Už drž hubu, Morrissey!


Jak se z mluvčího outsiderů z The Smiths stal miláček extremistů?

Po sociálních sítích putuje kreslený vtip, v němž stojí dva hudební fanoušci před koncertní halou s nápisem „Dnes večer: Morrissey“. Jeden ukazuje druhému špunty do uší a říká: „Mám je s sebou, kdyby začal mezi písničkami mluvit.“ Anglický zpěvák a někdejší frontman legendární skupiny The Smiths vydal nedávno své jedenácté sólové album Low in High School, větší pozornost než hudbou ale poslední dobou vzbuzuje kontroverzními výroky. Buď s nimi trolí své fanoušky, anebo se nenápadně snaží vlichotit do řad stoupenců extrémní pravice. Mezi současnými muzikanty není sám.

Pokaždé, když Morrissey dává rozhovor médiím, je skoro jasné, že jeho výroky skončí v titulcích hudebních webů. Osmapadesátiletý rockový klasik totiž svými názory popouzí hudební fanoušky, kteří se obvykle rekrutují z liberální části politického spektra. Diskuse pod články jsou pak obvykle velmi výživné.

Extremistické nálady prosakují hluboko do popkultury. Časem určitě přibudou další muzikanti, kteří se budou snažit na této vlně surfovat.

Morrissey se například vyjádřil k volbě šéfa ultrapravicové strany Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP), která byla podle něj zfalšovaná tak, aby v ní nevyhrála Anne Marie Watersová, známá svými útočnými antiislámskými výroky. Výsledek referenda o Brexitu byl podle Morrisseyho „báječný“ a zkritizoval proevropské stanice BBC nebo Sky, které se snažily veřejnost „hypnotizovat svými nesmysly“. Dříve se také netajil obdivem k Nigelu Farageovi, zakladateli UKIP a architektovi referenda o vystoupení z EU.

Breivikové řádí v KFC každý den

V rozhovoru pro německý Der Spiegel se Morrissey postavil za Harveyho Weinsteina a Kevina Spaceyho, kteří byli obviněni ze sexuálního násilí. „Ty holky moc dobře věděly, co se děje, a některé byly jen zklamané, že nezískaly dobrou kariéru,“ prohlásil na adresu prvního jmenovaného, zatímco u druhého případu se podivil nad tím, že si čtrnáctiletého kluka, kterého chtěl Spacey znásilnit, nevšímali jeho rodiče. „Co se týče sexuálního obtěžování, tak je potřeba dát pozor, protože často je to jen trapný pokus o namlouvání,“ řekl Sunday Times k současné kampani #MeToo.

Vloni o něm pro změnu bylo slyšet, když na severoamerickém turné prodával tričko, které mělo na sobě afroamerického aktivistu za lidská práva Jamese Baldwina na pozadí textu ze staré písně The Smiths Unloveable: „Nosím černou, protože se uvnitř cítím černý.“ Když černošské organizace protestovaly, Morrissey stáhl tričko z trhu.

Kontroverzní výroky u britského zpěváka ale nejsou nic nového. Když v roce 2011 zemřelo při útoku Anderse Breivika v Norsku 77 lidí, prohlásil na koncertě ve Varšavě, „že to není nic ve srovnání s tím, co se děje v McDonald’s a KFC každý den“. Morrissey je totiž vegan. Jindy nazval Číňany „podlidmi“ a taneční hudbu „útočištěm mentálně zaostalých“.

Morrissey je ale také zarytým nepřítelem britské královské rodiny (nejslavnější album The Smiths se jmenuje Queen is Dead) a jeho desky jsou plné portrétů lidí na okraji, kteří se snaží přežít ze dne na den. Někdy jsou v příbězích ale cítit jeho politické názory. Kritiku si vysloužil za skladbu National Front Disco, kde ústy mladičkého fotbalového fanouška, z něhož se stává neonacista, skanduje: „Anglie Angličanům!“ Podobně diskutabilní je portrét pákistánského mladíka ve skladbě Bengali in Platforms, který se v britské společnosti marně snaží asimilovat a jemuž vzkazuje: „Vzdej se svých západních plánů a pochop, že život je těžký, i když sem patříš.“

Královna bílé nadřazenosti

Nedávný úspěch skupiny Ortel v Českém Slavíku, které vítězství na poslední chvíli sebrala absurdně aplikovaná pravidla, dokazuje, že extremistické nálady prosakují hluboko do popkultury. Časem určitě přibudou další muzikanti, kteří se budou snažit na této vlně surfovat. A poptávka po nich stoupne i v tradičně liberálním popkulturním prostředí.

