Foto Markéta Kutilová a Lenka Klicperová
V Sýrii se schyluje k nové velké bitvě, při níž zcela jistě budou umírat další lidé. Tentokrát se má vést finální zápas o provincii Idlíb. Tu už šest let zcela ovládají sunnitské džihádistické radikální milice, kterým vévodí syrská al-Káida, zvaná an-Nusrá a nyní známá také jako Haját Tahrír aš-Šám. K masivnímu útoku proti těmto skupinám se nyní chystá armáda Bašára Asada s podporou Ruska, Íránu a dalších šíitských milicí, které v Sýrii operují. Jenže vedle dvanácti tisíc džihádistů je v Idlíbu také jeden až dva miliony civilistů. Hra o Idlíb má navíc dalšího zásadního aktéra: Turecko. Právě na jeho hranicích Idlíb leží a přes Turecko se teroristům do Idlíbu dostávají zbraně, léky, potraviny, žold a další „potřebné“ věci.
Turecko, druhá největší armáda v NATO, podporuje mnoho islamistických skupin v Sýrii už od počátku tamní války. Do sporu o Idlíb se v poslední době zapojují i USA – Donald Trump totiž chápe, že v Sýrii se už dávno vede mezinárodní konflikt, v němž se hraje vysoká politická hra. A nechce zůstat v pozadí. Navíc musí alespoň na oko vystupovat jako spojenec Turecka a hlavně předstírat, že mu jde o civilisty. Jak turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan, tak Trump hlasitě varují, že útok na Idlíb způsobí humanitární katastrofu a že tu o život přijdou statisíce lidí. Mimo to obě velmoci zmiňují, že prolomení hranic s Tureckem povede k nové migrační vlně. Před humanitární katastrofou varuje i OSN, ale zároveň přiznává, že Idlíb ovládají teroristé.
Chemické zbraně, kam se podíváš
„V Idlíbu je zapotřebí porazit deset až dvanáct tisíc ozbrojených islamistů z řad Fronty an-Nusrá a al-Káidy,“ prohlásil zvláštní zmocněnec OSN pro Sýrii Staffan de Mistura. Označil za nezbytné, aby se v očekávaném střetu všechny strany vyvarovaly použití chemických zbraní. Přiznal, že jak syrská armáda, tak islamisté z Ahrár aš-Šám mají zásoby chlóru a že jsou s to jej použít k bojovým účelům. Toto prohlášení znamená zásadní obrat v rétorice ohledně syrské války. Až doposud totiž západní politici i média svorně tvrdili, že chemické zbraně v Sýrii vlastní a používá jen Asadova armáda. Přitom už během bitvy o Aleppo bylo prokázáno, že chemické zbraně použila i islamistická skupina Ahrár aš-Šám, podporovaná hlavně Tureckem.
Ve finále samozřejmě platí, že kdo dobude Idlíb, ten jej bude ovládat, a Turecko si na něj brousí zuby už dlouho. Proto mu společný postup Ruska a Asada vůbec není po chuti.
„Chlór je normální průmyslová látka, hojně zneužívaná, dostupná všude, nevyrábí se složitou cestou, dá se volně koupit. Není to ničím omezené,“ sdělil mi příslušník chemického vojska Armády ČR, který si ale nepřál být jmenován. Islámský stát použil chlór v Sýrii více než padesátkrát, alespoň podle zdrojů deníku Washington Post. Minulý týden syrské vojenské vrtulníky roznesly letáky nad provincii Idlíb a vyzvaly civilní obyvatele, aby se „připojili k syrskému usmíření, jak už mnozí jiní v Sýrii učinili“. „Vaše spolupráce se syrskou arabskou armádou vás osvobodí z nadvlády militantů a teroristů a zachrání životy vašich rodin,“ stálo na jednom z letáků.
