„Já věřím, že ta energie jen tak nezmizí, že nemůže zmizet, že tady zůstane,“ pronášel Jiří Drahoš na tiskové konferenci krátce po sečtení většiny volebních okrsků. Už bylo rozhodnuté, že se českým prezidentem nestane. O jaké energii přesně mluvil, bylo jasné asi jen těm několika desítkám podporovatelům v Kongresovém centru, kteří každou pronesenou větu „svého“ kandidáta doprovodili jásotem a potleskem. Krátce nato oznámil, že z veřejného života neodejde, a před dvěma dny dokonce sdělil, že uvažuje o kandidatuře do Senátu nebo o založení vlastní politické strany. Je celkem předvídatelné, kam by se Drahoš chtěl politicky zařadit – do politického středu, případně napravo od něj, kde se už teď mačká asi milion dalších podobných stran a nad mimi ještě Babišovo ANO. To se jako deštník rozprostřelo nad pravolevou osou a vysává hlasy, komu jen může.
Antizeman – a co dál?
Politické ambice bývalého šéfa Akademie věd nedávají vůbec žádný smysl. Už jenom proto, že v prezidentských volbách se jako politik nedokázal projevit ani jednou. Důvod jeho široké podpory byl hlavně ten, že ho hodně lidí vyhodnotilo jako nejlepšího možného Zemanova protikandidáta. A fakt, že Jiří Drahoš nebudil absolutně žádné emoce, byla jedna z hlavních úvah nad jeho případným vítězstvím. To, co se až do prvního kola označovalo jako „konsenzuální kandidát“, se v kole druhém rychle přehouplo na „kandidáta nijakého“ – a výsledek už známe všichni.
Jiří Drahoš a jeho tým určitě odvedli kus důležité práce. V tom hlavním ale selhali a je naivní věřit, že to, co nefungovalo ve zjednodušeném a polarizačním klání o prezidentské křeslo, by mohlo zabrat v mnohem složitějším boji politických stran.
Na zkušeného matadora Zemana, který pořád těží z toho, že symbolickou rovinu prezidentství převrací do roviny politické, to prostě nestačilo. Drahoš měl velkou část voličů a voliček jistou, oslovit někoho mimo tábor zarytých odpůrců současného prezidenta se mu bohužel nepodařilo. Jedním z důvodů byla i neschopnost nabídnout jakoukoli možnost identifikace, která by přesahovala čistě negativní, antizemanovský narativ, i absence vize a programu. Svou kandidaturu přitom Drahoš ohlásil mezi prvními už v březnu minulého roku. Přesto jsme se o něm a jeho názorech moc nedozvěděli.
Umění nebýt žádný
Už v prvním kole patřil Jiří Drahoš mezi ty kandidáty, kteří nekomunikovali žádná výrazná témata. Zatímco Pavel Fischer se brzy demaskoval jako opravdový konzervativní katolík a hrál to na svou diplomatickou zkušenost, Michal Horáček překvapivě zvednul velkou část sociálních otázek od mezd k postavení žen nebo exekucím a Marek Hilšer byl (mimo jiné) na české poměry progresivně mladý a energický, Jiří Drahoš nebyl žádný. Všichni jmenovaní z prvního kola tak mají paradoxně větší šanci v politice zůstat, než skoro vítězný Drahoš.
Představa, že by kandidát, který těžil hlavně ze své nevýraznosti, stanul v čele nějaké nové – a už zase středové – strany, je iluzorní. Česká politická scéna nepotřebuje další projekt napravo od středu, který bude ty stávající oslabovat, aniž by přinesl cokoli nového. Na roztříštěnost pravicových středových subjektů už dnes doplácí všechny menší strany – KDU-ČSL, STAN i TOP 09, přičemž poslední dvě podobnost programu a neschopnost se dohodnout na jednotnějším postupu stály málem pozici v Poslanecké sněmovně. Od posledního sjezdu k těmto stranám navíc můžeme počítat i Zelené, kteří se pod vedením Petra Štěpánka pravděpodobně posunou zpátky doprava.
Jiří Drahoš a jeho tým určitě odvedli kus důležité práce. V tom hlavním ale selhali a je naivní věřit, že to, co nefungovalo ve zjednodušeném a polarizačním klání o prezidentské křeslo, by mohlo zabrat v mnohem složitějším boji politických stran. I Senát je svým charakterem specifický a větší šanci uspět ve volbách mají osobnosti s jasným profilem a srozumitelnou agendou. Nic takové zatím Jiří Drahoš nenabídl, a i proto byl vlastně pro tolik lidí snesitelným kandidátem na prezidenta. Jenže ze stejného důvodu se jím nestal.
Jestli se rozhodne svou politickou kariéru skutečně profesionalizovat, bude to jeho rozhodnutí a možná bude i nějak zajímavé ho při jeho dalších krocích pozorovat. V kontextu toho, co doposud předvedl, to ale zatím nedává žádný větší smysl.
Autorka je redaktorka Alarmu.