Lepší Česká televize je možná


Přinášíme exkluzivní rozhovor s pracovníkem Centra mediálních studií FSV UK Janem Křečkem o České televizi a ostře sledované analýze jejího vysílání.

Analytik Centra mediálních studií FSV Jan Křeček

Tým pod vedením Jana Křečka vloni zpracoval analýzu vysílání České televize a Českého rozhlasu, ve které došel k závěru, že ČT před senátními a krajskými volbami v roce 2016 nadměrně zvýhodňovala TOP 09. Když začátkem letošního roku vypukla panika ohledně dalšího osudu ČT, analýza se začala využívat jako nástroj v politickém boji. Miloš Zeman ji zmiňoval jako důkaz pravicovosti ČT, kdežto obhájci současného vedení televize studii zavrhli a někteří Křečka dokonce označili za diletanta nebo „bolševika“. O co ale ve skutečnosti Janu Křečkovi šlo?

 

Jste hlavní řešitel analýzy vysílání ČT a rozhlasu, na kterou se v minulých měsících strhla nebývale ostrá kritika. Byl jste dokonce hozen do jednoho pytle se Zemanem a Okamurou a označen za bojovníka proti ČT. Jste nepřítel České televize?

Ani náhodou! V téhle kauze jsem profesní mediální analytik, jehož pracoviště oslovila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), aby zkoumal předvolební vysílání České televize a rozhlasu. Práci jsme odvedli podle zadání Rady a podle všech standardů. Já jsem ten poslední, kdo by byl nepřítel veřejnoprávních médií a chtěl je omezovat, rušit nebo privatizovat. Celý svůj profesní život veřejnoprávní média podporuji a hlavní problém pro demokracii a veřejnou diskusi naopak vidím v soukromých médiích. Jestli mám být něčeho nepřítel, tak to bude tímhle směrem, větší smysl mi dává soukromá média zespolečenšťovat, uvažovat o rozšiřování sektorů médií veřejné služby, médií komunitních nebo družstevních. Cílem analýzy bylo pomoci ČT v tom, aby dělala veřejnou službu ještě lépe. Nenaskakujme prosím na tu falešnou rovnici, že Česká televize rovná se její současné vedení, současné novinářstvo a současné obsahy. Nenechme si vnutit, že současné je jediné možné, nebo snad dokonce ideální. A nezakazujme si analyzovat, upozorňovat na chyby a žádat lepší výkon.

Překvapila vás míra kritiky?

Nejdřív mě překvapilo, že se Rada pro rozhlasové a televizní vysílání snažila naši analýzu zamést pod koberec a několik měsíců ji držela u ledu. Když ji pak konečně po rozhovoru v Alarmu zveřejnila, tak mě samozřejmě překvapil opačný extrém – že jí najednou bylo všude plno. Zmínky hned ve třech prezidentských projevech, kdo z vás to má? Což s sebou ale bohužel přineslo i to, že se moc neřešil její obsah, ale jak její zvulgarizovaný závěr použít v politickém boji. Anebo jak ji znemožnit, aby se použít vůbec nedala. V závěru pak bylo překvapivé, že už se mě nikdo na nic neptal a já zůstal v zóně smrti mezi dvěma zákopy; případně to, že mě i řada vcelku rozumných lidí začala tlačit do divného zákopu s divnými lidmi, přestože já o ně nestojím a oni o mě taky ne. Prostě půlrok jako jedno velké překvapení.

Pojďme tedy ke konkrétním námitkám. Mnozí kritici tvrdili, že jste jen jako fachidioti stopovali politikům čas…

A komu jinému, když jsme měli zkoumat předvolební vysílání? Když chcete měřit něčí zvýhodňování, nebo naopak diskriminaci v médiích, musíte se zaměřit na poskytnutý prostor – tedy kdo přeleze přes novinářský práh pozornosti, a kdo už nikoli. Když na někoho média namíří mikrofon nebo kameru, nutně tím říkají: Tento člověk je důležitý, na jeho názoru záleží. Proto jsme nejprve měřili prostor pro promluvy zástupců politických stran – tedy kdo a jak dlouho mluví. Druhý krok spočívá v tom, že analyzujete promluvy o politických stranách – tedy kdo o nich mluví. Novináři? Odborníci? Nebo zase politici? A jací, konkurenční? Nebo může někdo mluvit sám o sobě? No a až v třetím kroku teprve zkoumáte valenci, tedy to, jak se o politických stranách mluví. Pozitivně, negativně, ambivalentně? V naší analýze máme všechny tři kroky – kdo mluví, o kom je mluveno a jak je o něm mluveno.

