Lidský bestiář není legrační. Ani ten od Kazmy


Upozorňování na závažné osobní problémy skrze jejich extrémní nebo dokonce zesměšňující zobrazení postiženým lidem škodí a jejich potíže neřeší.

Spíte doma v rakvi? Ne? Díky Bohu, nemáte Tourretův syndrom. Tak je to alespoň podle Kamila Bartoška alias Kazmy Kazmiče a zatím posledního dílu jeho One Man Show, v němž sliboval divákům opulentní napálení produkce pořadu Prostřeno. Problém je, že spíše než aby zesměšnil pořad konkurenční stanice, vysmíval se onemocněním, která lidem přinášejí mnoho fyzické, ale především psychické bolesti.

Jistě, mohlo by se říct, že humor vždy pracuje s karikaturou a že cílem pořadu bylo zvýšit povědomí o Tourretově syndromu. A zdá se, že se to podařilo: bizarností celého podniku nažhavená sledovanost odtáhla internetové publikum od Pornhubu a protlačila Tourretův syndrom mezi nejvíce vyhledávaná hesla. Z reakcí lze navíc vysledovat, že mnohé z diváků to vedlo k darování peněz na léčbu. V čem je tedy problém? V tom, že stigmatizace nezmizí díky možným pozitivním následkům, které může mít. Jak říká bavič Barry ve hře Dumb Show britského dramatika Joe Penhalla o vtipech o kuřatech: „Je to jen kuře! Koho zajímá? Brzy z něj bude polívka.“ Barry s cynickou nadsázkou v dialogu vysvětluje, že podstata vtipu je v tom, že ten, komu se smějeme, nás ve skutečnosti vůbec nezajímá. Je nám lhostejný. Je jen prostředkem dráždivé zábavy, aniž bychom byli schopni s ním navázat užší vztah.

Poškozující stigmatizace

To je vlastně docela přesný popis stigmatizace. V médiích, zvláště v zábavních show a ve zpravodajství, ve jménu sledovanosti defilují vraždící schizofrenici, násilní maniodepresivní pacienti, blázni a úchylové s nejširším spektrem syndromů. Nedozvíme se ale nic o skutečné povaze těchto nemocí, nehledíme na jejich nositele jako na lidi, kteří shodou okolností žijí jen poněkud odlišný život. Vidíme pouhé znaky, vnější znaky, deformované, bestiálně překroucené a do extrému dovedené. Co na tom, že koprolálie provází Tourettův syndrom jen v minimální míře případů. Co na tom, že lupénka, jíž Karel z uvedeného dílu Kazmičovy show trpí, není nakažlivá. Přesto Kazma nutí Karla, aby se nad jídlem poškrábal, a tak zvýrazňuje hnus, který lidé mohou cítit, když vidí člověka pokrytého ložisky nemoci a bojí se ho jen dotknout.

Mediální stigmatizace je odrazem chování společnosti, jež ze svého těla odřezává vše, co neodpovídá standardizovanému průměru.

Stigmatizace škodí, protože vyčleňuje lidi ze společnosti a prezentuje je jako devianty nebo podivíny. A v tomto pořadu Karel spí v rakvi, chová doma slepici, nosí špinavé oblečení, miluje sado-maso, byt má polepený gerontofilními obrázky a má permanentní erekci. Jako by nestačil samotný Tourretův syndrom, lupénka, porucha řeči a zraku. Ještě je potřeba tlačit na pilu a přehlušit cokoliv lidského, co může na Karlovi být, nánosem bizarností.

Škoda, kterou stigmatizace způsobuje, je patrná v každodenním životě pacientů. Každý k nim přistupuje s předsudky a stereotypy z médií. Každý očekává chování, které viděl v televizi. A pro každého jsou najednou dráždivým nebo zajímavým objektem, i když by byli nejraději, kdyby si jich nikdo nevšímal. Že stigmatizace výrazně narušuje léčbu a že podporuje stres, který nemoci ještě zesiluje, bylo popsáno mnoha klinickými odborníky. I kdyby pořad, který zhlédly miliony lidí, přinesl peníze na léčbu pacientů, není to k ničemu, protože zároveň podporuje sociální stigma. Posiluje šikanu prostředí, v němž se pacienti nacházejí, a potenciálně zesiluje psychické obtíže, které znesnadňují léčebný proces.

