můžeme brát jako modelový příklad. Byla to honduraská vláda, kdo pod praporem „rozvoje“ otevřel zemi byznysu a přehlížel násilí na aktivistech? Nebo zahraniční stavitelské firmy a finanční instituce, které se podílely na projektu, jež od počátku nerespektoval práva domorodých obyvatel? Proč tyto společnosti nevystoupily z projektu dříve, než byla prolita krev Tomase Garcíi a Berty Cáceres? Část problému spočívá v tom, že se nacházíme v pasti vlastních institucí. Jednotlivci pracující uvnitř velkých korporací mohou být velmi milí a dobře smýšlející lidé, nicméně jejich povoláním je činit taková rozhodnutí, která maximalizují zisk firem, jinak jejich lukrativní místa obsadí jiní. Či je na vině místní společnost DESA, která za asistence zkorumpovaných politiků, policie a armády vedla útoky proti aktivistům? Nebo snad Spojené státy, které svým velmocenským vlivem garantují funkčnost celého systému a nadále finančně podporují honduraskou vládu? I kdyby byli potrestáni poskokové, kteří namířili proti Bertě Cáceres zbraň, zůstane na svobodě bezpochyby velký počet přímo i nepřímo zodpovědných osob za její smrt.

Teprve dva měsíce po vraždě Cáceres a počátečním trapném obviňování jejích kolegů včetně postřeleného Gustava Castra došlo k zatčení čtyř podezřelých mužů napojených na společnost DESA. Podle zdroje britského deníku Guardian, který dezertoval z honduraské armády, kolovala v armádních jednotkách černá listina se jmény a fotografiemi aktivistů. Informátor se účastnil převozu neidentifikovaných mrtvých těl, viděl na vojenské základně mučírnu a dle svých slov si je na sto procent jistý, že za smrtí Berty Cáceres stála armáda. Guardian tento týden nově informoval, že zadržení podezřelí z vraždy měli za sebou minulost v honduraských speciálních silách cvičených Spojenými státy. Dále ve vyšetřování existují indicie, které naznačují, že za atentátem stála honduraská vojenská rozvědka.

Berta Cáceres, ¡Presente!

Autor je doktorand FF UK.

 

A2LARM