Takže jde o standardní postup podle mediálních studií?

Rozhodně. Měřit nestrannost znamená začít u poskytnutého prostoru a ten se u vysílacích médií měří v čase, u tištěných typicky v počtu slov. Námitky typu „jeden politik mluví pomaleji než druhý“ jsou drobnosti, kterým můžete věnovat pozornost – třeba právě tím, že zkombinujete měření času a počtu vyřčených slov –, ale rozhodně tím nezpochybníte poskytnutý prostor jako klíčový indikátor. Na to je to v analytické praxi fakt zavedený standard.

Důvěra v Českou televizi mezi lidmi trvale klesá a není to bezdůvodné. A tvářit se, že je všechno celkem v pořádku, protože by to mohlo být ještě horší, je podle mě cesta do pekel.

Obdobně se to má i s námitkou, že poskytování prostoru novináři jen těžko ovlivní, že se přece odvíjí od toho, co se zrovna děje za události. Mám pro to pochopení, ale jako analytik nemůžu naskočit na tuhle novinářskou ideologii. Tedy přesvědčení, že média jsou pouze nestranným zrcadlem a novináři jen vybíhají z redakcí a venku bezchybně rozlišují podstatné od nepodstatného. Já musím mít na paměti, že spousta událostí vzniká naopak kvůli médiím, případně je vyrábějí média sama; že výběr je vždy autorský a že události či témata v sobě rozhodně nemají zakódované nějaké ideální či nestranné uchopení. Takže znova – vždy si všímám toho,  kdo mluví, o čem mluví i jak o tom mluví.

Když je to standard, tak proč tolik pozornosti? Tolik vzruchu? Někde jste říkal, že je to naopak novinka, přitom analýzy médií se v Česku přece dělají běžně…

Noví jsme byli v tom, že jsme se důsledně drželi zadání, včetně klíčového §31 vysílacího zákona. Tento paragraf u požadavku objektivity a vyváženosti konkrétně požaduje, aby „zejména nebyla v celku vysíleného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě“.

Takže jsme za celek vzali těch přidělených tři sta hodin vysílání a tento prostor pro jednotlivé strany srovnali s jejich reálným postavením ve společnosti – pro jeho výpočet jsme zavedli takzvaný faktor relevance. Při interpretacích jsme pak ještě museli zohledňovat „mocenský bonus“, tedy to, že politici ve funkcích mají během či po výkonu mandátu zaručenou zvýšenou pozornost. A samozřejmě i „předmediální stav událostí“, protože i při tom všem žurnalistika stále aspoň zčásti reflektuje děje, které vznikají nezávisle na ní. Tohle je ve stručnosti výčet těch novinek. Tedy novinek v české analytické praxi. Dosavadní analýzy totiž tu objektivitu a vyváženost měřily jen kvalitativně na několika málo pořadech. Nechtějte teď po mě prosím spekulace proč. Každopádně navést tímhle směrem českou mediální analytiku byl vlastně hlavní cíl našeho snažení. Pohnout jak samotné vysílatele, tak regulační orgány, aby analyzovali i celek vysílání s přihlédnutím ke společenské relevanci jednotlivých aktérů.

Jeden ze závěrů vaší analýzy tedy zněl, že ČT dávala v předvolebním vysílání nadměrný prostor pravicové TOP 09. Ale kritici namítali, že jste u TOP 09 nezohlednili další věci. Třeba že měla Karla Schwarzenberga jako celkem úspěšného kandidáta na prezidenta nebo že uspěla v evropských volbách, a její celkový vliv ve společnosti je tedy mnohem vyšší.