Do Idlíbu se stáhli radikálové i z jiných částí Sýrie, které už Asad dobyl – například z východní Ghúty či Aleppa. Je zde také několik tisíc džihádistů ze zahraničí. Do Sýrie jich odešly bojovat desetitisíce – většina sem přišla přes Turecko. Do Sýrie odešlo i přes šest tisíc bojovníků z Evropy. Ze začátku byli považováni za humanitární pracovníky a bojovníky za svobodu. Jen malá část z nich se ale přihlásila do Svobodné syrské armády v naději, že zavede v zemi demokracii. Většinou šlo o džihádisty, kteří se připojili k syrské větvi al-Káidy. A ti kteří nezemřeli, tam jsou dodnes. Chtějí v Sýrii vytvořit svůj vlastní sunnitský stát, Boží stát na zemi. Řídí se saláfismem a právem šaría. To se naposledy na několik dlouhých let podařilo Islámskému státu a celý svět proti němu bojoval. Nyní už má svoje území v Sýrii i al-Káida, z níž se Islámský stát odštěpil.
Turecko má eso v rukávu
Turecko má v Idlíbu dvanáct pozorovacích postů. Všichni také vědí, že bez spolupráce s Tureckem dlouho idlíbští džihádisté nepřežijí. Milice, které v oblasti Turecko podporuje, jsou na této podpoře absolutně závislé. I když v poslední době prosakují zprávy o tom, že al-Káida se už jejich vlivu a kontrole vymyká, drží Erdoğan jedno eso v rukávu. A tím je otevření hranic a vpuštění dvou milionů uprchlíků do Evropy. Je bohužel jasné, že mezi nimi budou i tisíce islamistických radikálů a jejich rodin. Ty nikdo nechce a zdá se, že zatím ani Erdoğan sám.
Britský novinář Robert Fisk z deníku Independent provedl investigativní práci přímo v Sýrii a snažil se zjistit, odkud mají tito radikálové zbraně. „Podle kódování a číslování zbraní jsem zjistil, že většina zbraní byla poslána z USA do Saúdské Arábie. Odtud už se pak dostávaly různě dál. Jiné byly poslány z Bosny do Saúdské Arábie. Mnoho TOW raket, které jsme našel v Aleppu měly kódování NATO a byly vyrobeny americkou firmou Hughes Aircraft. Dalším faktem je, že skupiny bojující v Sýrii si zbraně prodávají mezi sebou.“ Trump loni podepsal kontrakt se Saúdskou Arábií – USA dodají Saúdům zbraně v hodnotě 350 miliard dolarů. Nutno poznamenat, že Saúdská Arábie vedle Sýrie podporuje i sunnitské islamistické skupiny v Jemenu, Somálsku, Súdánu a dalších zemích.
Kolik je v Idlíbu civilistů, nikdo přesně neví. Existují jen odhady aktivistů na místě. Podle sčítání obyvatel žilo v Idlíbu v roce 2004 na 750 tisíc obyvatel. Je to rurální oblast. Mnoho lidí z Idlíbu už uteklo do sousedního Turecka. Do Idlíbu ale přišli uprchlíci z jiných částí Sýrie a jsou zde velké uprchlické tábory. Čísla o civilistech bývají ale vždy nadnesená. Ke konci bojů v Aleppu západní média uváděla číslo 300 tisíc civilistů, nakonec se ukázalo, že jich tam bylo necelých 90 tisíc.
Provincie zapovězená novinářům
Pro zahraniční novináře je nemožné se do Idlíbu dostat. Tamní radikálové ani Turecko, tam totiž nikoho nepouštějí a vedou vlastní mediální propagandu. Součástí mediální války jsou i tzv. Bílé helmy, které pracují jen na územích rebelů, nikoli jinde v Sýrii. S kolegyní Lenkou Klicperovou jsme byly v Sýrii už sedmkrát, ale do Idlíbu se nám dostat nepodařilo, ačkoli jsme se snažily urputně a dlouho. „Já bych vás sem vzal, ale já nemohu zaručit, že vás neunese an-Nusrá, která zde šéfuje všemu,“ řekl nám dobrý idlíbský kontakt.