Pro začátek třeba stačí nebýt ve zdánlivě jednotném šiku těch, kteří vystupují proti novému pravicovému extremismu. Před americkými volbami se snad všichni muzikanti vyslovovali proti Trumpovi, výjimkou byla momentálně asi největší americká popstar Taylor Swift. Ta se tak zatvrzele vyhýbá všem politickým tématům, až se po internetu začaly rojit spekulace, že je ve skutečnosti oddanou propagátorkou neonacismu.

Ostatně alt-right kruhy bělošskou zpěvačku, která před léty začala jako country písničkářka, přijaly za svou a ona se pro ně stala symbolem nadřazenosti bílé rasy. Swift se nikdy proti spojování s neonacistickou ideologií neohradila, na což nedávno poukázal příspěvek na blogu PopFront, který naznačil další možné vazby mezi Swift a alt-right. Text zpěvačku nebo její PR zástupce rozčílil natolik, že majiteli stránky poslali soudní příkaz ke stažení článku z webu. Tím na něj samozřejmě upozornili média a odstartovali další kolo debat o možném politickém podtónu její hudby.

To samozřejmě nijak nepomohlo kampani k její nové desce Reputation, která vyšla na konci listopadu a nesklidila zrovna příznivé recenze. Že by bylo mnohem jednodušší, kdyby se Taylor Swift vymezila proti alternativní pravici, stejně jako se před léty přihlásila k feminismu? Tak jako to udělali Depeche Mode, když je Richard Spencer nazval „oficiální kapelou alt-right“. Možná má Swift strach, že by se od ní odvrátili někteří fanoušci.

Kdo nám něco tají?

V časech své největší slávy v osmdesátých letech byl Morrissey hlasem odcizené mládeže thatcherovského kapitalismu a s jeho písničkami se identifikovali všemožní outsideři. „Dokázal skvěle vystihnout temné emoce, které zažívali jeho fanoušci – zoufalství, stud, odcizení a samotu,“ napsal o něm nedávno Guardian. Jenže ten stejný muž se o několik dekád později stává názorovým přímluvcem krajně pravicových, silně konzervativních sil, které po vítězství Trumpa či Brexitu dostávají čím dál větší prostor a prolamují hranice možného, co se rasismu i xenofobie týče.

Cesta od mladického individualismu a romantizování vzdoru k ultrapravicovým názorům, podle nichž nám imigranti berou práci a menšiny by měly mlčet místo toho, aby upozorňovaly na své problémy, se samozřejmě dá myšlenkově nějak pochopit. Ostatně i u nás jsme za poslední dvě dekády viděli, jak se jedna generace někdejších rockových rebelů ochotně přimkla ke konzervativním stranám typu ODS, v jejichž politickém étosu často splývá zodpovědnost a individualismus s arogancí a bezohledností k druhým. Není to ale cesta absolutně nutná.

U Morrisseyho se dá vytušit jistá záměrná záliba v nadbíhání fanouškům, kteří se cítí zrazeni světem – vždycky to tak bylo. Jen teď už dospěli a z bolestínských teenagerů se stali milovníci konspiračních teorií. „Zprávy tě nutí mít pocit, že tvá mysl není tvá,“ zpívá Morrissey na nové desce v písni Spent the Day in Bed a v The Girl from Tel-Aviv Who Wouldn’t Kneel se zase otírá o americkou zahraniční politiku: „K čemu myslíš, že mají tak velkou armádu? Proč myslíš, že mají tolik konfliktů? Protože země roní naftu.“ Odtud už je vlastně jen kousek k alternativním webům, které znají zaručenou pravdu, již se nám vláda snaží zatajit.

Autor je hudební publicista.

 

A2LARM