To namítali správně, díky, ale bylo to dobývání do otevřených dveří. Mrkněte do textu analýzy, jasně tam říkáme, že je to vůbec první pokus o vyčíslení faktoru relevance u nás. Dokonce tam nabízíme výčet dalších nástrojů, které by šlo příště zapojit. Včetně odkazů na literaturu a judikaturu. Jenže místo věcné diskuse přišla sprcha nálepek, manipulací a odsudků.

Třeba že jste byl jakožto člověk levicového smýšlení v analýze ideologicky předpojatý a vůči ČT nespravedlivý?

Třeba. Aktivistickou minulost i trvalé světonázorové nastavení si s sebou nesu, nezříkám se ho, ale nemyslím, že by mě mělo kariérně diskvalifikovat. Ostatně vzato globálně, v oboru mediálních studií nejsem žádná výjimka. Jen je potřeba být při řešení takovéto zakázky v každém kroku maximálně transparentní a v závěrečných doporučeních opatrný. Ať každý posoudí, jak se nám to v naší analýze podařilo. Tohle strašení „levičákem“ se ale objevovalo hlavně v první vlně kritiky – v takových těch bezprostředních facebookových půtkách. Tady o odborné argumenty nešlo a v zásadě se jen sešikovali přirození vítači a odpůrci analýzy, takové dvě bojůvky ultras. Jedna menší a elitářštější, jejíž členové věří ve svou nestrannost, pro ně jsem přece předpojatý já. A navíc podle nich nevím, jak to “ve skutečnosti chodí“. A druhá větší skupina, která přece už dávno ví, že veřejnoprávní média jsou topkařská a nepotřebuje k tomu žádné drahé analýzy z našich daní.

A jak vypadala druhá vlna kritiky?

Pak se do hry vložila samotná Česká televize. Její analytické oddělení vypracovalo kritiku naší analýzy a poslalo ji tehdejšímu děkanovi naší fakulty. To už bylo hned pětadvacet stran argumentů, nad kterými šlo přemýšlet a jeden po druhém je vysvětlovat nebo vyvracet. Když pak děkan na tomhle základě kritiku analytiků z ČT odmítl, objednal se ředitel Dvořák přímo u rektora Univerzity Karlovy a coby tečku za celou kauzou, která už v té době byla vymknutá ze všech racionálních kloubů, připravovali společné memorandum. Viděl jsem jeho první verzi – Česká televize by v ní zopakovala odmítnutí naší analýzy, ale současně by se zavázala k účasti na semináři, kde bychom ji společně probrali a poučili se z ní. Čili ten cíl byl docela blízko! Ale pak přišla třetí fáze, tedy dopis šesti sociologů, kteří do toho hodili vidle a diskusi zabili.

Ale vždyť to memorandum vzniklo, bylo podepsáno a na nedávném zasedání Rady ČT o něm mluvil sám generální ředitel Dvořák.

Ano, ale viděl jste finální text? Není v něm ani zmínka o naší analýze a hlavně nic o společném semináři k vylepšení analytických metod. Čtu to tak, že „dopis šesti“ umožnil managementu České televize návrat k statu quo ante: problémy byly zameteny pod koberec a setrvačností vznikl jen ten obecný deklaratorní text.

Cílem analýzy Jana Křečka bylo pomoci ČT v tom, aby dělala veřejnou službu ještě lépe


Ta šestice sociologů tvrdí, že vaše analýza má úplně špatnou metodologii, a nejde ji proto brát vážně. Nemůže na tom být i kus pravdy?

Je tam pár momentů, ze kterých se lze poučit, jasně. Nápady, jak zlepšit konstrukci onoho faktoru relevance. Pozornost případům, kdy politik odmítne účast ve vysílání. Poukaz na pravděpodobnostní statistiku – tu jsme si v textu analýzy opravdu mohli odpustit, stejně si jí nikdo kromě téhle šestice nevšímal. Ale to nic nemění na tom, že autorům dopisu o diskusi a metodologický pokrok podle mě nešlo. Ne naše analýza, ale jejich kritika vznikla jako politický akt, čtu v ní spoustu nefér argumentů a cítím za ní zášť a politickou objednávku.

V čem spočívá neférovost a zášť? Není to trochu přehnané?