Falešná lítost a ponižující zlehčování

Není divu, že se v rozhovoru, který neurolog Ondřej Fiala (mimochodem sám pacient s Tourretovým syndromem) poskytl po odvysílání show, od pořadu distancoval. Patrně dobře ví, že stigmatizace přebíjí i naši zkušenost, takže lidé se pak ve světě orientují podle mentálních schémat z médií spíše než podle osobní zkušenosti. Po Kazmově show bude těžké přesvědčovat společnost, že lidé s lupénkou nejen že umí dobře vařit, ale především se nemusíte bát, že vám naškrábou svoji kůži do jídla. Co na to asi říkají všichni ti kuchaři a kuchařky, servírky a číšníci, zdravotníci a holiči, kteří touto nemocí trpí a dodnes je pro ně těžké přesvědčovat zákazníky, že jejich nemoc není nic hnusného? Co na to říkají pacienti a pacientky, kteří musí sami sebe neustále přesvědčovat, že jejich nemoc není něco, co by je mělo vyčleňovat ze společnosti?

Podobné zobrazování lidí s Tourretovým syndromem, schizofrenií, maniodepresí, poruchou autistického spektra, lupénkou nebo třeba nějakou jinou autoimunitní chorobou, může v zásadě vzbuzovat dvě stejně škodlivé reakce. Tou první je falešná lítost. Ne, lidé s těmito nemocemi nechtějí, abyste je litovali. Lidé s hendikepem nechtějí, aby jim svět neustále pomáhal a měnil je v malé děti, které si neumí ani zavázat tkaničku. Tito lidé chtějí, aby byli respektováni jako lidské bytosti, nezávislé, rozumné, svobodné, žijící plnohodnotný život jako ostatní. Nechtějí slyšet slova lítosti nad tím, že nevidí, neslyší nebo nemohou chodit. Nechtějí být okrajem společnosti. Chtějí nám dát jasně na srozuměnou, že mít loupající se ložiska na kůži ještě neznamená, že jsou odsouzeni k ponižující lítosti.

Druhou škodlivou reakcí je smích, vtipkování nebo zlehčování. Ne, lidé s Crohnovou chorobou si za ni skutečně nemůžou sami. A opravdu bývají často unavení a mají problém s cestováním. Lidé s depresemi nejsou poškozeni špatným životem, který vedli. A lidé s lupénkou se nevyléčí tím, že je budete přesvědčovat, aby se konečně umyli mýdlem od Mrtvého moře. Člověku s nevyléčitelnou chorobou trávicího ústrojí nepomůže, když ho budete přesvědčovat, aby změnil svůj životní styl podle vašich představ nebo aby se na veřejnosti choval slušně a nevypouštěl větry. Tyto choroby většinou způsobuje nebo jejich rozvinutí podporuje vliv prostředí. Tedy nejen znečištění životního prostoru, ale i chování těch, s nimiž dotyčný žije. Je to také stres v práci, v rodině, ve škole, partnerské problémy, nutnost vyrovnat se s pohledy kolemjdoucích, s úšklebkem, s tím, když v dospívání nemůžete najít holku nebo kluka.

Kazma v nás

Od kritiky mediální stigmatizace je tedy třeba vykročit k sebekritice. Nevyčítáme někdy sobě či jiným svoje nemoci? Nepomáháme roztáčet spirálu vydělující ze společnosti lidi se schizofrenií, bipolární poruchou, Tourretovým syndromem či lupénkou ponižujícím soucitem nebo naopak popíráním, zesměšňováním a zlehčováním? Přijměme sami sebe i druhé s respektem jako v prvé řadě lidské bytosti, které se potýkají se životem stejně jako zbytek společnosti. Některé cesty se jen liší od těch, kterými kráčí většina. To ale ještě z nikoho nečiní monstrum ani exponát bestiáře. Mediální stigmatizace je vlastně odrazem chování společnosti, jež ze svého těla odřezává vše, co neodpovídá standardizovanému průměru. Finanční úlitba na nadační účet je snadným, ale neproduktivním řešením. Začněme od příčin. Odstraňme Kazmu, kterého si nosíme v sobě.

Autor vyučuje mediální etiku na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

 

Podpořte nezávislou žurnalistiku, která myslí na lidi na okraji.

Dar:





V dalším kroku upřesníte platební metodu a osobní údaje. Službu poskytuje darujme.cz

A2LARM