Jedním z mála novinářů, kteří na území pronikli, byl Španěl Antonio Pampliega. To ale bylo v roce 2013. Jeho mise tu netrvala dlouho, unesli ho bojovníci an-Nusry. Pampliega se dostal na svobodu až po deseti měsících. Propuštění Pampliegy a jeho dalších dvou španělských kolegů zajistil Katar. Nepřekvapivě: právě Katar spolu s Tureckem a Saúdskou Arábíí podporují islamistické skupiny v Sýrii už od počátku války. Mnoho Katařanů tyto milice řídí jako tzv. emíři. Poté se do Idlíbu dostal ještě norský novinář Paul Refsdal. Ten dříve konvertoval k islámu a s al-Káidou navázal dobré vztahy už v Afghánistánu. Podařilo se mu přesvědčit Frontu an-Nusrá, aby ho vpustila do Idlíbu, a natočil o jejích sebevražedných komandech film Dugma (Spoušť). I podle něj jsou všechny skupiny kolem Idlíbu džihádistické. „Skuteční hrdinové revoluce jsou už mrtví nebo v exilu,“ doplňuje britský analytik Patrick Cockburn z deníku Independent.
To jasně ukazuje, že zahraniční média jsou de facto odkázána na zdroje ovládané samotnými džihádisty a na ně navázanými aktivisty. Často je bohužel přejímají téměř nekriticky.
O civilisty nikomu nejde
Ve finále samozřejmě platí, že kdo dobude Idlíb, ten jej bude ovládat, a Turecko si na něj brousí zuby už dlouho. Proto mu společný postup Ruska a Asada vůbec není po chuti. Turecko dnes ovládá už přes deset tisíc kilometrů čtverečních na severu Sýrie, od měst Džarábulus až po Afrín. Právě oblast Afrín nedávno Turecko vybombardovalo a pomocí svých žoldáků odsud vyhnali 120 tisíc místních obyvatel, zejména Kurdů. Rusko i NATO tu nechalo Turecku úplně volnou ruku.
Každé velké vojenské operaci v Sýrii předchází dohody hlavních aktérů – tedy USA, Turecka, Ruska a Íránu, občas i Kataru a Saúdské Arábie. Často ale jen Ruska a USA. Všechny tyto velmoci, byť na syrském poli znepřátelené, zároveň spojují obchodní a jiné zájmy. Z posledního vývoje v Sýrii je vidět, že už si syrské území a zdroje, vliv a moc de facto rozdělily a teď se budou muset dohodnout na nějaké spolupráci. Je jasné, že cílem USA a jeho spojenců už není svržení Asadova režimu. USA podporují v Sýrii Kurdy a spolu s nimi kontrolují už třetinu území Sýrie a tři čtvrtiny zdrojů ropy a plynu. Jenže Rusko a Asad zase kontrolují potrubí. Takže je jasné, že Rusko a USA se nakonec budou muset nějak dohodnout.
Nejvíc nespokojené je zatím Turecko. Tomu se podařilo ovládnout jen zhruba patnáct procent Sýrie, a to ještě s pomocí islamistických skupin. Navíc na severu země vyrostla silná armáda pod vedením Kurdů, což určitě Erdoğanovi na lepším spánku nepřidá. Zatím Turecko ve sporu o Idlíb tahá za kratší konec než Rusko s Íránem, ale společné zájmy a skryté dohody mohou přinést obrat. Je tedy klidně možné, že Rusko a Írán nakonec nechají Idlíb Turecku i s jeho džihádisty. Ostatně taková všehoschopná armáda se může diktátorovi Erdoğanovi hodit i k dalším expanzivním plánům. V syrské válce je totiž možné úplně všechno.
Jedno je ale jisté – o životy civilistů jde až na posledním místě. Úplně všem.
Autorka je novinářka a publicistka. Poslední roky jezdí do Sýrie a Iráku a spolu s Lenkou Klicperovou dokumentuje válečné konflikty. Je spoluautorkou knih Islámskému státu na dostřel I a II. Spolupracuje s pořadem Reportéři ČT. S Lenkou Klicperovou založila sbírku na pomoc lidem v syrském Kobanî. Dalším jejím tématem je migrace. Své reportáže a články publikuje v mnoha českých i zahraničních médiích. Je spoluautorkou reportáží několikrát oceněných v soutěži Czech Press Photo. Věnuje se i přednáškové činnosti pro školy a veřejnost.