Snažím se nebýt ublížený, ale myslím že ne. Zaprvé: sociologové nám vytýkají něco, co jsme nemohli ovlivnit – tedy konkrétní zadání studie, se kterým přišla sama RRTV. Zadruhé: kritizují věci, které přímo v naší studii jasně vysvětlujeme, třeba něco přehlédnou a pak se rozčilují, že to v textu není, viz třeba ten faktor relevance, další možnosti jeho vyčíslení a jeho údajné neukotvení v literatuře. Zatřetí: uplatňují na studii nadměrné požadavky několikaleté vědecké disertace, i když se jednalo o běžnou spotřební analýzu. Ve světle jejich náročných kritérií by totiž neobstála žádná z dosavadních analýz vysílání. Ne jen odstrašující Jaroslav Formánek, ale snad všechny, ať už zpracované uvnitř vysílacích institucí nebo pro regulační orgány. Stačí je stáhnout z jejich webových stránek a srovnat. To, myslím, vůbec neudělali. A k tomu ta hromada hodnotících adjektiv, dokonce i pár momentů, které zjevně nemají jiný smysl než urazit a zaříznout…

A ta účelovost? Není příliš nespravedlivé obviňovat vaše kritiky z politické účelovosti?

Ne. Zaprvé – já si s tím nezačal. Zadruhé – četl jste to? To přece není text jako příspěvek do diskuse, to je likvidační pamflet… A navíc to krásné načasování – zveřejnění na spřátelených serverech přesně den před klíčovým jednáním mediálního výboru Poslanecké sněmovny, abychom už nestihli zareagovat. Tohle jim vyšlo, klobouk dolů. Když se analýza začala využívat jako „klacek“ na současnou podobu ČT, oni měli potřebu udělat „kontraklacek“. I když většina z nich nejsou „sociologové médií“, jak byli prezentováni, stejně zapomněli na akademickou kolegialitu, namísto spolupráce se nechali zahnat do zákopu a s vaničkou vylili i dítě.

A nebyla ČT v ohrožení? Řadu měsíců proti ní přece vystupovali Zeman s Okamurou a kdekdo se bál, že se do hry vloží i Andrej Babiš s cílem změnit její současné vedení…

Jak to mohlo být, se už stoprocentně nedozvíme. Přesto si myslím, že televize ve skutečnosti v ohrožení nebyla. Babiš by do toho nešel – neměl připravený žádný plán, vlastně ani žádného kandidáta na volbu uvolněných míst v mediálních radách. Natož ten krkolomný zemanovský plán radu ČT odvolat – změnit obsazení rad a vedení ČT by byl dlouhodobý, mnohaměsíční proces, který by Babišovi pořádně zkomplikoval život. Těžko by ustál politický tlak, který by přišel, přece jsme dobře viděli, jaký má strach z demonstrací a jak si hlídá vlastní obraz. Můj dojem je, že šlo o antibabišovskou hysterii. Bylo to jakési falešné volání o pomoc, že se blíží vlk. Jenže pokud bude ČT zametat problémy pod koberec, až vlk přijde doopravdy, třeba už na to nikdo slyšet nebude.

Česká televize je mocný hráč, a je to tak dobře. Je ale škoda, že její vedení tuhle moc zneužívá ke svým partikulárním účelům. Chápu lidi, kteří v ČT pracují nebo jsou na ni nějak pracovně napojení, že se změn bojí, protože by mohly jít proti jejich momentálním zájmům. Ale vyvolávání pocitu ohrožení zbytečně potlačuje kritiku a brání změnám k lepšímu. Operuje ve stylu „buď jdeš s námi, nebo proti nám“. Lidem se tím nepřímo vzkazuje: Nekritizuj, protože teď na to není doba. To je ale špatně, lepší doba nebude. Důvěra v Českou televizi mezi lidmi trvale klesá a není to bezdůvodné. A tvářit se, že je všechno celkem v pořádku, protože by to mohlo být ještě horší, je podle mě cesta do pekel.

Je podle vás ČT ideologicky zaujatá a pravicová?

Naše analýza ukázala, že autoři zpravodajských a politicko-publicistických pořadů obou veřejnoprávních vysílacích médií mají potřebu upínat pozornost na pravicové politiky víc, než by si zasloužili. To třeba nemusí být nic zlovolného, prostě v médiích dělá nějaká skupina lidí s nějakým původem, vzděláním, zázemím, prostředím – mají to zvnitřnělé. A právě proto potřebují ten pohled zvnějšku, ne se mu bránit a hrát si na suverény. Tahle zaujatost se projevuje nejen v přidělování prostoru; od svých referenčních politických aktérů přebírají i rámcování událostí a témat, hierarchii hodnot nebo slovník.

Můžete uvést nějaký příklad, ve kterém se pravicovost televize projevuje?

Třeba ve zprávách o válce na Ukrajině, ať sáhneme po snad nejvíc diskutovaném tématu posledních let? Ale to se bavíme o prostém přebírání optiky současné české pravice, zvýhodňování tohoto náhledu na úkor ostatních rámců a výkladů, možná až hegemonizaci. Máme-li se bavit o nějaké hlubší, diskursivní pravicovosti, pak je to k vysvětlení těžší. Třeba mi tu pomůže váš rozhovor s Danielem Prokopem. Zkouší v něm třeba zpochybnit věnovaný prostor jako indikátor stranění. Prý je správně mít ve vysílání spoustu promluv politiků TOP 09, protože se přece musí, cituji, „zpovídat“. Ale najděte si v naší analýze ty promluvy, které měli politici TOP 09 „navíc“. Rozhodně v nich nejde o to, že by se „zpovídali“ z důsledků realizace jejich pravicové politiky.

Nebo téma exekucí. Podle Daniela je problém jen v tom, že je to téma upozaděné banalitami. Vida, zase jsme u věnovaného prostoru, zase zapínáme stopky. Ale když už tohle téma přeleze práh mediální pozornosti, prý už tam s pravicovostí problém není. Já tvrdím, že je špatně A i B. Málo pozornosti, a když už, tak špatné uchopení. Co jsou soukromé exekuce a navázaný byznys? Privatizace veřejného soudnictví, pravicová politika par excellence. A tak si to zaslouží být prezentováno. V každém okamžiku, v každé zpravodajské zmínce o exekucích je potřeba připomínat tuhle podmíněnost, a ne si hrát na objektivitu jako strategický rituál, kritiku nechat na druhý kanál mimo primetime a v běžném provozu vtiskávat tomu zrůdnému současnému modelu zdání legitimity a přírodního zákona. Jasně, nemusí se to rovnou rámcovat jako třídní boj. Ale myslím, že na médiu veřejné služby můžeme požadovat, aby hájilo i jiné veřejné sektory vůči privatizaci.

Řekl jste, že zmíněná kritika šesti sociologů zabila prostor pro další diskusi. Nechtěl byste přesto navázat s výzkumníky dialog a společně vymyslet, jak vysílání veřejnoprávní televize nebo rozhlasu měřit ještě lépe?

Pokud šlo našim kritikům skutečně o věc, a nikoli jen o politickou objednávku, měli by to dokázat činy. Řada z nich totiž neustále opakovala, že nemají nic proti kritice ČT a že je rozhodně třeba zahájit debatu o analytice veřejnoprávních i soukromých médií. A já říkám – ano! Beru vás za slovo, zbrusu noví sociologové médií, pojďme do toho. Máme jasné zadání, které ukládá zákon – musíme začít analyzovat celky vysílání, takže to budeme muset dělat kvantitativní obsahovou analýzou, která bude měřit faktor společenské relevance a pracovat s mocenským bonusem a předmediálním stavem událostí. Práce jak na kostele, čím víc nás bude, tím líp.

Já se o koordinaci můžu a budu snažit. Jenže Zeman se Soukupem i Dvořák se šesti sociology mi poškodili reputaci, co si budeme nalhávat. Současné České televizi nebo mediálním radám se do toho zjevně taky chtít nebude, takže kdo tu rukavici zvedne? Co vzít za slovo třeba Nadační fond nezávislé žurnalistiky? Nebo Syndikát novinářů? A co vlastně vy? Nechce to být Alarm, když už jste byli u startu celé této hořké komedie?

 

A2LARM